Byrokracie nám podráží nohy

25. listopadu 2003 /
foto: Ben Skála, Benfoto. Jana Drápalová a Martin Ander v roce 2014.
Jana Drápalová je dlouholetou členkou Českého svazu ochránců přírody v Brně. Kromě své práce na poli ochrany přírody se však dlouhodobě věnuje také komunální politice. Již třetí volební období je členkou Zastupitelstva města Brna. Loni na podzim v čele kandidátky složené s aktivních občanů městské části Nový Lískovec, poeticky nazvané Tři oříšky pro Lískovec, dosáhla vynikajícího volebního úspěchu, který ji vynesl do křesla starostky. Od dubna 2003 je místopředsedkyní Strany zelených pro regionální rozvoj.

Jsi dlouholetou členkou Českého svazu ochránců přírody. Jak jsi se vůbec k ochraně přírody dostala?

Vztah ke zvířatům jsem měla od malička, proto jsem šla taky na zemědělku a vystudovala zootechniku. Když jsem po revoluci ztratila místo v JZD, zůstala jsem půl roku doma s dětmi. Pak jsem jednou potkala Mirka Kundratu (nynějšího ředitele Nadace Partnerství), který mi nabídl místo administrativního pracovníka v kanceláři regionálního sdružení ČSOP v Brně. Tehdy jsem ani nevěděla, že ČSOP vůbec existuje, ale ta práce mě začala bavit natolik, že jsem tam zůstala jedenáct let.

Jak se stane z ekologa, ochranáře politik?

Moje první srážka s politikou se udála při kampani proti výstavbě Zemanovy kavárny v parku na Kolišti někdy v roce 1992. To byla první akce, při které jsme byli konfrontováni s rozhodovacím procesem na úrovni města. Bylo to pro mě první poznání, jak funguje zastupitelstvo a politika. A myslím si, že i tam vznikla myšlenka, že by nebylo špatné dostat do ní nějaké své lidi. Už během prvního volebního období existovala spolupráce neziskovek na kandidátce brněnských Zelených. V té době jsem koordinovala projednávání územního plánu města Brna s veřejností, takže když se v roce 1994 sestavovala kandidátní listina, už jsem měla docela dobré povědomí o tom, jak to funguje. Strana zelených mě tehdy pozvala, abych jako nezávislá kandidovala na druhém místě. Na preferenční hlasy jsem však poskočila na první místo a dostala se do zastupitelstva za Zelené jako jediná. Stranu jsem potom vlastně zastupovala dvě volební období sama.

Dnes jste v zastupitelstvu čtyři…

Ano, klíčový zvrat přišel vloni na podzim, kdy byla schválena pětiprocentní hranice pro vstup do zastupitelstva i na komunální úrovni, takže při jejím překročení bychom měli minimálně tři zastupitele. Tato skutečnost se pravděpodobně stala motivem, že jsme se vložili do volební kampaně trošku víc, a že jsou teď v zastupitelstvu čtyři Zelení.

Vraťme se ale ještě k úspěchu Tří oříšků pro Lískovec. Jak tato místní iniciativa vlastně vznikla?

Tři oříšky jsou čistě lokální skupinou. Už v ČSOP jsem se hodně zabývala místní Agendou 21 a trvale udržitelným rozvojem v městské politice. A tak jsem se jej na úrovni města snažila prosazovat, ale čím dál více jsem cítila, že pokud se to nebude dělat v místě, kde člověk bydlí, je to pořád jenom takové teoretizování. Když jsem se u nás v Novém Lískovci dostala v roce 1998 do zastupitelstva městské části a jako nekonfliktní politička poté i do rady, otevřel se mi potřebný prostor začít dělat na místních projektech.

Byla to hlavně dvě témata. Nejdříve jsem přišla s úsporami energií. Vytvořili jsme pracovní skupinu, která byla záhy oslovena nájemníky některých bytových domů. Ukázalo se, že největší potenciál úspor je právě v panelácích. Vznikla tak velmi neformálním způsobem skupina nadšenců, která se jimi začala zabývat. V roce 2000 už jsme měli zformulovanou koncepci a  o rok později už se regenerovaly první paneláky. Dva roky trvalo, než se nám to podařilo prosadit.

Druhé téma se rozvinulo na základě paneláků. Už v pracovní skupině, která se měla zabývat jen paneláky, se začaly objevovat myšlenky, že by bylo dobré udělat také něco pro jejich okolí. Jeden z místních aktivních občanů, který sledoval situaci na ministerstvu pro místní rozvoj, přišel s nápadem, že by ministerstvo mohlo podpořit regeneraci celých sídlišť. A tak jsme se tím začali vážněji zabývat.

