Axis mundi, síla místa, energie krajiny

Ve starověkých kulturách představovaly posvátné hory a kopce, háje a jezera, prameny či jeskyně kosmologické osy, kde se lidé spojovali se svými bohy nebo s říší podsvětních bytostí. Ještě dnes Tibeťané a Navahové, jejichž spiritualita si podržela původní spojení s přírodou, „vnímají sami sebe jako důsledky spirituální krystalizace energie a podstaty území, na němž přebývají“. Pro oba tyto národy jsou „země, obloha a vše mezi nimi nejen nádherné a inspirující, ale též posvátné. Jejich posvátný svět je beze švů a spojů, je to jeden celek, jediná psychofyzická aréna, veliký vesmír konání, energie a posvátných míst, v němž žije nepřeberné množství bytostí, od těch obyčejných po ty božské, v přirozeném pořádku podle principů univerza. Je známo, že veškerá tato stvoření sdílejí základní aspekty formy, životní energie a uvědomění mysli, jež jsou nakonec ze stejné podstaty jako celý vesmír“.

Tato filosofie celistvosti je výrazem původního náboženského monismu, vlastního všem archaickým společnostem, v němž „jedinec a vesmír představují jeden druhého jako spojení a jednotu. Jejich vzájemná jednota vytváří podmínky pro harmonii, řád, zdraví a štěstí“. S ozvuky této panteistické přírodní filosofie se setkáváme v romantismu například v Schellingově touze po bytostné realitě, v Novalisově kosmogogice, v níž spolu harmonují inteligence a svět, nebo v Máchově vizi jednoty člověka a Země. Nejvýrazněji se však odráží ve filosofii divočiny Henryho Davida Thoreaua a fyzické teologii Johna Muira. Ve 20. století jsou její vlivy nejvíce patrné v poezii Robinsona Jefferse, v tvorbě básníka a ekologa Garyho Snydera, velkého znalce původních domorodých kultur. O její potřebnosti se dnes rozepisují rovněž výzkumníci šamanismu, badatelé v oblasti moderní geomancie a v neposlední řadě současní filosofové (David Abram).

Posvátný element v krajině

V Evropě vztah k přírodě poznamenává již od počátku letopočtu dualismus, který proti sobě staví na jedné straně civilizaci a Boha a na druhé straně přírodu. Nástup křesťanství ve 4. století znamená začátek procesu postupného odposvátňování světa; v křesťanském pojetí se Bůh i „Svatá země“ stává něčím vzdáleným, nacházejícím se mimo realitu konkrétní krajiny, v níž lidé žijí.

Až barokní poutě v 17. a 18. století se znovu snaží spojit (nikoli však ztotožnit) představu Boha co nejúžeji s představou tohoto světa. Barok výrazně přispěl k harmonickému utváření české kulturní krajiny, prostoupené prvky posvátnosti v podobě poutních kostelů a kaplí, božích muk, soch světců a křížových cest, které se v ní uchovaly dodnes. Jedinečným uměleckým dokladem těchto snah je například poutní kostel Sv. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře u Žďáru nad Sázavou od Jana Blažeje Santiniho Aichla.

Milešovka, foto: Lysippos, Wikimedia Commons.

Také romantismus znovu připomněl potřebu zakotvit duchovní život v realitě hmatatelného prostoru krajiny. Po pádu jednotícího náboženského výkladu světa však tehdy dochází k zesoukromnění či zesubjektivizování tohoto vztahu, oproštěného od náboženské věroučnosti a dogmatiky. Romantičtí malíři a básníci objevují pro sebe nedotčená místa volné přírody, zejména pak hory.Pro Caspara Davida Friedricha představovaly hory nejvhodnější tvarový prvek přírody pro symbolizaci Boha, pro vyjádření přítomnosti posvátného elementu v krajině. K nejvýraznějším příkladům takového náboženského symbolismu patří jeho obrazy Česká krajina s Milešovkou (1808) a Kříž v horách (Tetschnerský oltář, 1808). České středohoří s dominantami hor Milešovky a Kletečné můžeme tudíž chápat jako jednu z Friedrichových osobních posvátných krajin, k níž ho vázal hluboký citový vztah. Byla to pro něj krajina, která „povznáší srdce“.

