Anatomie globalizace

25. prosince 2004 /

Je globalizace nevyhnutelná? A co se vlastně skrývá za tímto mlhavým pojmem? Čtrnáctý díl seriálu Z ekonomického kapsáře Nadi Johanisové hledá odpovědi na tyto otázky v díle dvou radikálních britských myslitelů.

„Vystupovat proti globalizaci mi přijde asi stejně smysluplné jako vystupovat proti počasí… Globalizace prostě probíhá a jen těžko se jí můžeme vyhnout,“ říká novinářka a bývalá politická disidentka Petruška Šustrová v Sedmé generaci 6/2004 a pragmaticky dodává: „Nijak jsem nezpozorovala, že by antiglobalizační hnutí slavilo výraznější úspěchy.“

Poněkud jiný pohled na věc nabízejí dva Angličané, konzultant v oboru participativní demokracie a bývalý televizní novinář a producent Roy Madron a „demokratický a ekonomický aktivista“, bývalý advokát John Jopling. V knížce, vydané v roce 2003 anglickou Schumacherovou společností (Schumacher Society), sice souhlasí s tím, že antiglobalizační hnutí zatím nedosáhlo výraznějších úspěchů, ale tvrdí, že je to proto, že si dostatečně neuvědomuje složitost systému, který chce měnit. Pochopení podstaty systému je přitom důležité pro jeho účinnou změnu. Autoři si berou na pomoc systémové myšlení a v jeho světle popisují základní hodnoty, na kterých stojí náš současný ekonomicko-politický systém, a mechanismy, které ho pohánějí.

Podle teorie systémů je systém cokoliv, co se rozhodneme takto vyčlenit z reality kolem nás s cílem přemýšlet o jeho funkci a případné změně. Lidské a přírodní systémy (třeba občanské sdružení nebo rybník) mají řadu zajímavých vlastností, jako jsou adaptace, samoorganizace a komplexnost (výsledný systém má vlastnosti, které nelze vysvětlit pouze studiem jeho částí). Jejich části (sub-systémy) se navzájem ovlivňují v bludišti zpětných vazeb, buď posilujících (tzv. pozitivních – například sněhová koule), nebo vyvažujících (negativních – například termostat). Systémy mívají také svůj cíl. U lidských systémů může být tento cíl buď jasně vyjádřený, nebo skrytý. Podstatné není to, co je proklamováno, ale to, k čemu systém svými procesy adaptace a samoregulace ve skutečnosti směřuje.
 
Růstový imperativ

Jaké jsou tedy prvky a ústřední cíl našeho politicko-ekonomického systému, který autoři nazývají „globální monetokracie“ (vláda peněz)? Cílem systému je trvalý růst peněžní zásoby, služeb a zboží, aby se zachoval současný peněžní systém, založený na dluhu. Ústřední problém dneška, jak ho vidí Richard Douthwaite, Margrit Kennedy, James Robertson a další, je skutečnost, že velká většina nových peněz, které se dostávají do oběhu, vzniká prostřednictvím dluhu, protože je vytvoří banky ve formě půjček. Z těchto peněz i z peněz investovaných do podniků se navíc musejí platit úroky. Peníze na ně je opět třeba někde vzít nebo vytvořit nové. Peníze v oběhu exponenciálně rostou a s nimi roste tlak na produkci stále většího objemu zboží a služeb, aby systém tvorby peněz, založený na dluhu, mohl pokračovat. Proč volají ekonomové po ekonomickém růstu? Ne proto, že jsou přesvědčeni o jeho prospěšnosti, ale proto, že celý systém je velmi nestabilní, a oni se bojí krachu (ekonomické recese, deflace), který by nastal, kdyby tento růst polevil. „Růstový imperativ“, který má řadu dalších problematických důsledků (viz též SG 11/2003) je z hlediska systémové teorie typickou posilující zpětnou vazbou: růst peněžní zásoby podmiňuje růst zboží a služeb, růst zboží a služeb nutí zpětně k růstu peněžní zásoby, a tak dále ad absurdum a ad infinitum. Do nekonečna ovšem tato spirála, jako jiné spirály posilujících vazeb, jít nemůže. Brání tomu konečnost zdrojů na zemi. Nějaké formě krachu se tedy pravděpodobně tak jako tak nevyhneme, pokud se nepodaří cíl systému změnit či modifikovat.

