Byly to vyčerpávající čtyři roky

10. dubna 2006 / ,

Libor Ambrozek (*1966), rodák z Hodonína, vystudoval botaniku na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Poté pracoval jako přírodovědec v hodonínském Masarykově muzeu a později jako referent životního prostředí Okresního úřadu v Hodoníně. V roce 1990 vstoupil do KDU-ČSL, o šest let později se stal poslancem. Podle statistiky Zeleného kruhu byl druhým nejvíce ekologicky hlasujícím zákonodárcem ve volebním období 1998—2002. V roce 2002 byl jmenován ministrem životního prostředí. Kvůli pozvánce do vlády se vzdal dvouletého předsednictví v Českém svazu ochránců přírody. Libor Ambrozek je ženatý a má dvě dcery.

Prosadil jste zavedení soustavy ochrany přírody Natura 2000. Měl jste v tom nějaký obzvláštní osobní zájem: krásné místo, kde se vám líbí?

Osobní zájem jsem samozřejmě měl. Léta jsem pracoval v dobrovolné i státní ochraně přírody a znám v České republice spoustu krásných míst, která byla většinou do Natury zahrnuta. Seznam lokalit Natury je velmi dlouhý; u některých oblastí jsem ani neočekával, že se na něj dostanou.

Měl jsem Naturu jako nejdůležitější prioritu a chtěl ji dotáhnou do konce. Věděl jsem, že to bude asi nejobtížnější úkol, který mě ve funkci ministra čeká. Ukázal se však mnohem těžší, než jsem očekával. Byla to ale krásná práce.

V létě 2002 se přihnaly povodně a politici mluvili o tom, jak je potřeba vrátit zeleň do krajiny, aby lépe zadržovala vodu. Proč tyto debaty skončily stejně rychle, jako začaly?

Média bohužel pracují na principu katastrof. Nyní stránky zaplňuje ilegální dovoz německého odpadu, v roce 2002 to byly diskuze o povodních. U odpovědných míst — našeho ministerstva, ministerstva zemědělství nebo podniků povodí — toto téma ale nezapadlo. Pokračujeme v práci, kterou iniciovaly povodně v roce 1997. Tehdy vznikl systém krizového řízení, vytvořil se koncept plánu hlavních oblastí povodí, ve vodním zákoně se objevil zákaz stavět v aktivních zónách záplavového území.

Na MŽP se snažíme také o lepší nasměrování především zemědělských dotací, ke kterým přispíváme ze Státního fondu životního prostředí a na které poskytují peníze evropské fondy. Tato diskuze však není snadná, zažíváme to při projednávání Programu rozvoje venkova i agroenvironmentálních opatření vůbec. Setkáváme se se silným lobbingem ze strany zemědělských družstev a zpracovatelského průmyslu. Velmi obtížně se daří dotace přesměrovat na zatravnění nebo ochranu krajiny.

Koncem roku jste narychlo fúzoval Agenturu ochrany přírody a krajiny se Správou ochrany přírody. Proč ten spěch?

Po vzniku krajů, ale především od přijetí novely zákona ochrany přírody, která zavádí evropské směrnice do české legislativy, jsme postupně z ministerstva předali řadu kompetencí Správě ochrany přírody, tedy odborně laděnému útvaru působícímu přímo v regionech. V této souvislosti jsme začali už někdy počátkem loňského podzimu diskutovat, zda je ještě účelné, aby Agentura ochrany přírody a krajiny a Správa ochrany přírody zůstaly rozděleny tak, jak k tomu před deseti lety došlo, a zda by sloučení neposílilo státní ochranu přírody a nezefektivnilo její práci. Nechal jsem zpracovat analýzu tohoto spojení, na které se podíleli jak lidé ze Správy, tak z Agentury. Na základě výsledku, který uváděl spíše pozitiva, jsem přistoupil ke sloučení obou organizací. Mým cílem bylo státní ochranu přírody stabilizovat do voleb, protože nevíme, kdo bude u nás poté vládnout a jaké tlaky budou na ochranu přírody vyvíjeny.

Spíš jsem se ptala, proč sloučení proběhlo tak rychle, zda se nemohla fúze uskutečnit třeba k 1. dubnu. V analýze, o které mluvíte, je napsáno, že kvůli časové tísni „nebylo možné vyhodnocení provést standardními metodami“.

Sloučit dvě velké organizace je nejlogičtější k 1. lednu, kdy se sestavuje rozpočet. Také jsem chtěl, aby se tato změna do voleb zažila. Dělat fúzi měsíc dva před volbami, kdy se lidé na všech resortech přece jen ocitají v určité nejistotě o své místo, není moc rozumné. Odkládání by tomu spíše ublížilo.

