Ať se Země zelená!

20. prosince 1994 /
foto: Pxhere.com

Motto:

„Hospodařeni k ochraně životního prostředí patří mezi naše hlavní priority a hledisku ochrany prostředí se věnujeme při všech našich aktivitách i při formulování politiky vztahů k veřejnosti. ABB bude provozovat své aktivity v harmonii s životním prostředím.“

Úryvek z Prohlášení o ekologické politice společnosti ABB (jméno firmy zde však není důležité)

Není patrně sporu o tom, že se svět ocitl v hluboké ekologické a sociální krizi. Prohlubující se problémy jako změny klimatu, masové ubývání druhů i destrukce přirozených ekosystémů, bída ve Třetím světě, čerpání přírodních zdrojů, likvidace ozonové vrstvy, hladomory či kulturní uniformizace ukazují na vážnost situace.

Jak dokládá řada analýz, pramení tato krize mimo jiné z moderní ekonomiky, samotných jejích základů. Bez její změny není naděje na přežití reálná. Základem této moderní ekonomiky jsou nadnárodní společnosti (Transnational Corporations, TNCs), bez nich by jen těžko mohla existovat. V současné době kontrolují 70 % světového obchodu. Na druhé straně, nadnárodní společnosti jsou plně závislé pravě na moderní ekonomice, postavené na principech centralizace, ekonomického růstu a neadekvátních cen.

Právě nadnárodní společnosti tedy stojí v pozadí globální ekologické a sociální krize, dnešní uniformizace světa. Mimo to však působí svými aktivitami řadu problémů i přímo. Jsou zodpovědné za více než polovinu emisí skleníkových plynů, kontrolují 50 % veškeré těžby a zpracování ropy (tento údaj je však poněkud zavádějící, významný podíl na zbytku totiž nemají drobní lokální výrobci, nýbrž obrovské státní firmy, zejména v bývalém Sovětském svazu, které si s TNCs takřka v ničem nezadají). Tlak na uzavření rizikových a znečišťujících provozů v bohatých zemích zejména západní Evropy a severní Ameriky elegantně vyřešily jejich přesunem do Třetího světa (a nyní i k nám). Problém však spočívá, jak je již naznačeno výše, především ve faktu, že chyba není jen v konkrétním chování konkrétních nadnárodních společností v konkrétních causách, ale především v jejich samotné existenci.

Není tedy divu, že nejen řada jejich projektů, ale i jejich obecná úloha v dnešním světě vyvolává protesty postižených lidí i různých občanských skupin, zejména ekologických organizací a hnutí na obranu lidských práv. Nadnárodní společnosti se snaží této kritice čelit. Tvrdí, že dosavadní vývoj byl neudržitelný, a proto nyní, když vyšlo najevo, jak hrozivá je ekologická situace, změní svůj přístup a všechno bude jinak. Dokládají to lecjak: od zmíněného vyčištění svých provozů do odpadkového koše Třetího světa, přes zavádění filtrů na odpadní potrubí a zřizování ekologických oddělení až po televizní reklamy s okouzlující hudbou a pestrobarevnými záběry horských luk, tropických pralesů a vzácných zvířat. Některé změny mohou dokonce přinést dílčí prospěch — například používání recyklovaného papíru v kancelářích (Mitsubishi, jeden z největších ničitelů tropických pralesů) či dokonce omezování odpadu. Při celkovém pohledu jde však o změny prakticky bezvýznamné či spíše zavádějící (například technologie „end-of-pipe“ — „konec potrubí“ — čištění odpadů namísto prevence jejich vzniku), především však pochopitelně nemají nic společného se zásadním problémem, kterým je existence nadnárodních společností jako taková.

Dokonce i řada aktivistů uvěřila ve změnu kursu a vznáší otázku, zda bychom neměli vyvíjet tlak, který změnu urychlí. Domnívají se, že TNCs skutečně pod tlakem veřejného mínění pochopily, že buď je jako celek lidé prostě umlátí, či jednotlivě podlehnou zelenější konkurenci. A skutečně je zřejmým faktem, že TNCs v posledních letech svoji rétoriku zásadně změnily: již nepopírají ekologické problémy, naopak proklamují své rozhodnutí postavit se do čela snah o jejich vyřešení. Věci se však mají poněkud jinak.

Pro tento fenomén „zezelenání“ nadnárodních společností se vžil celkem přiléhavý výraz „greenwash“ — anglicky cosi jako „zelený nátěr“, ale také „zelené omytí“.

Zodpovědná péče o image

Aniž by k tomu byl jakýkoliv rozumný důvod, označují se TNCs za vůdce reformy k trvale udržitelnému rozvoji. S oblibou přijímají „firemní kodexy chování“, ve kterých se zavazují k takovým praktikám, které neohrožují životní prostředí. Problém je v tom, že jejich obsah je vágní. Hemží se sliby o „trvale udržitelném rozvoji“ a „ekologicky zdravém chování“, o konkrétních změnách se však čtenář nedozví nic. Nejde o změnu praktik, nýbrž rétoriky.

