Čekání na certifikátora

8. června 2007 /

Zatímco BIO nemá v českém světě potravin reálnou konkurenci či alternativu, v lesnictví najdeme značky hned dvě. Jenže když dva dělají totéž, nemusí to být totéž. A pro lesní certifikace to platí dvojnásob.

„Volíš Losnu, nebo Mažňáka?“ „Ale, třeba Bahňáka,“ odvětil bez většího politického vhledu v dusné atmosféře Stínadel Červenáček. „Volíš FSC, nebo PEFC?“ „Ale, třeba KFC,“ mohla by znít po vzoru Foglarova hrdiny nezúčastněná odpověď. U čtenářů Sedmé generace však jistý interes předpokládáme, koneckonců lesy pokrývají třetinu České republiky a hospodaření v nich vedle zemědělství významně ovlivňuje vzhled i funkčnost krajiny. Podle čeho ale mezi certifikacemi vybírat?

Dvě — a každá jiná

Obě lesní certifikace, se kterými se můžeme u nás setkat, na první pohled vycházejí ze stejné deklarace. FSC (Forest Stewardship Council) usiluje o „environmentálně odpovědné, sociálně přínosné a ekonomicky životaschopné obhospodařování lesů celého světa“. Cílem PEFC (Paneuropean Forest Council) je podpora „trvale udržitelného hospodaření v lesích a spotřeby dřeva jako ekologicky obnovitelného zdroje…, ochrany přírody a trvale udržitelného rozvoje společnosti“. Pokud však chceme oba systémy srovnat, musíme se podívat, jak konkrétně si ono šetrné hospodaření představují (podrobné srovnání viz rámeček FSC versus PEFC).

PEFC vychází z přesvědčení, že stávající legislativa — především lesní zákon — k naplnění tohoto cíle postačují. V některých bodech — například ponechání esteticky působivých stromů nebo mrtvého dřeva v lese — jde sice nad rámec zákona, avšak nestanovuje žádný konkrétní limit. Podle vyjádření předsednictva PEFC ČR jednotlivá, obecně formulovaná kritéria podrobně rozpracovává Metodika posuzování shody hospodaření s kritérii trvale udržitelného hospodaření. Tento materiál, jenž není na internetu dostupný, připravilo a schválilo Sdružení vlastníků a správců lesních majetků ČR, které zastupuje majitele i žadatele o certifikát. Mezi jeho členy patří největší hráči českého lesnictví (Lesy ČR, Vojenské lesy a statky ČR nebo třeba Sdružení vlastníků obecných a soukromých lesů v ČR). Podle výkonného tajemníka sdružení Antonína Lizny metodika vychází z českého standardu schváleného mezinárodní Radou PEFC, byla konzultována pouze v rámci sdružení a je závazná, tudíž se auditoři podle ní musejí řídit při hodnocení konkrétního lesa. (Redakci se do uzávěrky čísla nepodařilo metodiku získat, protože právě probíhalo schvalování její nové verze.)

Standardy FSC jdou často nad rámec platných zákonů a de facto splňují požadavky loňského stanoviska českých vědců (podrobněji viz tabulka FSC versus PEFC na straně 13), kteří označili stav zdejších lesů za špatný a navrhli několik potřebných opatření. Český standard vznikl ve skupině, v níž byli zastoupeni vlastníci lesů, lesní hospodáři, odbory, ekologické organizace či třeba vědci z univerzit. Schválilo jej bonnské Ústředí FSC.

Systém PEFC tedy zachovává status quo. A pokud bereme vážně výzvu vědců, pak co se týká ozdravění českých lesů, nemá tato certifikace relevantní tah na branku. Proto si ji dovolíme v tuto chvíli opustit a dál se budeme věnovat pouze systému FSC, který požaduje plnění náročných ekologických kritérií.

Spor o národní standardy

Ke vzniku FSC daly impuls světové ekologické organizace. Chtěly na trh zavést důvěryhodné logo, jež zákazníkům zaručí původ dřeva. Masové kácení tropických pralesů totiž vyvolalo koncem 80. let vlnu nevole veřejnosti, na kterou dřevařské společnosti reagovaly označováním své produkce jako „ekologické“ nebo pocházející z „šetrně obhospodařovaných zdrojů“. Podle průzkumu Světového fondu pro ochranu přírody (WWF) však měla tato označení z drtivé většiny povahu pouhého marketingového triku. A protože se devastace nevyhýbá ani severským jehličnatým lesům a lesům mírného pásma, postupně se certifikace rozšířila i do Evropy.

