Brno blokuje neonacisty: možná ne pěkně, zato účinně

4. června 2015 /
foto: Johana Drlíková (vše)
Fotogalerie >

Brněnská odpověď na výzvu nového fašismu přináší pozoruhodné impulsy do debaty o politické legitimitě, občanské ne/poslušnosti a perspektivách demokracie. Je příkladem tolik potřebné fyzické politiky, která se neomezuje na vyčerpávající argumentaci, ale konkrétními činy svých protagonistů překračuje rámec běžné diskuse. Má potenciál osvobozovat účastníky i pozorovatele a je inspirací pro všechny, kteří si přejí pěstovat rozmanitost.

Představ si tohle: je první máj, lásky čas a den dosahuje svého bláznivého zenitu. Příšerně zpocený a zadýchaný usedáš na vlhkou vozovku brněnské ulice Koliště. Na jejím konci směřujícím k Moravskému náměstí není vyjma policejních dodávek jediné auto. Zato znepokojivé množství koní. A psů. A lidí. Lidí, soustředěných do tří skupin, tří druhů aktérů nepříliš máchovského dramatu tohoto bláznivého máje — blokádníci, náckové, těžkooděnci. Prší, máš mokrý zadek. Namísto hlasu hrdličky je slyšet jen řev. Všichni řvou, ty také. Těžkooděnci řvou „odejděte“, vy řvete „nepůjdeme“, náckové řvou, aby nezůstali pozadu. Pak vás odvlékají. Někdo dostane pepřovým sprejem do obličeje, slzí a lapá po dechu. Není to pěkné. Co se to děje?

Antifašismus symbolický, antifašismus tělesný

Letošní prvomájové akce proti mládeži Dělnické strany sociální spravedlnosti (DSSS), která pochodovala Brnem, se aktivně zúčastnilo na dva tisíce lidí. Podařilo se je shromáždit měsíc trvající propagační kampaní, jež vyjadřovala nesouhlas s oznámeným záměrem ultranacionalistů pochodovat. Svou veřejnou autoritou ji podpořil mimo jiné magistrát města, rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek, senátorka Eliška Wagnerová, většina brněnských divadel nebo odborový lídr Josef Středula. Masivní, ale hluboce rozmanitá fronta symbolického antifašismu se pak v „den D“ vylila do ulic a na Malinovského náměstí zablokovala fyzicky ohlášenou trasu ultrapravičáků. V ulicích Divadelní, Benešově a na Kolišti se tak blížícím se neonacistům vedle sebe postavili Romové s Čechy, důchodci se studenty i rodiny s dětmi.

Když se pak policie donucovacími prostředky postarala o to, aby pochod prošel náhradní trasou po Kolišti, blokáda získala vlastní dynamiku a stovky lidí se začaly stahovat po Rooseveltově na Moravské náměstí. Díky dlouhým nohám jsem byl na místě mezi prvními, a aniž bych to před tím plánoval, stal jsem se svědkem na počátku popsané scény. Ale nebyli jsme osamocenou skupinkou. Blokovat náhle chtěli všichni a my s dlouhýma nohama jsme jen získali čas pro ty pomalejší. Nezastavil je ani autobus linky x5, jímž policie přehradila Rooseveltovu, takže nakonec neonacisty na Kolišti úplně uzavřeli. Tam jedinkrát pak policie nezvládla svou roli a dokonale mírumilovný lidský špunt vytlačila z cesty živelným vírem obušků, koní a slzného spreje. Na šedesát blokádníků bylo zatčeno.
Sotva dvěma stovkám zarytých vyznavačů ultranacionalistické ideologie DSSS se tak v Brně již poněkolikáté postavil do cesty mnohonásobně početnější svazek rozličných skupin a jednotlivců. A už poněkolikáté musela policie druhdy nebezpečné rváče provést po městě takříkajíc „za ručičku“. Výrazně nesmiřitelná reakce občanské společnosti na každou provokaci neonacistů se prostě stala v Brně tradicí. Má navíc zřejmě sílící tendenci, jak ve smyslu schopnosti překročit běžný potenciál úzkých angažovaných bublin, tak ve smyslu motivovat významné počty lidí k nezvykle silným formám protestu.

Zdaleka tomu tak ale není dlouho. Neonacisté měli ve zvyku na prvního máje střídat Brno s Prahou. Poučné je srovnat letošní výjevy s archivními záběry z roku 2005. Jaká změna za pouhou dekádu! Tehdy ještě mašírovalo ulicemi početné členstvo ilegálního Národního odporu, letos jen Dělnická mládež, zoufale se snažící ukrýt svou podstatu. Jak rezolutně a posměšně skandovali tehdy, a jak bezradně letos. Jak výhružně a energicky tehdy vlály německé říšské trikolory, a jak zplihle visela tentokrát pestrobarevná změť. Tehdy bylo možné antifašisty spočítat skoro na prstech, mnozí z nich navíc ještě na neonacisty útočili a zavdávali jim tak příležitost k mediálnímu opěvování vlastní disciplinovanosti.

