Antiglobalizační hnutí: deset let poté

Letos to bude deset let od spektakulárního selhání jednání o Multilaterální dohodě o investicích (MAI). Tajný pracovní dokument Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD), který měl systematicky regulovat mezinárodní investice (či spíše systematicky regulovat ty, kteří investicím chtěli stát v cestě), pronikl na veřejnost a nevládní organizace ho roztrhaly na kusy. Francie, země, která OECD hostí, ustoupila jako první, a další země kvapně následovaly. Jak lakonicky poznamenal globální analytik S. J. Kobrin v článku MAI a střet globalizací: „To, co mělo být pracovním dokumentem dvaceti devíti stran, bylo náhle zpřístupněno každému, kdo měl počítač a modem. A každý, kdo měl počítač a modem, se zapojil.“

V oblacích slzného plynu: Seattle a další

Téměř přesně rok nato se aktivistům podařilo narušit a zastavit jednání „kola milénia“ Světové obchodní organizace (WTO) v americkém Seattlu. Na přelomu milénia se žádné zasedání globální elity neobešlo bez masových protestů a Praha si užila své při zasedání Mezinárodního měnového fondu (MMF) a Světové banky (SB) rok poté.

Zatímco pobouření zástupci ekonomické elity se začali schovávat v pouštích a v horách (WTO zasedalo v Kataru a skupina G8 v kanadských Skalistých horách — místech, která jsou obtížně dostupná pro davy aktivistů), na obzoru se rodila alternativa. „Jiný svět je možný“, slogan Světového sociálního fóra, se stal neoficiálním mottem antiglobalizačního hnutí. (Název hnutí dodnes není dořešen. Hnutí samo sebe nazývá hnutím za globální spravedlnost či alter-globalizačním hnutím. Termínem antiglobalizační hnutí, který budu používat v tomto textu, rozumím hnutí, které, ač samo o sobě produktem globalizace, odmítá ideologii neoliberalismu, globální expanzi korporativního kapitalismu a fenomény s ním související, nikoliv vágní pojem globalizace jako takové.)

V kyberprostoru nastupujícího internetu se začaly objevovat koordinované sítě aktivistů. Postupně vznikaly nesourodé slepence sahající od křesťanských aktivistů požadujících oddlužení přes ekology a odboráře až po anarchisty, mexické domorodce a brazilské bezzemky. V Seattlu vedle sebe pochodovali odboráři a ekologové, donedávna nepřátelé. Globalizace jako všezahrnující obraz nepřítele svedla dohromady širokou paletu kritiků, kteří se občas shodli na povaze problémů, méně často na jejich vinících a jen výjimečně na jejich řešení. Nehierarchická struktura hnutí jako sítě s bezpočtem uzlů umožňovala takovou koexistenci bez nebezpečí kontaminace, manipulace nebo ztráty vlastní identity, zatímco navenek se hnutí prezentovalo neuvěřitelnou schopností mobilizace, koordinace a apetitem pro mediální spektákl. Globalizace vyplnila prázdno po geopolitice, která, jak se tehdy věřilo, odešla společně s železnou oponou.

Přelom tisíciletí: Zlatá éra občanské společnosti

Konzervativní think tanky bily na poplach, hovořily o „náletech“ nevládních organizací a Václav Klaus přišel se strašákem NGOismu a post-demokracie. Podle globálně-analytického think tanku RAND corporation amorfní struktura oponentů „postrádá centrální vedení, je mnohohlavá: nelze ji utnout. Když si vybere cíl, může ho ubodat k smrti jako roj včel“. Václav Bělohradský hovořil o Seattlu jako principiálním střetu postmaterialismu občanské společnosti a hladové ideologie „růstu Růstu“, reprezentované WTO. Aktivisté hovořili o věku občanské společnosti a napadali — dle všeho bezúspěšně — mediální nálepku antiglobalistů. Hovořilo se o konci fukuyamovského „konce historie“ a zrodu nové ideologické alternativy. Slavný sociolog Immanuel Wallernstein na Světovém sociálním fóru v Porto Alegre 2002 tvrdil, že za padesát let tu nebude kapitalismus.

