Bezobalový obchod změní způsob myšlení

Z čeho pramenil nápad založit si bezobalový obchod?

Když se nám před pěti lety narodila holčička, naše první dítě, začali jsme se ještě víc zabývat stravou. Zajímal nás hodně cukr, a tak jsme se s manželkou dali do vyrábění sušenek bez cukru. Nejprve jsme nakupovali veliká balení surovin, ale ani ta nám nevyhovovala. A tak jsem hledal možnosti a narazil na obchod Bezobalu, tehdy otevřený asi jen tři měsíce. Vyrazili jsme tam na nákup, byli nadšení a začali u nich nakupovat pravidelně. Pak se tady ve Slivenci objevila příležitost pronajmout si toto místo a něco tu vybudovat. Chtěli jsme, aby se to týkalo zdravé výživy, ale když jsme si začali představovat skutečný provoz, nedávalo nám to smysl… Řekli jsme si tedy, že skočíme o krok dál, přímo ke zdroji, a založíme bezobalový obchod.

Snažil jsem se poradit v Bezobalu, jak na to. Se zakladateli jsme se znali z naší sušenkové éry a já potřeboval praktické informace, jako spousta dalších zájemců. Oni na nás bohužel neměli čas, který nemají dodnes. Nevzdal jsem se a začal u nich dobrovolničit. To jsem dělal necelé tři měsíce, abych nasál atmosféru a zjistil, o čem to je i z té skryté strany. V tu chvíli jsem měl prostor se s nimi o čemkoliv pobavit a dozvědět se, co jsem potřeboval. Ale samozřejmě jsem stejně spoustu věcí nevěděl, udělal pár chyb a také dělám hodně věcí jinak… prostě se pořád učím. S lidmi z Bezobalu se ale navzájem navštěvujeme, vyměňujeme suroviny, hledáme dodavatele a spolupracujeme. Kdo se do toho jednou dá a chytne ho to, změní způsob myšlení, začne se mu měnit život a potká nové zajímavé lidi.

Jaké lidi máte na mysli?

Celkově se vídám s lidmi z komunity provozovatelů environmentálně šetrných obchodů. Bydlí tu například zakladatel jednoho takového e-shopu, a tak se spolu občas pobavíme. Zajímavá je i spousta našich dodavatelů a klientů. Kolikrát se z klienta stane i dodavatel. Nedávno jsem narazil na jednu slečnu, která vyrábí veganské pralinky — s ní teď domlouváme, že by mohla vyrábět zdravější oříškovou pomazánku. Bezobalový obchod takové lidi přitahuje, zkrátka to není supermarket.

foto: Magdalena Hronová (vše)

Jak se vám v obchodě začalo dařit?

Pomalinku. Otevřeli jsme loni v dubnu pro rodiče z naší lesní školky Kosí hnízdo. Bylo to takový pilotní prodej. Nejsem žádný marketingový mistr a s Facebookem jsem do té doby nepracoval, takže zákazníci začali chodit pomalu. Na dům jsme vyvěsili plachtu a spustili webovky. V červnu jsme rozšířili otevírací dobu, což pomohlo. Měli jsme také článek v místních novinách. A pak je to o šuškandě. Spokojení zákazníci o nás poví známým a tak dále. Pozitivní je, že se každý týden objeví někdo, kdo tu ještě nebyl.Lidé často říkají, že se chtěli podívat do Prahy do Bezobalu, ale nezvládají to, protože mají tři děti, nemají auto a nebo se tam nechtějí vláčet s taškou na kolečkách… A proto mají z našeho obchodu radost. Také máme spoustu surovin v biokvalitě, což lidé na okraji města zajímá, protože je nemají kde jinde v blízkosti svého bydliště nakoupit.

Jak vypadá váš běžný zákazník?

Většinou je to maminka nebo slečna s jedním nebo více dětmi. A nakupuje v podstatě základní suroviny — pohanku, fazole, cizrnu a tak podobně. Jsou to často makrobiotici, kteří si umí se surovinami pohrát. Také tu vidíme ty, kteří se nakupování bez obalu ještě trošku bojí. Přijdou se jen podívat a nakonec nakoupí čokoládu, mandle nebo sušené ovoce. Oťukávají si to. A pak sem chodí lidé, kteří mají seznam, nádoby a pytlíčky a jsou v nakupování efektivní. Těm, kteří začínají, to víc trvá. Nevědí, jestli mají správný obal. Povzbudím je a řeknu jim, ať se nebojí, že každý obal je správný, pokud jim vyhovuje.

