Charitativní obchody přicházejí

12. dubna 2010 /
foto: Christian Heins

V západní Evropě mohou lidé skrze ně zcela běžně podpořit dobrou věc. U nás si zatím cestu razí první vlaštovky. Narážejí nejen na neznalost veřejnosti. Ale nevzdávají se. Řeč je o charitativních obchodech.

Jak financovat neziskovky a zároveň k jejich práci více přitáhnout veřejnost? Jednou z odpovědí mohou být takzvané charity shops neboli charitativní obchody. Tento způsob komunitního financování funguje především v západní Evropě. Princip je jednoduchý. Lidé do těchto obchodů odkládají věci, které už nepotřebují, ale které by mohl ocenit někdo jiný. Charitativní obchody také nabízejí výrobky z vlastních dílen nebo neprodané zboží od firem. Provoz obchodů stojí z velké části na dobrovolnících, kteří pomáhají s prodejem, tříděním zboží i propagací. Většinou se angažují studenti, přechodně nezaměstnaní nebo staří lidé, které nebaví sedět doma a rádi pomohou dobré věci. Z utržených peněz pak neziskovky financují svoji práci.

Knihy a oblečení vedou

Už Mezinárodní červený kříž během druhé světové války zakládal něco na způsob dobročinných obchůdků. V roce 1947 na něj navázala mezinárodní organizace Oxfam, která v současné době provozuje ve Velké Británii a Irsku více než sedm set charity shops. A není sama. Tento způsob získávání peněz se zalíbil také třeba British Heart Foundation, Save the Children a řadě lokálních organizací, například hospiců, nemocnic či útulků pro zvířata. Tyto obchody mají dokonce i svoji asociaci (Association of Charity Shops), která sdružuje necelé tři stovky členů s více než 6900 obchody, a to především na zmíněných ostrovech. Návštěvou konkrétního obchodu tak mohou lidé podpořit vybranou organizaci. Někde si dokonce volbou zboží sami určí, zda chtějí peníze dát raději na léčbu rakoviny nebo mozkové obrny.

Charity shops jsou většinou příjemnou všehochutí. Nejvíce se prodává především oblečení a knihy, nábytek, retro věci a vybavení do domácnosti. I proto se zřejmě některé obchody začaly specializovat na konkrétní zboží. Oxfam například provozuje více než 130 antikvariátů a knihy prodává i v dalších svých obchodech, což z něho dělá největší řetězec knižních second handů v Evropě. Ročně prodá kolem 11 milionů svazků. A co neprodá, dostane prostor na takzvaném festivalu knih, který Oxfam pořádá dvakrát ročně. Akci provází kulturní program, kde vystupují různí spisovatelé, probíhají autorská čtení nebo třeba autogramiády.

V oblibě nakupujících se hned za knihami řadí oblečení. Charity shops jej však získají mnohem víc, než můžou reálně prodat. K zákazníkům se z celkového objemu dostane jen malá část vybraných nejkvalitnějších oděvů. Většinu zboží prodávají firmám, které oblečení třídí, zpracovávají a nabízejí k prodeji, třeba i do České republiky. Některé třídírny provozují i samotné neziskovky. Zaměstnávají tělesně postižené, přistěhovalce a sociálně handicapované občany, kteří by jinou práci těžko našli. Nekvalitní oblečení končí jako druhotná surovina nebo čisticí textilie.

A ještě malá kuriozita. Moje kamarádka se ve Velké Británii na dveřích některých charitativních obchodů setkala s upozorněním typu: „Prosím vás, už nám nic nedávejte! Nic nám sem nenoste, máme už darů plné skladiště a nestačíme je vyhazovat. Nenechávejte dary v pytlích před vchodem, překážejí na chodníku. Děkujeme vám!“ V bohaté společnosti je zřejmě na záplavu věcí, které průmysl chrlí a lidé neustále nakupují, krátká i dobročinnost.

První české vlaštovky

U nás jsou charity shops teprve na začátku. Ten první založila v roce 1996 společnost Domov Sue Ryder, která pečuje o seniory. Podle ředitele Matěje Lejsala však jejich snažení nedosahovalo kýžených výsledků: „Obchody sice byly takovým výborným klubem, kde se lidé rádi scházeli, ale nic moc to nevydělávalo.“ Teprve před několika lety se jim díky profesionalizaci a pomoci britských partnerů začalo dařit lépe. Nyní v Praze provozují pět obchodů, přičemž každý z nich je něčím specifický. Ve Štěpánské ulici například nabízejí cizojazyčnou literaturu, o kterou je zde velký zájem, v Michelském dvoře zase prodávají elektroniku a třeba v Dejvicích najdete knihy, hračky nebo různé drobnosti za pár korun. Pro všechny obchody ovšem platí, že nejprodávanějším zbožím je oblečení.