Pro Karla Hynka Máchu byla takovým oblíbeným místem osobní kontemplace hora Bezděz s hradem jako typická konfigurace posvátné hory s jezerem, spojená navíc s tradicí barokních poutí. Obdobně prožíval svůj vztah k horám John Muir, zakladatel Sierra Clubu a vedoucí ochránce Yosemitského národního parku, jenž psal o západních horách High Sierras jako o přírodních božích chrámech. Národní přírodní parky chápal jako okrsky posvátných krajin, určené pro potřeby duchovní terapie moderního člověka. Muir zažíval v přírodě epifanie sjednocení. Michael P. Cohen o Johnu Muirovi výstižně napsal, že jeho oči byly otevřené horami, „žil v posvátném světě a podílel se na jeho realitě, …stal se součástí světa, jenž nebyl chaosem, ale kosmem“.

Bezděz, foto: Lovecz, Wikimedia Commons.

Cyklus devíti krajinných panoramat Julia Mařáka pro foyer Národního divadla v Praze (1882—1883) zobrazuje kolektivní paměť českého národa v podobě významných památných míst a posvátných hor Čech i Moravy (Říp, Vyšehrad, Blaník, Hostýn, Radhošť, Velehrad ad.). České posvátné hory ztvárnil na jedné ze svých grafik z 30. let, nacházející se v Muzeu Šumavy v Kašperských horách, také Josef Váchal. Tento velký chodec a duší romantik líčí ve své autorské knize Šumava umírající a romantická (1931) nejen melancholickou poezii šumavských rašelinišť a slatí, ale také východy a západy slunce, pozorované z vrcholků zdejších hor, zejména jim oblíbeného Roklanu a Luzného. V grafickém listu Chlapec pod Luzným (Receptář barevného dřevorytu, 1934) zobrazil Váchal pohled do tajemného nitra hory plné elementárních bytostí, neviditelných stavitelů přírody, který připomene příběh romantické pohádky Ludwiga Tiecka Runová hora.

S podobným ohlasem romantické filosofie a poetiky přírody se setkáváme rovněž v tvorbě německého grafika a malíře Wenzela Hablika, který se narodil v severních Čechách a byl velkým obdivovatelem zdejších hor. V grafickém cyklu Tvořivé síly (1909) ztvárnil své fantazijní představy vysokých nepřístupných hor jako krystalů, respektive jako posvátných mýtických hor, evokujících architektury fantastických chrámů či paláců. Zrcadlí se v nich tradiční symbolika axis mundi (osy světa), romantiky oblíbená mystická symbolika hradu grálu či krystalu i symbolika Země jako lůna života, jak ji známe například z Máchovy poezie. O třicet let později se s obdobným feminním obrazem hory jako ženského pohlaví setkáváme také na kresbě Jindřicha Štyrského Sen o Matce-zemi I. (1940), jež zachycuje záznam jeho snové vize, vyvolané četbou Máchova Máje.

Potřeba duchovního prožitku

S rozmachem industriální civilizace a vědecké revoluce ve 20. století je pojem posvátnosti krajiny či země z kolektivního povědomí společnosti vytěsňován jako projev archaismu, jenž nezapadá do schématu lineárního pokroku modernismu; případně bývá transformován v ekologické kritérium hájení neobnovitelných a obytných hodnot krajiny pro příští generace, jak to dokládá například kniha Ladislava Žáka Obytná krajina (1949). Nicméně ve výtvarném umění se potřeba zakotvení duchovního prožitku v krajině jako výraz umělcovy touhy po hlubším intimním spojení s kosmem připomíná jako jeden z leitmotivů už od doby symbolismu. Následně se s ním setkáváme v tvorbě Josefa Šímy, Karla Malicha, Václava Ciglera, Pavla Nešlehy i v dílech některých sochařů, akčních a zemních umělců 60. až 80. let: Aleše Veselého, Jana Koblasy, Jiřího Beránka, Miloše Šejna, Ivana Kafky, Jana Šimka, Františka Skály, Vladimíra Vimra, Jana Ambrůze ad.