Postupně se kolem těchto aktivit nabalovali další lidé, kteří ani nebyli v zastupitelstvu nebo komisích. Před volbami jsme  pak došli k závěru, že by stálo za to se do voleb pustit jako místní nezávislí kandidáti. A někdy v květnu 2002 jsme pak dali dohromady název Tři oříšky.

Co bylo podle tebe příčinou tak výrazného úspěchu. Vždyť tento zcela nový subjekt získal 25 % hlasů a má teď pět zastupitelů z devatenácti?

Především myslím, že se nám podařilo sestavit takovou kandidátku, na které — minimálně na prvních sedmi postech — byli lidé, kteří jsou tu místně známí a aktivní. Žádní doktoři a podobně, ale učitel, který vede sportovní kroužky, organizátor tradičních kulturních akcí jako jsou Mladé hody, paní, která sbírala podpisy pod petici proti zbrklé a nekoncepční výstavbě nového nákupního střediska a další. To byl podle mě hlavní rozdíl oproti kandidátkám ostatních politických stran. Navíc jsme se jako sdružení nezávislých kandidátů museli prokousat sběrem podpisů, abychom vůbec mohli zaregistrovat kandidátku, takže jsme poměrně hodně času strávili nejen sbíráním podpisů na ulici, ale také chozením po domech a mluvením s lidmi. Naším jediným volebním, propagačním materiálem byl pak vlastně skládací letáček, kde byl představen volební program a naši kandidáti. Žádnou jinou kampaň jsme nevedli, proto si myslím, že právě sběr podpisů v průběhu celého léta způsobil, že o nás hodně lidí vědělo.

Zmínila jsi trvale udržitelný rozvoj. V Novém Lískovci nejméně tři čtvrtiny lidí bydlí v panelácích. Dá se vůbec v takovém místě realizovat něco trvale udržitelného?

Myslím si, že kouzlo trvale udržitelného rozvoje je v tom, že se k němu dá směřovat kdekoli. A právě tam, kde je to nejtěžší, jsou pokroky nejviditelnější. Na druhou stranu sídliště jenom zdánlivě vypadají, že jsou energeticky náročná. Ve skutečnosti mají ohromný potenciál, protože se tam dá hodně energie uspořit — když se domy zateplí a zlepší se v nich energetické hospodaření. Na poměrně malé ploše je tu totiž mnoho vytápěných ploch, ke kterým není teplo vedeno dálkově, třeba z města od teplárny, ale vzniká přímo na místě v plynových kotelnách. Tím se dá dosáhnout opravdu efektivního využití tepla s minimálními ztrátami. Sama kotelna má pak i do budoucna velký potenciál, protože by se dala později přestavět na biomasovou výtopnu, jako je tomu například v Brně-Bystrci. Vize, jak by sídliště mohlo být do budoucna energeticky nenáročné, tady je. Je však potřeba, aby se s ní lidé ztotožnili, aby se začali starat o to, co se kolem nich děje, a hlavně spolupracovali s místní správou.

Máte i nějaké další plány, co by se dalo na sídlišti zlepšit, ve smyslu snížení dopadů života lidí na životní prostředí?

Myslím si, že stav ekologického povědomí v naší populaci je dost nízký, takže je iluzorní si myslet, že se lidé začnou chovat jinak během jednoho nebo dvou let. Je potřeba postupovat po malých krocích, vybírat si témata, která lidi zaujmou. Pokud občana přitáhnete na nějakou konkrétní komunitní akci, na které vidí reálný výsledek, je pak třeba i ochoten naslouchat tomu, že by měl dělat něco, co ho omezuje. Například místo toho, aby si myslel, že má právo mít auto zaparkované přímo před domem bez ohledu na to, že tam stojí všichni namačkaní na trávníku, uvědomí si, že pokud chce mít před domem hezkou trávu, tak holt těch tři sta kroků od parkoviště bude muset ujít. Jakmile člověk získá vztah k místu, je potom mnohem jednodušší mluvit s ním o změnách. Lidé však musí jednoznačně vidět, že funguje zpětná vazba, že když přijdou na radnici s nějakým rozumným nápadem, tak se jejich myšlenka neztratí.

Slyšel jsem o nápadu založit obecní kompost?

Obecní kompost už tady tak trošku existuje, protože firmy, které se tu starají o údržbu zeleně, si na jedno místo u zahrádek dávají shrabanou trávu, listí a větve. S myšlenkou, že by se to mohlo stát obecním kompostem, přišel jeden náš nový pracovník odboru životního prostředí. Lidé by dostali možnost třeba na podzim, když se ořezávají větve, přivést je tam ze zahrádek namísto toho, aby je pálili. Biomasa by tak zůstala u nás a navíc by si ještě na jaře mohli lidé v rámci „kompost party“ přijet, odvést si hotový kompost a dát si jej třeba doma do truhlíků. Vyžaduje to ale nadšení úředníků na radnici pro věc, protože žádný sebeosvícenější starosta nedonutí úředníka, aby dělal něco nad rámec svých povinností. Když je však pro to nadšený, pak se dají zvládnout neuvěřitelné věci.

