Alternativy s duchem karnevalu

27. března 2002 /
Březnový Monitor globalizace je věnován významné události, která měla ve světě mohutný ohlas a posunula antiglobalizační hnutí od masových protidemonstrací k nepřehlédnutelnému hledání společné vize „jiného světa, který je možný“. Česká média však Světové sociální fórum v Brazílii až na čestné výjimky ponechala bez povšimnutí.

V davu je hodně rudo, vlajky strany práce dominují padesátitisícovému průvodu stejně jako závěrečnému ceremoniálu. Tento obrázek jako jediný našel z Porto Alegre cestu do hlavních českých médií, které jinak úspěšně ignorovaly Světové sociální fórum, které proběhlo ve stejné době jako Světové ekonomické fórum v New Yorku. Internetové diskuse na serveru idnes jenom potvrzují úspěšnost takového portrétu, který největšímu a nejúspěšnímu mítinku nového globálního sociálního hnutí vytvořila česká média. „Divím se, proč Američani nějakou přebytečnou bombu nehodí na tu bandu zas… komoušů,“ komentuje anonymní diskutující situaci a asi mluví za řadu lidí. Situace je však, jako obvykle, mnohem složitější.

Světové sociální fórum hostila už podruhé vláda jihobrazilského státu Rio Grande do Sul jako ideologickou alternativu slavnému Davoskému fóru. Sjelo se na něj na padesát tisíc aktivistů, intelektuálů a politiků ze 120 zemí světa, aby na pěti konferencích, desítkách seminářů a sedmi stovkách workshopů budovali alternativní globalizaci. „Um otro mundo es posível“ (jiný svět je možný) znělo jako mantra pěti jedinečných dnů pod horkým brazilským sluncem. Syntéza takového setkání, které nepřineslo jasnou vizi, smělou deklaraci či jednotná prohlášení je velice obtížná a nutně redukuje celé téma. Pokusili jsme se o ni s Petrem Lebedou na stránkách Literárních novin 27. února 2002. Rád bych nyní rozvedl některé aspekty, které v původním textu nedostaly dostatečný prostor.

Zpátky ke kořenům

Porto Alegre dalo zelenou decentralizaci a lokalitě za cenu sjednocování a společného postupu. Definice oponenta a společný jazyk sice prostupují internetově mobilizovaným diskurzem, ale na úrovni společné práce se stává lokalita garantem sílících alternativních mechanismů. Jak ukázala Fóra městských zastupitelstev, parlamentářů nebo prohlášení odborových předáků, pro budoucnost má význam budování nových aliancí, které půjdou jak napříč tématy, tak napříč úrovněmi. K antiglobalizační rétorice odsuzující Washingtonský konsensus a neoliberální doktrínu globalizace se připojilo i Fórum měst, na kterém kromě proslaveného Porto Alegre byli například i starostové Turína či Ženevy. Je to logické i nebezpečné zároveň. Logické je, že město je garantem lokálního řádu, artikulací komunity a zdrojem společných problémů. Několik desítek měst se připojilo ústy svých zástupců ke „koalici proti neoliberalismu a za sociálně spravedlivou a udržitelnou společnost“. S úsměvem si představuji primátory Koukala a Duchoně, jak vedou plamenné řeči k tisícům aktivistů. A v tom je asi nebezpečí. Město je totiž prozatím nepolitizovanou úrovní, která je však ve vleku politické situace své země. A tak se při příštím volebním střídání stráží může ukázat, že koalice měst s levicovými vládami má jepičí život.

