Chceme být inspirací

26. listopadu 2004 /

Pozemkový spolek, ekocentrum, ekologická poradna — tři větve jednoho stromu, jenž vyrostl z dobrovolných ochránců přírody, kteří se sdružovali v sedmdesátých letech v TISu, po jeho zrušení pak v ČSOP. Jmenuje se KOSENKA a sídlí v nejsevernějším cípu CHKO Bílé Karpaty. Z nadšenců, kteří se zde věnovali převážně udržování místních orchidejových luk, vyrostla během devadesátých let profesionální ekologická organizace s poměrně širokým tematickým záběrem.

„Vždycky říkám, pište ten název s velkými písmeny. KOSENKA je zkratka,“ uvádí na vysvětlenou Miroslav Janík, předseda jedné z více než čtyř stovek základních organizací Českého svazu ochránců přírody. Jméno pochází z počátku osmdesátých let, kdy si jednotlivé skupiny k poněkud strohému ZO ČSOP přidávaly ještě další název, který měl konkrétněji vystihovat jejich zaměření a cíle. Ochranáři pro sebe zvolili označení více než příhodné, které vedle na první pohled viditelného spojení s kosením vzácných bělokarpatských luk ukrývalo i mnohem hlubší poselství. KOSENKA totiž znamená Karpatské ochranářské sdružení ekologů, nepolitiků, křesťanů a altruistů. „Viděli jsme v tom význam rozmanitosti a plurality názorů. Našimi členy byli trampové, skauti, křesťané, kteří to tehdy neměli snadné, i vyřazení komunisté. Všechny nás sjednocoval vztah k přírodě,“ objasňuje Miroslav Janík.

KOSENKA zapustila své kořeny v pětitisícovém městečku Valašské Klobouky, které leží na severní hranici Chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty. Dopadem své práce však region jižního Valašska výrazně přesahuje. „Nejsme tak ambiciózní, abychom chtěli svojí činností pokrýt problémy celé oblasti. Naší strategií je ukázat možné řešení tady, na malém kousku. Jiné to může podnítit k podobné práci. Chceme být prostě inspirací,“ dodává kloboucký ochranář.

Návrat ovčích stád

Zachování tradice a génia loci, tak by se dalo shrnout poslání pozemkového spolku, jedné ze tří odnoží Kosenky. Současné pozemkové spolky navazují na tradici okrašlovacích spolků, jež svůj největší rozkvět zaznamenaly za první republiky. Ve spolupráci s majiteli se starají o vzácné přírodní lokality či kulturní památky. Stejně tak i KOSENKA. Pod patronátem má čtyři valašské dřevěnice, z nichž dokonce jednu koupila a zrekonstruovala. Dnes ji využívá jako středisko ekologické výchovy.

Další z projektů — Přiveď ovečku do valašské krajiny — zcela přirozeně vyplynul z již tradičního kosení unikátních bělokarpatských květnatých luk. Charakter valašské krajiny po staletí utvářel chov hospodářských zvířat. Horské a podhorské louky se kosily pouze jednou, druhou trávu až do pozdního podzimu spásaly hlavně ovce. Za minulého režimu zmizelo téměř 80 % těchto druhově rozmanitých pastvin. Část zarostla nově vysazeným lesem, část hospodáři zdejších JZD přeměnili na intenzivní, de facto monokulturní louky, či dokonce na kukuřičná pole. Některých z posledních květnatých luk se už před čtyřiadvaceti lety ujali kloboučtí ochranáři. Zajišťovali sice pravidelné kosení, ovšem významný prvek — extenzivní spásání — chyběl. „Za komunistické éry krajinu ohrožovalo intenzivní hospodaření. ‚Statkáři‘ by nám sice louky spásli, jenže sto krav, které by tam pustili, by udělalo víc škody než užitku. Naopak po roce 1989 nastal druhý extrém. Živočišná výroba se prakticky zhroutila a hospodářská zvířata se z krajiny téměř vytratila. Dřív jsme seno prodávali státnímu statku. Teď ale najednou o ně nikdo neměl zájem. Museli jsme ho kompostovat nebo pálit, což se nám samozřejmě nelíbilo. Začalo nám být jasné, že bez ovcí to nepůjde, že k revitalizaci a ochraně krajiny prostě patří,“ shrnuje Miroslav Janík.