FSC však nelze považovat za uzavřený příběh s dobrým koncem. Sice jej na rozdíl od PEFC neprovázejí skandály typu bombardování tasmánských pohoří napalmem, k dokonalosti má ale zatím daleko. Podle ředitele FSC ČR Michala Rezka je největším problémem certifikačního systému to, že zatím jen některé státy mají takzvaný národní standard. „Na rozdíl od mezinárodních kritérií FSC je vždy striktnější, podrobnější a víc vymáhá,“ vysvětluje. „Když certifikátor přijede do země a nemá připravený standard, udělá si takzvaný vnitřní standard. Musí jej konzultovat, ale nemusí usilovat o konsenzus. Na to nemá čas ani know-how.“ Povinnost mít národní standard se podařilo prosadit teprve loni na konferenci v Brazílii. Přechodné období vyprší rokem 2010. Pokud země ani poté tento požadavek nesplní, nebude se v ní moci certifikovat a stávající certifikáty pozbudou platnosti.

Národní standardy připravují takzvané národní iniciativy, které se stejně jako u nás skládají z pestré platformy všech zainteresovaných stran — od ekologů, přes vlastníky lesů, těžaře až po odbory. „Iniciativy fungují ve 40 zemích, přičemž standardy má zatím asi 23 z nich. V Evropě jde vedle Česka o Německo, Velkou Británii, Finsko, Švédsko, Španělsko, Nizozemí a Dánsko,“ vyjmenovává Rezek a dodává, že u těchto států je značka FSC skutečně garancí šetrného lesního hospodaření. Jiná situace panuje třeba v Polsku, kde se zatím certifikuje podle starého, poměrně volného standardu. Například holoseče zde mohou dosahovat až čtyř hektarů, tedy zhruba třináctinásobku toho, co povoluje německý národní standard. Tím však kontroverze nekončí. Náš severní soused patří spolu s Chorvatskem, Lotyšskem, Litvou, Estonskem a Rumunskem do skupiny států, v nichž se vláda rozhodla nechat svoje lesy certifikovat; jejich rozloha se pohybuje v řádech milionů hektarů. A právě zástupci státních lesů zde většinou blokují vytváření národního, tedy přísnějšího standardu, protože nemají zájem ve svém způsobu lesničení nic měnit. „Byla chyba, že jsme jim umožnili do systému vstoupit, a je chyba i na straně certifikátorů, že jim nevezmou osvědčení, i když mají důkazy o porušování i těch jejich vágních standardů,“ říká Rezek. Stojaté vody se nicméně začínají pomalu čeřit, Polsko nedávno ztratilo certifikát na milion hektarů. „Státní lesy teď ženou certifikátora k soudu,“ dokresluje napjatou atmosféru Rezek.

Stejně jako ekologické zemědělství nemá ani FSC páky na to, aby ovlivnilo přepravu surovin z jednoho konce světa na druhý. „Stává se, že stromy vykácené v Německu plují do Hamburku a odtud do Číny nebo Vietnamu ke zpracování. Pak se zboží doveze zase zpátky do Německa,“ popisuje Rezek transfer motivovaný levnou asijskou pracovní sílou i nízkými ekologickými a sociálními normami. „Můžeme zajistit lepší pracovní podmínky lidem v lese, ale zatím ne těm, kteří dřevo zpracovávají. Sociální standardy se ale pomalu zavádějí i do výroby, což se ovšem promítá do ceny produktu.“

Přitvrdit, nebo změkčit?

