Bhópál – katastrofa pokračuje

Během jediné noci zabila americká chemická továrna v indickém Bhópálu více lidi než teroristé při útoku na Světové obchodní centrum v New Yorku. Tisíce mrtvých v srdci Ameriky vyvolaly vojenskou operaci v Afghánistánu s cílem potrestat viníky, trosky budov byly ani ne po roce odklizeny a rodiny obětí obdržely velkorysé odškodnění. Ale v Indii pokračuje chemická katastrofa už osmnáctým rokem. Opuštěná továrna je stále plná jedů, oběti nedostaly odškodnění žádné nebo symbolické a nepotrestaní viníci žijí v přepychu.

Chemická havárie…

V noci z 2. na 3. prosince 1984 došlo v indickém Bhópálu k největší průmyslové havárii v historii. Z chemičky patřící americké firmě Union Carbide (dnes součást DOW Chemicals) uniklo více než 40 tun metylisokyanátu, kyanovodíku a dalších smrtelně nebezpečných plynů. Do chemického reaktoru vniklo větší množství vody, což vyvolalo bouřlivou reakci a ta vedla k obrovskému zvýšení tlaku a teploty. Vítr pak roznesl smrtící chemický koktejl do okolí. Podle svědectví místních obyvatel nikdo nebyl varován, protože poplašné zařízení prý bylo vypnuto.

…a její oběti

Účinek jedů na lidi žijící v okolí chemičky byl strašlivý. Mnozí zemřeli ve svých postelích. Jiní se osleplí vypotáceli ze svých domů, dusili se a zemřeli na ulici. Ještě více lidí zemřelo později v centrech první pomoci a v nemocnici. Toxické plyny lidem „spálily“ tkáně očí a plic, vstoupily do krevního řečiště a poškodily řadu dalších tělesných systémů. Prvními akutními příznaky u postižených byly zvracení a pocity pálení v očích, nose a krku. Smrt většinou způsobilo respirační selhání. U některých způsobily toxické plyny tak masivní vnitřní sekreci, že se plíce zaplnily tekutinou. U jiných vedlo k udušení křečovité stažení dýchacích cest.

Mnoho z těch, kteří přežili první den, bylo nalezeno s poškozenými plicními funkcemi. U obětí, které katastrofu přežily, prokázaly lékařské studie neurologické symptomy zahrnující bolesti hlavy, poruchy rovnováhy, depresi, únavu, vyčerpání, podrážděnost, ale také poškození a abnormality trávicí trubice, pohybového aparátu, rozmnožovacího a imunitního systému. Během jediné noci zde na následky otravy zemřelo několik tisíc lidí. Další stovky tisíc byly postiženy a trpí následky této havárie dodnes.

Živí závidí mrtvým

Vzhledem k rozsahu katastrofy se přesné údaje o počtu obětí havárie asi nikdy nepodaří zjistit. Během prvních tří dnů zahynulo asi 8 000 lidí. Dodnes už má chemička na svědomí asi 20 000 mrtvých a na následky postižení prý v průměru každý den umírá jeden člověk. Celkem bylo postiženo asi 520 000 lidí.

Společnost Union Carbide byla po havárii požádána, aby co nejdřív odškodnila alespoň ty, kteří zůstali trvale neschopní práce. Firma však odmítla zaplatit 220 milionů dolarů, které v rámci takzvaného předběžného vyrovnání požadovaly organizace sdružující oběti katastrofy. Společnost raději po léta platila armádu právníků, kterým se úspěšně dařilo prodlužovat nekonečné soudní spory.

Po havárii, foto: Julian Nitzsche, Wikimedia Commons. 

