Chceme pobavit náročné utrmácené aktivisty

Před šesti lety jsi v rozhovoru pro Sedmou generaci řekl, že Zelené koule jsou na vrcholu. Kde jsou teď?

V souladu s tím starým výrokem se nutně musíme nacházet za vrcholem.

Máte za sebou tři desky. Už si vás všimla rádia?

Pokud vím, ještě ne.

Ani jednu píseň?

Vlastně ano, na Rádiu Proglas s námi dělal Martin Evžen Kyšperský z kapely Květy rozhovor a tam zaznělo hodně písní Zelených koulí.

Nemrzí vás tak malý ohlas?

Myslím, že si ničím nezasloužíme, aby nás hráli v komerčních rádiích. Přinejmenším by to bylo krajně nespravedlivé vůči kapelám, které se pokoušejí vytvářet písně rádiového formátu. Ale kdyby se ozvali třeba z Vltavy nebo rádia Wave, že by s námi chtěli udělat pořad, to bychom uvítali.

Nepřemýšlels, že bys ubral na expresivitě zpěvu, abyste se dostali mezi širší lidové vrstvy?

Aha, já jsem se domníval, že právě expresivita mého zpěvu je to, co by nás mohlo dostat na piedestal české popmusic…

Nezpronevěřili jste se svým původním ideálům tím, že jste se postupně naučili hrát?

Před šesti lety jsme skutečně ještě neuměli hrát a časem se to trošku posunulo. Já už třeba místo čtyř akordů můžu použít sedm, možná osm. Takže ano, trochu jsme se zpronevěřili. Už z nás jsou opravdoví umělci a hrajeme moc hezky (smích).

Na poslední desce Řetězem k stromu jste sevřenější, rockovější, rychlejší. Je absence pomalejších či reggae skladeb záměrná?

Pravdou je, že písničky na předchozích albech nezněly moc tvrdě, a to hlavně proto, že jsme nevěděli, jak to tvrdě zahrát. A když jsme na to konečně přišli, nemohli jsme tomu odolat a narvali to všude. Takže teď jsme svižní, energičtí a hlavně uřvaní.

Nejste kvůli tomu konvenčnější? Začali jste hrát místo činelu na tradiční bicí soupravu, zníte víc profi, už ne tak zašuměle, disonantně, lehce ledabyle, žánrově nevypočitatelně. Takový tvrdě rockový mainstream s houslemi. Není to škoda?

Rozhodně je to škoda, ale s tímto vývojem se nedalo nic dělat, protože Pepa Nohýnek si koupil bubny a chtěl na ně hrát… Konec zajímavých alternativních kapel možná spočívá právě v tom, že jak začnou zkoušet, časem se nevyhnutelně naučí hrát a od disonance se dostanou ke konvenčním harmoniím. A pak se ukáže, že to tak vlastně vždycky chtěli…

Název alba Řetězem k stromu máme interpretovat jako poctu Vánocům, nebo šumavským aktivistům?

Je to vyjádření obdivu k šumavským aktivistům, i když při blokádě Na Ztraceném v roce 2011 se ke stromům nepřivazovali tak jako v roce 1999 na Trojmezí. Oficiální výmluva, proč jsem před třemi roky v létě na Šumavě nebyl, je ta, že jsem měl malé děti a neodvážil jsem se opustit rodinu. Pak jsem v televizi uviděl kamaráda, bubeníka Jakuba Zemana z kapely Tumpach Kvoč (která se vůbec neprofiluje ekologicky), jak mu tam policajti máchají držku v blátě a vláčejí ho. Velmi jsem se styděl, že tam nejsem taky. Řekl jsem si, že musím lidem jako on projevit úctu, a tak jsem aspoň napsal tuto píseň.

Šumava pro mě osobně představuje jakési memento. Nesmírně mě fascinovala nenávistná podezíravost společnosti vůči těm, kdo překročili hranice své domácnosti, aby šli s kůží na trh čistě z etických důvodů. Okamžitě se na ně sesypala lavina podezření: to by přece nikdo nedělal jen tak, za to musí brát těžké prachy.

Zpětné rozhodnutí soudu, že právo na Šumavě překročili policisté, a ne aktivisté bránící zákon, bylo pro tuto hrstku lidí ztělesňujících občanskou statečnost obrovskou satisfakcí. A my jsme se jim v rámci našich omezených tvůrčích možností odvděčili aspoň takto.

Když už jsi nakousl tu českou společnost, jak bys ji charakterizoval?