Podle ekologa Mojmíra Vlašína z brněnského institutu Veronica je sice český národní standard relativně přísný, sám však prosazoval jít ještě dál a úplně vyloučit holoseče, což nakonec neprošlo. Do diskusí o kritériích se však čím dál více zapojují vlastníci lesů, čímž se debata mezi přírodovědci a lesníky stává vyrovnanější, Michal Rezek proto očekává tlak na zmírnění některých norem (po pěti letech se totiž musí standard revidovat). „Přinášejí argumenty, které jsou hodně silné.“ Podle Rezka zřejmě půjde například o velikost bezzásahových ploch: „My máme pět procent, přičemž dohoda mezi státními lesy a Agenturou pro ochranu přírody směřuje zhruba k 1,5 %. Možná budeme muset slevit, podle mě ale v tomto ustoupit nesmíme, protože ostatní národní standardy v Evropě mají vždy aspoň těch pět procent.“ Potíže v praxi přináší třeba zákaz pálení klestu, alespoň tak to popisuje Milan Hron, lesní správce certifikovaných lesů na Svitavsku: „Dělali jsme malinkatou pasečku, a abych si nezničil okolní nárosty, nechal jsem stromy nakácet doprostřed toho kolečka. Vzniklo mně tam asi pět neuvěřitelně velkých hromad klestu, které se sice časem seschly a zmenšily, ale nakonec jsme tam vysázeli jen asi polovinu stromků, než by bylo žádoucí. Prostě se tam nevešly.“

Ve zbytcích po těžbě vidí kontroverzní bod i Michal Rezek, avšak trochu z jiného úhlu. „Je to obnovitelný zdroj energie, takže třeba Rakousko a Německo podporují štěpkování čili energetické využití. V lesích tedy zase nezůstává nic k zetlení. U nás je to konflikt blízké budoucnosti.“ Podle Rezka by se mu dalo předejít, pokud by vlastníci nechávali dožít více stromů, a z rozpadajícího dřeva tak zajistili lesu potřebné živiny. „Pro menší výtopny je asi v lesích těch zbytků dost a také ne všude se můžou dostat se štěpkovacími stroji. Gros pro energetiku však musí jít ze zemědělských půd, ne z lesních.“

Zatím jen prestiž

V Česku zatím certifikát FSC obdržely čtyři lesní majetky: Školní lesní podnik MZLU Masarykův les, Sdružení obecních a soukromých lesů Svitavy, Lesní správa Lány a letos v květnu i Lesy hlavního města Prahy. Těchto necelých 17 tisíc hektarů odpovídá zhruba 0,6 % celkové rozlohy zdejších lesů. „U nás není poptávka po FSC dřevě,“ vysvětluje neradostnou bilanci Michal Rezek. „Trh se dřevem je globalizovaný a holandské firmě je jedno, zda nakoupí u nás, na Slovensku nebo v Polsku. Ceny jsou všude víceméně stejné.“ Rozhodující roli tedy musejí hrát zákazníci, kteří budou vyžadovat FSC výrobky. Tím umožní dodavatelům, aby se v obrovské konkurenci, která na trhu panuje, udrželi. A právě to je hlavní benefit pro majitele certifikátu a dostatečný motiv pro ostatní, aby začali pátrat po tom, jak jej získat.

Poptávku po svitavském FSC dřevě označuje Milan Hron za „malosériovou“ ve stylu „půl kubíku javoru, půl kubíku jasanu“. Handicap vidí v nevelké rozloze svých certifikovaných lesů: „Pily by potřebovaly stabilní dodávky v tisících kubíků za rok nějakého konkrétního sortimentu. My ale děláme osm tisíc kubíků úplně všechno — od tenkého rovného až po tlusté a křivé dřevo. Těžko pak můžeme nabídnout nějaké množství.“

Značka FSC tedy u nás zatím představuje spíš prestiž než konkurenční výhodu. A jak říká Milan Hron: „Chce to velké nadšení.“ Už jen samotný lesnický zákon spolu s vyhláškami je podle něj „bezkonkurenčně nejtužší, nejpřísnější a nejsložitější“. O další sešněrování se pak stará FSC. „Snažíme se o to, aby pravidla nešla obcházet, čímž tuhle přeregulovanost ještě posilujeme. Nenapadá mě však způsob, jak to dělat jinak,“ říká Rezek. Administrativa spojená s poplatky za audit je důvod, proč česká pobočka FSC nedoporučuje certifikovat majetek menší než pět set hektarů. Malým vlastníkům pak radí se spojit do jednoho sdružení, jak to na Svitavsku udělal právě Hron. A přestože se certifikuje proces hospodaření, nikoliv stav lesa — i ten je určující. „Pokud třeba někdo zdědí zanedbaný majetek a bude jej chtít zvednout, musí do něj investovat, těžko pak bude ještě přemýšlet o certifikaci.“ Podle Rezka se u nás vývoj ubírá podobným směrem jako v Německu, kde se osvědčení získává tak trochu za odměnu: „Budou si jej pořizovat ti, co už něco umí, mají les v dobrém stavu a můžou si to dovolit.“