Nové meta-hnutí (v angličtině se používá termín Movement of movements pro jeho schopnost integrovat různé proudy a hnutí) si vzalo na mušku zejména mezinárodní finanční instituce zkorumpované desetiletími neoliberální politiky a nadnárodní korporace jako symboly hladového globálního kapitalismu. Globalizace, fenomén charakterizovaný mimo jiné úpadkem tradiční politiky, státu a nárůstem demokratického deficitu, poskytla příležitosti novým aktérům propojeným nadnárodními sítěmi a umně využívajícím komunikační revoluce. Pokud se budeme jednou ohlížet zpět, budeme asi hovořit o nadnárodních společnostech a občanské společnosti jako o vítězích této dekády.

Oproti ekonomickému systému s neoliberální infrastrukturou, opírajícímu se o spotřebu, růst a mezinárodní obchod, postavilo antiglobalizační hnutí vizi regulace mocných hráčů, silnějšího a flexibilnějšího státu, aktivní a silné OSN, jíž budou podřízeny brettonwoodské instituce (MMF, SB a WTO), a relokalizaci a udržitelnost výroby a spotřeby. Vzniklo několik autoritativních pokusů o formulaci alternativního politického programu, jako například dokument Mezinárodního fóra o globalizaci Jiný svět je možný: Alternativy k ekonomické globalizaci, a v Brazilském Porto Alegre se v rytmu samby diskutovalo o lepším světě. Hnutí nabralo rychle energii a sebevědomí a stalo se obávaným oponentem globální elity. Současně se téma globalizace stalo mantrou radikálních akademiků a v akademických kruzích se začalo přemýšlet o novém modelu globálního řízení založeném na třech pilířích: státu jako nositeli politického kapitálu, trhu jako ekonomické síle a občanské společnosti jakožto sociálním tmelu společnosti a nositeli morálního rozměru globalizace.

Dnes po deseti letech je leccos jinak. Nelze jednoznačně či jednoduše odpovědět na to, do jaké míry se antiglobalizačnímu hnutí podařilo prosadit svoje myšlenky. Osobně se domnívám, že hnutí se dostalo do patové situace, která je výsledkem několika faktorů: radikálně proměněného paradigmatu, na které se hnutí neúspěšně adaptovalo, kooptace systémem, který hnutí napadalo, a krize, způsobené jeho vnitřní složitou dynamikou.

Svět po 11. září: nové globální paradigma

Událostí, která nastartovala 21. století, bylo bezesporu 11. září 2001. Mezinárodní terorismus odhalil, že globalizace má nového nepřítele bez skrupulí, umně využívajícího stejné síťované formy jako antiglobalizační hnutí. Zde však podobnost končí. Terorismus využívá sítí nikoliv k budování alternativy, ale k šíření ideologie nenávisti, dominace a násilí. Zatímco snad můžeme relativně poklidná devadesátá léta poznamenaná pádem železné opony nazývat desetiletím občanské společnosti, války v Afghánistánu a Iráku, nukleární ambice Íránu, Osa zla či nástup Ruska jako mocného globálního stratéga naznačují, že stát zdaleka neztratil svůj význam. Reakce mezinárodního společenství, zejména Spojených států a jejich spojenců, na teroristické útoky znamenala návrat geopolitiky jako určujícího faktoru mezinárodních vztahů a vytlačila nestátní aktéry na periferii.