Nejsem sociolog a nedokážu formulovat nějakou objektivní charakteristiku. Můj pocit je, že atmosféra v české společnosti není tragická, třeba ve srovnání s pomnichovským obdobím nebo rokem 1948. Ovšemže tu jsou obrovské problémy, například právě s životním prostředím. Musíme si ale uvědomit, že jeho ochrana je kulturně novým prvkem. Lidé po celé dějiny s přírodou bojovali. Někde jsem sehnal knížku Vykořisťovatelé přírody z 30. let minulého století a to slovo vykořisťovatelé v ní bylo chápáno v podstatě kladně. Takže lidi nejsou zvyklí bojovat za ochranu přírody. A vzhledem k těmto nepříznivým vstupním podmínkám je poměrně rychlý nástup ekologického hnutí dobrou zprávou. Tudíž jsem ekooptimista: nedělá se sice moc, ale to, co se dělá, je s podivem.

V tom starém rozhovoru jste říkali, že se snažíte dopravovat na koncerty ekologicky, pokud možno vlakem. Nevyměkli jste za ty roky?

Vyměkli. Pokud jde o některé brněnské koncerty, tak se na ně zpravidla dopravuji i s kombem tramvají, ale připouštím, že už se nám mockrát stalo, že alespoň částečně jsme se my nebo část aparatury na dané místo dostali autem. A pak jsme se vždycky hluboce styděli.

A mimobrněnské koncerty řešíte jak?

My mimo Brno už moc nehrajeme.

Předpokládám, že z ekologických důvodů?

Teď, když o tom přemýšlím, je to přesně tak (smích).

V textech probíráte ničení přírody, kritizujete konzumní životní styl a civilizační výdobytky. Měla by se podle tebe společnost vrátit k jednoduššímu, samozásobitelskému životnímu stylu našich prapředků?

Nejsem si jistý, jestli jsme kromě motorismu někdy kritizovali konkrétní civilizační výdobytky. Spíš ne. Jsem — možná v kontrastu s tím, co dělám — spíše techno-optimista. Pokud jde o ty pestré a zelené, kteří se vracejí k tomu takzvaně jednoduššímu způsobu života (i když Hana Librová výstižně ukazuje, že až tak jednoduchý není), těm velmi fandím a hluboce si jich vážím. Sám ovšem v Brně tímto způsobem žít neumím. Například máme pračku.

Takže problémy životního prostředí se podle tebe dají řešit novými technologiemi?

Něco asi ano. Dovedu si například představit, že se sníží množství spotřebovávané elektrické energie, ale nedovedu si představit, že ji lidé přestanou využívat. Takže není špatné zabývat se obnovitelnými zdroji energie.

Proč nezpíváte o obnovitelných zdrojích? Nebo o řadě jiných environmentálních témat, ne jen o lese a zvířatech?

Nezpíváme jenom o lese a zvířatech. Ty písně nevznikají nijak systematicky. Nemám nějaký velký koncept nebo ideologii. Takže o OZE nezpíváme jednoduše proto, že jsem na ně při svých inspiracích nenarazil.

Ptáme se proto, jelikož zpívat proti zasajrajtování řek a šlapání po jezevcích je jakoby bezpečné, ale kdybyste se třeba pustili do tématu větrných nebo solárních elektráren, to by mohl být opravdu kontroverzní hukot.

No, jde rozhodně o zajímavý nápad a připouštím, že už mi taky prošel hlavou, nicméně ty písničky jsou založené na hodně velké nadsázce. Děláme si z environmentálních témat srandu, ale zároveň se snažíme eko-tematiku neshazovat. Obávám se, že kdybychom chtěli nějakým způsobem agitovat, vyzněli bychom prvoplánově a trapně a přišli o svou poezii.

Na druhou stranu některé vaše písně nadsázku postrádají, třeba když v Ženě zpíváte „Smrt systému, co týrá ženu!“

To sice ano, ale tato písnička vznikla na zakázku jednoho hostujícího režiséra v HaDivadle, který potřeboval do jedné komedie emancipační píseň. Nakonec ale vybral píseň jiného autora, a tak, když už byla hotová, jsme se rozhodli, že Koule budou hrát kromě ekologických písní i ty feministické. „Smrt systému, co týrá ženu!“ tedy původně volá divadelní postava žijící v 19. století. Jinak si samozřejmě za tím výrokem stojím (smích), jakkoliv bych ve vážné diskusi použil jinou formulaci.

Zelené koule na dvacetinách Sedmé generace, 2011, foto: Markéta Jedličková. 

