Byli jsme tu před dobyvateli, budeme i po nich

24. června 2003 /
Daniel Zapata je aktivistou z indiánského kmene Navaho. Řadu let bojuje na půdě OSN, nyní i v Evropském parlamentu, za přijetí deklarací podporujících práva domorodých obyvatel. V průběhu letošního května podnikl dvoutýdenní přednáškové turné po českých a moravských městech. Sedmá generace jej požádala o rozhovor po jeho vystoupení na brněnské Fakultě sociálních studií.

Co vás přivedlo k tomu přijet do České republiky a vést přednáškové turné?

V Evropě žiji již osm let. Nejdříve jsem žil ve Skotsku, ale nyní hodně cestuji. Hlavním důvodem mé cesty sem, bylo navazování kontaktů s komunitami, které jsou stejně jako můj národ poznamenány důsledky těžební a průmyslové činnosti, které se potýkají se stejnými potížemi jako my na Black Mesa.

Během těch osmi let v Evropě jsem byl v Čechách už několikrát. V létě roku 1996 jsem se účastnil posvátného běhu z Osvětimi do Ženevy za osvobození indiánských politických vězňů, konkrétně především za Leonarda Peltiera. Běh byl pro mě velice inspirativní. Běželi jsme krásnou středoevropskou krajinou a poznal jsem tu také spoustu zajímavých lidí. Potěšilo mne, že v Polsku a na Slovensku existují podpůrné skupiny pro záležitosti domorodých obyvatel. V Čechách to bylo trošku slabší, od té doby existuje pouze jedna skupina v Praze. Navíc tu je poměrně zřetelná informační mezera – o tom, co se děje domorodým obyvatelům nejen ve třetím světě, ale třeba i v Americe, se tu mnoho neví. A to je také jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl podniknout toto turné.

Také mě baví mluvit s mladými lidmi. V nich je totiž naděje – buď zůstanou součástí problému, nebo se stanou jeho řešením. Ti, kteří jsou teď mladí a aktivní, budou za pár let váženými osobami ve svých komunitách, například starosty. Budou to oni, kdo bude vytvářet politiku.

A proč zrovna Česká republika? Víte, vedl jsem několik let jednání na půdě OSN a často jsem narážel na nepochopení, které pramenilo také z toho, že velké země – USA, Velká Británie, Francie, Španělsko – byly po dlouhá léta kolonizátory. Proto se snažím hledat spojence především tam, kde tímto těžkým dědictvím nejsou lidé zatíženi, a to je například zde.

Je rozdíl v míře obecného povědomí o situaci domorodých kmenů na Západě a ve střední a východní Evropě?

Myslím, že ne. Tady si lidé představují indiány jako Vinnetoua od Karla Maye. Antropologové jsou v tomto směru samozřejmě v obraze, ale běžná veřejnost rozhodně ne.

Jaký je vůbec váš vztah k dílu Karla Maye? Vadí vám romantizace a následná komercionalizace pohledu na indiány?

Já považuji Karla Maye za výborného spisovatele, protože dovedl lidi fascinovat. Jsem mu v podstatě vděčný za to, co napsal, i když indiány velmi romantizoval. Každá jeho kniha, která se stala bestsellerem, totiž výrazně zvýšila zájem o indiány, a to bylo dobře.

Mayův evropský přístup k indiánům byl naprosto odlišný od toho amerického. Přestože Karel May hodně romantizoval, vždy indiány představoval jako lidi, kteří si uchovávají své staletími nabyté vědomosti, kteří mají vztah k Matce Zemi, kteří ctí jistý sociální řád a mají bohatou kulturu na vysoké úrovni. Naopak pro americký přístup jsou typická klišé hollywoodských filmů. Indiáni jsou zde vyobrazeni vždy jako nekulturní barbaři, černí. A tento přístup je typický pro řadu Američanů a především americkou vládu. Je to způsob, kterým odůvodňuje více než 500letou genocidu a dobývání země – ponižovat a vraždit nekulturní barbary přece není nic špatného. Je to stejná strategie jakou nedávno použila americká vláda před válkou v Iráku – vykreslit protivníka jako démona, proti kterému je vše dovoleno.