Invaze a okupace Iráku daly hnutí dočasnou injekci energie. Globální protiválečné demonstrace imponovaly statisícovými davy a antiglobalizační hnutí propojilo militarismus s expanzivní logikou globálního kapitalismu, který se ve své honbě za zdroji nezastaví před ničím. Úpadek protiválečného hnutí byl stejně hluboký, jako byl jeho nástup hvězdný. Nepodařilo se mu totiž téměř nic. Utrpení, které válka a okupace Iráku přinesly, jsou bezbřehé a na ty, kteří nás lží do války zatáhli, spravedlnost nedosáhla. Zatímco přetahování s institucemi globální ekonomiky dalo hnutí dostatek manévrovacího prostoru k dílčím vítězstvím a dalšímu rozvoji, válka byla sázkou na jedinou kartu, a v tomto případě hnutí prohrálo vše.

Antiglobalizační hnutí však v této době nachází nepravděpodobného spojence ve svém boji proti globálním korporacím operujícím na nebezpečně tenkém ledě. V době, kdy jeho hlas v médiích slábne, svět mu znenadání (i když bez jeho přičinění) dává za pravdu. Přelom milénia se totiž nese nejenom ve znamení terorismu, ale také ve znamení největších krizí korporativní globalizace. Spektakulární krachy firem Enron a WorldCom pošpinily éru nadnárodního kapitalismu, a globální regulace nadnárodních korporací se tak stává ideologií mainstreamu. V době, kdy dokončuji tento článek, se světové burzy otřásají úvěrovou krizí a ekonomika stojí na prahu recese.

Dílčí úspěchy

Navenek se může zdát, že dekáda antiglobalizačních protestů mnoho nezměnila. Brettonwoodské instituce dosud disponují obrovskou ekonomickou mocí, po světě se nekontrolovaně přelévá kapitál a břemeno dluhu stále znemožňuje řadě rozvojových zemí smysluplné ekonomické manévrování. Afrika nedosáhne včas ani jednoho z rozvojových cílů tisíciletí a OSN přešlapuje na místě. Přesto se mnohé změnilo. Otázka, jaké přineslo mnoholeté úsilí aktivistů ovoce na poli globálního řízení, je široká a zasloužila by si zpracovat systematicky a do hloubky, kterou tento článek nedovoluje. Pro jeho účely si však mohu dovolit několik postřehů, které jsou podle mého názoru symptomatické.

Jak jsem již uvedl výše, povaha boje s globálními finančními institucemi připomíná diskurzivní válku, ve které obě strany hovoří o vítězství a ve které existuje řada šedých zón. Politické změny na globálním poli se dají přičíst řadě faktorů a protichůdných interpretací. Byla iniciativa za oddlužení nejchudších zemí HIPC, koordinovaná Mezinárodní rozvojovou asociací a MMF fiaskem, či úspěchem? Byl tento proces vyvolán neudržitelností dluhu, osvícenou politikou MMF a SB, či neúnavným tlakem občanské společnosti? Jsou současná jednání WTO selháním nefunkčního systému mezinárodní obchodní politiky, nebo přitakáním spravedlivému rozvoji, jak se snaží naznačit rétorika Rozvojového kola z Doha?

Pro hodnocení dopadu, který kritika globalizace měla na fungování globálních finančních institucí, si je třeba uvědomit, že v době, kdy se hnutí začalo formovat (tedy dávno před protesty v Seattlu), byly instituce jako SB či MMF pevně zakotvené ve Washingtonském konsenzu neoliberální ekonomické doktríny. Svět od té doby došel daleko a z dnešního pohledu bylo dosaženo řady dílčích vítězství. PRSP (Poverty Reduction Strategy Papers, do češtiny překládané jako „strategie snižování chudoby“), Rozvojové cíle milénia přijaté OSN, současná situace uvnitř WTO a desítky dalších dílčích témat poukazují na evoluční proces, na kterém má antiglobalizační hnutí rozhodně svoje zásluhy. Návrhy, které se v době pražského zasedání MMF a SB nesměle objevovaly na konferencích aktivistů (jako například transformace SB z finanční instituce na grantovou agenturu), jsou dnes platnou strategií uvnitř těchto institucí, které aktivistům dávají (i když pomalu a částečně) za pravdu.

