Budoucnost bez kasuárů?

16. října 2009 /
foto: Nick Hobgood. Kasuár přilbový.

Když se kácí prales, lítají třísky. Šedesátikiloví kasuáři přilboví ovšem odletět neumějí. Naštěstí to ještě některým místním obyvatelům není jedno.

Lidé kmene Gali z oblasti Wanang obhospodařují pozemky o rozloze více než deset tisíc hektarů, které se nacházejí v povodí stejnojmenné řeky proudící v provincii Madang na Papui-Nové Guineji (PNG). Můj příjezd do této komunity vítaly nákladní vozy naložené staletými stromy, „klasický“ obraz zanikajících tropických lesů. Krátce po příjezdu se mě obyvatelé Wanangu zeptali, zda slyším stroje (yu harim masin?). Ano, slyšel jsem je zřetelně. Místa, kde se těží, jsou totiž od jejich vesnice vzdálená jen necelou hodinu pěší cesty lesem.

Wanang: taro, klany a singsingy

Vesnice Wanang leží asi sto kilometrů jihozápadně od města Madang. Zdejší lidé sami sebe označují jako komunitu Wanang, ale ve svém jazyce si říkají Gali. Jejich kultura je typickou ukázkou kultur nížin východní části ostrova Nové Guineje. Sociální struktura stojí na deseti patrilineárních klanech, vzájemně propojených poměrně
složitými pravidly vyvdávání žen z klanů. Jejich život závisí na držbě pozemků. V přilehlých lesích zakládají své zahrady, na nichž pěstují hlavně taro, jamy a batáty. Zahradničení doplňují chovem prasat a drůbeže a také lovem, a to zejména divokých prasat. Jejich materiální kultura není bohatá na zdobné prvky, známé například ze slavných kultur v oblasti Sepiku. Všechno má svůj funkční půvab, což však rozhodně není známkou chudoby jejich kultury. Při slavnostních příležitostech nosí bohatě zdobené oblečení a tradiční singsingy, kdy při mimořádných událostech nebo jen tak pro zábavu tancují a zpívají, jsou dokladem stejně bohaté slovesnosti.

Komunita ve Wanangu je ovšem pozoruhodná nejen svou kulturou, ale také postojem k ochraně svých lesů. Zdejší lidé se totiž rozhodli jinak než jejich sousedé v blízkých vesnicích Kungi, Musak nebo Ixel: řekli ne společnostem, které je přesvědčovaly, aby prodali stromy na svých pozemcích k těžbě. K takovému rozhodnutí přispěly aktivity organizací Bismarck Ramu Group, a později Binatang Research Centre (binatang je výraz z pidginu pro hmyz), která pod vedením českého entomologa profesora Vojtěcha Novotného s lidmi z Wanangu dlouhodobě pracuje při výzkumu biodiverzity tropických lesů. V posledním roce je Wanang také částečně podporován Světovým fondem na ochranu přírody (WWF). Zdejší lidé tak mají alternativu k penězům z těžby dřeva.

Akiam ve světle baterek

Předivo majetkových vztahů k pozemkům je ve Wanangu utkáno z jemné sítě vzájemných povinností a vztahů mezi členy komunity a následování akiam — tradice předků. Jejich současná podoba je ovšem znatelně ovlivněna euroamerickou civilizací a splýváním obou kultur, především od konce 19. století. Dokládají to mimo jiné místní názory na původ světa, které vznikly spojením křesťanství a původních náboženských představ. Bůh během stvoření vytvořil nejen zemi, vody, zvěř, rostliny, stromy a člověka, ale také duchy všeho, co na světě je. Po pádu babylonské věže Bůh odeslal lidi do všech možných koutů světa, a tak se také ve Wanangu objevili lidé Gali. Současně s pádem věže vzniklo deset klanů lidu Gali, jehož příslušníkům Bůh svěřil wanangskou zemi a rozdělil ji mezi muže v deseti klanech. Vlastnictví pozemků od té doby přechází z generace na generaci v linii prvorozených synů, kteří mají povinnost se o pozemky starat a sdílet je se svými bratry. Pozemky mohou využívat pro potřeby své i širší rodiny. Vlastnictví pozemků není nikde zapsáno, jak je na Papui-Nové Guineji obvyklé, ale uloženo v kolektivní paměti. Prodej se tak stává obtížným, ačkoliv ne nemožným. Dochází k němu i v samotném Wanangu. Tento způsob vlastnictví je však celkem spolehlivou ochranou majitelů před pozemkovými spekulanty a představuje záchytnou sociální síť umožňující rodinám relativně slušné živobytí.