Netýrá tento systém naopak muže? Například nepřirozenou tradicí monogamie?

Nevím, jestli monogamie někoho týrá, a pokud ano, proč by měla víc týrat muže než ženy. A už vůbec se neodvažuji soudit, co je pro člověka přirozené a co nepřirozené. Kdybych ignoroval zásadní vliv kultury, což bych nerad, pak by sexuální chování člověka bylo stále významnou evoluční otázkou. Mezi druhy lidoopů hraje dost významnou roli velikost koulí. Jak si pamatuji z rozhlasového pořadu s biologem Markem Váchou (který užívá pojmu testes), člověk se nachází někde mezi šimpanzem a gorilou. Velký význam také hraje míra odlišnosti samce od samice. Pokud se liší hodně, jde častěji o polygamní druh, pokud málo, tak spíš o druh monogamní. No a i v tomto jsme asi nějak mezi, možná trochu blíže polygamii. Ale přestože v jedné písni zpíváme „Já jsem zvíře“, domnívám se, že člověk není jen zvíře. Své sexuální chování může zjevně ovlivňovat. Pokud s někým učiním dohodu o monogamii a rozhodnu se dostát slibu, neměl bych se litovat, že jsem týrán tradicí. Ale pokud vím, dnešní systém se nestaví k polygamii otevřeně nepřátelsky.

Ale v právní rovině s těmito vztahy zdejší stát nepočítá.

Ano, myslel jsem útlak na úrovni polygamního chování v neformálních vztazích, ne právní posvěcení polygamního manželství.

Neprospělo by povolení polygamie přírodě — tím, že by muži konečně mohli směřovat svou přebytečnou energii jinam?

Na posledním albu máme jednu plíživě feministickou skladbu Basem, která vypráví o machistickém systému dobývajícím a ničícím svět. Ale nemyslím si, že by byl příčinou přebytek sexuální energie mužů a řešit to prosazováním polygamie, to bych věru nedoporučoval.

Prospěla by tedy přírodě významnější společenská role ženského prvku, jak navrhuje ekofeministická linie myšlení? Nota bene když kdekdo může Zelené koule vnímat jako ekofeministickou kapelu.

Zrovna dnes jsem poslouchal jednu starší diskusi s filosofem Václavem Bělohradským a on v ní řekl jednu půvabnou formulaci, parafrázuji: „Kdo vám tvrdí, že zná řešení, lže.“ Já opravdu nevím, jak řešit problémy ekologické krize. Pokud jde o ekofeministické inspirace, několik našich písní skutečně s tímto tématem koketuje. Ale já osobně nevím, jestli je pravda, že ničení přírody příčinně souvisí s tím, že společnost byla dlouho ovládána muži. Možná by se vládnoucí ženy chovaly podobně. Možná jde o obecně antropologický rys. Opravdu nevím.

Považuješ některé vaše písně za omyly mládí, ke kterým už se nechceš vracet?

Rozhodně, řadu písní z první desky, například Zacpu. Nedávno jsem ji poslouchal a musel jsem ji vypnout, je příšerná.

Jak to myslíš, textově? Protože ten úvodní houslový motiv považuji za jeden z vrcholů vaší tvorby.

Ten je pravda dobrý, vymyslela jej má žena (houslistka Jana Kubrická — pozn. red.), a i významově si za skladbou celkem stojím. Později jsem si však uvědomil, že je ten můj akordický postup až nebezpečně podobný jedné písni od Mňágy. Nejvíc mě na té písni štve ono frommovské zvolání „Já nechci být, já chci mít!“ Je to přespříliš silné klišé, navíc trapně patetické.

Které své písně máš naopak nejraději?

To je dobrá otázka, ale nejsem na ni připravený. Hodně rád třeba hraju rychlý taneční Žal z posledního alba. Nebo Nepovedený autostop z druhé desky, i když ji Pepa pořád hraje šroubovákem na činel a její celkový zvuk je takový rozpačitý. Vznikla naprostým omylem, když jsem náhodou posunoval prsty po pražcích, text jsem původně ani nezamýšlel pro Koule, ale jen pro pobavení mé ženy. Ta mi ale řekla, že je to dobré i pro Koule, takže jsme ji začali hrát a myslím, že lidem se docela líbí.

Jak se během let vyvinul tvůj skladatelský přístup?