V této souvislosti se opět objevuje symbolické téma hory či kopce. Jan Koblasa, Aleš Veselý a Pavel Nešleha jej ztvárňují se zjevnými romanticko-religiózními konotacemi. Sochař Aleš Veselý navázal ve svém projektu monumentálního krajinného díla Hora hor (1997—2003) pro Negevskou poušť v Izraeli na tradiční symboliku boží hory jako chrámu, propojujícího pozemské s nebeským. Jan Koblasa v plastice Hora (1985), vytvořené z černého diabasu, akcentoval motiv nedosažitelnosti, pevnosti a nadčasovosti. Ivan Kafka ve své práci Skutečnost + sen/dvě skutečnosti (1990), původně situované na stráni lomu poblíž Salcburku, pohledově spojil neukončený vrchol kamenné pyramidy se vzdáleným horským štítem, vynořujícím se z mlžných oparů jako sen či zdání. Toto dílo, jež Karel Srp považuje za Kafkovu vůbec nejmetafyzičtější práci, se jeví zcela v romantickém duchu jako metafora cesty k nedosažitelnému vrcholu, ke skutečnosti jiného řádu.

Říp, foto: Vlastovka.info, Wikimedia Commons. 

Spirituální význam axis mundi vyjadřuje rozměrná dřevěná plastika Jana Ambrůze Oltář nebe (1989), kterou vztyčil na vyvýšenině Hostýnských vrchů. Na podobné významy poukazuje také obraz Vladimíra Vimra Hora-strom-mrak (1992), evokující tradiční symboliku „stromu světa“, nebo jeho meditativní instalace Spirála (1996, synagoga v Trnavě), v níž uplatnil motiv kopce, z nějž vyzařuje světlo. Také osobní interpretace, přivlastňování tradičních symbolů, například nejvýznamnější české posvátné hory Říp, jak se s nimi setkáváme například v tvorbě Ivana Kafky (Říp na západě/Kopec k obcházení, 1994), Jana Pohribného (Čechy v louži, 1990) nebo Jiřího Kubového vyjadřují obdobné poselství, potřebu zakotvit vlastní život v harmonickém kosmologickém řádu vztahů. Totéž můžeme sledovat v tradičním japonském sběratelství kamenů suiseki, jak je u nás pěstuje například Rudolf Šerák.

Osobní axis mundi

Nejvýrazněji se tato tendence projevuje v tvorbě Karla Malicha a Miloše Šejna, kteří si oba našli svou vlastní horu či kopec, jež představují jejich osobní axis mundi. V případě Karla Malicha je to Kamenecký kopec v umělcově rodišti u Holic v Čechách, který je jedním z nejčastějších motivů jeho tvorby a jejím nejvýraznějším kosmologickým symbolem. Ne náhodou mu autor dedikoval svou prózu Od tenkrát do teď tenkrát (1994). Tato relativně nenápadná vyvýšenina je středem umělcovy krajiny dětství, o níž v tomto textu pojednává. Vedou k ní hlavní cesty ze zahrady jeho rodného domu, nabízející mu vjemy a prožitky živé, energiemi vibrující přírody, s níž se cítí hluboce propojen. Vjem určitých silových míst krajiny mu zároveň otevřel tušení mysteria života, onoho „strašně důležitýho“ „neviditelna“, jež si nás vymyslelo, a které živě vnímá jako vydechnutí a nadechnutí „toho, co nás obklopovalo“.Kosmologický význam Kameneckého kopce podtrhuje symbolickými motivy postav ukřižovaného Krista, anděla či „nepotkané nahé ženy“, jež promítá na cesty, které k němu vedou, a zároveň v přesahu na nebe.

