Antienvironmentální ofenziva v USA

3. srpna 2004 /
Co se ukrývá za pojmem antienvironmentalismus? Kdo jsou jeho aktéři? Může tento fenomén ovlivnit diskusi o ekologických problémech? Podrobnosti přináší brněnský sociolog Alexandr Pešák.

Termín antienvironmentalismus není v českém diskurzu nijak zvlášť frekventovaný, ani není pevněji významově zakotven. Mnozí z nás si jej pravděpodobně spojí zejména s kontroverzemi okolo knihy Bj/orna Lomborga Sceptical Environmentalist (viz například Sedmá generace 4/2004).

V environmentalistických a sociologických textech zámořské provenience se tento pojem běžně používá pro označení mnohovrstevnatého a různorodého fenoménu, který začal ve Spojených státech amerických výrazně ovlivňovat veřejnou debatu o ekologických otázkách zejména v 90. letech minulého století. Obecně řečeno, antienvironmentalismus je široké označení, do kterého spadají politické ideje, organizace, hnutí, činnosti, strategie a taktiky, které na politickém poli vystupují proti environmentálnímu hnutí a aktivitám, environmentalistické ideologii, environmentální regulaci, legislativě a politice. Za hlavní aktéry antienvironmentalismu jsou považovány především průmyslové korporace a jejich asociace, tzv. Nová pravice, konzervativní think tanky a také některá sociální hnutí (přesněji řečeno protihnutí), z nichž na sebe nejvýrazněji upozornilo tzv. Wise Use movement, o němž podrobněji pojednáme v příštím čísle Sedmé generace.

První otevřené protireakce na sociální změny dosažené environmentálním hnutím se v USA objevily již v 70. letech minulého století. Šlo však o lokální spory, jejichž aktéři neměli ambice či potenciál ovlivňovat environmentální politiku na celostátní úrovni. Léta devadesátá pak přinesla razantní nástup a úspěchy antienvironmentálních idejí, které se usadily až v nejvyšších patrech americké politiky. Například v administrativě prezidenta George Bushe mladšího jsou mnozí lidé ostře vystupující proti environmentalismu či spjatí s některým z antienvironmentálních hnutí. Odmítnutí USA ratifikovat Kjótský protokol lze považovat za jeden z nejzjevnějších úspěchů této vlny antienvironmentalismu.

Pokusme se nyní zaměřit na některé konkrétní aspekty a aktéry antienvironmentalismu — je však nutno mít stále na paměti, že nejde o nijak jednotnou frontu a že se pod tímto označením skrývají různorodé fenomény.

Antienvironmentalismus a Nová pravice

Někteří autoři kladou do souvislosti vzestup antienvironmentálních idejí s okruhem myslitelů, pro něž se vžilo označení Nová pravice. Toto seskupení vzniklo koncem 70. let minulého století a vystoupilo proti idejím a praxi sociální demokracie v západních státech a proti formě socialismu etablované ve východní Evropě. Ideologie Nové pravice se pohybuje v širokém rozmezí od libertarianismu po konzervatismus, ale sdílí společnou angažovanost pro vytlačení role státu z některých společenských oblastí — především ze sféry tržní ekonomiky. Od kritiky keynesianismu a sociálního státu se odpor vůči státním intervencím přenesl až ke kritice environmentální legislativy a regulace.

Ideje Nové pravice byly myšlenkovým zdrojem antienvironmentalismu již v jeho počátcích. Například v administrativě prezidenta Ronalda Reagana, který byl Novou pravicí silně ovlivněn, zastával funkci ministra vnitra James Watt. Ten se zasazoval o bezproblémový přístup těžařských, ropných či rančerských firem k veřejné půdě, o snížení počtu a rozlohy národních parků či o odstranění restrikcí zabraňujících průmyslovému využití těchto oblastí. Za „veřejného nepřítele číslo jedna“ označil mainstreamovou americkou environmentální organizaci Sierra Club a o environmentalistech mluvil jako o extremistech. Jeho politika byla označována jako wattismus. Podobné ideje v současnosti prosazuje i Paul Weyrich, jeden z vůdců Nové pravice, který je dokonce úzce spjat i s klíčovými postavami hnutí Wise Use.

Že lze na antienvironmentalismus pohlížet v širokých souvislostech střetu americké pravice a levice, dokazují svým přístupem i někteří radikálnější autoři, kteří považují zvolení George Bushe mladšího prezidentem a složení jeho administrativy (1) za velké vítězství Nové pravice a konzervativních sil. Antienvironmentalismus pak v tomto přístupu představuje centrální bod útoku Nové pravice na dědictví progresistického hnutí.