Svůj charity shop má i moravská metropole. Před dvěma lety jej založila Nadace Veronica a v současné době sídlí na Pekařské. Nás i spřízněné studenty z humanitní environmentalistiky nadchla myšlenka návratu věcí do života. Výtěžek z prodeje putuje prostřednictvím fondu Společně pro Brno neziskovým organizacím a školám na podporu ochrany životního prostředí a komunitního života. Co to konkrétně znamená? Třeba výsadbu 300 stromků či obnovení zeleně v některých mateřských a základních školách, nákup odpadkových košů na tříděný odpad nebo i vzdělávací akce pro dobrovolníky, kteří pracují s dětmi a ohroženými rodinami. I přesto, že se nejedná o velké částky (5—20 tisíc korun), dovedou často nastartovat velký dobrovolnický potenciál, který přináší mnohem větší zrealizovanou hodnotu. Například základní škola Pavlovská v Kohoutovicích získala na obnovu zahrady 20 tisíc korun, které spustily vlnu dalších darů a stovek hodin dobrovolnické práce. Je totiž vždycky jednodušší podpořit věc, která už běží, než tu, která teprve začíná od nuly. V konečném důsledku to zmíněné škole umožnilo zrealizovat projekt za několik set tisíc korun.

Brněnský obchod má hned několik specifik. Jednak funguje na principu veřejné sbírky, protože nadace nemůžou podle zákona podnikat, jednak jde o pilotní projekt, což s sebou nese výhody i nevýhody. Nesnází je, že se nevejdeme do žádných grantových schémat, takže projekt rozjíždíme prakticky bez peněz. Navíc statut veřejné sbírky požaduje, abychom na její účet pravidelně odváděli pevně stanovenou částku i v případě, že ji nevyděláme. Loni jsme proto museli obchod částečně dotovat. Naopak výhodou veřejné sbírky je, že se nám díky tomu podařilo navázat spolupráci s úřadem práce, čímž jsme pro práci v obchůdku získali šikovné lidi.

Cesta k profesionalizaci

V západní Evropě stačí říct charity shops a všichni už vědí, o co se jedná. U nás musíme celou myšlenku dlouze vysvětlovat, což komplikuje situaci. Dá se to srovnat třeba s příběhem značek BIO, FSC nebo Fair Trade — čím více zákazníků ví, co tyto certifikace garantují, tím jde zboží lépe na odbyt. Lidé si pod pojmem dobročinný obchůdek většinou představují prodejnu pro sociálně slabé nebo bezdomovce. I proto od tohoto názvu částečně upouští i zmíněná společnost Sue Ryder. Neplatí to však pro cizince. Rádi u nás nakupují, protože charity shops znají z domova a jejich podporu pokládají za součást dobrého vychování.

Stejně jako Sue Ryder čeká i náš obchod na Pekařské nutná dávka profesionalizace. K tomu patří třeba lepší výběr zboží a darů, které od lidí dostáváme. Možná se zdá být příjemné a výhodné, že v obchodě zákazník najde všechno možné, jenže právě toto některé odrazuje. Obchod i zboží musí mít zkrátka určitou úroveň. Výsledky ankety, s kterou jsme se nedávno obrátili na naše návštěvníky, potvrdily zkušenosti zahraničních charity shops — i naši zákazníci preferují knihy a oblečení. Ukázaly také, že lidé k nám chodí nejen za zajímavým nákupem, ale hledají i ochotné prodavače a příjemnou atmosféru. Zajímavé je, že teprve na dalších příčkách se umístily motivace typu „chci podpořit dobrou věc“ a ještě níže „chci se chovat ekologicky“ nebo „být užitečný“.

S profesionalizací souvisí i nelehká úloha vysvětlit našim dárcům, že jen malou část z oblečení, které nám přinesou, můžeme skutečně prodat. Většinou se to týká starších lidí, kteří mají k darovaným věcem citový vztah. Na druhé straně se setkáváme s lidmi, kteří si nás pletou se sběrným dvorem. Očekávají od nás, že za ně zlikvidujeme jejich nepoužitelné věci. Takové zboží nám výrazně komplikuje práci. Oblečení nechceme jen tak vyhodit, zároveň však pro ně nenacházíme odbyt ani u sociálních organizací, kterým je nabízíme zdarma. A tak nyní hledáme další možnosti, jak toto oblečení vrátit do oběhu. Možná nás čeká i z našeho pohledu nepopulární rozhodnutí část věcí odvážet do sběrných dvorů či kontejnerů na textil.

Má to smysl?

Každá dobrá věc musí projít porodními bolestmi. A přestože zatím máme s charitativním obchůdkem více starostí než radostí, věříme, že i u nás se tento typ financování dostane mezi vyhledávané možnosti, jak podpořit prospěšné projekty. A když už jsme zmínili radosti, jednu velkou prožil v našem obchodě primáš cimbálové muziky Veronica Jaroslav Ungermann. Naše pomocnice mu omylem do obchůdku odnesly spolu s jinými věcmi i jeho kroj. Zachránil jej však dřív, než se stačil prodat.

Autorka je ředitelkou Nadace Veronica.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2019 vyjde v 2. polovině prosince.