Za příklad může sloužit slavná Responsible Care (Zodpovědná péče), kodex chemického průmyslu sestavený v Kanadě a později převzatý firmami v USA. Jeho přijetí je podmínkou k členství v U. S. Chemical Manufacturers Association (Sdružení amerického chemického průmyslu). Řada závazků je bezobsažnými frázemi, jejichž interpretace závisí na signatáři. Za splnění závazku se dají bez problémů považovat kupříkladu zmíněné „end-of-pipe“ technologie. Mezi signatáře patří například Du Pont, tedy nejvýznamnější výrobce freonů, který se po léta snaží zabránit zákazu ozón ničících látek a který po snížení limitů na produkci freonů v jednotlivých zemích ES přesunul část své výroby do Lucemburska, které ještě svoji kvótu plně nevyužívalo. Celá Responsible Care se navíc vůbec netýká dceřiných společností jednotlivých firem.

Podobné fráze obsahuje i Obchodní charta pro trvale udržitelný rozvoj (Business Charter for Sustainable Development, tzv. Rotterdamská charta), vydaná Mezinárodní obchodní komorou. Vedle slaboduché rétoriky se zde ale objevuje i něco navíc. Charta již otevřeně označuje ekonomicky růst za záruku nejlepších možných podmínek pro ochranu životního prostředí. Neexistuje patrně lepší ilustrace bezvýchodnosti pokusů nadnárodní společnosti reformovat než fakt, že ve svém zásadním ekologickém prohlášení označují jeden ze základních principů devastující ekonomiky za nástroj nezbytný k její nápravě.

Před Konferencí OSN o životním prostředí a rozvoji (UNCED), která se konala před dvěma lety v brazilském Riu de Janeiru, vytvořily TNCs organizaci nazvanou Business Council for Sustainable Development (BCSD, Obchodní rada pro trvale udržitelný rozvoj) — aktivisty pak hbitě překřtěnou na Sustainable Council for Business Development (Trvale udržitelná rada pro rozvoj obchodu). Založil ji v roce 1990 švýcarský průmyslník Stephen Schmidheiny (ABB, Nestlé aj.), kterého generální tajemník UNCEDu Maurice Strong jmenoval svým poradcem pro obchod a průmysl. Schmidheiny zde sdružil ředitele 48 nadnárodních společností. Těsně před UNCEDem BCSD vydal publikaci Changing Course (Změna kursu), obsahující 38 případových studií ilustrujících, kterak se nadnárodní společnosti stávají ekologickými. Žádá se zde širší prostor pro nadnárodní společnosti a za základ nápravy doposud vzniklých škod je opět označován ekonomický růst.

Vedle přetírání nadnárodních společností na zeleno BCSD také intensivně prosazovalo zájmy TNCs v přípravě i průběhu UNCEDu. Dlužno dodat, že úspěšně. Podařilo se mu kupříkladu dosáhnout vyškrtnutí veškerých zmínek o nadnárodních společnostech z Agendy 21 (nejvýznamnější výstup UNCEDu, jakýsi základní program ochrany prostředí ve světě). Mimo jediné — místa, kde se říká, že je nutno prosazovat jejich roli v trvale udržitelném rozvoji. Na setkání členů BCSD několik dní před zahájením samotného UNCEDu Strong prohlásil, že „žádný úkol pro nás neznamenal více“ než pracovat s BCSD, která „se stala kádrem vedoucích světových realizátorů trvale udržitelného rozvoje“.

Lepší pračky na lepší mozky

Největší tíhu přesvědčování o jejich skutečně upřímném a pevném rozhodnutí zachránit planetu před zničením, přírodu před drancováním, Třetí svět před bídou, kulturní rozmanitost před unifikací a svět před nimi samými berou jednotlivé firmy na sebe. ABB, výrobce mj. jaderných reaktorů, ve svých celostránkových reklamách říká například „Při plném nasazení všech zúčastněných může efektivní transfer technologií, zkušenosti a zodpovědnosti do lokálního hospodaření dělat divy — pro ekonomiku… i svět, který všichni sdílíme“ či „Voda nejvyšší kvality… pro spotřebu nebo trávení volného času je vysoko na seznamu našich priorit“. Ve své brožurce „ABB a globální prostředí“ zase tvrdí, že „jako největší světová skupina zabývající se elektrotechnikou zaujímá správné místo, které jí umožňuje zabezpečovat technická řešení nezbytná pro trvale udržitelný rozvoj“. Japonská společnost Osaka Gas barví své plynojemy na zeleno, aby „ukázala svůj zájem o přírodu“.