Jaké nabízíte suroviny?

Máme spoustu těch suchých — zrna, špaldu, žito… Dále semínka — konopná, chia, lněná, slunečnicová nebo dýňová. Snažíme se o to, aby byla většina potravin v biokvalitě nebo z lokální produkce. Nebo alespoň z Evropy. Dále máme luštěniny, spoustu čokolád — včetně lokální od paní z Lipenců, která vyhrála stříbrnou medaili v jedné světové soutěži. Máme také čaje, rýži, sušenky, koření, cizrnu, quinou, pohanku, hodně těstovin, nakoupíte u nás i vločky — žitné, rýžové, ovesné, ječné či pohankové.

Co se vaří z rýžových vloček?

Snídaně. Krátce se povaří ve vodě nebo v mléce a zaleje olejem, například makovým. Není potřeba je sladit, ale naše děti to mají oslazené rády, a tak jim dopřejeme třeba rýžový slad.

Co skladujete v lednici?

Kimchi neboli tradičním korejským způsobem zkvašenou zeleninu. Také tam máme máslo, poměrně tučné, s více než 80 % tuku. Není v biokvalitě, ale výrobce byl ochotný nám ho dát v kyblíkách, které my zas dál využíváme na přepravu surovin či výměnu s dodavateli. Není to v dlouhodobém horizontu udržitelné, ale uvidíme, co bude dál.

Jak to?

V mlékárně totiž nemohou z hygienických důvodů vzít žádný obal zpět. Ideální by bylo, kdyby si mohli kyblíky sami vymýt, zatím to ale nejde.

A co domácí drogerie?

Vyzkoušet u nás můžete domácí prostředky od české značky. Kromě toho, že distribuují drogerii v 25 litrových kanystrech, které si berou zpátky, si berou od nás i papírové kartony a plastové obaly. Vyrábějí totiž recy-věci, které dál prodávají na e-shopu. Kartony znova slepí a pošlou dál, papírové pytle mění na obaly na knihy a sešity. Určitě to pro ně není ziskové, možná sotva pokryjí náklady, mění však odpad v použitelnou surovinu.

Domlouváte se s dodavateli nápojů na tom, aby zavedli systém vratných lahví?

Říkám jim to nebo píšu pravidelně. Máme třeba lokální limonády, ale bez vratných lahví. Rád podpořím místní firmu, ale vadí mi to. Můžu sice objednat rakouské limonády ve vratných lahvích, ale tím zase podpořím jinou zemi. Výsledkem bude minimální odpad, ale samozřejmě vyšší ekologická stopa kvůli dopravě. Výrobci té naší limonády mi vysvětlují, že jsou zatím moc malí na to, aby si mohli pořídit myčku. Což je zase prostor pro další podnikání — vymývat sklo pro víc společností. To by bylo fajn, lidi by za to platili. Třeba nás k tomu brzy donutí zákon.

Ptala jsem se na to Jaromíra Manharta z odpadové sekce ministerstva životního prostředí. Říkal, že se tomu nebrání, ale není jistota, že by se to vyplatilo.

Ano, musíme přemýšlet nad tím, co mycí linka znamená co se týče spotřeby. Kolik vody a energie, jestli se čistí lihem a zda to nakonec není náročnější, než když se materiál přetaví. Určitě je to složité, v potaz musíme vzít i to, odkud energie na zpracování pochází, jestli z uhlí, větru nebo slunce… a to už jdeme do velkých podrobností.

Nám v obchodě každopádně vratný systém sklenic funguje dobře. Máme vratné lahve na mléčné výrobky a lokální cider. Ty od cideru nejsou zálohované, výrobce nechává volbu na lidech. Pokud lahev vrátí, znovu ji použije; pokud ji vyrecyklují, také dobře. My vracíme sklenice společně s lidmi z Bezobalu. Měl jsem tu mimochodem ve vratných sklenicích i biopovidla. Je toho víc a víc. A jak jsem zmínil předtím tu oříškovou pomazánku, ta bude spíš ve vratném skle, než na váhu.

Jaká je vlastně vaše původní profese? Vás a vaší paní.