Myslím, že jsem opatrnější, cítím větší zodpovědnost. Člověk se často nadchne pro nějakou věc, ale pak se ukáže její spornost či pitomost. Je mi protivná přísná ekologická agitace, takže se snažím, aby naše písně vyznívaly lehce. Mohou sice někoho naštvat, ale rozhodně by měly pobavit, a ne lidem v publiku vytýkat, že se chovají jako hovada, říkat, ať se nad sebou zamyslí a ať jsou moudřejší, tak jako my (smích).

Nevnímá vás přesto část lidí jako moralizátory?

Myslím, že ne. Aspoň jsem nikdy takovou zpětnou vazbu nedostal. V médiích většinou upozorňují na to, že jsme na hraně mezi srandou a vážností, a tak by to mělo být. Cítíme se sice být environmentálně angažovanými hudebníky, ale sebe ani Koule vážně nebereme. Rozhodně neusilujeme o to stát se nějakými mluvčími ekologického hnutí. Děsí mě představa, že systematicky odrazujeme od zájmu o ekologii potenciální aktivisty, kteří prostě nemají rádi hluk.

Myslíš, že environmentální osvětu jde dobře šířit prostřednictvím pohodového reggae, které má — na rozdíl třeba od aktivistického punku — publikum spojeno spíš s odlišnou „zelenou“ tematikou?

V tomto směru jsem nic neplánoval, jednou jsem si náhodou reggae zkoušel hrát a vznikla z toho písnička. Myslím, že ten žánr ani dobře neumím. Ale protože jsem si teď stoprocentně jistý, že nechci nikde punkově ani reggaeově agitovat, tak je mi to jedno.

Když jsme dávali dohromady poslední desku, velmi jsme se radovali, že se nikomu nebude líbit, že půjde o velkolepý zánik Zelených koulí, že nikdo nebude zvědavý na to, jak do toho mlátíme a řveme.

Na druhou stranu písně jako Nature Amazing and Wild nebo Žal jsou velmi melodické a hitové, takže se vám tento záměr nezdařil. Na debutové La Comadreja jste zněli disharmoničtěji.

Pravda, ty dvě skladby se z toho mlácení vymykají. A s tou původní disharmoničností — jak jsem už říkal, tehdy jsme zkrátka ty harmonie ještě neuměli.

Navíc i na Řetězem k stromu je pořád agitaci slyšet, třeba když se v písni Zelené, nikoli modré koule vypořádáváte s Klausovým klimatickým dílem.

Nevím, jestli jde o agitaci. Děláme si v ní legraci z knihy bývalého prezidenta, na jejíž četné omyly upozorňovali kvalifikovanější lidé než my. Problém je, že spousta lidí včetně některých nikoli nevýznamných státních úředníků ji považuje za bernou minci pro racionální debatu o environmentálních tématech. Na to je myslím potřeba s jistou uměleckou licencí upozornit. Jsme tedy pořád angažovaní, to ano, ale nikoli agitátoři nebo propagandisté.

Nepociťujete na koncertech z poslední doby, že atmosféra je pro zelené hnutí nepříznivější, než když jste začínali?

Jakože jestli na nás před sedmi lety chodilo dvacet tisíc lidí a dnes jich není zdaleka tolik? (smích) Ne, na nás chodí pořád stejný počet lidí, něco pod těch dvacet tisíc… Ale obecně cítím, že v našich začátcích bylo nadšení pro ochranu životního prostředí ve společnosti relativně vysoké, zatímco dnes je toto téma téměř mrtvé. Nebo přinejmenším mnohem méně diskutované. Jako by se v době ekonomické krize stala pro lidi ekologie tím pověstným příliš vysokým luxusem.

Neměla být naopak ona takzvaná ekonomická krize spíše příležitostí, která by současně prosadila ekologičtější průmyslová řešení a současně lidi odvedla od nadbytečného konzumu k duchovnějším hodnotám?

No ale co je to ten nadbytečný konzum? Keller o něm v knihách často psal, ale co reálně znamená? Osobně neznám lidi, kteří chodí po obchodech a rozhazují prachy za bezcenné cetky, obrovské televize nebo tráví víkendy v hypermarketech. Ačkoli nepochybuju o tom, že takoví lidé existují. Dnes bych byl nicméně s útokem na tento konstrukt opatrnější. Možná i proto, že svým životním stylem nepatřím k oněm radikálně dobrovolně skromným „pestrým a zeleným“, jakkoli se snažím žít v souladu s ekologickými pravidly.

Mimochodem Jan Keller nám v loňském rozhovoru říkal, že jeden z jeho největších omylů spočíval v tom, že kdysi tak často kritizoval konzum. Ještě k tomu upozaďování ekologických témat: ovlivňuje to i Zelené koule, nepociťujete takzvanou „zelenou únavu“, ztrátu smyslu?

