Člověk není pouhá součást přírody

28. května 2002 / ,

Doc. ThDr. Ivan Odilo Štampach (*1946) byl tajně vysvěcen za komunistického režimu. V 90. letech mu však bylo vzhledem k jeho „liberálním“ názorům zakázáno přednášet na Katolické teologické fakultě Karlovy univerzity. Nedlouho poté vystoupil z dominikánského řádu a stal se členem Starokatolické církve. Nyní je vedoucím Katedry religionistiky a filosofie Univerzity v Pardubicích. Je autorem řady knih, například Život, duch a všechno; Nástin ekumenické teologie či Nahoře bez.

Kandidujete v Pardubickém kraji jako jednička za Stranu zelených. Proč zrovna za Stranu zelených?

Já jsem byl ve spojení se skupinou lidí z občanských iniciativ jako je Jakub Patočka nebo Karel Jech, kteří se před pár měsíci dali dohromady pod názvem Brandýské fórum a chtěli přenést občanské aktivity do parlamentní politiky a hledali pro tuto skupinu zázemí. A poté co nevyšly různé pokusy, navázali spojení se Stranou zelených, která je teď pod novým vedením v procesu probouzení se z několikaleté letargie. Nejsem členem Strany zelených, ale pochopitelně bych nemohl kandidovat, kdyby mi něco z toho, s čím přichází, nebylo blízké. Ale cítím se být hlavně kandidátem Brandýského fóra.

Znáte předcházející podobu Strany zelených?

Již dlouhou dobu vím, že tento typ stran je v západní Evropě běžným typem politické strany a jsou zastoupeny v parlamentech různých států i v evropském parlamentu. Už na počátku 90. let jsem se podivoval, proč tomu tak není i u nás. Slyšel jsem, že v české Straně zelených byly v té době nevěrohodné osobnosti a strana tak nezískala důvěru voličů. Po pravdě řečeno, ona se ani nijak výrazně neprojevovala. Je ale možné, že za ta léta v ní došlo ke generační obměně a k obrození díky intenzivnějším kontaktům se stranami zelených v sousedních zemích. A také to, že hledala spojenectví spřízněných politických sil, jelikož sama je početně malá a nemohla ve všech krajích postavit přesvědčivé kandidáty. Proto se také tyto dvě skupiny – Strana zelených a Brandýské fórum vzájemně potřebují.

Jak dlouho spolupracujete s Brandýským fórem?

Do té doby, než mě oslovili, zda-li bych nekandidoval v Pardubicích na prvním místě, tak to byly jen příležitostné kontakty. Z tohoto okruhu lidí jsem byl již pár let ve styku s Jakubem Patočkou zejména přes redakci Literárních novin, kam občas přispěji a jsem také členem Společnosti pro Literární noviny, která Literární noviny vydává. A tato společnost je také fórem názorově podobným Brandýskému fóru.

Myslíte, že byste kandidoval i kdyby se uskutečnila bližší spolupráce Brandýského fóra s Koalicí?

Je velmi ošemetné hovořit o tom, co kdyby. Ale určitě bych váhal déle než jsem váhal v tomto druhém případě. To byl jen jeden den. V okruhu Koalice znám některé, kteří jsou mi bližší a spolupráce s nimi by mě těšila. Na druhé straně jsou tam lidé jako například místopředseda lidové strany Kasal nebo poslanec Severa a ti prosazují úplně jinou koncepci, než zastávám já.

Máte vůči Koalici programové výhrady, nebo je to čistě personální záležitost?

Nevyhovují mi některé aspekty politiky Unie svobody, především ty, které prosazují čirý hayekovský liberalismus. To je prostě politický směr, který je mi vzdálený a tady bych si dovolil s troškou ironie konstatovat, že v tomto bodu mi Unie svobody připadá jako béčko ODS.

U lidovců mi nevyhovuje mírné autoritářství. KDU-ČSL se sice hlásí ke standardní středové politice a ve svém programu podporují demokracii a lidská a občanská práva. Ale některé momenty mě znepokojují. Např. billboardové heslo minulých voleb „Za těžké zločiny těžký trest“. Na první poslech zní naprosto banálně, ale lze z něj vyčíst jistý důraz na represivní aspekt politiky. Dalším příkladem jsou iniciativy poslance Severy, který prosazuje jako jediné řešení drogové problematiky tvrdou represi. Mimochodem, Brandýské fórum chce znovu otevřít o této problematice veřejnou a odbornou diskusi.