Na Slovensku loni novým zákonem zakázali holosečné kácení; u nás je lesní hospodaření celkem opomíjeným ekologickým tématem, přestože lesy pokrývají třetinu území České republiky. Co by se podle vás s ním mělo udělat?

Musím s vámi souhlasit, že veřejnost lesní hospodaření jako hlavní téma nevnímá. Když se na to podívám jako poslanec, pak je lesní zákon velkým tabu. Když se před více než deseti lety přijímal, vyplynul z velmi složitého kompromisu, který se týkal vztahu státu a soukromých vlastníků. Ministerstvo zemědělství se celé roky bojí lesní zákon otevřít především kvůli diskuzím s vlastníky.

Nyní, při aktualizaci státního programu ochrany přírody a krajiny, bychom chtěli dát na oblast ochrany vod a ochrany lesa větší důraz a otevřít diskuzi s resortem zemědělství. Nejde jen o holoseče, ale i třeba dřevinnou skladby lesů. Myslím si, že si toto téma zaslouží velkou pozornost.

V srpnu jste schválil návrh ekologické daňové reformy. Jak se k tomu postavil ministr financí Sobotka, když jste o tom posledně jednali?

Jak se celá věc dostává do předvolebního období, má kolega Sobotka určité obavy mluvit o nějakém zvyšování spotřebních daní. Ministerstvo financí dlouho pracovalo jenom s tím, že bychom implementovali evropskou směrnici, která nám od 1. ledna 2008 ukládá zavést určité minimální sazby zdanění elektřiny a paliv. Mělo představu, že by v podstatě došlo pouze ke zvýšení daní, které by se staly příjmem státního rozpočtu. Koncepce, kterou od počátku razíme a která je podle mě jediná možná a obyvatelstvem akceptovatelná, spočívá ve výnosové neutralitě. Aby lidé rozuměli, že to má i environmentální rozměr a nejde jen o snahu naplnit státní pokladnu. Zdanění, především neobnovitelných zdrojů, musí být proto provázáno úlevami v daňové nebo sociální oblasti.

V předvolebním čase je ministerstvo financí asi více vstřícné ke schválení, nechci říct odvážnější verze, ale něčeho víc, než nám ukládá Evropská unie. Sociální demokracie teď akcentuje i ekologickou problematiku a myslím si, že je vhodná doba pro diskuzi. Nevím, zda se nám reformu podaří prosadit v nejširší podobě. Především otázka zdanění automobilů je hodně komplikovaná a naráží na velký odpor veřejnosti. Ale věřím, že by reforma alespoň v podobě našeho srpnového návrhu mohla být i pro ministerstvo financí stravitelná.

Jak se tedy k návrhu postavil Sobotka?

Ministru Sobotkovi je jasné, že k reformě bude muset dojít. Jako politik ale po zvýšení nejrůznějších daní, ke kterým došlo se vstupem do EU, velkou ochotu k dalšímu zvyšování nejevil. Právě proto se ho snažím přesvědčit, že musíme jít cestou výnosově neutrální reformy.

Ptám se proto, že jste v listopadu loňského roku Hospodářským novinám přiznal, že chybu vidíte v tom, že jste věnoval málo času přesvědčování ministerstva financí, aby ekologickou daňovou reformu vzalo za svou. V čem byl problém? Asi se dá vysvětlit, že princip reformy nespočívá jen ve zvýšení daní.

To se samozřejmě vysvětlit dá. Měl jsem tím spíš na mysli politickou úroveň. Snažili jsme se jít cestou čistě expertní, vysvětlovat věcnou podstatu. Bohužel se ukazuje, stejně jako u Natury nebo zákona o podpoře obnovitelných zdrojů, že člověk musí věnovat hodně energie diskuzi na politické úrovni. My se možná domluvíme po úroveň ředitelů odborů, možná náměstků, ale potom řekne představitel politické strany, že by se to voličům nelíbilo, takže do toho raději nepůjde.

Třeba takovou věcnou záležitost, jako je Natura, jsme řešili na úrovni tripartity. Myslím, že je naprosto nenormální, aby nám odboráři a zaměstnavatelé říkali, jak má vypadat ochrana přírody, a zaštiťovali se politickými stranami. Asi to není jen problém České republiky, ale u nás je hodně nadstandardní. U nás je bohužel potřeba vést dlouhé politické diskuze.