Jak se díváte na výhrady zpochybňující existenci silného a zodpovědného vztahu indiánů k přírodě?

Tohle zpochybňování přirozeného, kulturně silně zakořeněného indiánského vztahu k přírodě, Matce Zemi, naprosto odmítám. Bohužel se s ním setkáváme velice často. Například firma těžící uhlí na území sousedního kmene Hopi svého času argumentovala na obhajobu svých devastačních praktik tím, že Hopiové také dříve těžili uhlí, což bylo ničením Matky Země. Ano, Hopiové skutečně kdysi dělali keramiku a experimentovali s uhlím, které na svém území objevili. Pak ale sami také přišli na to, že takto zhotovená keramika obsahuje nebezpečné látky, zjistili, že jídlo najednou chutná jinak, že se objevily nemoci, které neznali, a tak s používáním uhlí sami přestali. Jejich těžba a využívání uhlí byla krátkodobou záležitostí na omezeném prostoru a způsob, kterým uhlí těžili ani vzdáleně nepřipomínal dnešní doly těžařských firem. Argument těžařů, že Hopiové si své prostředí začali ničit už dávno, je děláním z komára velblouda.

Co se týče různých antropologických studií o indiánech a jejich vztahu k přírodě, je třeba předeslat, že velmi často je jejich společným znakem to, že jejich autoři jsou běloši. Rozhodně nechci být žádným rasistou, ale tenhle fakt nelze prostě jen tak ignorovat.

I mezi indiány je řada kulturních antropologů a ti se na řadu věcí dívají jinak. Obec archeologů a antropologů je v těchto záležitostech opravdu rozpolcená.

Dobrým příkladem může být otázka, zda se indiáni rozšířili v Americe od jihu, či zda přešli přes Berringovu úžinu a začali kontinent osídlovat od severu. Osobně jsem byl na semináři, kde siouxský a lakotský antropolog vysvětlovali, proč se domnívají, že osídlení přišlo z jihu, a ne naopak. Součástí kmenové historie Hopiů i Soudů je příběh o tom, že přišli z jihu. Navíc existují i archeologické nálezy jejich kultury z doby výrazně před údajným přechodem indiánů přes Berringovu úžinu.

Nemohu v tomto směru nevzpomenout jméno Alexandra von Humbolta, jednoho z posledních univerzální vědců, který byl antropologem i archeologem. Právě on se svým bratrem Wilhelmem se věnoval studiu provázanosti mezi indiány ze Severní a Jižní Ameriky. Byl to on, kdo prokázal vazby mezi Hopii a Inky. Byl jeden z posledních vědců, kteří ke zkoumání přistupovali bez předsudků, otevřeně. To už se dnes nenosí. Do vědy společně s penězi totiž vstoupila i politika. V momentě, kdy se začne mluvit o tom, že si indiáni někde zničili své životní prostředí, najde se spousta peněz na vypracování studií, když ale chce někdo řešit věc, která by tomu odporovala, tak už se prostředky nenajdou.

Náš časopis si dal přímo do názvu odkaz na tzv. Velký zákon Irokézů, v němž se praví, že lidé by měli zvažovat důsledky svého chování až do sedmé generace potomků. Občas se však vynoří zprávy, údajně podložené vyjádřeními indiánů, že je to celé jen bělošský výmysl a žádné takové pravidlo neexistuje. Co o tom soudíte vy?

Ty rozpory pramení z toho, že i mezi indiány je řada těch, kteří se již od svých tradic dávno odtrhli a asimilovali se. Existuje mnoho indiánů, kteří nejsou spojeni s tradicí, svůj původní jazyk už dávno zapomněli. Bohužel je mezi nimi i řada členů tzv. kmenových vlád, které si americká vláda vybrala jako své partnery v komunikaci s domorodým obyvatelstvem. Oni už ale žádné své kmeny nereprezentují, a přesto jsou jejich vyjádření brána vážně.