Mám pocit, že zrovna to se vám zatím daří…

Je to pořád na cestě k lepšímu, protože lidé jsou z předchozího volebního období, kdy tu vládla ODS, ještě poznamenaní jinými praktikami, ale naprostá většina nově přijatých lidí je otevřená těmto metodám. Velkým problémem je špatná vybavenost počítači, protože používání výpočetní techniky se u nás teprve zavádí. Nejde prostě na úředníky navalit všechno najednou, protože by se mohli pod tou lavinou nových věcí zašprajcovat. Představa, že přijde nadšený starosta, který mávnutím kouzelného proutku změní radnici, je hodně naivní.

Jak zapojujete občany do veřejných záležitostí?

Kupříkladu jsme se domluvili, že budeme všechny fáze projektu regenerace sídliště a všechny ostatní projekty veřejně projednávat. A to zatím plníme — ať už to byl plánovací víkend „Jak proměnit sídliště v domov“ nebo projednávání celého projektu regenerace sídliště. Měli jsme například dvě projednávání rekonstrukce ulice Svážná. To první v terénu, na které přišly komise dopravy, životního prostředí, ale i architekti, úředníci a místní lidé, bylo spíše výměnou vzájemných zkušeností, mapováním terénu. K tomu jsme pak udělali druhé, tentokrát oficiální veřejné projednávání, na které však přišlo jen deset lidí. Otázka tedy je, zda příliš velká frekvence projednávání lidi spíš nedemotivuje. Já si však myslím, že je-li občan aktivní a přijde, tak by měl mít větší slovo než ten pasivní, protože tomu to je pravděpodobně jedno. Určitě stojí za to zabývat se  i menšinovými názory několika lidí, protože jsou to pravděpodobně lidé, kteří nad tím přemýšlí.

Mám pocit, že dnešní akce, na které půldruhé stovky občanů pomohlo zasadit první stromy jako základ nového parku, jasně ukázala, že aktivní, neotřelý přístup vede k uskutečnění plánů, na jejichž financování by malá městská část mohla čekat roky.

My jsme tady nastartovali dlouhodobé koncepční plánování. Také financování se plánuje dlouho dopředu a ukazuje se, že městská část sice nemá moc peněz, ale když si projekt rozfázuje na několik let, tak je možné jej zvládnout i z omezeného rozpočtu.

Park tak zatím vzniká bez pomoci města, ale pokud se někde objeví možnost příspěvku, ať už ze státního nebo městského rozpočtu, samozřejmě po těch penězích sáhneme. Nechceme ale na ně čekat a do té doby nedělat nic, protože i když nám město na to vůbec nepřispěje, myslím si, že jsme schopni do pěti let park vybudovat sami. Navíc peníze se do něj dají investovat vždycky — udělá se prolízačka pro děti, hřiště. Ale nemá cenu čekat na to, až nám někde spadnou z nebe. Navíc se mockrát ukázalo, že pokud městská část nemá připravené projekty, stejně nikdy žádné dotace nemůže dostat, protože většina dotačních titulů státu je dnes orientovaná tak, že žadatel už musí mít třeba stavební povolení. Nelze čekat na to, že nám někde někdo strčí nějaké peníze bez připravené akce. Nakonec jeden z principů udržitelného rozvoje je, aby jednotlivé úrovně byly pokud možno soběstačné. Nemůžeme pořád brečet, že nám kraj, stát nebo město nedává žádné dotace.

Různí politici si často stěžují, kolik času musí strávit tím, aby se vůbec ve funkci udrželi, a nezbývá jim čas na samotnou práci. Jak to vidíš ty jako starostka?

Naštěstí o starostovi rozhoduje zastupitelstvo. Pokud se tedy koalice dohodne a lidé v ní přistupují k volbě férově, je starosta ohrožen jen zradou vlastních lidí. Toho se ale nyní příliš nebojím. Větším problémem je spíše to, že je starosta zavalený administrativou, kterou od něj požaduje stát — jak řekla jedna moje kolegyně starostka: „Co nový zákon, to past na starostu.“ Čím dál více času trávíme tím, že vyplňujeme dotazníky pro vyšší úrovně, které tam v lepším případě někdo strčí do šuplíku… To je věc, která starostům podráží nohy.

Připravil Martin Ander. 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 4/2019 vyjde v 2. polovině srpna.