Politická diskuze kolem ekologické daňové reformy tedy nebyla tak intenzivní, jak měla být…

Ano, nebyla tak intenzivní. Problém byl v tom, že se během roku dvakrát měnila vláda. Sociální demokracie byla v poměrně velké defenzivě, neměla příliš chuti k jakýmkoliv změnám, které by mohly způsobit nespokojenost voličů. Za období klidné, stabilní vlády s vysokými preferencemi vládních stran, by se reforma prosazovala jinak.

Ve svém prohlášení vláda slibuje, že projedná reformu a předloží návrhy příslušných zákonů. Věříte, že do voleb schválí alespoň základní koncepci?

Jsem v tom opatrný optimista. Myslím si, že je šance, aby nějaké základní teze byly do voleb schváleny.

Bude program KDU-ČSL požadovat ekologickou daňovou reformu?

Ano, bude obsažená v kapitole o ochraně životního prostředí.

Jakou vidíte šanci na prosazení ekologické daňové reformy v koalici s ODS?

K reformě samozřejmě — alespoň v té minimální verzi — dojít musí, protože se jedná o evropskou směrnici. A ODS je myslím blízký i onen daňově neutrální koncept — tedy přesun od lidské práce ke spotřebě. ODS měla vždycky tendenci snižovat přímé daně a přesouvat je do daní nepřímých. Spíš je otázka, jak rozsáhlá se podaří reforma prosadit.

Územní ekologické limity, které chrání obce v Podkrušnohoří před postupující těžbou, platí od roku 1991 a příslušné usnesení vlády říká, že se mají zásoby uhlí pod Horním Jiřetínem a Černicemi odepsat. Proč se tak ještě nestalo?

Řízení o odpisu začalo v roce 1995. Mostecká uhelná společnost, i když měla tendenci s odpisem uhlí souhlasit, nakonec potřebné podklady nedodala. Ministerstvo průmyslu, které odpisy provádí, je nevymáhalo, takže k odpisu nedošlo.

My jsme koncem loňského roku podali nový návrh na odpis zásob. Doufáme, že se tentokrát bude Mostecká uhelná chovat jako seriózní firma a potřebné podklady připraví.

Odpis státních zásob uhlí tedy závisí na vůli soukromé společnosti. Není to divné?

Divné to je. Základní filozofie horního zákona, který byl jinak několikrát novelizován, bohužel pochází z roku 1988 a je v podstatě orientována protěžebně. Zákon tedy směřuje k maximálnímu využití nerostného bohatství této země a nemá nic společného s jeho ochranou. Tak je nastaven i odpis, který vyžaduje součinnost těžební organizace. Ta jediná má potřebné podklady, nikdo jiný jimi nedisponuje.

Není to tedy důvod tlačit na změnu zákona?

Horní zákon je obdoba toho lesního. Pro těžaře a ministerstvo průmyslu má určitý stupeň posvátnosti a nějakým zásahům do struktury se brání. Ale diskuze o změnách se určitě povede v nejbližších měsících a letech i na úrovni parlamentu.

V září 2004 jste řekl, že ochrana klimatu je základní prioritou vaší politiky. Jak se to projevilo?

Nerad bych, aby to vypadalo, že byla mojí jedinou prioritou. Už jsem mluvil třeba o ochraně přírody i dalších věcech.

Co se týká klimatu, za nejvýznamnější krok považuji prosazení zákona na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, který díky garanci minimálních výkupních cen otevírá investice do tohoto sektoru. Troufám si říct, že povede k rychlému zvýšení podílu obnovitelných zdrojů na výrobě elektřiny, tedy nahradí část energie, která se u nás vyrábí ze zdrojů neobnovitelných.

Za významný považuji také program podpory alternativních paliv v dopravě, který pomůže využívání zemního plynu. Iniciovali jsme jej a prosadili spolu s ministerstvem dopravy. MŽP pomohlo oživit program rozvoje biopaliv, který ministerstvo zemědělství uložilo k ledu. Nebýt naší iniciativy, bylo by téma bioetanolu v podstatě zapomenuto. K dalším opatřením patří samozřejmě ekologická daňová reforma, o které už byla řeč. Přijali jsme i Národní program na zmírnění dopadů změny klimatu, který obsahuje spoustu konkrétních opatření.

Do národního plánu pro obchodování s emisemi na období 2005—2007 jste navrhl možnost zvýšení emisí CO2 zhruba o dvojnásobek toho, co ušetří již zmíněný zákon o obnovitelných zdrojích. Není to v rozporu?