O FSC projevil zájem státní podnik Lesy ČR, jenž obhospodařuje zhruba polovinu zdejších lesů. Na vybrané lesní správě už proběhl přípravný certifikační audit, jehož výsledky zatím nejsou zveřejněné. K certifikaci se přihlásil i Krkonošský národní park.

Půjde to i bez smrků

Pokud by principy FSC vzalo za své více vlastníků s patřičně rozlehlými pozemky, výrazně by se proměnila druhová skladba lesů a s ní i vzhled naší krajiny. Nutno dodat, že se bavíme o horizontu sto až sto padesáti let. Přesto je na místě otázka, co by změna poměru mezi vytěženým jehličnatým a listnatým dřevem znamenala pro dřevozpracující průmysl, který se u nás orientuje převážně na smrky. „Pořád se vychází z toho, co je teď nejjednodušší. Smrk rychle vyroste, jednoduše se z lesa odveze a jednoduše se zpracuje,“ říká Michal Rezek. „Vědci ale vážně uvažují o tom, že kvůli změnám klimatu u nás smrk postupně vymře, obzvláště v těch nižších polohách. Pak ale nikdo nemůže myslet vážně, že budeme stavět další a další kapacity na zpracování smrkového dřeva. I v byznysu jim musí dojít, že to není dobrá investice. Je to věc strategického uvažování“ Podle Milana Hrona se nemůže les přizpůsobovat technologiím, ale průmysl lesu: „Ještě v 60. letech byl v lesním zákoně výběrný způsob hospodaření jako hlavní. Pak k nám ze Skandinávie přivezli první harvestory a výchozím způsobem se staly holoseče. S velkými stroji se prostě nedá bloudit lesem a těžit jednotlivé stromy.“ Že by si Česko neporadilo se změnou materiálu se Hron nebojí: „Budeme s tím dělat to, co Francie, Velká Británie a celá jižní Evropa, kde mají převahu listnatých lesů. Navíc jde technologický vývoj hrozně dopředu.“

Jak to chodí na Svitavsku

„Chtěl jsem si naše hospodaření trošičku prověřit, jestli bych dosáhl na něco víc,“ vysvětluje motivy k certifikaci Milan Hron, správce obecních a soukromých lesů na Svitavsku. „PEFC mě nezaujal, protože byl jednoduchý. FSC mi přišlo náročné, ale zároveň zajímavé.“ Hron má na starost zhruba dva tisíce hektarů lesa, z čehož je certifikováno asi 66 %, jež patří 11 majitelům. „Nebylo potřeba je nějak přemlouvat, v té době měli se mnou už zhruba pětiletou zkušenost. Tak mi řekli, že je to můj boj a moje starost a že doufají, že jich to nebude nic moc stát,“ usmívá se lesní správce.

Podle Hrona nebyl přechod k postupům, jež odpovídají kritériím FSC, nijak dramatický. Přírodě šetrným způsobem se snažil hospodařit už předtím. „Dřív jsem dělal holoseče o rozloze maximálně 0,4 hektaru, teď máme 0,3. Klest jsem nikdy rád nepálil, občas jsem ho ale tímto způsobem potřeboval zlikvidovat, FSC to zakazuje,“ vyjmenovává některé změny. Mezi nové aktivity patří i označování doupných stromů a stromů na dožití. „Není to tak, že bych se vydal do lesa a pro radost certifikátorů na celém území najednou označil všechno, co tam má zůstat. To nejde. Dělám to za provozu, takže tyto stromy přibývají postupně.“ S nádechem sarkasmu dodává, že by byl velmi šťastný, kdyby měl v lese krásný ptačí strom se čtyřmi dutinami a ještě na něm panáčkovala veverka. V porostech s drtivou převahou smrku a borovice však musí vzít za vděk byť jen neurčitým příslibem budoucího: „Když v nějakém stromě uvidím dutinku, označím ho. Vyznačuju tedy spíš potenciálně, hlavně staré, ošklivé stromy, jak říkáme, křapáče. Nemají správný vzrůst, z nich by se nedala uřezat pěkná kláda.“