Moje paní je architektka a navrhuje dřevostavby. Sami žijeme v dřevostavbě v pasivním standardu. Člověk se ale učí, a tak bychom dům už dnes zase stavěli jinak — víc energeticky nezávislý, ideálně ostrovní systém. I přesto jsou naše celkové roční výdaje za elektřinu do 15 tisíc korun včetně tepla a ohřevu vody. A to jsme čtyřčlená rodina, máme počítače, myčku a pračku. Vodu nám ohřívají střešní solární kolektory.

Já jsem původně ekonom s vedlejší specializací na informatiku, kterou jsem se osm let živil. Pro mě to byla nová věc, nebyl jsem jeden z těch kluků, co se počítačům věnují odmala. Ale ve chvíli, kdy se nám narodila dcera, jsem najednou musel volit mezi noční službou a tím být doma s rodinou. Do toho mi neustále z práce chodily smsky, že něco nefunguje, a tak dále. A mě to přestalo naplňovat. Jsem rád, že jsem to změnil.

Máte vypracovaný business plán? Jak to s ním jde?

Nerad tomu říkám podnikání nebo business plán. Podnikáme spoustu věcí, protože pořád něco děláme.(smích) Do určité míry je to prozatím nezisková činnost. Snažíme se změnit pohled na svět a myšlení lidí v našem okolí. Zatím bych to nerad hodnotil, nefungujeme ještě ani rok. Když za další rok zjistíme, že tento způsob prodeje není finančně udržitelný, bude to škoda a budeme muset změnit směr. Já se ale rozhodně zatím bavím a neměnil bych.

Jaký je tedy váš momentální zdroj příjmů?

Mám rezervu z předchozích let. Věděl jsem, že Kosí zob bude zatím spíš brát, než vracet. Mám časový plán, jak dlouho můžeme zhruba být bez většího příjmu. A pak se uvidí. Věřím, že se dokážeme o sebe postarat.

Máte tu i komunitní centrum Kosí hnízdo. Jak je propojeno s obchodem?

Založili jsme ho jako spolek, neziskovou společnost. Zjistili jsme totiž, že v okolí chybí druh předškolního vzdělávání, při kterém jsou děti často venku, ale zároveň mají určitý řád. Velký smysl nám dáváMontessori pedagogika, v níž se dítě rozvíjí podle svého tempa, i když s daným denním programem. A tak jsme to dali dohromady a dneska vidíme spoustu spokojených rodičů. Děti jsou vedeny k soběstačnosti: umí se samy obléknout, vyčistit si zuby, stolovat, spolupracovat, řešit konfliktní situace a zároveň často pobývají venku. Buď na zahradě, nebo jdou do Chuchelského háje. Pravidelná chůze jim zlepšuje fyzickou zdatnost. Slýcháme odezvy, že spousta dětí je od té doby méně nemocná.

Dále tu máme klubovnu, ve které probíhají různá cvičení, pilates, jóga, aktivity pro děti, tanečky pro holčičky, malý muzikant, výrazový tanec a tak dále. Máme dobrý pocit z toho, že se sem lidé stahují.

Jak si lidé spojují tyto aktivity s obchodem?

Myslím, že se dobře doplňují. Věděli jsme, že když se budeme věnovat dětem v předškolním věku, budeme tu chtít mít nějaký obchod. A ne s drogami a alkoholem (smích), ale s něčím, co jim bude blízké. Nabízíme suroviny na přípravu zdravých jídel a zdravých pamlsků. Kosí hnízdo obchodu pomáhá, jinak by se sem dostalo méně lidí. Mezi zákazníky patří rodiče ze školky nebo účastníci kroužků. A možná i naopak návštěvníci obchodu sem potom dají děti na nějaký kroužek.

Máte z obchodu nějaké negativní zkušenosti?

Ne. Někdy se jen stává, že když se tu objeví víc lidí, vytvoří se fronta. Vždy se ale dá domluvit, že tu necháte nádoby se seznamem, my vám je naplníme a vy si nákup později vyzvednete. To dobře funguje. Ale už jsem tu měl i zákazníka nešťastného z toho, že nemám pytlík, do kterého by si něco mohl nabrat. Nabízel jsem mu sklenice, které tu máme vždy navíc, ale nechtěl je a odešel.