Ne, my jsme Koule nezaložili proto, že jsme nevěděli, jak jinak pomoct planetě. Oba s Pepou jsme zkrátka chtěli ve stejné době založit kapelu, a jelikož jsme byli environmentálně přátelsky orientovaní, po čase jsme se shodli, že ekologická témata by nám usnadnila tvorbu. Nota bene když tehdy zela ekologická díra na popovém trhu (smích). A smysl v tom vidíme pořád stejný bez ohledu na společenské posuny. Ostatně Zelené koule jsme zakládali po pětadvacítce a to už se hodnoty moc nemění…

Zohledňujete v kapele principy takzvané hudební ekologie, jako třeba používání vlastnoručně vyrobených nástrojů, autentických okolních, a ne prefabrikovaých zvuků, počítání s chybami při nahrávání a tak podobně?

Ne, v tomto mají Zelené koule rozhodně značné rezervy.

Frontman kapely Please The Trees Václav Havelka nedávno v rozhovoru s kolegyní Zuzanou Vlasatou říkal, že za každý odehraný koncert zasadí strom. Neuvažovali jste o podobném „offsetování“ také?

Neuvažovali, ale budu o tom přemýšlet. Ale na svou obranu musím říct, že jsem vysázel hodně stromů za celou kapelu v tchánově lese.

Víte o někom, kdo se díky poslechu vaší tvorby stal ekologicky uvědomělejším?

Bohužel nevím, ale byl bych za to hrozně rád. Naši kapelu ovšem vyhledávají zejména lidé, kteří se s ochranou životního prostředí už předem identifikují. Doufám, že je pobavíme, a ne změníme k horšímu (smích). Zelené koule jsou show!

A není to málo? Vždyť show dělají skoro všichni.

Nikdy bych nepřipustil, abychom směřovali k nějakému tupému entertainmentu. Nicméně — a tento příměr používám při přednášení o edutainmentu — i takový zdánlivý suchopár jako Immanuel Kant byl na svých přednáškách epikurejsky veselý a posluchači je považovali za skvělou zábavu. A já se skutečně domnívám, že Koule (podobně jako Kant) jsou dobrou — nikoli masovou — zábavou, určenou pro náročného utrmáceného občanského aktivistu. Zkrátka sloužíme dobrým lidem (smích). Což mimo jiné znamená, že velmi často hráváme na beneficích bez nároku na honorář. Ale někdy dokonce i za honorář.

Možná byste mohli přijímat nepeněžní dary nebo výhody, například bedýnky biozeleniny, poukázky na sdílení a podobně…

To bychom brali, zatím to ale žádného pořadatele nenapadlo. Čímžto je k tomu vyzývám.

Myslíš, že už se v České republice vykrystalizovala hudební eko-scéna? Vidíš nějaké vaše spřízněnce, neřkuli následovníky?

Možná existuje, ale jde mimo nás, nevíme o ní. Samozřejmě víme, že existovaly kapely, které se environmentálními tématy programově zabývaly, například brněnská Dobrovolná skromnost, nebyli jsme v tomto směru žádní objevitelé.

Co byste doporučili vašim mladším následovatelům (tazatel Jakub Jirků hraje v eko-punkové kapele Spontánní sukcese — pozn. red.)?

No, že bychom zrovna my měli někomu radit… Spíš jen technické věci, ohledně kopáku a tak. Sám si moc nedokážu vysvětlit, proč nás začali zvát na koncerty a na mejdany. Možná je to tím, že naše písničky jsou líbivé, a na to žádný recept nemám. Snad jen to, abyste hráli takové akordy, jaké jsou v lidovkách. I když je pravda, že jsem ve skladbě Tyranie plechová vymyslel vlastní akord a nazval ho hrdě po sobě Zmi (smích).

Na každém novějším albu máte vždycky méně písniček. Jde o projev tvůrčí krize?

Ano (smích). Je to ale částečně dané i tím, že jsem v průběhu let spoluzaložil další kapelu, Hrochansony, a pak se dvěma přáteli fyzikáři, bubeníkem Zelených koulí Pepou Nohýnkem a Pavlem Horákem, také kapelu Těleso, která se věnuje výhradně písním o fyzice. Těleso podkládám za komplementární tomu ekologickému punku Zelených koulí.