Kloboučtí ochranáři začali projekt už od počátku stavět na principech komunitního rozvoje. Snažili se do něj zapojit co nejvíce partnerů, jak zemědělců, tak politiků či místních občanů.

O extenzivní spásání místních luk, potažmo ekologické hospodaření jako takové, projevili zájem dva zemědělci z nedalekých Vlachovic, Jan Švéda a Pavel Šeliga. Na rozjezd však neměli dostatek peněz. KOSENKA tedy zajistila koupi třiceti ovcí plemene Romney Marsh, které i ve zdejších drsnějších podmínkách mohou být celoročně venku. Dalších třicet si pořídili samotní zemědělci. „Nabídli jsme lidem, aby si koupili ovečku, a tím do projektu vložili jakýsi kapitál, který se jim ale časem vrátí. Každý, kdo investoval, má nárok na tři beránky. Může si je vzít živé, třeba na chov, nebo je dostat v mase či penězích,“ vysvětluje principy zapojení veřejnosti předseda Kosenky.

Po sedmi letech, kdy se hospodářům Švédovi a Šeligovi podařilo úspěšně rozvinout potřebných chov ovcí, uzavírají kloboučtí ochranáři první etapu projektu, vyrovnávají závazky se svými „akcionáři“ a přemýšlejí jak dál. „Teď se přesouváme do další fáze, kdy je nutné zemědělcům pomoci hlavně s prodejem masa a vlny,“ shrnuje Miroslav Janík. Na českém trhu zatím není o ovčí vlnu zájem, proto ji řada chovatelů pálí nebo jinak likviduje. Její využití na zateplování budov se zatím jeví spíš jako hudba budoucnosti. Valašským bačům se však povedl husarský kousek, ostříhanou vlnu prodali do Anglie. „Je to paradox, který není dlouhodobě udržitelný. Na Valašsku byla vlna vždy tradičním materiálem, teď ji nemá kdo zpracovávat. Alespoň vyčiněné kůže po porážce se daří celkem dobře prodávat. S dobrým nápadem přišel také pan Pivečka, začal z kůží šít valašské papuče,“ rozvádí Miroslav Janík. Po smrti Jana Pivečky, slavného rodáka z nedalekého Slavičína, jehož rodina zde před znárodněním vlastnila obuvnickou továrnu, v projektu pokračuje nadace, kterou v roce 1996 založil. Ve svém logu má příznačné motto Nikdy se nevzdávej!

Místní speciality z ovčího masa jsou velmi žádané hlavně na mikulášském jarmarku, jenže během roku stejně místní lidé dávají přednost kuřatům či vepřovému z velkochovů. „Je potřeba jehněčí dostat zpátky na pulty zdejších obchodů a do restaurací, ovlivnit chování spotřebitelů, aby objevili křehkost a chuť tohoto masa. Obnovit jeho kulturu, která tady kdysi byla,“ vypočítává kloboucký ochranář. Jehněčí maso sice má veskrze ekologický původ, na certifikát bio však ještě nedosáhlo. Příčina vězí v nejslabším článku — jatkách, které zatím přísným kritériím neodpovídají. „Ve městech je o biomaso zájem. Nebyl by problém zdejší produkci prodat do supermarketů. Ale z ekologických důvodů bychom rádi, aby se jehněčí prodávalo v místě,“ uzavírá pan Janík.