Takže doporučujete, aby lidé chodili se seznamem.

Určitě. Buď jdete koupit něco, co se vám bude líbit, nebo to, co přesně potřebujete. A v tom je bezobalový obchod dobrý. Že si nakoupíte jen tolik, kolik potřebujete.

Máte špatnou zkušenost s nějakou surovinou?

Ano, většinou s moukami. Kukuřičná mouka se nám nevyplatila, zbyla nám a teď ji zpracováváme doma. Myslím, že zrovna v bezobalovém obchodě v Písku řešili problém s moukami tím, že mají mlýnek. Ale chce to čas. Některá surovina se neprodává nijak zvlášť a po čase o ni lidé projeví zájem.

Za co jste obzvlášť rád, že tu máte?

Za mléčné výrobky ve vratném skle — sýry, jogurt, tvaroh a lučinu. Skoro nikdo to zatím nenabízí. Jsem rád i za máslo a ocet, ten je totiž tak levný, že se ho nevyplatí dopravovat. Podobné je to s řepným cukrem, českým nerafinovaným. Dlouho jsme ho neměli a pak se nám ho podařilo dovézt. Vyrábí se jen v jednom cukrovaru a pouze pár dní v roce. Vyrobí během nich několik tun nerafinovaného cukru a pak zase přepnou na rafinovaný. Je lokální, levnější, necestuje daleko a má zbytkové množství minerálů a melasy.

Také nás těší lokálně zpracované čaje, biosušenky od českého výrobce, chleba, který vyrábějí dvě nadšené paní. Máme obecně radost z menších dodavatelů, se kterými se můžeme dobře domluvit. Jsme rádi i za biodynamickou zeleninu z komunitou podporovaného zemědělství.

Co plánujete do budoucna?

Neustále zkoušíme nový sortiment. Chceme sem dostat suroviny, které nám ještě chybějí nebo na které nás upozorní zákazníci. Byli bychom například rádi za domácí lokální těstoviny a pořídili si mlýnek na mouku a vločkovač.

Kde nakupujete vy s rodinou? I mimo Kosí zob?

Když pominu dovolenou, převážnou část nakupujeme tady. Čas od času dojedeme pro tofu nebo tempeh, ale ty snad brzy zavedeme. Jinak v podstatě nemusíme jinam. Musíme si ale něco odepřít — třeba moje paní chce čokoládu s oříšky, a tu nemáme. Ani víc druhů sýra a vína. Když někam jedeme, vždy zajdeme do lokálního bezobalového obchodu, pozdravit se a ochutnat jejich lokální potraviny.

Vytvářejí lidé z bezobalových obchodů určitou komunitu?

Ano. Komunikujeme spolu, řešíme věci na dálku, někdy děláme společné objednávky. A většinou se známe, pomáháme si víc, než konkurujeme. To vlastně ani nedává smysl. Někdo je víc otevřený a někdo méně, jako všude. Každému se daří jinak, má odlišnou pozici v rámci regionu. Někdo má obchod spíš na sídlišti, jiný v centru. Na Moravě to mají fajn, protože tam funguje spousta cukrovarů, mlýnů, a tak to mají trošku jednodušší. Ale velcí dodavatelé zavážejí všude. Líbí se mi, když bezobalové obchody drží nějakou část surovin lokálních a nedávají je dál, protože jsou tím zajímaví. Není to síť supermarketů se stejným sortimentem.

Co děláte pro to, aby se o vás víc vědělo?

Účastníme se různých festivalů v okolí. V Řevnicích jsme byli na Hravě zdravě, chodíme na festival Zažij město jinak, tady ve Slivenci obcházíme různé festivaly a trhy. Navštěvujeme také zajímavá místa v okolí a dáváme tam o sobě vědět, někdy rozdáme letáčky. Například v Radotíně funguje Živá kavárna, se kterou se navzájem propagujeme. Dělají živou vegetariánskou stravu, pochutiny, konopnou kávu a tak podobně. Obecně se k nám nesnažíme natáhnout lidi z centra Prahy, ale z blízkého okolí. Dáváme o sobě samozřejmě vědět i na Facebooku, budeme předělávat stránky a plánujeme přednášky, které doufám osloví řadu nových lidí.

Připravila Magdalena Hronová. Kontakt: magdalena.hronova@seznam.cz.