Na první pohled se může zdát, že lidé ve Wanangu jsou už zcela součástí moderního světa. Poslouchají rozhlas, nosí běžné oblečení, v noci si svítí baterkami. Ve vesnici mají dvě školní třídy, kam docházejí děti ze širokého okolí. Každou neděli se zde koná trh, fotbalové a volejbalové zápasy jejich malé ligy, které se účastní i zaměstnanci těžební společnosti. Sluší se podotknout, že všichni hrají velmi dobře a že ze zápasů čiší radost ze hry. Hluboko v nich ovšem žije jejich tradice. Mezi sebou mluví původním jazykem jen příležitostně, většinou používají melanéský pidgin. Ale původní jazyk znají a během tradičních singsing v něm zpívají své písně. Jejich texty nepopisují lidské osudy, ale nebe a zemi, zvířata, rostliny a stromy.

Vztah lidí Wanangu k přírodě rámuje trojúhelník, jehož vrcholy tvoří klanový systém, vlastnictví pozemků a přírodní duchové. Každý klan má na svých pozemcích posvátné místo duchů, které je tabu. Nesmí se navštěvovat, nesmí se obhospodařovat. Pokud někdo tabu poruší, může ohrozit nejen své vlastní zdraví nebo dokonce život, ale také život v okolní přírodě. Na těchto místech totiž žijí duchové, kteří jsou spojeni s duchy všech zvířat a rostlin na daném území. Posvátná místa, jejichž jména jsem slíbil nešířit dál, jsou důležitá pro život v přírodě a úzce souvisejí i s aktivitami těžařských společností. V představách Gali má všechno na světě svého ducha. Když je zabito zvíře nebo pokácen strom, musí se jeho duch přesunout jinam. To zajišťují právě duchové na posvátném místě, kteří jsou spojeni se všemi duchy na jimi ovládaném území. Proto také nejde prodat nebo vytěžit posvátná místa, protože po jejich zničení by nebylo nic, co by řídilo přesun duchů, a zahynulo by tak úplně všechno. Řada komunit tak sice přistoupila k prodeji svých stromů, ale posvátná místa by snad měla zůstat nedotčena.

Kůlna pro asijské tygry

Pokud chce nějaká firma na Papui-Nové Guineji těžit dřevo, musí nejdříve získat povolení od státu. To uděluje PNG Forest Authority — National Forest Service, tedy Lesní úřad — národní lesní služba. V současnosti drží licenci k těžbě dřeva asi třicet společností, v oblasti Wanangu je aktivní Rimbunan Hijau (PNG) Group. Zkratka PNG v jejím názvu je ovšem zavádějící, protože jako většina zde operujících společností má vlastníky v Malajsii, která vede v žebříčku světového exportu dřeva z tropických lesů.

Papua-Nová Guinea je hned na druhém místě. Podle oficiálních údajů činí těžba dřeva 9,2 % HDP, přičemž dřevo většinou končí v jedenácti asijských zemích. Osmdesát procent putuje na čínské, japonské a korejské trhy. Těží se všechny jen trochu vzrostlé stromy, kterých můžeme na Nové Guineji najít více než sto sedmdesát druhů. V různých průmyslových odvětvích se z nich uplatní více než šedesát, mezi jinými kwila (Intsia bijuga), taun (Pometia pinnata) nebo kamarere (Eucalyptus deglupta), který dorůstá výšky až sedmdesát metrů a může mít i dva metry silný kmen.