Jednou z prvních akcí Brandýského fóra byla diskuse s Hanou Marvanovou a Cyrilem Svobodou. Poté následovalo setkání s Vladimírem Špidlou. Mohlo se také stát, že by se Brandýské fórum domluvilo se sociální demokracií. Kandidoval byste i na kandidátce sociální demokracie?

Strana zelených spolu s Brandýským fórem se vyjádřila naprosto jasně tím, že jednoznačně proklamovala nesouhlas se spoluprací s komunisty a ODS. Tedy s extremistickými stranami – dodávám já. Ze všemi ostatními stranami může spolupracovat v koalicích. Samozřejmě, že spolupráce závisí na programové blízkosti.

Ptám se také proto, že existuje iniciativa na strategické spolupráci sociální a křesťanské demokracie. Jedním ze stoupenců této spolupráce je například Jaroslav Šabata. Na jakých tématech by se tyto platformy mohly setkat?

Ano, Jaroslav Šabata je velkým stoupencem spolupráce křesťanských demokratů se sociální demokracií. Tato jeho myšlenka je mi také velmi blízká a myslím si, že existence takto zaměřeného politického uskupení je nanejvýš možná.

Jsem přesvědčen, že oba tyto politické okruhy, jsou-li věrné svým cílům, se setkávají v prosazování sociálně a ekologicky citlivé tržní ekonomiky. Tedy ne čirý a prvoplánový liberalismus, ale liberalismus limitovaný určitými ohledy. Neznamená to, že tržní ekonomika musí být omezována nějakým byrokratickým řízením, ale měly by platit dobře sestavené a vynutitelné zákony, které by podle mého soukromého názoru zajišťovaly jistou samosprávu. Měly by také omezovat negativní dopady hospodaření a negativní dopady ekonomické konkurence na kulturu, životní prostředí a sociální situaci.

S jakými tématy jdete do voleb?

Nekandiduji pouze za sebe. Přijal jsem společný volební program Strany zelených a Brandýského fóra. Nicméně, existují některá má osobní politická témata, na jejichž řešení mi záleží.

Jedním z nich je podniková samospráva. Tu je třeba velmi citlivě promyslet, aby to nezavánělo byrokratickým řízením. Lidem nelze vnutit, aby se stali aktivními spoluúčastníky jakéhokoliv dění. Zahraniční zkušenosti však ukazují, že v menších podnicích, kde se na správě všichni bezprostředně podílejí a kde vztah majitele se zaměstnanci bývá kolegiální, se tato skutečnost pozitivně projeví na hospodářských výsledcích, atmosféře i platech, protože zaměstnanecká spoluúčast na rozhodování vede k jejich větší zainteresovanosti.

Dalším tématem je oblast školství, kde bych si přál zachování plurality typů škol. Jsem pro existenci všech typů škol, tzn. soukromých, církevních, státních. Vedle toho by se měla rozvíjet pluralita vzdělávacích programů, a to zejména na středních školách. Za přínosné pokládám zachování všech vzdělávacích programů, včetně těch, které vycházejí ze zásad alternativní pedagogiky. Politická sféra by měla přispět k takové reformě školství, která by eliminovala pouhé mechanické hromadění encyklopedických vědomostí a spíše by učila studenty tvůrčím způsobem myslet a s informacemi adekvátně pracovat. To je samozřejmě záležitost škol samotných, učitelů, pedagogiky atd., což jsou oblasti, do nichž přímo politika nezasahuje, ale prostřednictvím zákonů a práce ministerstva školství přece jenom ovlivňuje.

Jsem proti tomu, aby bylo zavedeno školné, protože by tento princip mohl mnohým nadaným studentům z chudších rodin znemožnit studium. Studenti by měli finančně přispívat pouze na opravné termíny zkoušek, opakování ročníků a přestupy na jiné vysoké školy.