Ve spojitosti s cestou na Kamenecký kopec líčí Malich svůj dětský zážitek, jenž předznamenal jeho pozdější kosmické plastiky z drátů, zavěšované do prostoru: „Na přechodu z roviny ke stoupání vedla železniční trať. V létě, když bylo vedro, se ty šíny rozpálily a nad nimi pulsoval a vlnil se vzduch… V tom okamžiku se ten kopec oddělil od země, přestal být hmotným a stal se hmotou-nehmotou toho nebe, země, ve vesmíru. To byly krajiny utržené od země.“ Malichovo vizionářské vnímání krajiny jako pole nehmotných energií, jež mu otevřelo cestu ke spojování Země s kosmem, je u něj tedy zakotveno v raných prožitcích krajiny Kameneckého kopce. Proto se k němu opakovaně po celý život vrací. Kamenecký kopec se pro něj stal vnitřní archetypální krajinou jeho duše, místem jeho vizí, kosmologickou osou počátku i konce. Zvláště v posledních letech vytvořil Karel Malich velký počet kreseb s tímto motivem. Pojmenování jedné z nich Od země přes kopec do nebe… jsem převzal pro název své výstavy. Příznačný pro naše téma je také název další z těchto umělcových kreseb, v němž Kamenecký kopec charakterizuje jako „mně známý kousek světa dočasně chránící mou duši“.

Zebín, foto: Prasopestilence, Wikimedia Commons

Pro Miloše Šejna představuje osobní axis mundi kopec Zebín, krásný čedičový suk, zvedající se na východním okraji jičínské kotliny jako výrazný prvek zdejší jedinečně utvářené kulturní krajiny. Toto bývalé poutní místo, korunované barokní kaplí sv. Maří Magdalény, je pro Šejna „místem míst“ mimořádného estetického, kulturního i duchovního významu. Opakovaně se do něj vrací, aby zde vytvářel své velkoformátové dotykové kresby, autorské knihy, fotografické cykly nebo akce. Zároveň se pokouší rehabilitovat původní umělecko-historický a geomantický význam Zebína plánovanou rekonstrukcí kaple i jejího okolí, včetně cesty na vrchol. Umělecké aktivity, které Miloš Šejn na Zebíně provádí, mají většinou povahu soukromých rituálů, v nichž se zrcadlí specifická ženská kvalita tohoto místa, jež vnímá jako jeden z prsů Matky Země.

Pro Šejnův přístup je v této souvislosti příznačná haptičnost, doslova ohmatávání hory tělem i očima, jejích struktur, materiálů a rostlin, které používá jako své výtvarné prostředky. Vytváření takových dotekových kreseb (ať už velkých formátů nebo skládaných do autorských knih) má u Miloše Šejna vždy podobu komplexní rituální akce, jež je projevem oslavy a uctívání krásy místa; bývá obvykle spojeno s výstupem na vrchol kopce při západech slunce nebo často také za noci. Autor je vytváří pomocí přírodních pigmentů z míst, jimiž prochází, obtiskuje je na ruční papíry nebo jimi kreslí, a zároveň do nich slovy zaznamenává své postřehy z pozorování okolní krajiny — živé smyslové zážitky toho, co právě vidí, vnímá a cítí tady a teď.

Charakteristickým momentem těchto umělcových pozorování je uvědomování si bytostné sounáležitosti a spojení s vnímanými fenomény a procesy. V jednom ze svých textů, které představují zvláštní druh poezie, například uvádí: „planu ohněm a temním nebem“. Důležitým místem Zebína je pro Miloše Šejna také starý lom na jeho úbočí, v němž realizoval řadu svých fotograficky dokumentovaných akcí, především kreseb plamenem nebo nočních pozorování pohybu Měsíce a hvězd. Otvor lomu, jenž mu otevírá vstup do nitra hory a symbolicky do samého středu těla této krajiny, je pro něj zároveň branou k nebi, místem setkání Nebe se Zemí. Z tohoto pro něj osudově přitažlivého místa „není návratu stejnou cestou po zemi, ale pouze letem v duchovním slova smyslu“.

V této souvislosti je třeba připomenout rovněž kontext současné moderní geomancie, například tvorbu známého slovinského sochaře a geomanta Marko Pogačnika, který vnímá krajinu jako živý a s námi spjatý organismus, v němž hory a kopce představují důležitá energetická ohniska síly pro krajinu i život člověka v ní.

—

Článek je mírně autorsky upravenou třetí kapitolou z autorovy studie O spojování Země s nebem z katalogu výstavy Od země přes kopec do nebe…(Severočeská galerie v Litoměřicích, Arbor Vitae 2005). Mezititulky doplnila redakce.