Číslo, které nakonec Evropská komise schválila, je samozřejmě vyšší než naše produkce oxidu uhličitého. Ale je to spíše ekonomický nástroj, který má podniky motivovat k tomu, aby povolenky nevyužily. Čilý obchod, který naše firmy s povolenkami vedou, je důkazem, že limit, který Česká republika získala, nebude dosažen. Naopak naše podniky tím, že investovaly do nových technologií nebo se jim podařilo doložit čísla větší, než ve skutečnosti produkují, získají prostředky pro svůj další rozvoj.

V Poslanecké sněmovně teď projednáváme novelu zákona o obchodování s emisními povolenkami a přišli jsme s návrhem — který k mému překvapení podporuje také ministerstvo průmyslu — , aby byl zisk z prodeje povolenek přednostně využit právě do investic na ochranu životního prostředí.

Povolenky se nemusejí rovnat znečištění pouze na úrovni České republiky. Na úrovni EU už tomu tak je. Tím, že má Česko nastavenou vyšší úroveň znečištění, přispívá k většímu znečištění Evropy.

K tomu bych mohl říct, že pomáháme EU, hlavně staré patnáctce, která je sice vůdčí skupinou ve světových diskuzích, ale sama má s plněním závazků trochu problémy. EU si dává velice smělé cíle. Na jednání ministrů životního prostředí se diskutují návrhy o tom, jak snížit emise až o desítky procent. Když ale potom přijde na konkrétní plnění závazků jednotlivých zemí, mají s tím některé opravdu velmi vážné problémy.

Z toho skoro vyplývá, že to nemá moc smysl.

Smysl to určitě má, ale prostě to není zdaleka tak optimistické, jak to vypadá při diskuzích ministrů životního prostředí.

Vy sám jste navrhoval zvýšení znečištění o deset procent. Myslíte si, že by měl ministr životního prostředí dobrovolně navrhovat zvýšení emisí?

Je potřeba si uvědomit, co je cílem směrnice a jak je koncipována. Směrnice pro první období obchodování s emisemi jasně řekla, že by měl každý podnik dostat to, co odpovídá jeho oprávněným potřebám.

Číslo, které jsme dávali do vlády, bylo tedy sumářem toho, co jednotlivé podniky navrhly a jak zdůvodnily svůj růst. Hlavní diskuze probíhala o tom, zda si podniky nevymýšlejí, když to zjednoduším. Dnes se ukazuje, že i přes pokusy o posouzení věrohodnosti daných čísel se řadě podniků podařilo obhájit takové hodnoty, kterých nedosáhnou.

Dobře, ale Česko patří mezi evropské rekordmany v emisích CO2, na hlavu u nás přidá ročně 12 tun. Neměli bychom emise tedy spíš tlačit dolů?

Myslím si, že pokud podniky dokáží peněz z prodeje povolenek využít k investicím do nových technologií, ke zvýšení konkurenceschopnosti, bude efekt nakonec pozitivnější. Může se tak stát, že skutečná produkce emisí bude v roce 2007 nižší, než kdybychom se snažili prosadit nějaký hodně tvrdý plán.

Pojďme k druhému kolu obchodování s emisemi pro léta 2008—2012. Je vůbec možné, že nenavrhnete snížení?

V současné době připravujeme jednotlivé varianty, které jsme ještě neposlali do mezirezortního řízení. Diskuze s průmyslem nás teprve čeká. Jsem připraven přijít s číslem nižším, než jsou skutečné emise, ale chci, aby to bylo velmi dobře podloženo, aby to bylo číslo, které budeme moci se ctí hájit.

Už jste zmínil Národní program na zmírnění dopadů změny klimatu, jehož cílem je do roku 2020 snížit emise o třetinu ve srovnání s rokem 2000. Myslíte si, že toho dosáhneme? 30% snížení emisí je velmi smělý cíl.

Jak jsem říkal, EU má cíle ještě smělejší. Myslím si, že možnost splnění tady je, především investicemi do moderních technologií; jiná cesta v podstatě není. K dosažení bude ale potřeba tlaku EU. Když si zachová stávající tvrdou linii, pak 30% snížení emisí možné je.

Rok po nástupu do funkce jste prosadil rozhodnutí, že do roku 2010 se recyklace komunálního odpadu zvýší z jedenácti na padesát procent. Město Brno tvrdí, že to ale mělo znamenat o padesát procent, tedy na nějakých šestnáct až sedmnáct. Co tomu říkáte?

To je pokus o odlehčení debaty?

Obsahuje to návrh plánu odpadového hospodářství města Brna.