Jaké jsou prvky globální monetokracie, které přispívají, ať vědomě či nevědomě, k podmínkám pro růst produkce peněz a zboží? Podle autorů je jich pět, první z nich označují jako sdílené pracovní teorie. Tímto souslovím jsou míněny sdílené hodnoty, ať již vyřčené nebo skryté, kterými se celý systém řídí. Dodávají mu intelektuální věrohodnost a legitimitu a je jich zase pět: neoliberální ekonomická ideologie, reprezentativní demokracie, národní suverenita, „výroba souhlasu“ a „řízení shora dolů“.

Václav Klaus členem bratrstva

Neoliberální ekonomická ideologie zahrnuje teze, jako je bezvýhradná podpora soukromého vlastnictví, volného obchodu, konkurence, deregulace a samozřejmě ekonomického růstu. Některá z těchto dogmat jsou dnes zpochybňována nejen „ekonomickými disidenty“, ale i lidmi, kteří se po léta pohybovali uvnitř struktur systému, jako jsou George Soros či Joseph Stiglitz. (O slabinách jedné z tezí, myšlenky volného obchodu, viz SG 4/2004). Přesto je to ideologie, která ovlivňuje dodnes zásadním způsobem politiku většiny zemí světa. Kde jsou příčiny vítězného tažení neoliberální ekonomické ideologie v druhé polovině dvacátého století?

Ačkoliv Madron a Jopling zdůrazňují, že právě teorie systémů umožňuje komplexní pohled, který brání jak „teoriím spiknutí“, tak zjednodušeným výrokům typu „za všechno můžou nadnárodní společnosti“ či „zlí kapitalisté“, domnívají se, že peníze a elitní spolky hrály výraznou roli při prosazování tohoto prvku sdílené pracovní teorie. Hovoří o společnosti Mount Pelerin Society, kterou založil neoliberální ekonom chicagské školy Frederick von Hayek již v roce 1947, a o nadaci William Volker Fund, která toto elitní sdružení světových ultraliberálních ekonomů od počátku dotovala. Stejná nadace finančně zajistila i akademické volnotržní časopisy a knihy vydávané chicagskou školou, zafinancovala vlivnou Foundation for Economic Education a přispívala na americké konference volnotržních ekonomů. Mount Pelerin Society existuje dodnes a na její fungování i na činnost tuctů dalších institucí, prosazujících ekonomiku volného trhu, proudí ročně stovky milionů dolarů. Autoři shrnují:

„Mount Pelerin Society inspirovala přátelství, sítě vazeb a společné projekty a zůstává významným mezinárodním klubem prominentních zastánců volnotržní ideologie. Členství je na pozvání a jména členů se nezveřejňují. Je však známo, že mezi nimi nechyběl thatcherovský bývalý český premiér Václav Klaus, bývalý francouzský ministr financí Alain Madelin, hlavní poradci Borise Jelcina a samozřejmě Margaret Thatcherová.“

Nedemokratická demokracie

Podle autorů je další sdílenou pracovní teorií, která podporuje globální monetokracii, reprezentativní demokracie. Důvod: není dost demokratická. Ačkoliv občané mají možnost hlasovat a nominálně existuje více stran, v praxi je mezi jejich programy stále menší rozdíl. Lidé to cítí a stále méně jich chodí k volbám. Navíc je tu problém financování volební kampaně korporacemi a jejich stále větší komercionalizace: v ohnisku zájmu britských politiků dnes často stojí malá skupinka voličů, která nemá vyhraněné preference (tzv. swing voters). Volební stratégové každý měsíc zjišťují, jaká jsou přání a předsudky této klíčové skupiny, a politici se podle nich řídí. Následuje masivní reklamní kampaň, která má skupinu přesvědčit, aby dala hlas právě jim. (Madron a Jopling považují renesanci skutečné demokracie, v níž by občané měli možnost ovlivňovat dění kolem sebe, za zásadní moment pro porušení struktur globální monetokracie, a tomuto tématu věnují velkou část knihy.)

Národní suverenita je další položka v tomto balíku. Věřit příliš silně na národní suverenitu je ošidné, protože to mimo jiné vede k demokratickému vakuu na mezinárodní úrovni. Všechny subsystémy se vzájemně ovlivňují a propojení neoliberální ekonomické ideologie s myšlenkou národní suverenity má celou řadu problematických důsledků. Staví například národní ekonomiky proti sobě v boji o ubývající přírodní zdroje. V tomto boji ekonomicky silnější země vyhrávají, ale za cenu stále větší ekonomické a politické nestability s tím, jak se v chudých zemích, postižených důsledky volného trhu, rozpadají tradiční společenství a sílí moc majetných elit. To zpětně oslabuje demokracii nejen v chudých, ale i v bohatých zemích, obávajících se terorismu.
 