Pro politizaci městského prostoru se jako nadějný jeví recept, kterým proslulo Porto Alegre, a který se sem jezdí učit lidé ze všech koutů světa: participativní rozpočet. Co to znamená? Velmi stručně: město je rozděleno do obvodů a v každém z nich se několikrát do roka koná shromáždění občanů, na kterém lidé rozhodují o rozdělení prostředků z obecních rozpočtů a možnostech řešení lokálních problémů. V Porto Alegre dostalo zelenou vzdělání a zdravotnictví, ale město se úspěšně vypořádává i s problémy chudoby. Ani menšinová témata, u kterých je nebezpečí, že budou při participativním přístupu převálcována tyranií většiny, nepřicházejí zkrátka. Participativní rozpočty mají ještě jeden efekt, který se do budoucna jeví jako strategická deviza: pěstují politickou kulturu a vychovávají občany, angažující se v řešení problémů svého města. Tímto se občané stávají důležitým aktérem lokální politiky a vytvářejí skutečnou občanskou společnost. Ta se pak konkrétní každodenní praxí, spíše než obecnými prohlášeními o boji proti neoliberalismu, stává politickou protiváhou virtualizující se „globality“, jak by nepřítele lokality nazvali Manuel Castells nebo Zygmunt Bauman.

Ideologická válka a boj o jazyk

Na tiskové konferenci Noama Chomského se tísní asi tisícovka lidí. Mnoho akreditovaných novinářů asi nemá s novinařinou nic společného a jenom využili toho, že zástupci médií neplatili padesátidolarový registrační poplatek. Duch solidarity na chvíli ustupuje ostrým loktům v boji o fotografii klíčového kritika globalizace a miláčka nového hnutí. Důraz klade na jazyk a na ideologickou rovinu války systému a alternativy. Vzpomínám si na jednoho našeho politika, který v televizní debatě spojil události 11. září s kritiky globalizace. Dokáže si prý představit davy antiglobalizačních teenagerů v ulicích příštího Seattlu s obrázkem hroutících se věží na tričku. Redukovat kritiku globalizace na bandu bezduchých dětí a propojit poselství hnutí se symbolickým rozměrem teroristického útoku na Ameriku je případ takové manipulace se symboly, která na ideologické rovině utváří image alternativy. Nic takového jako bin Ládin na plakátě v Porto Alegre nebylo, některé pojmy nicméně nabíraly nové významy, nabízely výlety za hranice vlastní kultury a konfrontovaly je s vnímáním jiných.

Terorismus vyžaduje vytvoření toho „druhého“, uvedl Chomsky. Není vnitřním rysem identity, ale konstrukcí, která vymezuje „nás“ a „je“. Terorismus je definován jako „systematické užití násilí nebo hrozby násilí vytvářející všeobecnou atmosféru strachu v populaci za účelem dosažení partikulárního politického cíle“. 1 Tlačím se jako sardinka hlavním sálem ze semináře o mezinárodním obchodu a snažím se dostat na oběd. „Zastavte nezákonnou okupaci Palestiny teroristou Šaronem“, vyzývá leták palestinské demonstrace. Ještě ten den odpoledne se setkám s terorismem paraguayské armády, který provádí na vlastním obyvatelstvu při diskuzi s demonstranty, kteří v hale nahradili Palestince. Večer Chomsky hovoří o tom, že zahraniční politika USA v řadě případů splňuje definici terorismu. Současná válka proti terorismu je totiž jenom totalizací jedné partikulární civilizační optiky. Vymýcení terorismu je samozřejmě žádoucí věc, metody a univerzální apel současné americké kampaně jsou však ideologickou masáží. Světové sociální fórum, i když ne v nějakém explicitním prohlášení, odmítlo v rámci zachování boje proti všem formám násilí jakýkoliv ideologický monopol na pojem terorismu.

Další mojí výraznou zkušeností z této akce byla již zmíněná levicová symbolika jihoamerických aktivistů. Naše mediální zpracování politických symbolů jako vlajky a rudá barva jihoamerické levice jsou příkladem toho, jak se komplexní problém dá novinářskou fotkou, vhodně vytrženou z kulturního kontextu, přetvořit v útok proti demokratickým ideálům hnutí. Jižní Amerika není zemí komunistických fanatiků, kteří by oslavovali stalinismus. Dlouhá a krvavá historie pravicových diktátorů v řadě zemí zdiskreditovala pravici podobně, jako u nás zdiskreditoval levici komunistický experiment. „U nás měl být pár let Pinochet, on by s tou cháskou zatočil, a potom mohl přijít Havel“, slýcháme stále v českých hospodách. Podobně je tomu asi i v případě jihoamerické levice. Z rozhovorů s aktivisty z Brazílie či Argentiny jsem cítil, že oni v rudou barvu a levicové symboly vkládají víru v demokracii, a ne diktaturu proletariátu.