Národní plán, ale i ty krajské, které na něj navazují, jasně počítá s cílem 50% recyklace. Jihomoravský plán odpadového hospodářství, který už je schválený, hovoří jasně: zvýšení materiálového využívání komunálního odpadu na 50 %. Budu se snažit přes jednotlivé kraje, aby se to promítlo i do plánů jednotlivých města a obcí.

Velkou pomoc pro splnění tohoto cíle vidím v tom, že jsme dneska schopní využít prostředků z evropských fondů. Loni jsem podepsal rozhodnutí za mnoho set milionů korun právě pro projekty měst a obcí zaštítěné kraji na recyklace, sběrných dvorů, třídění i kompostáren.

Současná recyklace komunálního odpadu činí 13 %, do roku 2010 má být 50 %. Jak toho chcete dosáhnout?

Jak jsem zmínil, nejúčinnější cestou je podpora investic v rámci krajských plánů, nasměrování evropských dotací právě na podporu obecních projektů. Další nástroje jsou legislativní. V souvislosti s poslaneckým návrhem novely zákona o odpadech jsme připravili ještě komplexnější novelu týkající se kompostovatelných odpadů, které tvoří velký podíl komunálního odpadu. V této návaznosti připravujeme vyhlášku o možnosti využití kompostu pro zemědělskou půdu, jinak totiž nejsme schopni zajistit kompostárnám stálý odbyt.

Důležitá je však také diskuze na evropské úrovni. V současné době je hotový první návrh tématické strategie k odpadům a směrnice o odpadech, která není příliš dobře napsaná. Na radě ministrů v Bruselu se k tomu chci vyjádřit velmi tvrdě, protože tato směrnice posouvá spalování odpadu na úroveň jeho využití. To by zkomplikovalo další podporu recyklace a otevřelo by to dveře dalšímu dovozu odpadu.

Myslíte si, že opatření, o kterých jste mluvil, by mohla pomoci tomu, aby občan neměl k nejbližšímu kontejneru na tříděný odpad 170 metrů?

Určitě. Řada projektů, které byly loni podpořené ze strukturálních fondů, se týkaly mimo jiné právě posílení třídění, včetně systému svozu a sběrových nádob. Obce samozřejmě váhají, pokud mají do recyklace investovat ze svého. Od nového období však bude možné získat až 90% dotaci, tím se projekty na podporu recyklace stávají dostupnými v podstatě pro nejširší okruh obcí. Očekávám, že jich bude přibývat. Už loni jich bylo několik desítek.

Vidíte dosažení 50% míry recyklace do roku 2010 jako reálné?

Myslím si, že reálné to je. Bude samozřejmě důležité, jak do toho promluví diskuze o energetickém využití odpadu v EU. Pokud by bylo postaveno na úroveň recyklace, 50 % bychom splnili velmi rychle. Ale nevím, jestli je to úplně přesně to, co bychom chtěli.

Co plánujete dělat po volbách?

Přiznám se, že těch několik let v resortu bylo hodně vyčerpávajících. A když po volbách budu nucen ministerstvo předat někomu jinému, nebudu se zlobit.

Vedu moravskou kandidátku naší strany, rád bych tedy navázal na svoji práci poslance. Doufám, že se znovu dostanu k titulu nejzelenějšího poslance.

Nezakrývám, že bych se rád věnoval práci v dobrovolné ochraně přírody, uvažuji o návratu do ČSOP. Abychom dokázali přírodu a krajinu ochránit, musíme mít nejen silné ministerstvo, silnou inspekci, ale také silnou nevládní organizaci. Velmi rád bych se podílel na budování ČSOP. Také bych byl rád, kdyby u nás mohla vzniknout další nadace, která by získávala prostředky na ochranu přírody. Dneska to Nadace Partnerství táhne téměř sama. Nevylučuji, že bych se časem do této oblasti přesunul zcela, člověk by neměl v parlamentu zůstat až do důchodu.

Kdybyste po volbách mohl být ministrem, uvažoval byste o tom?

Nevím, jestli by to přežila rodina. Během čtyř let se vystřídaly tři vlády, koaliční většina je velmi křehká. Všechna ekologická opatření se v takových podmínkách prosazují mnohonásobně hůř. Byly to hodně vyčerpávající čtyři roky. Opravdu by velmi záleželo na tom, jak stabilní vládu by se podařilo utvořit, protože zopakovat si období, které teď končí, bych skutečně nechtěl.

Připravili Martin Ander a Dagmar Smolíková. Další 7.G rozhovory najdete tady.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 1/2019 vyjde v 2. polovině února.