Vyčíslit, zda hospodaření pod hlavičkou FSC přináší spíš zisky nebo ztráty, se však Milan Hron zdráhá. Náklady spojené s certifikací jej vycházejí na jedno euro ročně na hektar lesa; v rámci celkového rozpočtu jde řádově o setiny procenta. Více času mu zabírá administrativa. Dřevo prodává víceméně za stejnou cenu jako konvenční sortiment. Spočítal si však, že na přirozené obnově lesa ušetřil během pěti let, co má certifikát, zhruba kolem šedesáti tisíc korun. „Velkou holou seč musím poctivě osázet. A protože úhyn stromků je kolem 15 až 20 %, druhý a někdy i třetí rok musím dosazovat. A pak hlavně musím dalších pět let chodit a ožínat trávu, někdy i dvakrát až třikrát ročně,“ vysvětluje Hron. „Když hospodaříme přírodě blízkým způsobem, pak dané místo nevytěžíme najednou holosečně, ale třeba na třikrát, na čtyřikrát prořeďováním. V polostínu nebo hodně velkém stínu se poměrně dobře obnovují stínomilné dřeviny, tam se běžná pasečná vegetace nedostane. Když vidíme, že horní stromové patro brání semenáčkům povyrůst, jdeme tam znovu a vybereme pár stromů. Když stromky vyrostou do patřičné výšky, můžeme zásah udělat razantnější. Semenáčky jsou většinou smrkové, takže do lesa dosazujeme ještě další dřeviny, hlavně buk, jedli, klen. Proti buřeni ale prakticky nezasahujeme.“

Se zvěří se však potýkají stále, vysazené stromky chrání individuálně — plastem nebo pletivem, což u prvního materiálu vyjde i s instalací na 25 korun za kus, u druhého na dvojnásobek. Letos nakoupili zhruba 1500 jedlí a buků, které takto zajišťovali před okusem. Jaké škody zvěř v lesích napáchá, však Milan Hron nedokáže říct: „Kvůli tomu, že jsem z větší části přestal hospodařit pasečným způsobem, se to poměrně těžko zjišťuje. Dřív jsem na pasece jednoduše spočítal poškozené stromky. Když jdu lesem, vidím sem tam něco ukousnutého, ale nevidím ty ukousnuté tak, že už vůbec nejsou, třeba bukový nebo jedlový nálet. To se špatně hodnotí. Už dlouho nejsem schopen myslivcům škody počítat. Teď jsme se domluvili s řadou sdružení na plus minus dobrovolných brigádách. Aby měli chlapi ode mě pokoj, tak jdou a oplocujou jedle,“ směje se Hron.

V celkové bilanci více či méně měřitelných nákladů a zisků však za nejdůležitější pokládá, že systém FSC pomáhá lesy stabilizovat — jde tedy o vklad do budoucnosti. „Jak vyčíslíme, že moji vnuci nebo pravnuci lesy vůbec budou mít? Nejen smrkové plantáže pravidelně či nepravidelně ničené vichřicí; z některých poloh možná lesy zmizí úplně. Těžko říct, co klimatické změny přinesou, předběžná opatrnost nám každopádně velí pěstovat lesy rozmanité.“

Přemluvit na FSC ostatní vlastníky svitavských lesů, které spravuje, se Milan Hron nesnaží: „Musel bych jim k tomu totiž něco nabídnout, co z toho budou mít. Ono se to poměrně těžko popisuje a vysvětluje. Málokdo se chce dívat na sto let dopředu.“ Nicméně v těchto lesích hospodaří stejně, jako by certifikované byly. A jak se k certifikátu FSC staví jeho majitelé? „Myslím, že je to těší. Mají příjemný pocit, že jejich lesy jsou něco extra.“

FSC versus PEFC

Stanovisko vědců a odborných pracovníků k ochraně českých lesů jmenuje několik opatření, která jsou důležitá pro zlepšení stavu zdejších lesních porostů. Přiřadili jsme k nim ještě problematiku používání pesticidů a požadavek ponechání části lesů přirozenému vývoji, tedy bez zásahů člověka. Jak kritéria FSC a PEFC naplňují jednotlivé body?