Aktivismus korporací

Obecně řečeno lze v USA rozlišit dva hlavní segmenty environmentální opozice. Většina protiekologických občanských iniciativ a organizací vzniká na základě individuálních křivd — například pokud rančer přijde o své povolení k pastvě dobytka na veřejné půdě. Jedinec takto postižený environmentální regulací se často spojuje s lidmi s podobným problémem a zájmy. Občanské skupiny spoléhají většinou na strategii dopisových kampaní a demonstrací, které mají přitáhnout pozornost veřejnosti a případně i autorit, které jsou zodpovědné za environmentální politiku. Jejich přístup je sice přímý, ale je také nesofistikovaný a trpí nedostatkem zdrojů.

Oproti tomu zájmy byznysu a průmyslových korporací se více zaměřují na environmentální legislativu a regulaci na úrovni státu i federace. Sdílení problémů jim umožňuje vytváření koalic, které ještě posilují jejich vliv. Navíc průmyslovým skupinám jde v environmentální debatě o hodně, neboť jsou to právě ony, na které obvykle padá břemeno nákladů mnoha environmentálních nařízení a zákonů. Firmy proto investují značné množství času a prostředků do resistence vůči environmentální regulaci, aby ochránily svou schopnost vyvíjet vlastní činnost bez vnější intervence — proto se mluví o politickém aktivismu byznysu.

K reakci byznysu na úspěchy environmentálního hnutí, kterou Sharon Bederová označuje jako první vlnu korporačního aktivismu, docházelo v USA již v 70. letech. Americké korporace se začínají politicky aktivizovat, vytvářejí podporu konzervativní antiregulační agendě a investují značné finanční prostředky do public relations v úsilí o znovuzískání důvěry veřejnosti.

Přirozenou reakcí byznysu na environmentální regulaci, ztělesněnou klíčovými zákony, které byly v USA přijímány v průběhu 60. a 70. let minulého století, se stalo lobbování v průběhu legislativního procesu. Jacquelin Switzerová však upozorňuje, že tato reakce nebyla okamžitá a silná. Rozvíjela se postupně a až do počátku 90. let byly největšími úspěchy korporací pouze zmírňující dodatky k některým environmentálním zákonům. Politické okno pro lobbing korporací se otevřelo zejména v roce 1994, kdy v obou komorách Kongresu získali většinu Republikáni. Konzervativní Kongres korporace ještě více aktivizoval a ty stupňovaly svůj tlak na legislativu. Korporační lobbing neponechává stranou ani implementaci legislativy a zaměřuje se také na byrokracii a rozhodovací proces.

Úsilí v oblasti public relations je také rozšířenou strategií mezi průmyslovými korporacemi. Kvůli vzrůstající kriticie environmentálních organizací byly korporace donuceny se bránit. Zpravodajství v médiích považovaly za nefér a jednostranné, a proto se snažily svou image v očích veřejnosti zlepšit. Obecně lze rozlišit dvě formy této aktivity. Za prvé se korporace snaží prezentovat své aktivity v příznivějším světle ve vztahu k environmentálním problémům. Toho dosahují buď vlastním úsilím, kdy se například v rámci reklamní kampaně v médiích pokoušejí „přetřít vlastní aktivity na zeleno“, zdůrazňují svou proenvironmentální činnost, například finanční podporu environmentálních organizací či výzkumu (strategie označovaná jako greenwashing), nebo si pro očištění své image při různých krizových situacích najímají vnější firmy zabývající se public relations, jako jsou například Burson-Marstellar či Hill and Knowlton. Známým příkladem je právě firma Burson-Marstellar, jejíž služby si najala ropná korporace Exxon po havárii tankeru Exxon Valdez.

Za druhé, korporace často ve svém PR úsilí přecházejí i do protiútoku a snaží se diskreditovat své odpůrce, a to zejména více radikální část environmentálního hnutí. Sharon Bederová o této strategii hovoří jako o izolaci radikálů od umírněných environmentalistů, se kterými se dá spolupracovat. Radikálové jsou pak v mediálních kampaních označováni za teroristy a extremisty, což jim ubírá na důvěryhodnosti, zmenšuje jejich zdroje, snižuje mediální krytí a podobně. Někdy se korporace uchylují i k něčemu, co autoři zabývající se antienvironmentalismem většinou lapidárně označují jako „špinavé triky“. Známý je případ firmy Hill and Knowlton, která v zájmu dřevařské společnosti Pacific Lumber distribuovala falešné letáky, v nichž jménem radikální environmentální organizace Earth First! vyzývala k násilným akcím.