Vymývání mozků a zmatené stádo

Výroba souhlasu (manufacturing consent) je pojem, který pochází z pera amerického novináře Waltera Lippmana. V roce 1922 ve velmi vlivné knize Veřejný názor (Public Opinion) označil tehdy nový pojem public relations, cílevědomé ovlivňování veřejnosti s použitím sociologických a psychologických technik, za „revoluci v umění demokracie“, kterou lze využít k „výrobě souhlasu“. Jinými slovy: metody public relations lze využít k manipulaci voličů. Jeho teorie vycházela z premisy, že „ve správně fungující demokracii“ existují tři skupiny občanů: za prvé vládnoucí elita, za druhé vykonavatelé její moci a za třetí my ostatní, velká většina občanů, které Lippman nazval „zmateným stádem“. Ti nemají šanci ovlivňovat dění kolem sebe. Za vhodného použití technik public relations mohou příslušníci prvních dvou skupin toto stádo zkrotit a duševně zvládnout.

Metody vymývání mozků se od té doby ještě zdokonalily. Dnes tvoří public relations důležitou součást systému. Podle slov autorů: „Prakticky stejné metody výroby souhlasu dnes využívají politické strany, vlády i korporace. V případě firem je cílem vytvořit poptávku spotřebitelů, kterou systém potřebuje jako sůl. V případě politických stran a veřejných institucí je cílem, aby veřejnost akceptovala vlastní vyřazení z rozhodování. Americký mediální analytik Ben Bagdikian trefil hřebík na hlavičku, když řekl, že „masová média nejen že chrání systém, ovládaný stále více korporacemi, ale okrádají veřejnost o možnost pochopit skutečný svět.“ 

Stovky milionů voličů, známé jako zmatené stádo, dostávají od svých politických vůdců subtilní signál: nepřemýšlejte. Přístup nazvaný řízení shora dolů (command-and-control leadership) je analogický, ale týká se nikoliv voličů, ale zaměstnanců. Žijeme v hierarchických systémech a očekáváme, že o všem rozhodne šéf, specialista – prostě někdo chytřejší. Snažíme se vše kontrolovat „shora“ – cílem je management podniku, ale i přírody, planety. Takovýto přístup „shora“, nalinkovaný předem a předpokládající, že existuje jen jedno správné řešení, se ale u problémů zahrnujících přírodní a lidské systémy příliš nehodí. Nejsou to stroje, které vznikly zásahem zvenčí a mají jasný účel, nelze je rozložit na součástky, opravit a zase sestavit. U složitých lidských systémů je lepší si přiznat, že konečné řešení ani všeho znalí experti neexistují, a pokusit se o „řízení zdola nahoru“, které by využilo inteligence, tvořivosti, dobré vůle a energie, která je v každém z nás. Techniky participativní demokracie tu budou hrát důležitou roli.

Elitní konsensus a politické srůsty

Jaké jsou další prvky systému globální monetokracie? Vedle sdílených pracovních teorií jsou ještě čtyři: elitní konsensus, kluby světových lídrů, sjednocení korporací a vlády a zásobárna pracovních nástrojů.

Elitní konsensus je světový názor většiny politiků, bankéřů, vědců, novinářů a jiných mocných tohoto světa, který se drží v určitých mantinelech, jež nedokáže překročit (viz rámeček). Vedle již zmíněné víry v reprezentativní demokracii jako vrchol demokratického snažení a v dogmata neoliberální ekonomické ideologie sem patří mnoho dalších článků víry, včetně důvěry ve vědu a techniku, která najde cestu z každé šlamastyky, a samozřejmě v neomezený ekonomický růst jako základ prosperity. Jsou to tyto myšlenkové stereotypy, které způsobují, že náměty „ekonomických disidentů“ a dalších originálních myslitelů nejsou brány vážně.

V další „kolonce“ nazvané kluby světových lídrů autoři hovoří o miliardách dolarů, které americká vláda a pravicové nadace v posledních padesáti letech utratily za studijní pobyty mladých, ctižádostivých politiků z Evropy, Asie, Afriky a Latinské Ameriky v USA. Málo známá, ale vlivná organizace BAP (British-American Project for the Successor Generation) každoročně organizuje setkání „24 Američanů a 24 Britů mezi osmadvaceti a čtyřiceti lety, kteří …mají naději se stát vůdci ve své zemi, případně i mezinárodně“. Členy této sítě, kterou financují Pew Charitable Trusts, Heritage Foundation a Manhattan Institute for Policy Research, jsou Tony Blair, jeho ministr financí, jejich poradci, vlivní britští novináři a další osobnosti britského veřejného života. Jestliže programy zdánlivě opozičních stran v řadě zemí začínají splývat, mají autoři za to, že jednou z příčin jsou i takovéto kluby světových lídrů: „Američtí ideologové volného obchodu po dobu téměř šedesáti let financovali, vzdělávali, zaměstnávali a umetali cestičku rostoucímu počtu členů britské labouristické strany, ale i sociálním demokratům ve většině významnějších zemí světa.“