Obrat jako Brno

Situaci naprosto zlomila první blokáda pochodu romskou čtvrtí v roce 2011, po níž se více než dva roky ultrapravičáci do města neodvážili. Raději se zaměřili na zneužívání krizí v etnických vztazích ve vyloučených lokalitách chudých a podzaměstnaných regionů. O proražení tabu se s konečnou platností pokusili v posledním půlroce. Nejprve loni 17. listopadu, kdy je z města „vypískala“ početná studentská demonstrace, a podruhé teď.
Jisté je, že pokus o nepozorovaný návrat jim nevyšel. Letos jich nedorazila ani polovina, co naposledy, a to i přesto, že se tvrdé jádro Dělnické strany měsíce vybíjelo v náročné kampani pod heslem Evropo, povstaň, shánělo zahraniční hosty a chvástalo se, že „národní první máje v Brně jsou známkou kvality“. Vypadá to, že kromě onoho jádra si to myslí málokdo — výsledkem byla v zásadě klubová záležitost, která by se bez výkonu pěti stovek těžkooděnců neměla šanci uskutečnit.

Jako by se v Brně vytvořila kultura latentního antifašistického kvasu, který tiše bublá pod povrchem běžné každodennosti, ale v momentech bezprostředního ohrožení vypění v neočekávané události. Že se stal antifašismus v Brně mainstreamem, potvrzuje i výzkum Jakuba a Aleny Mackových z Masarykovy univerzity, který ukázal, že jen třetina účastníků letošní blokády se účastnila i té minulé. A vyvrátil předsudky některých kritiků, že se jednalo převážně o nezaměstnané studenty „nemakačenkovských oborů“, navezené z celé republiky — tři ze čtyř účastníků byli Brňáci a 70% tvořili zaměstnanci či živnostníci.

Stovkám lidí náhle přijde samozřejmé reagovat třeba i překračováním platných zákonů na situace, které byly dřív přecházeny v zásadě frustrujícím mlčením. Debata, již poslední desetiletí protifašistických akcí v Brně vzbuzuje, překračuje svým významem hranice města. Týká se samotného našeho vztahu k demokratickému zřízení, ke kultuře občanského soužití, k tomu, co považujeme za politicky legitimní.

Demokracie nesmí být přizpůsobivá

Tak jako každé výraznější občanské vystoupení totiž i blokáda neonacistů pochopitelně vzbuzuje množství kritických otázek, na něž je nutné si odpovědět. Klasická námitka zní, že fyzická blokáda směřuje paradoxně k potlačení ústavou garantovaných práv blokovaných, kteří mají stejný nárok shromažďovat se a vyjadřovat své názory jako ostatní. Ve vyhraněné podobě se tento argument proměňuje až v odmítnutí blokády čistě na základě kritérií legality: blokáda je odsouzeníhodná, protože je ilegální. Legálnost blokády se ovšem nikdo obhájit nepokouší. Její ospravedlnění leží mimo právní formalismus, na poli politické legitimity.
Tam se blokádníci svým postupem snaží upozornit na fakt, že český právní řád v určité míře selhává ve vztahu k hodnotám, na kterých proklamativně stojí. Za prvé, jeho nedokonalosti nadále umožňují působení skupin, které svou praxí i teorií nesměřují o nic méně než dříve k popření nejzákladnějšího úhelného kamene poválečných demokracií, totiž konsensu o nedělitelnosti a nedotknutelnosti lidských práv. Dělnická strana právnickým kličkováním unikla svému nedávnému zákazu, k názvu si výsměšně připnula sociální spravedlnost a nadále pracuje na naplňování programu, jehož podstatou je v konečném důsledku flagrantní nespravedlnost: popření lidskosti celých skupin obyvatelstva na základě jejich domnělých esenciálních charakteristik. Nivelizující, tribalistické národovectví se má stát záminkou k perzekucím odlišných skupin. Blokádníci a neonacisté tak stojí na opačných stranách postoje k právu na sebeurčení. Blokádníci chtějí bránit útlaku a odstraňovat jej. Neonacisté chtějí považovat za útlak, že je jim upíráno právo utlačovat. Je proto podstatné rozlišit, že blokáda vůbec nebyla motivována touhou upřít neonacistům jejich práva. Nebyla v ní přítomna nenávist k neonacistům jako k lidem, jen nenávist vůči nespravedlnosti, kterou neonacismus nevyhnutelně představuje.