Na druhou stranu však postoje korporací k environmentální politice zdaleka nejsou nediferencované. Například Doyle a McEachern rozdělují firmy podle postojů k environmentální regulaci na takové, které ji odmítají a napadají, na firmy, které se jí přizpůsobí, a na firmy, pro něž se environmentální regulace stala zdrojem příjmů (tzv. environmentální byznys), což jsou například firmy zabývající se recyklací, alternativními zdroji energie, rekultivací, obchodem s limity znečištění a podobně.

Frontové skupiny

Antienvironmentální aktivity občanských skupin a průmyslové lobby, jak je od sebe odlišila Switzerová (viz výše), se však také často překrývají. Někdy dochází ke spojenectvím mezi těmito aktéry — průmyslové firmy a korporace mohou antienvironmentální občanské skupiny podporovat finančně i jinak, a některé korporace dokonce vytvářejí vlastní občanské iniciativy. Není to však žádným pravidlem a během některých kampaní průmyslové korporace naopak dokonce vystoupily i proti antienvironmentálním občanským iniciativám. Faktem také je, že některé korporace poskytují podporu a sponzoring i významným environmentálním organizacím. Přesto je argument, že protiekologické občanské skupiny či hnutí jsou pouhou fasádou (front), za kterou se skrývají zájmy a podpora průmyslových korporací, mezi environmentalisty oblíbeným prostředkem diskreditace těchto skupin.

Jako frontové skupiny (front groups) (2) označují někteří autoři takové občanské organizace a iniciativy, které propagují cíle a zájmy průmyslových a jiných korporací. Zájmem korporací v našem případě je minimalizace environmentální regulace, odstranění restrikcí při rozvoji území, změkčení norem a limitů znečištění, ochrany zdraví obyvatel a podobně. Existence front groups vychází z poznání, že pro korporaci je výhodnější mít občanskou skupinu (nebo koalici skupin), která hájí její zájmy, než oponovat environmentální regulaci otevřeně, protože cíle takových občanských skupin je pak možné vydávat za veřejný zájem, a nejsou tak a priori spojovány s korporací. Proto jsou nazývány front groups (3) — jsou fasádou, za níž se skrývá korporace. Díky těmto skupinám může korporace vystupovat „v hávu veřejného zájmu“.

Front groups jsou ve střetu byznysu a environmentalistů novinkou, protože původně korporace lobbovaly a vyjadřovaly se k veřejným otázkám samy. Postupně však začala narůstat ve veřejnosti skepse ohledně výroků byznysu, protože se mělo za to, že korporace zajímá pouze zisk.

Pokud takové frontové skupiny neexistují, existuje celá řada způsobů, jak je vytvořit — počínaje dopisovými kampaněmi, až po mobilizaci vlastních zaměstnanců korporace. Front groups lobbují za korporace v politice, v legislativním procesu, vedou kampaně za změnu veřejného mínění. Názvy front groups často zakrývají jejich skutečné zájmy a jejich pozici v environmentální debatě. Jedna korporace mnohdy sponzoruje více takových skupin. Jako typický příklad frontové skupiny lze uvést American Council on Science and Health. Tato organizace vyvolává dojem skupiny nezávislých vědců, přitom však získává zdroje od velkých potravinářských korporací a v jejich zájmu obhajuje aktivity těchto společností.

Bederová shrnuje, že cílem uměle vytvořených občanských skupin a kampaní je především posun veřejné debaty z konfliktu mezi „Davidem a Goliášem“ — čili mezi „lidmi a velkou firmou“ — na konflikt mezi oponenty a podporovateli projektu či aktivity korporace. Výstižně to vyjádřil Ron Arnold, zakladatel hnutí Wise Use: „Veřejnost je přesvědčena, že pokud vystupujete jako průmyslová firma, vyslovujete pouze vlastní zájmy. Proprůmyslová občanská skupina aktivistů je řešením tohoto problému.“

Soudní procesy

Významnou roli v boji proti environmentalismu hraje strategie soudních sporů a žalob — v anglofonní literatuře bývá označována jako tzv. SLAPP’s — „strategic lawsuits against public participation“. Žalováni bývají převážně jednotliví environmentální aktivisté či jejich organizace. Žalující stranou bývají rozliční představitelé antienvironmentalismu, zejména však průmyslové a jiné korporace a firmy, proti jejichž aktivitám je namířen občanský protest environmentálních aktivistů. Napadány jsou podle Bederové zejména různé formy občanského aktivismu, jako jsou bojkoty, petice, výzvy a demonstrace, nepohodlné zmínky v médiích a podobně. Strategie žalob se opět objevila již v 70. letech a trend jejich výskytu je stále vzrůstající. Tyto žaloby sice bývají pouze zřídkakdy úspěšné, avšak strategie SLAPP’s jako celek úspěšná je, neboť jejím cílem je především zaměstnat protivníka, zvýšit tlak na jeho zdroje — jak finanční, tak lidské —, či jej dokonce zastrašit. I prohra u soudu totiž může pro korporaci znamenat vítězství v politickém boji, pokud aktivisté proti jejím aktivitám přestanou protestovat.