Systém globálního řízení prochází krizí legitimity, což je proces, na kterém mají aktivisté velký podíl. Antiglobalizačnímu hnutí se podařilo udělat z globalizace problém, téma, které dokázalo zarámovat ve svých vlastních termínech, dát mu své významy a dostat ho do veřejného oběhu. V tom byli aktivisté mnohem úspěšnější než globální instituce. Světové Bance a Mezinárodnímu měnovému fondu se nepodařilo vymýtit chudobu a nastartovat udržitelný ekonomický růst a Světovou obchodní organizací zmítá přímo existenční krize. Zde je důležité si připomenout, že to jsou právě rozvojové země, kterým se hnutí snažilo pomoci proti mocným hráčům WTO. Sebevědomé koalice rozvojových zemí dnes dokáží obchodní jednání zablokovat účinněji než barikády a protesty venku na ulici, které proslavily Seattle. Je až paradoxní, jak mocnými se staly rozvojové země při obchodních vyjednáváních. Krize, kterou je WTO zmítána a která ohrožuje jeho akceschopnost i existenci, dovedla některé kritiky — například britského novináře George Monbiota — k úvahám, zdali bychom se my jako aktivisté neměli WTO nakonec zastat. Špatná pravidla mohou být lepší než žádná.

Několik jihoamerických států zvolilo do svého čela levicové aktivisty spjaté s některými částmi antiglobalizačního hnutí. Přestože je vysoké politické funkce nutí k řadě nepříjemných kompromisů, kontinent se stal ukázkou symbiózy nových myšlenek a tradiční politiky.

Live 8 jako pohřeb alternativy

Jak jsem již uvedl, globální finanční instituce si pouštějí myšlenky, které byly až donedávna vyhrazené aktivistickým seminářům, stále více na tělo. Současně s tím se aktivistům čas od času podaří zorganizovat akci historických rozměrů, jako například koncert Live 8 v Londýnském Hyde Parku při příležitosti zasedání skupiny G8 ve skotském Gleneagles v roce 2005. Proč tedy hovoříme o krizi či úpadku antiglobalizačního hnutí, když se aktivistům údajně podařilo dotlačit bohaté země k nejštědřejšímu balíčku oddlužení, rozvojové pomoci a obchodních ústupků? Zatímco podle globálních celebrit typu Boba Geldofa šlo o průlomovou událost, o které nadšeně prohlásil: „done deal“ („smlouva uzavřena“), řada aktivistů se zděsila. Neziskové organizace ActionAid, Oxfam či World Development Movement pro výsledky použily termíny jako katastrofa a ostuda. Zakrátko po historickém podpisu dokumentů, kdy se svět ještě vzpamatovával z londýnských atentátů v metru, jež událost zastínily, Itálie a Německo oznámily, že z rozpočtových důvodů svým závazkům nebudou moci dostát. Evropští ředitelé MMF se také hned začali pokoušet o změnu dohod o oddlužení. Tehdejší britský ministr financí a současný premiér Gordon Brown všemu nasadil korunu, když přiznal, že peníze odepsané oddlužením a peníze přislíbené jako rozvojová pomoc jsou těmi samými penězi.

Koncert Live 8 a „světec“ Bob Geldof tak legitimizovali obrovskou lež z Gleneagles. Nešlo o masové přitakání lepší globalizaci, ale o mediální frašku, která posvětila status quo a uklidnila špatné svědomí mediálních mas a hudebního průmyslu. Média v Geldofovi našla mluvčího roztříštěného hnutí, ten si novou roli rád osvojil, a paradoxně tak umlčel hlasy těch, které on a hnutí reprezentuje a kterým měl pomoci být slyšet. Podobně morálně pochybné je i to, že dalším vítězem Gleneagles byl organizátor summitu G8 Tony Blair, který si jeho prostřednictvím lepil pověst pošramocenou invazí a okupací Iráku.