Jde o logiku neposlušnosti, která není kriminální ani ničivá, nýbrž nenásilná a občanská. V tomto poli pozorovaného nesouladu, kde řád postavený na deklaratorním uznání odlišností je ohrožen tím, že je nucen uznat i své explicitní nepřátele, vystupuje blokáda jako politický pojistný prvek. Její účastníci jsou ochotni nenásilně a při vědomí sankcí porušit nižší právní normu, aby tak zajistili naplňování vyšších hodnot, z nichž každý právní řád nakonec odvozuje svou platnost. Paradox demokracie, totiž že ta vždy musí obsahovat i technickou možnost sebezničení, není v pravém slova smyslu vadou. Je zkrátka tím, co ji odlišuje od uzavřené rigidity diktatur.

Vadou demokracie by byla občanská pasivita a právní formalismus, jež by nakonec znemožnil její praktické naplňování. Občanská neposlušnost tváří v tvář nespravedlnosti je tak vždy nakonec tím jediným, co nás dělí od sesuvu do stavu, v němž se nespravedlnosti latentní a deviantní přeměňují v nespravedlnosti explicitní a normativní. Neposlušnost, jíž se dopouštíme ve veřejném, a nikoli partikulárním zájmu, je nutnou podmínkou demokratického právního uspořádání. To se totiž vyznačuje tím, že svou legitimitu odvozuje nikoli tautologicky samo ze sebe, z přirozených zákonů či boží milosti, nýbrž z lidí, ze svých vlastních subjektů. Jde tedy zákonitě o uspořádání, v němž je svědomí v poslední instanci nad literou zákona. Proto nutí-li nás svědomí jednat v rozporu se zákony, měli bychom mu naslouchat. Právě v momentech, jakými jsou konfrontace s neonacisty, jde často o jediný způsob, jak účinně poskytnout demokratickým institucím zpětnou vazbu či přimět odpůrce konfrontovat se s našimi názory. V neposlední řadě pak má taková neposlušnost blahodárný účinek na ty, kteří se jí dopouštějí — jedna věc je vědět, že svědomí je nadřazeno zákonům, druhá věc je uskutečňovat tuto nadřazenost v praxi.

Hájit rozmanitost

Můžeme a potřebujeme diskutovat o tom, zda je skutečně blokáda neonacistických průvodů za hranicí platných zákonů oprávněná. Neměli bychom však přehlédnout mnohem důležitější faktor: že je součástí strategie, která funguje. Jen obtížně lze přiznat platnost argumentům, které by nám chtěly tvrdit, že aktivním odporem neonacistům ve skutečnosti pomáháme a že to nejlepší, co bychom mohli dělat, by bylo nedělat nic. Na první pohled se takový přístup jeví jako umírněný a rozumný, zkušenosti poslední dekády ale neodpovídá.
Nenásilné blokády nejenže udělaly z určité formy protifašistického aktivismu mainstream a zcela běžnou věc. Především účinně rozvracejí oblíbenou neonacistickou pohádku o statečných národovcích, kteří ve skutečnosti jednají jménem utlačované a mlčící bílé většiny. Srovnáme-li nejen početnost, ale i složení obou srocených skupin, taje tento ideologický trik jako jarní sníh. Na druhou stranu musí být jasné, že přímé akce zdaleka nestačí a nejsou ani nejdůležitější. Je pravdou, že pro vykořenění nenávisti bude klíčová mravenčí práce na odstraňování jejích skutečných příčin: chudoby, sociálního vyloučení, banálního rasismu v každodenním životě. Nelze ale říct, že by se v tomto ohledu v Brně nic nedělo, naopak, na celorepublikové úrovni je město laboratoří nových a slibných přístupů.


Není náhodou, jak příznivě se k letošní blokádě postavila radnice. Ta současně usiluje zavést v Brně pilotní projekt sociálního bydlení, podporuje integrační projekty, má nebývale aktivní výbor pro národnostní menšiny. Jakkoli můžeme diskutovat o jeho formě, přivítat je třeba také odvážný přístup k vyrovnávání se s tíživým dědictvím druhé světové války a divokého odsunu Němců, ztělesněný v letos probíhajícím Roce smíření. Ve městě též silně rezonuje kampaň Hate Free Culture, usilující o překonávání kulturního rasismu a xenofobie. A hrdý na Brno může být každý, kdo v červnu navštíví pomalu již legendární Ghettofest, pozoruhodnou oslavu mírumilovného soužití mezi etniky.
Z brněnského obratu ke kultuře bez nenávisti může čerpat inspiraci každý, kdo si přeje změnit svět. Není vůbec náhodou, že mírumilovné, ale odvážné akce občanské neposlušnosti v této snaze hrají nezastupitelnou roli. Možná nejsou pěkné, zato ale účinné: katalyzují debatu o tom, v jaké společnosti chceme žít, a umožňují svým účastníkům prožít osvobozující pocit aktivní účasti na prosazování změny. Brněnský příklad dokazuje, že hnutí, které jich užívá, může být úspěšné — ať již hájí rozmanitost kulturní, nebo třeba druhovou.

Článek vznikl za finanční podpory Statutárního města Brna.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 4/2019 vyjde v 2. polovině srpna.