V roce 1989 – po pěti letech – se indická vláda rozhodla přistoupit na mimosoudní vyrovnání ve výši 470 milionů dolarů. Výplata odškodnění činila 270 až 530 dolarů na osobu. To postiženým často nestačilo ani k zaplacení nutné lékařské péče za pět let, které od katastrofy uplynuly. Přitom mnozí z těchto lidí a jejich dětí jsou nemocní i nadále a patrně zůstanou nemocní po celý život. Přibližně 150 000 lidí stále potřebuje akutní lékařskou péči, ale kompenzace se na ně nevztahují. Mnozí postižení říkají, že by bylo lepší, kdyby bývali zemřeli hned po havárii…

Nikdo není odpovědný?

Havárie v Bhópálu je učebnicovým příkladem toho, jak chemický průmysl odmítá přijmout odpovědnost za škody, které prokazatelně spáchal. V roce 1999 společnost Union Carbide fúzovala s firmou DOW Chemicals (dále jen DOW). DOW zakoupil Union Carbide za 9,3 miliardy dolarů, čímž vznikla druhá největší chemická společnost na světě. Roční příjmy DOW dnes činí přes 20 miliard dolarů a jeho majetek přes 30 miliard dolarů.

DOW však nekoupil pouze majetek společnosti Union Carbide, ale je odpovědný i za její závazky. Odpovědnost za tragédii v Bhópálu však odmítá připustit. Prý proto, že právní odpovědnost je stále ještě zkoumána americkými soudy. Od roku 1984 bylo jménem obětí a přeživších ve snaze získat přiměřenou kompenzaci zahájeno u amerických federálních soudů přes 140 případů. Tyto soudní pře pokračují dodnes.

Stovky tun jedů a otrávená voda

Společnost Union Carbide svůj závod ihned po havárii opustila, ponechala oběti jejich osudu a zanechala na místě jedovaté dědictví. Nedávné výzkumy ukázaly, že místo havárie a jeho okolí je stále kontaminováno vysoce toxickými látkami. Katastrofa v Bhópálu tak nenápadně pokračuje dodnes.

Experti Greenpeace v roce 1999 celý komplex opuštěné chemičky prohlédli, aby zhodnotili ekologickou situaci v místě havárie i v jeho okolí. Vědecký tým nalezl a zdokumentoval nezajištěné skládky jedovatých pesticidů a dalších nebezpečných odpadů rozptýlené po celém areálu. Analýzy prokázaly závažnou kontaminaci půdy i podzemních zásob pitné vody těžkými kovy a chlorovanými chemikáliemi.

Ve vzorcích půdy byly nalezeny například rtuť, olovo, nikl, měď, chrom, hexachlorcyklohexan, chlorbenzeny a další nebezpečné látky. Zamoření areálu a jeho okolí bylo způsobeno jak samotným provozem chemičky, tak i pozdějšími úniky toxických odpadů po havárii.

Množství rtuti a chlororganických látek ve vodě a půdě na některých místech tisíckrát až milionkrát přesahuje limity doporučené Světovou zdravotní organizací (WHO). Zdejší voda je přitom místními obyvateli stále používána k pití a na umývání.

Odpovědná péče, nebo katastrofa na pokračování?

Když společnost Union Carbide továrnu opustila, „zapomněla“ v ní obrovské množství nebezpečných jedů. Zanechala obyvatelům Bhópálu otrávenou podzemní vodu a jedovaté dědictví, které ještě dnes ohrožuje jejich zdraví. Za to však nový majitel, společnost DOW, odmítá nést odpovědnost. Firmu nezajímá, že asi 20 000 lidí žijících v okolí chemičky nemá dnes jinou možnost než používat vodu zamořenou toxickými látkami. Neblahým zdravotním účinkům toxických látek je tak vystavena už druhá generace a postižené děti se už začínají rodit dětem těch, kteří zažili osudnou prosincovou noc.

Manažera W. Andersona USA do Indie nevydaly, zemřel v září 2014, foto: Wikimedia Commons.