Zachráněná Ščúrnica

Podle klobouckých ochranářů si pozornost zaslouží nejen místní unikátní louky, ale především také lesy. „Les je kostra ekologické stability, kostra evropské krajiny. Na exkurzích v Americe či Anglii jsme viděli řadu úspěšných příkladů, jak je možné přírodu chránit ve spolupráci s vlastníky pozemků. A to jsou přesně principy pozemkových spolků. Jejich práce je navíc efektivnější než státní ochrana přírody. Třeba na Slovensku má s výkupem lesa bohaté zkušenosti Lesoochranárske zoskupenie VLK. Ten model je prostě už vyzkoušený,“ shrnuje Miroslav Janík důvody, proč se KOSENKA pustila do záchrany stodesetiletého jedlobukového lesa a na jeho výkup vypsala sbírku. Lokální projekt je součástí rozsáhlého programu ČSOP Místo pro přírodu. Za posledních padesát let jsme totiž přišli o čtyři tisíce čtverečních kilometrů přírodních lokalit. To odpovídá například rozloze šesti šumavských národních parků nebo celého Zlínského kraje.

Prvních 4,2 hektarů bělokarpatského lesa vykoupila KOSENKA letos v lednu. „Ještě do konce roku plánujeme vykoupit dalších dva a půl hektaru. Chceme, aby se rezervace Ščúrnica rozšířila minimálně na 20—40 hektarů, což už by byl ekosystém schopný fungování,“ odkrývá svůj záměr předseda Kosenky. V lesích, kde se nachází Ščúrnica — jež dostala svůj název podle studánky pramenící nedaleko — žije celá řada ohrožených druhů. Svůj domov zde našel například lejsek malý, strakapoud bělohřbetý, jeřábek lesní či holub doupňák. Roste tu jilm horský, pryšec mandloňovitý, z orchidejí pak kruštík drobnolistý a vemeník dvoulistý.

„V sousedství Ščúrnice hospodaří Lesy České republiky. Když kolem vykácely smrkový porost, snažili jsme se je přesvědčit, ať tam nové stromy vysazují s tím, že se rezervace bude časem rozrůstat. Chtěli jsme tam původní dřeviny. Nakonec tam lesáci skutečně vysadili bučinu a jedle. My jsme jim pak pomáhali stromky obalovat ovčí vlnou, aby je zvěř nesežrala,“ usmívá se Miroslav Janík a dodává: „Možná by to udělaly i bez naší intervence. Důležitý je ale výsledek.“

KOSENKA má v hledáčku objektivu i jiné původní druhy stromů, a to tradiční ovocné odrůdy. „Na pronajaté půdě máme vysázeno asi pět set stromů. Chceme, aby se tyto původní odrůdy v kraji zachovaly a znovu rozšířily,“ vysvětluje pan Janík. První vlaštovkou je spolupráce se zemědělcem Zdeňkem Miklasem z přilehlé obce Poteč, který chce zrenovovat zdevastovaný sad po bývalém státním statku. Kloboučtí ochranáři mu pomáhají celý projekt nastartovat — prořezat stromy, odumřelé nahradit původními ovocnými odrůdami. „Nechceme být za každou cenu majiteli, chceme být dobrými partnery vlastníkům pozemků, kteří chtějí chránit a zachovávat bohatství zdejšího kraje. Můžeme jim pomáhat v propagaci jejich produktů, se sháněním prostředků či třeba s vyplňováním grantových formulářů,“ shrnuje předseda Kosenky. Rád by ve Valašských Kloboukách viděl moštárnu, která by zpracovávala místní ovocnářskou bioprodukci, stejně jako se to povedlo v Hostětíně. „Klobučtí ovocnáři mají halu, kterou jsme chtěli pronajmout, což se nakonec nepodařilo. Nebyli připraveni partneři. Chce to prostě podnikavé, vzdělané lidi. Když tady přijdete do hospody, tak vám řeknou: ‚Certifikované jabka? Stejně to stříkají!‘ To je to nešťastné apriorní odmítání, možná je to i nedostatek vlastního sebevědomí,“ uzavírá Miroslav Janík.