Vnitřní paradoxy antiglobalizace

Nesourodost aktérů uvnitř hnutí a z toho pramenící neschopnost formulovat jasnou alternativu byla výhodou jenom dočasně. V roce 2000 jsme jen velice těžko médiím vysvětlovali, že víme, co nám vadí na Světové bance, ale že nemůžeme říci, jak bychom ji chtěli změnit, protože se na tom ještě neumíme dohodnout. Média to tehdy nechápala a považovala antiglobalizační hnutí za chaotické a neschopné formulace solidní alternativy. V hnutí se už od počátku objevovaly trhliny způsobené přílišným množstvím kuchařů v jedné antiglobalizační kuchyni. V Praze v roce 2000 existovaly dvě až tři paralelní kampaně k summitu MMF a SB, které navzájem komunikovaly, ale navenek spolu nechtěly nic mít. I uznávané autority hnutí jako Martin Khor z Mezinárodního fóra o globalizaci hovořili o dvou paradigmatech (reformistické a radikální), mezi kterými existuje obrovská ideologická propast. Světová sociální fóra — pokus antiglobalizačního hnutí o vytvoření globální platformy pro formulace alternativ — trpěly jakousi hyperdemokratičností, tedy programovou absencí výsledků, mluvčích či konsenzu. Mluvčími se tak stávali ti nejhlasitější (jako Geldof či Bono). Tato situace je dlouhodobě neudržitelná a hnutí — jak ho známe z přelomu milénia — se začíná rozpadat. Na jedné straně se profesionalizuje a jeho reformisté prorůstají do oficiálních struktur. Tam má potom poměrně znatelný vliv, jak dokázala například kampaň Make Poverty History (u nás známé jako Česko proti chudobě). Na druhou stranu tím ztrácí svoji revoluční identitu a stává se mainstreamovou ideologií rozvojové pomoci. Koncepty jako Fair Trade, různé odstíny korporátní zeleně (viz téma o greenwashingu v SG 1/2008) a další jsou takovými masovými odvary hnutí, které před pár lety operovalo radikálním paradigmatem relokalizace spotřeby a produkce, gándhíovskou ideologií, přímou demokracií a subsidiaritou.

Zachrání nás Hollywood?

Zatímco před pár lety stačilo deset tisíc lidí protestujících proti nějakému globálnímu summitu na první stránky novin, dnes se stěží dostanou do regionálního deníku. Dopředu se pohnula i veřejná agenda a problematika klimatických změn přebírá od globální spravedlnosti štafetu urgentní priority západní civilizace, stejně jako antiglobalizační hnutí kdysi převzalo štafetu od letargického hnutí ekologického. Na rozdíl od klimatických změn, které jsou měřitelné a viditelné všude kolem, a médiím se daří propojit naše každodenní aktivity a jejich klimatické dopady, globalizace pořád zůstává abstraktním procesem, který se týká někoho jiného a někde jinde.

Antiglobalizační hnutí udělalo obrovský kus práce ve vytvoření onoho významového mostu mezi globalizací — virtuální a abstraktní — a naší vlastní existencí. Mám však strach, že tento most se vytratí s nástupem nové generace, nové reality a nové agendy. Ne že by se vytratila globalizace nebo že by se vytratil boj za spravedlnost. Už však budou rámované v jiných, snad méně esoterických termínech.

Ale nezoufám si. Zatímco hnutí se pomalu proměňuje v minulost, Hollywood zachránil tento kus historie pro příští generace. Až se mne jednou vnoučata budou ptát na to, co že to je ta globalizace, sáhnu do šuplíku po starém ošoupaném DVD z roku 2008 s názvem Bitva v Seattlu. V hlavní roli Woody Harrelson a super sexy Charlize Theron.

—

Autor je spolupracovníkem pražského ústavu pro globální politiku Glopolis a televizním producentem. Kontakt: belohoubek@glopolis.org.