V oblasti kultury je mojí snahou získat z různých zdrojů prostředky k podpoře nekomerčních kulturních aktivit, které jsou mnohdy dravostí a bezohledností trhu odkázány k záhubě. Dalším bodem, který bych chtěl prosazovat, je návrat k myšlence registrovaného partnerství partnerů stejného pohlaví.

Uvědomujete si, že přijetí zákona o registrovaném partnerství otevře prostor pro požadavek výchovy dětí ve vztazích osob stejného pohlaví?

Ano, tento požadavek je skutečně součástí širšího programu některých politických sil a zájmových skupin, které prosazují registrované partnerství. Zdejší iniciativy, které lobbují u poslanců pro přijetí tohoto zákona, však říkají, že by pro adopci nebyly. Otázkou zůstává, zda není tato proklamace jen součástí politické taktiky a zda tento požadavek nenastolí později.

Já sám nejsem v tomto bodě ještě definitivně rozhodnut, zda-li bych adopci dětí do takovýchto vztahů podpořil, nebo ne. Zatím beru vážně argument, že dítě ke svému zdárnému vývoji, a to bez ohledu na jeho vrozenou sexuální orientaci, potřebuje roli otce a matky a je ke škodě zdárné výchovy dítěte, když jedna z těchto dvou rolí v rodině chybí. Někdy to ovšem nastane tak či tak, například když jeden z rodičů zemře a dítě vychová pouze otec nebo matka. Zásadním odpůrcem adopce tedy nejsem. Je však nutné o této věci diskutovat, obeznámit se s existujícími zkušenostmi a konzultovat ji s nezávislými psychology, tedy s těmi, kteří nejsou tendenční.

Na vašich volebních internetových stránkách píšete, že se budete snažit otevírat náboženská témata, což je vzhledem k vašemu osobnímu a profesnímu životu vcelku pochopitelné.

Tuto oblast jsem ještě nezmínil, ale je pro mě osobně nesmírně důležitá. Nechci, aby vztah státu a náboženství měl podobu nějaké úzké institucionální spolupráce církevních institucí a státu, protože takové spojenectví trůnu a oltáře se již několikrát v dějinách odzkoušelo a dopady takového spojenectví se ukázaly spíše negativní než pozitivní. Chtěl bych, aby náboženství, a to nejen organizované náboženství, ale i nějaká volná, neformální spiritualita, bylo inspirací pro stát a politiku.

V této oblasti mám speciální cíl, kterým je odstranění diskriminace malých církví a náboženských společností. Ty jsou diskriminovány stávající zákonnou úpravou, která privileguje již registrované církve a náboženské společnosti. Ty byly s odvoláním na právní kontinuitu, aniž by musely splnit nějaké podmínky k registraci, které zákon ukládá, automaticky zaregistrovány. Mají také tzv. oprávnění ke zvláštním právům, které jim skýtá řadu dalších možností veřejného působení a spolupráci se státem. Vedle toho existuje jiný okruh církví a náboženských společností, které, aby získaly stejná práva, musí splnit velmi „gumově“ formulované, tzv. kvalitativní předpoklady a získat dvacet tisíc podpisů, přičemž počet členů některých z církví, která tato práva mají automaticky, dosahuje jen několika stovek. To nepovažuji za rovnoprávné, proto se budu snažit o zrovnoprávnění malých nebo alternativních náboženských skupin se zavedenými náboženskými institucemi.

V čem by se mohlo náboženství a ekologie vzájemně obohacovat?