Mimochodem k ochraně životního prostředí mě přivedly fyzikální semináře o obnovitelných zdrojích. Beru ji tedy mozkem stejně jako srdcem, a fyzika je pro mě stejně důležitá jako ekologie.

A ono rácio je taky na těch písničkách slyšet. Nechybí u Koulí více rostlinné lyriky? Zvířata v písních vyjmenováváte docela podrobně, ale rostlinu abys pohledal, jen les a krajina.

Ano, lyriku na posledním albu pokud vím nemáme žádnou. A pokud jde o rostliny, rozhodně je příště budeme rehabilitovat.

Nechcete do písní také zapojit více faktů a čísel, například o změně klimatu nebo vykácených deštných pralesech?

Ne. Domnívám se, že vědecké poznatky (přesněji fakta) nejdou v principu zformulovat jednoduchou metaforou. V Tělese zhudebňujeme například ověřené fyzikální zákony. Ale ve společenských nebo humanitních vědách můžete být velmi rychle vedle a zastaralí. Navíc já jsem vědecký diletant, vystudoval jsem pedagogiku a nechtěl bych psát o věcech, kterým podrobně nerozumím.

A z jiné strany: nehodláš být v textech víc osobní, intimní, aniž bys ztratil tu ekologičnost ze zřetele?

Ne, písniček, kde odhaluji svou duši, se pravděpodobně ode mě nikdo nedočká. Neumím to. Patřím mezi hudebníky, podobně jako Stravinskij (smích), kteří se za city stydí. Cítil bych se u toho trapně. Věci, které říkám své ženě, nepotřebuju říkat nikomu jinému.

Intimita přece nejsou jenom love songy.

Vždycky to tak ale nakonec v podstatě je (smích).

Kam se chcete žánrově vyvíjet do budoucna?

Momentálně jsem Koule pod vlivem ostatních projektů uspal a snažím se vymyslet, kam je posunout dál. Jak jste poznamenali, ta cesta s naboosterovanými kytarami je v podstatě konvenční, jakkoliv jde z mého hlediska o nejlepší album, jaké jsme zatím udělali. Ale vím, že jím cesta končí. V budoucnu bych se chtěl přiblížit undergroundovějšímu zvuku. Naboosterované kytary tam obávám se pořád budou, ale chtěl bych, aby se výsledek konečně proměnil v těžko stravitelný hluk. Ten zvuk si zaslouží být ošklivější. To je můj sen. Ale nevím, jak bude uživatelsky příznivý.

Proč zrovna underground? Vyrostl jsi na něm nebo v něm máš hudební vzory?

Samozřejmě. Velvet Underground a český předlistopadový underground jako Plastici nebo DG 307 pro mě měli a pořád mají velký význam. Sleduju také aktivity kolem brněnského klubu Boro, novin Uši a vítr, festivalu Krákor a podobně.

Cítíš, že se ti energie vložená do Zelených koulí od posluchačů vrací?

Rozhodně. Přestože je naše publikum malé, po koncertu nás vždycky někdo najde a vyzná se, že mu nebo jí děláme velkou radost. To se opravdu stává, nevymýšlím si to (smích).

Takže řečeno s klasikem: publikum malé, ale milé.

Přesně tak. Ale my tu zpětnou vazbu a energii pro hraní bytostně nepotřebujeme, motivaci pro hraní bychom nejspíš měli i bez nich. Nakonec to pivo ve zkušebně je prostě fajn.

Nenadává vám někdo naopak do ekoteroristů?

Na jednom koncertě jsem ze špatné legrace řekl: „a teď tady máme něco pro přátele ekoterorismu“. A někteří lidé tehdy zhnuseně odešli, aniž by onu píseň vyslechli. To byla opravdu hloupá legrace, nejsem přítelem žádného terorismu.

S bubeníkem Josefem Nohýnkem jste oba učitelé. Co říkají na Zelené koule vaši žáci?

Předně, hudba Zelených koulí je určena dospělému publiku. Moji žáci si ale občas najdou Zelené koule na Bandzone a já doufám, že to na ně nemá negativní výchovný vliv. Pokud jde o návštěvy koncertů, tam se objevují zejména vysokoškolští studenti mé ženy a Pepovi a moji bývalí žáci, kteří už jsou středoškoláci a vysokoškoláci. Nicméně ti v publiku obvykle nedominují – převažují nároční, utrmácení aktivisté.

Připravili Vít Kouřil a Jakub Jirků. Tvorbu Zelených koulí si můžete poslechnout na www.bandzone/zelenekoule nebo www.zelenekoule.cz.