Hnutí pro co?

Značka antiglobalizační, kterou hnutí označila média, byla rovněž na programu řady diskuzí. Ukázalo se, že internacionální povaha hnutí a jeho agenda jsou možná více pro-globalizační než integrace ekonomik, kterou často kritizují. David Korten, ekonom a vizionář postkapitalistické společnosti, tvrdí, že tržněkapitalistické uspořádání korporativní ekonomiky funguje na legitimizovaném principu soutěžení. „A soutěžení dělí aktéry na vítěze a poražené. Win-win strategie je v tomto případě nesmysl,“ tvrdí Korten. Darwinismus se stal ideologickým nástrojem ospravedlnění politické ekonomie globalizace. Podle Kortena je cílem „antiglobalizačního“ hnutí ekonomika založená na solidaritě, v níž neexistují poražení. Ve své knize Post-korporativní svět: život po kapitalismu načrtává zdroje pro ekonomické hodnoty globálního hnutí. Zatímco kapitalismus se inspiroval paradigmatem darwinismu, které zdůrazňuje soutěžení a přežití silnějšího, nové ekonomické paradigma by se podle Kortena mělo inspirovat novými integrativními přístupy přírodních věd, které na rovině evoluční biologie slibují možná Kuhnovskou vědeckou revoluci. Stejně jako je spojen kapitalismus s darwinismem, může být nové biologické paradigma, které integruje do obrazu světa takové prvky, jako je kooperace a solidarita, úzce spjato s postkapitalismem.

Svět po Washingtonském konsenzu

Mezinárodní fórum o globalizaci (IFG) sdružuje 60 prominentních intelektuálů, kteří po pět let připravovali dokument Lepší svět je možný: Alternativy k ekonomické globalizaci, jehož zkrácenou verzi zveřejnili v Porto Alegre (přístupná je i na webové stránce www.ifg.org). Lori Wallach z organizace Public Citizen uvedla, že na jaře bude zveřejněna jeho plná 250ti stránková podoba, kterou poskytnou na období dalších pěti let k připomínkování všem zainteresovaným a budou se snažit budovat konsenzus o jeho přijetí v rámci hnutí. Program vychází z principu subsidiarity, dekomodifikace veřejných statků, udržitelnosti a lokální demokracie. Navrhuje novou finanční architekturu světa, která například předpokládá rozpuštění brettonwoodských institucí a posílení role OSN, zvláště jeho částí věnujících se otázkám ochrany práce, životního prostředí a ochrany zdraví. Nový ekonomický řád by měl stát na decentralizaci a inspirovat se životaschopnými podobami občanské participace, podobně, jak již fungují například participativní rozpočty ve městech jako Porto Alegre. Mezinárodní fórum o globalizaci navrhuje novou strukturu, která by decentralizovala přežitý brettonwoodský systém prostřednictvím regionálních měnových fondů, mezinárodní finanční organizace a institucí, které by krátkodobě pomáhaly insolventním zemím. Požaduje také vznik „Organization for corporate accountability“,2 která by od korporací vymáhala dodržování pracovních, zdravotních a ekologických standardů.

Dialog přes globální propast

Symbolický význam portoalegerského setkání je několikerý. Především začíná být stále více zřejmé, že z atmosféry konfrontace a slzného plynu se hnutí jednoznačně posouvá k budování alternativ, politického programu a veřej-ného image respektovaného aktéra na globálním poli.