Sjednocení korporací a vlád je dalším důležitým prvkem systému. Autoři citují řadu dokladů tohoto trendu v Británii, včetně členství zástupců korporací v labouristické vládě a ve vládních pracovních skupinách. Členství občanů v politických stranách všeobecně klesá, a strany se tak stávají stále závislejší na volebních příspěvcích velkých firem. Na oplátku je pak dotují z kapes daňových poplatníků – jde jak o přímé investiční pobídky, tak o nepřímé, tzv. perverzní dotace, jako jsou nízké zdanění pohonných hmot či zemědělské dotace, zvýhodňující velké producenty. Vlády pomáhají korporacím legislativně i vojensky a na subtilnější úrovni je tu již zmíněná otázka konsensu elity: „Politikové důsledně využívají své autority, svých politických dovedností a celého komunikačního aparátu, který mají k dispozici, aby nás opakovaně ujišťovali, že hodnoty elity jsou bez jakýchkoliv pochyb v souladu s veřejným zájmem, ať je svědectví našich vlastních očí jakékoliv.“

Globalizace a počasí

Poslední, ale stěžejní součást systému globální monetokracie je zásobárna pracovních nástrojů. Mají praktický ráz, s časem se mění, jsou to vlastně vnější, viditelné projevy globální monetokracie v současném světě. V minulosti sem spadal kolonialismus, dnes je nahrazen nadnárodní korporativní globalizací. Cíl zůstává stejný: ekonomický růst. Patří sem vedle myšlenkové manipulace, které jsme se již dotkli, politických programů vlád a finančních a právních nástrojů, které mají vlády k dispozici, také mezinárodní dohody, sdružení, konference a agentury. Do poslední kategorie spadá Světová banka, Mezinárodní měnový fond a Světová obchodní organizace. Podle autorů jsou ale tyto známé instituce jen špičkou ledovce. Susan George, Vandana Shiva, Robin Ramsay či londýnské World Development Movement zdokumentovali celosvětovou síť institucí, zaměřených na prosazování korporativního kapitalismu. Výrazným příkladem je Světové ekonomické fórum ve švýcarském Davosu, kde se každoročně scházejí dva tisíce zástupců velkých firem, politiků a vědců. Samuel P. Huntington, jeden z jeho veteránů, podle časopisu New Internationalist řekl: „Ti, kdo se scházejí v Davosu, kontrolují prakticky všechny mezinárodní instituce, řadu vlád světa a jádro světových ekonomických a vojenských zdrojů.“ Podle autorů je i samotný nadnárodní korporativní kapitalismus, kdy korporace stále více ovládají světové dění, jen nástrojem systému. Korporace i vlády jsou dnes ovládány mezinárodní elitou, skupinou, pro kterou je „růstový imperativ“ finančně výhodný. Jestli jej prosazují vlády nebo korporace, je pro ni koneckonců vedlejší.

Pokud jste dočetli až sem, říkáte si možná, že Petruška Šustrová má pravdu. Jak je možné bojovat proti něčemu tak všeobjímajícímu? Osobně se domnívám, že analýzy tohoto typu by neměly vést ke ztrátě naděje, že by dysfunkční systém nešlo změnit. Naopak – ukazují, že tzv. globalizace není jako počasí. Není to přírodní zákon, ani nevyhnutelný jev evoluce. Je to systém, vytvořený lidmi, a jeho moc nad námi se láme, dokážeme-li ho nazvat správným jménem. Pohled, který jsem tu představila, není neomylný, jeho autoři jej chápou jako výzvu k diskusi a k přemýšlení o globalizaci mimo nás – i uvnitř naší mysli.

Poznámka: Autoři doporučují k dalšímu studiu vlastní webovou stránku www.wwdemocracy.org. Do češtiny byly nedávno přeloženy F. Capra: Tkáň života (Academia, Praha, o systémovém myšlení), J. Gray: Marné iluze (Paradigma, Košice, o nestabilitě světového ekonomického systému). O ohrožení demokracie korporacemi viz B. Kuras: Sekl se Orwell o dvacet let? Na www.sedlakjan.cz jsou informace o sjednocení politické a korporativní sféry u nás.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2019 vyjde v 2. polovině října.