vyloučení holosečí

FSC: Doporučuje se holosečím vyhýbat. V odůvodněných případech se připouští, ale nesmí přesáhnou 0,5 hektaru.
PEFC: Odvolává se na lesní zákon. Holoseč je tedy možná do jednoho hektaru, v některých případech do dvou hektarů.

obnova přirozené druhové skladby

FSC: Vyžaduje vysazování místně správných druhů dřevin (hlavně buku, dubu, javoru, jedle atd.). Minimální podíly jsou většinou dvakrát až třikrát větší, než stanovuje vyhláška lesního zákona. Tato skladba dřeva musí být zachována po celou dobu trvání lesa, tedy do tzv. obmýtí (zhruba 100 až 160 let podle druhu stromů).
PEFC: Rovněž požaduje vysazování místně správných druhů stromů, přičemž vychází z lesního zákona. Neřeší požadavek, aby skladba dřevin zůstala stejná až do obmýtí (stejně jako lesní zákon).

ponechání starých stromů a mrtvého dřeva

FSC: Majitel musí nechat v lese k zetlení minimálně pět stromů na hektar a průměrně 30 m3 dřeva na hektar. Nesmí pálit klest a zbytky po těžbě (s výjimkou kalamitního výskytu podkorních škůdců).
PEFC: Totéž vyžaduje i PEFC, ale neuvádí žádný limit: „ponechávat dle konkrétních podmínek a možností“. Pálení klestu a zbytků po těžbě nezakazuje.
Nekácet některé stromy doporučuje také kritérium ke „zvyšování estetické hodnoty lesa“. Opět ale neuvádí žádný limit: „ponechávání esteticky působivých stromů v souladu s možnostmi porostů“.

omezení až vyloučení vápnění a hnojení

FSC: Vápnění je zakázáno. Nepovolené je rovněž hnojení kvůli zvyšování výnosů.
PEFC: Vápnění a hnojení je dovoleno, ale pouze „za účelem zlepšení zdravotního stavu“ lesa, přičemž by měli vlastníci využívat „alternativní metody biologického přihnojování“.

snížení stavů zvěře

FSC: Ukládá majiteli lesa povinnost nejméně jednou ročně vyhodnotit „vliv zvěře na les“ a s tím spojené „hospodářské dopady“. Pokud dochází ke škodám, musí se vlastník snažit „všemi zákonnými prostředky“ dosáhnout snížení stavu zvěře na „únosnou míru“.
PEFC: Kritérium PEFC uvádí: „Kultury jsou ochráněny nebo stavy zvěře jsou regulovány tak, že nedochází k destrukci nebo devastaci kultur nebo přirozeného zmlazení.“

nezalesňování biologicky cenných přírodních lokalit

FSC: Standardy zakazují zalesňovat „přirozená bezlesí“.
PEFC: PEFC podporuje rozšiřování lesů na „vhodných nelesních půdách“.

bezzásahové plochy vyjmuté z lesního hospodaření

FSC: Majitel lesa většího než 500 hektarů musí ponechat bez zásahů nejméně 2 % plochy; v případě obecního majetku jde o 3 %, u státního o 5 %. „Provádějí se pouze zásahy, které směřují k přirozenému stavu.“
PEFC: Kritéria PEFC bezzásahové plochy neřeší.

pesticidy

FSC: „Je zakázáno používat pesticidy skupiny 1A a 1B podle typologie Světové zdravotnické organizace…, pesticidy na bázi chlorovaných uhlovodíků, perzistentní a toxické pesticidy, jejichž deriváty zůstávají biologicky aktivní a akumulují se v potravním řetězci, a všechny ostatní pesticidy zakázané mezinárodními úmluvami.“
PEFC: „Používání pesticidů a dalších chemických látek je vázáno jen na odborně odůvodněné případy, přičemž použity mohou být pouze povolené přípravky.“ Kritérium odkazuje na Seznam povolených přípravků k ochraně lesa, které vydává ministerstvo zemědělství, a preferuje „technologie šetrné k životnímu prostředí“.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2019 vyjde v 2. polovině října.