Think tanky

Podle mnohých autorů jsou významným antienvironmentálním aktérem ve Spojených státech také tzv. think tanky — ty definuje Jacquelin Switzerová stručně jako „soukromé výzkumné instituce, které produkují politické studie hovořící ve prospěch jejich klientely“. Tyto instituce existují na obou stranách politického spektra, od progresistických až po konzervativní. Jejich cílem je ovlivňování vlády, legislativního a rozhodovacího procesu a veřejného mínění, čímž se podle Bederové blíží spíše k zájmovým či nátlakovým skupinám než k akademickým institucím. Konzervativní think tanky se snaží zpochybňovat vědecké poznatky, které byly impulsem vzniku environmentálního hnutí a legislativy, a přinášet fakta a teorie, které jim odporují.

Environmentální opozice spoléhá na podporu takových konzervativních think tanků, jako jsou například známé Heritage Foundation a Cato Institute. Obě instituce vznikly již v 70. letech minulého století a jsou známy svou značnou schopností přitáhnout pozornost médií a veřejnosti. Produkují velké množství publikací, periodik i novinových článků, které se zabývají obecně otázkou daní a snižováním vládní regulace. Z environmentálních kauz se zaměřují například na problém nebezpečných odpadů, otázkou vlastnických práv a občas vyzývají i ke zrušení Environmental Protection Agency — což je americké ministerstvo životního prostředí.

Existují také menší konzervativní think tanky, které se soustřeďují pouze na environmentální problematiku, jako jsou například Political Economy Research Center či Competitive Enterprise Institute. Ty se soustřeďují převážně na kritiku environmentální legislativy a hospodaření s přírodními zdroji, propagují legislativu posilující vlastnická práva a podobně. Většina autorů, z jejichž prací čerpám, také konstatuje, že konzervativní think tanky přijímají významnou podporu od průmyslových korporací.

Obraz veřejné debaty a politického konfliktu ohledně environmentálních otázek v USA 90. let, tak jak nám jej předkládají „pro-environmentalisticky“ orientovaní autoři, se v mnohém odlišuje od situace v Evropě či v České republice. Podstatná je především relativní konsolidovanost a institucionalizace antienvironmentalistických aktérů a strategií ve Spojených státech. Příčiny těchto rozdílů lze hledat například v odlišnostech politických systémů, politické kultury a podobně. Tyto komparace ale ponechejme analýzám sociologů a politologů. Ptejme se raději, zda lze v Evropě a ČR sledovat podobný vývoj? Čeká Evropu také vlna antienvironmentalismu jako Spojené státy? Nebo už přišla? Fenomén Bj/orn Lomborg a kontroverze spojené s jeho aktivitami nám ukazují, že antienvironmentalismus má i na starém kontinentu poměrně silný potenciál k dalšímu rozvoji.

Případ pro naše poměry poněkud exotického amerického hnutí Wise Use navíc ukazuje, že proti environmentalistům se může obrátit i jejich vlastní prostředek politického jednání — občanský aktivismus. Na tuto formu severoamerického antienvironmentalismu se podrobněji zaměříme příště.

Poznámky:

1 Austin poukazuje zejména na postavu Gale A. Nortonové, která dříve působila v několika organizacích Wise Use hnutí (např. Mountain States Legal Foundation, viz níže) i hnutí za vlastnická práva (property rights movement). (Austin 2002: 72).

2 Vhodnější český ekvivalent tohoto pojmu se mi nepodařilo nalézt. „Front“ má v češtině přinejmenším dva pro nás podstatné významy — (bojová) fronta či fasáda.

3 U některých autorů (např. Beder 2002; Austin 2002) se objevuje také termín „astroturf“, který má již pejorativní význam. Astroturf je název pro umělý trávník, což má symbolizovat umělost občanské, tj. grass roots iniciativy, která je uměle vytvořena korporací.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2019 vyjde v 2. polovině října.