Předtím však musejí firmy i stát získat souhlas majitelů pozemků. Stát stanovuje takzvané Forest Management Area (FMA, Oblast lesní správy), tedy lokality, kde bude probíhat těžba dřeva. Vlastník pozemků, které se ve stanovené oblasti nacházejí, je může nabídnout státu, aby našel vhodnou těžební společnost. Osudy tropických lesů v oblasti řek Wanang a Ramu nebudou v následujících letech zrovna jednoduché, protože řada vesnic smlouvy k těžbě dřeva už podepsala. Jen v okolí Wanangu tak v následujících letech zmizí devadesát procent stromů, zbylých deset procent vlastní lidé kmene Gali, který zatím vidině snadných peněz a vábniček budoucího rozkvětu komunity odolal.

Rozvíjej se, Papuátko

Současný stav je ovšem křehký. Na Papui-Nové Guineji má obvykle lokalita mnoho vlastníků pozemků, takže záleží na vyjednávacích pozicích a schopnostech každého z nich. Lídři klanů, kteří volají po těžbě dřeva, jsou zpravidla finančně motivovaní těžebními společnostmi. Výsledné rozhodnutí odvisí od očekávaného finančního profitu každé ze zúčastněných stran. Jen pro představu, podle neoficiálních informací utrží majitelé za kubický metr dřeva asi třicet kina (něco přes dvě stě korun), část peněz je také příjmem rozpočtu provincie a samozřejmě vlády. Není však třeba dodávat, že těžaři následně za dřevo získají mnohonásobně více. Rimbunan Hijau (PNG) Group sice na svých webových stránkách nezveřejňuje výroční zprávy, ale z dostupných údajů lze dovodit, že majitelům pozemků připadne necelý pětiprocentní podíl z ročně exportovaného dřeva.

Na Papui-Nové Guineji vnímají těžbu dřeva jako klíčové odvětví, které přináší ekonomický rozvoj do všech oblastí života. V tomto duchu také vláda prostřednictvím Lesního úřadu připravila a spustila Jednotný plán pro období 2007—2012. V souladu s ním firma Rimbunan Hijau (PNG) Group na svých stránkách informuje, že z rozpočtu společnosti plynou do daných oblastí další nepřímé prostředky — společnost zaměstnává přes pět tisíc místních lidí, investuje do školství a zdravotní péče, kde se mimo jiné angažuje v boji proti AIDS, jehož šíření zemi velmi tíží. Firma také uvádí, že investuje do budování dopravní infrastruktury, ale v oblasti, kterou jsem navštívil, to zatím není příliš znát: dvě hodiny chůze po nezpevněné rozblácené „dálnici“ vás přesvědčí snadno. Ale nevadí, nemyslím si totiž, že by s lepší infrastrukturou přišly do Wanangu nutně také lepší časy. Nepochybuji však, že společnost do infrastruktury ve vlastním zájmu dříve nebo později investuje. Těžaři potřebují k snadnému transportu dřeva kvalitní cesty.

Nepředstavitelná budoucnost

Můj přítel z Wanangu, Samuel, na otázku, proč si myslí, že jiné vesnice přistoupily k prodeji, odpověděl: „Mnozí lidé nehledí dozadu, dopředu, vpravo ani vlevo. Vidí jen vlastní mysl. Někteří lidé jsou zkrátka blázniví, hloupí. Dostali peníze a auta.“ Proč tedy oni odmítli peníze a auta, které by jim možná v mnohém pomohly? Podle Samuela „bigman komunity“ Filip tuto otázku dlouho diskutoval s lídry klanů a mnoha dalšími důležitými lidmi. A nakonec se rozhodli neprodat, protože oni by sice měli peníze a auta, ale jejich děti by neměly nic. Navíc půdu nejde jen tak prodat, je od předků. A prodat stromy znamená prodat také rostliny, prasata, kasuáry. A budoucnost bez kasuárů? To si přece nelze vůbec představit!

Je ovšem otázka, jaké další taktiky zvolí představitelé těžebních společností, až bude v okolí Wanangu zbývat posledních nevytěžených deset procent pozemků.

Autor je kulturolog a kulturní antropolog.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 4/2019 vyjde v 2. polovině srpna.