Já jsem se zúčastnil výročního setkání Hnutí amerických indiánů, jedné z největších indiánských organizací, a tam jsem potkal i lidi z Nadace sedmé generace. Společně jsme se o principu sedmé generace bavili, dokonce mi autentičnost toho příběhu potvrdila i samotná náčelnice Irokézů. A to je pro mě důvěryhodný zdroj tradice. Naopak ztrácet čas s indiány, kteří zapomněli na své vlastní kořeny, opravdu nemá smysl.

Je však zajímavé dodat, že koncept sedmé generace není součástí jen irokézské tradice. Je společný většině přírodních národů a objevuje se i v Jižní Americe. Indiáni nemyslí jen na sedmou generaci, ale také na tu první. Vždy myslí do budoucna. Když pasou ovce, přemisťují je tak, aby tráva stačila dorůstat. Potřebují-li v létě dřevo na otop kvůli vaření či rituálům, přináší jej raději z větší vzdálenosti a dřevo v blízkosti svých obydlí nechají na zimní období. Nemyslí v kategoriích moje a tvoje, dělí se o to navzájem, a to i s příštími generacemi.

Mluvíte o tradici, zvycích. Vy sám jste se s nimi seznámil jak?

Narodil jsem se v Kalifornii a prožil jsem tam mládí. O tradicích našeho kmene mi vyprávěla babička, když jsem byl ještě malý kluk – povídali jsme si o zvycích, učila mě rituální tance apod. Postupem času jsem ale řadu věcí zapomněl. Když mi bylo pětadvacet, vrátil jsem se do Arizony, odkud kmen Navahů pochází. A tam jsem znovu objevil to, co mi kdysi vyprávěla babička. Žil jsem s kmenem Hopi, kteří mě zasvětili do své kultury, ukázali mi tradiční oděvy. Bylo to, jako bych se vrátil domů.

Čím se zabýváte nyní?

V důsledku postupující globalizace se propojují trhy jednotlivých oblastí a na tento tlak je třeba reagovat. Domorodým obyvatelům totiž přináší jen znečištěné prostředí, řeky, vzduch, půdu. V roce 1994 povstali v mexickém státě Chiapas místní Mayové proti severoamerické zóně volného obchodu (NAFTA). Oprávněně ji totiž považovali za útok na domorodé obyvatelstvo obou Amerik – hrozbu pro udržení vlastních kultur a tradic. Od té doby globalizace opět pokročila, už se nepropojují jen americké trhy. A většina tzv. zdrojů nerostných surovin (nazýváme je záměrně takzvané, protože pro nás to vlastně žádné zdroje nejsou, my je těžit nepotřebujeme) podstatných pro další chod bohatých zemí leží na územích obývaných domorodými kmeny.

Já se proto snažím prosadit v různých institucích, momentálně v Evropském parlamentu, přijetí takových rezolucí, jež by uznaly naše práva – práva na život v souladu s našimi tradicemi, práva na vlastní kulturu, neznečistěné životní prostředí.

Tři roky trvalo, než jsme v Evropském parlamentu protlačili první takové usnesení. Na půdě OSN už lobbujeme 30 let. Teď se nám konečně podařilo ustavit permanentní fórum o otázkách domorodých obyvatel. Ale jde to velmi těžko, ten prostor si vybojováváme postupně. Například ještě v roce 1992 byl na Summitu Země v Riu pozván pouze jediný zástupce domorodých obyvatel a na své vystoupení dostal pouhých pět minut. Je opravdu obtížné proniknout do hierarchie OSN, ale po třiceti letech máme alespoň to stálé fórum.

My jsme ale trpěliví. Máme hodně času, kolik budeme chtít. Čekali jsme 511 let, od té doby, co Kolumbus připlul do Ameriky, a počkáme si klidně ještě dvakrát tolik. Někdy se to prolomit musí. Byli jsme tu totiž dávno před dobyvateli a budeme tu i po nich.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2019 vyjde v 2. polovině října.