Je potěšitelné, že i Česká republika nezůstává mimo tento proces. Nadace Fora 2000 začíná pod patronací prezidenta Václava Havla připravovat schůzku, která by volně navazovala jak na setkání Praha – Dialogi locus před zasedáním Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze, tak na tradici konferencí Forum 2000, a která by poskytla nezávislý prostor pro komunikaci obou aktérů současného konfliktu.

Patrice Barrat je dalším z řady těch, kteří se pokoušejí o dialog. Spoluzakládal například Bridge Initiative, která se snaží zprostředkovat stranám konfliktu prostor pro komunikaci. Vloni v Davosu nezískal akreditaci, a tak mimo kongresové centrum uspořádal skromný telemost Davos-Porto Alegre, kam přišel Walden Bello, Bernard Cassen z ATTACu, ale také například George Soros. Letos Patrice Barrat opět plánoval videokonferenci mezi New Yorkem a Porto Alegre. Všichni se tvářili jako nadšení nápadem dialogu, ale zástupci Světového ekonomického fóra nakonec v tichosti akci zrušili s tím, že nebudou přiznávat status partnera v dialogu někomu, kdo chce Davos zrušit. Po vzrušené výměně názorů a medializaci sporu Světové ekonomické fórum přistoupilo na telekonferenci iniciovanou Bridge Initiative. Vymínilo si však právo veta na diskutovaná témata. Diskuze se tedy nakonec nekonala.

Na druhou stranu je třeba otevřeně říci, že ani hnutí se nechová jako symbol demokracie a otevřeného dialogu. Vetřelci nebyli vítáni. Belgickému premiérovi, který v říjnu loňského roku napsal o globalizaci otevřený dopis a uspořádal konferenci, na které promluvily i aktivistické osobnosti typu Martina Khora z Third World Network nebo Naomi Kleinová (autorka bestselleru No Logo), nebyla umožněna účast hodná vrcholného politika. Skupina anarchistů s pokřikem „my jsme všichni VIP“ napadla v Porto Alegre sál VIP. Tento příklad poukazuje na nezbytnost existence neutrálního prostoru určeného pro komunikaci. To je problém, který nyní zaměstnává jak Nadaci Fora 2000, tak Bridge Initiative.

Schůzka pro-globalistů a antiglobalistů, pokud přijmeme zjednodušené schéma zastupující na jedné straně brettonwoodské instituce a velký byznys, občanská společnost na straně druhé, proběhne tedy na konci října v Praze. Měla by odpovědět na otázku, jaká forma komunikace je mezi aktéry sporu o globalizaci možná a jestli je vůbec reálné nastartovat proces komunikace o reformě globálního systému. V jazykové pasti se však ocitá termín „dialog“, který minimálně v anglické jazykové kultuře vyžaduje poměrně široký konsenzus, a ten zatím neexistuje. Jak se vyjádřili nezávisle na sobě Walden Bello (například v rozhovoru v Literárních novinách při příležitosti schůzky Praha – Dialogi locus), Susan George nebo David Korten, to, co přivádí kritiky globalizace do diskuzí s jejich oponenty, je vidina názorové a argumentační konfrontace. To lze mnohem spíše než dialogem nazvat diskuzí nebo debatou, při níž se jednotlivé strany sporu navzájem snaží pouze prosadit svůj názor. Nezávislý pozorovatel má však šanci vytvořit si svoji vlastní představu. Role takové komunikace je tak minimálně vzdělávací. Veřejnost, mezi kterou prosakují kapky takových konfrontací, si začíná dělat vlastní obrázek o problému. Pokud se všechno podaří, bude říjen takovou školou i pro českou kotlinu.

Poznámky:

1) Encyclopaedia Britannica, heslo terrorism.

2) Termín accountability označuje plnou odpovědnost korporací za následky jejich podnikání, liší se tedy od termínu „corporate responsibility“, který prosazují samy nadnárodní společnosti, a jež je založen na nevymahatelném a dobrovolném principu zodpovědného přístupu k prostředí, ve kterém podnikají.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 1/2019 vyjde v 2. polovině února.