Nehynoucí slávu získala jistá asi třicetisekundová reklama, kterou společnost Du Pont vysílala v americké televizi nedlouho po havárii tankeru Exxon Valdez u aljašských břehů. Na začátku osamělý lachtan sleduje loď míjející pobřeží, zatímco hlas tvrdí „Du Pont oznámil, že jeho energetické oddělení [míněna dceřiná společnost Conoco] se stane pionýrem v používání nových tankerů s dvojitým dnem… v zájmu ochrany životního prostředí“. Obraz střídají šťastné kachny a tučňáci mávající křídly, lachtani tleskající ploutvemi, velryba radostně vyskakující nad hladinu, rozpustilí delfíni a hejno plameňáků, to vše podbarveno tóny Beethovenovy Ódy na radost, zatímco hlas pokračuje „…ohlas byl jednoznačně pozitivní.“ V posledním střihu je pak skupina tleskajících lachtanů na pozadí zapadajícího slunce vystřídána větou, táhnoucí se napříč obrazovkou: „Du Pont: Lepší věci pro lepší život.“

Du Pont/Conoco zavedl tankery s dvojitým dnem ve chvíli, kdy vše nasvědčovalo tomu, že je Kongres uzákoní jako povinné a zadat objednávku později by znamenalo daleko vyšší náklady. Tento typ lodi je však v USA používán již přes dvacet let, přibližně šestina amerických tankerů má dvojité dno. První dva, které bude Conoco provozovat, mají sloužit v Mexickém zálivu, kde nežijí žádní lachtani ani tučňáci…

Až k úplné rovnováze

Na to, jak se vypořádat s ekologickými nepříjemnostmi, přišly již i naše firmy. Jako snad nejlepší příklad může posloužit starý dobrý ČEZ. Fakt, že pokračováním ve výstavbě Temelína tak trochu ohrožuje existenci střední Evropy a prostředky na to získává zabíjením lidí v severních Čechách, řeší svérázně. Billboardy s důvěru vzbuzujícími obrázky přírody a osvětleného města s mnohoznačným sloganem „Začátek cesty k rovnováze“ jsou snad nejklasičtějším projevem fenoménu greenwash v našich podmínkách. Tím ale reklamní odborníci zdaleka nevyčerpali své možnosti: (jedna) větrná elektrárna v Krušných horách či prodej (několika tisíc) úsporných zářivek se slevou — podle neoficiálních informací stály méně než velkorysá propagace celé akce — ukazují, jak této elektrárenské společnosti leží osud přírody na srdci.

Švédska aktivistka Kristina Bjurlingová rozděluje chování nadnárodních společností ve vztahu k prostředí do tří fází: nejprve („v době kamenné“) průmysl neříkal nic a při setkání s protestujícími si myslel cosi o stupiditě. V dalším, „misionářském“ období (cca léta 1986—89) se jal lidem vysvětlovat, že vlastně nejde o žádnou hrozbu, jen takové malé nedorozumění. Přibližně od konce osmdesátých let pak pochopil, že na věc je třeba jít od druhého konce a postavil sám sebe do čela boje za záchranu planety. Začal „čas dialogu“, jinými slovy, zrodil se greenwash. Pokud budou společnosti ve svém barvení se úspěšné, čeká nás ještě čtvrtá fáze, ve které už nebudou nic vysvětlovat, neboť si nikdo nedovolí být tak drzý, aby se snad zeptal. Páté období se bude pak lišit jen v příčině naprosté absence otázek. Nebude už nikdo, kdo by se vůbec zeptat mohl.

Literatura

  • Brunno, K.: The Greenpeace Book ot Greenwash, Greenpeace, Washington, D.C., 1992
  • Doyie. J.: „Hold the Applause: A Case Study of Corporate Environmentalism“, The Ecologist, Vol. 22, No 3, May/June 1992
  • Bjurling K.: Greenwash, SEEDIinks. No. 14, Jury 1994
  • Kruszewska, I.: Open Borders, Broken Promises. Privatisation and Foreign Investment Protecting the Environment Through Contractual Clauses, Greenpeace. Warszawa, 1993
  • Anonymous: „The ,Sustainable Council for Business Development’”, Third World Resurgence. No. 24/25
  • Anonymous: “Hold TNCs accountable. Greenpeace Calls On UNCED”, Third World Resurgence, No. 20
  • Wekker E.: No Time for Criticism? An Evaluation of Mitsubishi Corporation’s Tropical Forest Policy and Practice, Milieudefensie 1992

Vojta Kotecký (*1974) pracuje v pražském Centru Hnutí DUHA. Zabývá se vlivem nadnárodních společností na přírodu a lidi, vede Kampaň Hnutí DUHA proti výstavbě gigantické cementárny ve Tmani

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 3/2019 vyjde v 2. polovině června.