Tragédie v Bhópálu svého času šokovala celý svět. Mnoho zemí od té doby zpřísnilo své předpisy týkající se chemické bezpečnosti a ochrany životního prostředí a vznikly zákony o právu občanů na informace. Chemický průmysl přišel s vlastní iniciativou nazvanou honosně „Responsible Care“ (Odpovědná péče), z níž se však vyklubal jen laciný reklamní trik. Touto značkou se chlubí mimo jiné i firma DOW zodpovědná za následky v Bhópálu a chlubila se jí i česká Spolana, která opakovanými chemickými haváriemi ohrožuje Neratovice a okolí (viz SG 10/2002).

Spravedlnost pro Bhópál…

…je cílem široké mezinárodní koalice nevládních organizací, která zahrnuje jak místní skupiny postižených havárií, tak třeba organizace jako Corpwatch nebo Pesticide Action Network. Od založení indické pobočky se do kampaně zapojilo i Greenpeace a dnes se náprava katastrofy v Bhópálu stala jedním z hlavních cílů celé mezinárodní organizace. Například během 17. výročí havárie doručovali aktivisté Greenpeace do poboček firmy DOW v celém světě vzorky kontaminované vody z Bhópálu, aby manažerům připomněli jejich odpovědnost. Aktivistům Greenpeace se spolu s novináři britského deníku „Daily Mirror“ podařilo vypátrat bývalého ředitele firmy Warrena Andersona, na kterého byl vydán mezinárodní zatykač. Údajně ho mnoho let intenzivně a neúspěšně hledal Interpol. Greenpeace nalezli tohoto muže zodpovědného za obrovskou katastrofu v srpnu 2002 v luxusním apartmá v srdci New Yorku. V říjnu pak indický ministr zahraničních věcí Yashwant Sinha oznámil, že indická vláda požádala USA o jeho vydání, aby se v Indii zodpovídal ze svých zločinů.

Svědectví obětí

Kahkashan žije v Shobharam Ki Bawdi. V době havárie jí bylo 6 let:

„Oči mě pořád hodně pálí a špatně vidím. Na prsou mě pořád bolí a pálí. Někdy si myslím, že je lepší zemřít než žít celou dobu s takovými bolestmi. Když už byla bolest nesnesitelná, maminka nahřála cihlu a přikládala mi ji na záda. Spolu s lehkou masáží to na chvíli bolest utišilo. Pak mě máma odvezla do nemocnice. Každý den jsem dostávala injekce a užívala plnou hrst léků. Dokud jsem užívala všechny ty léky, bolest byla snesitelná. Když jsem léky přestala brát, bolest se vrátila. Pak mi jedna z mých tet řekla o klinice Sambhavna. Lékař na této klinice mi doporučil chodit na masážní léčbu. Stále ještě docházím na masáže a většina bolestí ustala.“

Kudan se narodil krátce před katastrofou a žije dnes v Jai Prakash Nagar:

„Když došlo k úniku plynu, bylo mi osm dní a já byl ještě v nemocnici. Můj otec tam byl tehdy se mnou a říkal, že mě sice doktoři ukryli do skleněné krabice, ale přesto mi plyn zasáhl oči i plíce. Rád hraji kriket, ale nemůžu běhat, protože nemohu popadnout dech. Když běžím, bolí mě na prsou. Mám hodně kamarádů. I oni mají všelijaké problémy se zdravím. Žijeme přímo naproti chemičce Union Carbide. Hodně lidí v našem okolí je nemocných. Moc jich zemřelo a pořád umírají další. Lidé nemůžou pořádně dýchat, často trpí horečkami a bolestmi žaludku. Nevím, komu továrna patří. Jeden soused mi říkal, že v továrně vyráběli jedy k zabíjení hmyzu. Myslím, že by nikdo neměl vyrábět jedy. Proč zabíjet hmyz nebo jiné živé tvory? Oni mají svůj život a my máme svůj. Jedy z továrny se dostávají do studní, ze kterých pijeme vodu. Všude kolem nás je jed.“