Když mluvím o náboženství, tak to v našem společenství po mnohá staletí znamená především křesťanství a judaismus. Vztah k životnímu prostředí v těchto dvou náboženstvích a také v islámu můžeme vykládat dvojím způsobem. V historii převládl výklad, který dával člověku naprostou nadvládu nad přírodou a kladl přírodu zcela do rukou člověka. Když se potom tato myšlenka dokonalé vlády člověka nad přírodou sekularizovala, vedlo to k bezohlednému využívání přírody jen a jen pro pohodlí, blahobyt člověka bez jakýchkoliv ohledů. Nesměle doufám, že je možné tuto západní monoteistickou či biblickou tradici vyložit jinak. Totiž tak, že příroda je člověku svěřena a on o ni má pečovat. A tato myšlenka péče člověka o přírodu a odpovědnosti za přírodu je záležitost dobrá a šťastná a zdá se mi, že lze najít v židovských a křesťanských dějinách osobnosti, které se snažili o takovouto harmonii s přírodou. Tato myšlenka je šťastná tím, že na jedné straně nedovoluje člověku bez-ohledně panovat, ale na druhé straně mu dává za přírodu odpovědnost a svěřuje ji do jeho rukou, tak mu zase brání v tom, aby se v ní zcela rozplynul a ztratil. Protože kdyby se člověk ztratil v přírodě jako pouhá její součást, tak by se mu nemohla připisovat žádná odpovědnost. Tak jako blesk, který udeří do stromu a způsobí požár – nikdo nemůže po blesku chtít odpovědnost, protože je to prostě přírodní úkaz a on je součást přírody. Kdežto když les zapálí člověk, pak za to zodpovědnost má. To je ta zvláštní pozice člověka, která je dána tím, že není pouhou součástí přírody.

Vedle toho existuje další pozice, tedy hlubinná ekologie, která byla blízká německé Straně zelených v době jejího vzniku.

Mně osobně se hlubinná ekologie líbí a myslím si, že takové ocenění spirituality přírody, spirituality hmoty, spirituality života je naprosto v pořádku. Záleží mi však na tom, aby výsledkem přijetí této perspektivy nebylo úplné ponoření člověka do přírody. To může být příjemné, je možné podle toho žít a nic proti tomu nemám. Jsem si ale vědom i určitých rizik. Naprosté splynutí s přírodou může vést k jakési mystice půdy a krve, což je něco, co z německých dějin dobře známe. Hlubinnou ekologii a psychologii bych rád doplnil personalistickým přístupem.

To je zvláštní přístup od člověka, kterého před nedávnem označil Václav Klaus za marxistického teologa.

Klaus je zvláštní případ člověka, ve kterém se spojují dvě věci, které jinak spojitelné nejsou. Je totiž liberální dogmatik – cokoliv se vymyká jeho liberálním dogmatům, je pro něj blud. A kdo má jiný názor, se pro něj okamžitě stane úhlavním nepřítelem. Mě osobně v pořadu Sedmička označil jako marxistického teologa a velmi „zvláštním“ způsobem mluvil o profesoru Kohákovi, kterého si já osobně velmi cením.

Byl jsem a stále jsem odpůrcem minulého režimu a byl jsem tímto režimem vězněn. Myslím si však, že tento hrůzný režim ve skutečnosti nevycházel z Marxe. Vycházel z něj Marcuse, Adorno, Fromm a tuto linii myšlení považuji za významnou součást evropské kultury 20. století. A jsou to myšlenky, se kterými je třeba při formování politického programu veřejného života počítat. Znamená-li, že někdo zohledňuje Marxe a na něj navazující filosofy, že je marxistou, pak musím pokrčit rameny a potvrdit to, co o mně Václav Klaus řekl. Já ale nejsem žádný „ista“. Klaus neměl pravdu ani v tom, když mě označil za teologa jenom proto, že mám teologické vzdělání. Měl mě spíše nazvat s Marxem obeznámeným a s Marxem sympatizujícím religionistou.

Útočnost a arogantnost spojená s populistickým nacionalismem se však dnes setkává s příznivým ohlasem voličů. A to nejen v České republice.

To mě děsí. A obávám se praktických dopadů tohoto typu politiky. Je zřejmé, že tento politický přístup je důsledkem globalizace, která postoupila z fáze technologické a ekonomické globalizace do fáze globalizace politické a kulturní. Jednou z reakcí na tyto procesy je až do krajností dovedené zdůrazňování partikularismu, a to nejen národního, ale také regionálního. Dnes jde o to, aby se tato témata, která jsou současným vládnoucím establishmentem umenšována nebo zatlačována do podoby extremistických aktivit, stala tématy seriózních debat. A o to se podle mě snaží různé malé, alternativní skupiny, které jsou také kritické vůči globalizaci. Nechtějí však kolem národa či regionu stavět nějaké bariéry, ale chtějí kultivovaným způsobem pěstovat regionální a národní svébytnost.

Připravili Dušan Lužný a Martin Ander. Další 7.G rozhovory najdete tady.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2019 vyjde v 2. polovině prosince.