Valašský mikulášský jarmek

„Loni nebo předloni jsme málem vyhodili elektrickou síť v okrese. Energetici se ptali, co se v těch Kloboukách děje, že mají tak šílený příkon?“ směje se pan Janík a dodává na vysvětlenou: „Na mikulášský jarmek se u nás počet obyvatel zečtyřnásobí. Lidé to berou jako příležitost sejít se se známými, sjíždějí se rodiny, a tak se vaří, peče, smaží.“

Počátkem devadesátých let visela myšlenka obnovení trhů ve Valašských Kloboukách takřka ve vzduchu. Valašské sdružení Dúbrava se inspirovalo předvánočními, tzv. sladkými trhy, KOSENKA zase vnesla svoji mikulášskou tradici, kterou stále udržovala. Z tohoto původního spojení vznikl na zdejší poměry rozsáhlý projekt, jehož pořadatelé nechtějí jen jednorázově vzpružit místní ekonomiku, ale především vytvořit prostor pro bioprodukty, ukázat tradiční řemesla, ale i zvyky, nabídnout lidem možnost se setkávat. Podle průzkumů studentů Masarykovy univerzity se jim to evidentně daří. Z 212 oslovených návštěvníků totiž 27 % uvedlo, že přijeli hlavně kvůli atmosféře jarmarku, dalších 25 % chtělo vidět ukázky řemesel a kulturní program. Pětina za hlavní důvod označila setkání se známými a příbuznými a jen necelých šest procent přiznalo, že přišlo kvůli předvánočním nákupům. Ekologický kontext jarmarku však vnímá jen něco málo přes pět procent návštěvníků. „Mnozí netuší, že nám jde o to, aby se zde prodávalo co nejvíce certifikovaných produktů, aby místní ovocnáři nabízeli svoji úrodu. Nespojují si to,“ říká kloboucký ochranář a dodává: „My je to sice učíme, ale málo.“

Z dalšího průzkumu, který si vzal na mušku děti, vyplývá, že by jarmark mohl hrát poměrně významnou motivační roli. Pětina ze 125 dotázaných, z nichž drtivá většina spadá do věkové kategorie 10—15 let, odpověděla, že se jí nejvíce líbily ukázky tradičních řemesel. A více než polovina dětí uvedla, že by i nějaké řemeslo ráda ovládala.

Časem se pořadatelský tým rozrostl a zapojili se zástupci všech tří sektorů — občanského, veřejného i podnikatelského. S přibývajícím počtem návštěvníků, který loni dosáhl patnácti tisíc, rostou i tržby, ze kterých zhruba 65 % zůstává v místě. Například v roce 2002 šlo o tři miliony korun. Část tržeb jde na konto pořadatelů. „Jarmek má benefiční charakter. A do jakých oblastí budou zisky rozděleny, je určeno předem. KOSENKA třeba loni dala výtěžek na Ščúrnicu,“ vysvětluje Miroslav Janík. Zároveň však přiznává, že se jarmark rozrostl do té míry, kdy začíná být neudržitelný. „Za Kosenku můžu říct, že začínáme uvažovat o limitech. Jiní pořadatelé to ale mohou samozřejmě vidět jinak. Udržitelnost neznamená, že se někde něco zarazí, ale že se to musí proměnit v jinou kvalitu, jinou hodnotu. Třeba bychom mohli pořádat časově koordinované regionální trhy i v Brumově a ve Slavičíně.“

Zdaleka ne všechno

Ke Kosence neodmyslitelně patří také ekoporadna, jež je součástí celorepublikové sítě STEP, a v neposlední řadě rovněž ekologická výchova — mateřskými školami počínaje a krajskou ekologickou olympiádou pro středoškoláky konče. Ale ať už KOSENKA pracuje na čemkoliv, vždy se snaží do toho vtáhnout i ostatní, být jiným partnerem. Jak říká Miroslav Janík: „Není kumšt dělat něco sám, kumšt je umět spolupracovat.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2019 vyjde v 2. polovině prosince.