Co přinese „kalifornský šok“?

Několik příspěvků o kalifornské energetické krizi se objevilo také v českých médiích. Čtenáře, kteří se snad s nimi dosud nesetkali, je třeba předem upozornit, že zde nepůjde o barvitý popis dramatických událostí na způsob Haileyho či Ballardových románů. Jednak se současné výpadky elektřiny svými rozměry neblíží katastrofickým scénářům, jednak je v konečném důsledku významnější a zajímavější způsob, jakým Kalifornie a vůbec celé Spojené státy na krizi dosud reagovaly a jak hodlají postupovat v budoucnu.

Zhruba v polovině ledna letošního roku vyvrcholily problémy, které už delší dobu bublaly pod pokličkou. Poté, co silná bouře způsobila poruchu chladicího systému jaderné elektrárny Diablo Canyon, kterou bylo proto nutné odstavit, zažily celé kraje v okolí San Francisca a San José několikahodinové přerušení dodávek elektrického proudu. Nešlo přitom o plošné výpadky, situace se lišila město od města, dokonce i v rámci jednotlivých měst. Po poruše a nouzovém odstavení třetího bloku (o výkonu 1 100 MW) jaderné elektrárny San Onofre 3. února se hrozbu masových přerušení dodávek proudu podařilo zažehnat jen díky nouzovým dovozům elektřiny z hydroelektráren sousedního státu Oregon.

Díky nim řada lidí výpadky elektřiny vůbec nepocítila. Přesto od té doby začíná celá Kalifornie energií šetřit. Vedou k tomu převážně ekonomické důvody – elektřina se stala velmi cennou komoditou. Tak cennou, že mnoho průmyslových podniků raději uzavřelo své provozy a ušetřenou elektřinu prodalo na burze, kde se za poslední rok nákupní cena zdesetinásobila. Německý Der Spiegel uvedl příklad hliníkárny, která zavřela výrobnu smaltovaného nádobí, poslala zaměstnance domů, prodala ušetřenou elektřinu a připsala si zisk ve výši 50 milionů dolarů.

Náhlé odstavení reaktorů bylo sice pověstnou poslední kapkou, kalifornská energetická krize se ovšem rodila několik let a její kořeny tkví jinde. Na některých příčinách se shodnou téměř všichni, kteří se otázkou zabývali a zabývají, ohledně dalších se už ale vedou nesmlouvavé spory. Za klíčový moment se všeobecně považuje rozhodnutí z roku 1996, kdy se Kalifornie jako první americký stát rozhodla deregulovat do té doby státem kontrolovaný energetický sektor. Evropské země (Velká Británie, Švédsko), které k deregulaci přistoupily již dříve, hlásily vesměs pozitivní zkušenosti. Snížily se ceny energie, zlepšily se služby a spotřebitelé si mohli více vybírat, zvětšil se trh pro elektrárenské společnosti. Výchozí situace zmíněných evropských zemí se ale lišila v tom, že do té doby disponovaly značným nadbytkem elektřiny. Kalifornie však zažívala dlouhodobý hospodářský růst – spotřeba elektřiny rostla a trh naopak stěží stačil pokrýt poptávku. Za posledních deset let vzrostla spotřeba Kaliforňanů celkem o pětinu.

Díky vysoké poptávce tak ceny elektřiny v Kalifornii téměř okamžitě po zrušení regulací vzlétly na dvojnásobek. Pod tlakem rozzuřených obyvatel místní politikové zpanikařili a pokusili se růst cen zmrazit. Místní regulační úřady stanovily pro maloodběratele pevnou maximální cenu. Zatímco tedy několik málo velkých výrobců nadále prodávalo elektřinu se značným ziskem za neregulované ceny, distribuční společnosti, které elektřinu vykupovaly, ji konečným spotřebitelům mohly dodávat pouze se ztrátou.

Krize se naplno rozběhla v roce 2000. Vysoké ceny ropy a plynu, horké léto, s tím spojené používání energeticky náročné klimatizace a nezvykle tvrdá zima, zvedly cenu elektrického proudu ze 3 na 30 centů za kWh, zatímco regulovaná cena pro domácnosti zůstávala na úrovni kolem 15 centů za kWh. Distribuční společnosti se rychle ocitly na pokraji krachu a nemohly nakupovat a prodávat další elektřinu konečným odběratelům. Zároveň vypadly z provozu dva velké jaderné reaktory a systém se začal hroutit. Federální prezident Bill Clinton ale zasáhl a nařídil energetickým podnikům z okolních států USA (např. již zmíněný Oregon), aby do Kalifornie dodávaly své přebytky. Bezprostřední riziko katastrofy tím zažehnal.

Situace v Kalifornii se ale nelepšila a pro mnohé přestávala být únosnou. Týdeník Respekt (17/2001) například citoval českou ekonomku Vlastu Pokladníkovou z tamní Stanfordské univerzity: „Velké koncerny mají své vlastní zdroje energie a menší firmy si na výpadky zvykly“. Z krátkodobého hlediska se jako nezbytná jevila další okamžitá státní či federální pomoc potápějícím se distributorům. Ohledně dlouhodobých, systémových řešení se strhl spor – zastánci trhu požadují urychleně deregulovat ceny pro domácnosti i přes odpor obyvatel a za cenu toho, že cena vzroste ihned až několikanásobně. Druhá skupina naopak požaduje, aby federální energetický regulační úřad (alespoň dočasně) stanovil limity pro velkoobchodní ceny (ceny výrobců elektřiny).

Na scénu vstoupil nový prezident, George W. Bush. Očekávalo se, že nebude ochoten omezovat „trh“, tedy cenu stanovenou výrobci. Očekávání Bush splnil a zároveň dal jasně najevo, že příčiny, a tedy i způsoby řešení, je třeba hledat jinde. V jednom ze svých prvních vystoupení v nové  funkci o kalifornské krizi prohlásil: „Jestliže existují jakékoli ekologické regulace, které Kalifornii brání ve stoprocentním výkonu všech elektráren – což, pokud tomu rozumím, je možné – potom musíme tyto regulace uvolnit.“ Tento a další Bushovy výroky narážely na fakt, že v Kalifornii od konce 80. let platí přísná ekologická pravidla pro budování nových elektráren. Někteří politikové a komentátoři dokonce připisují této skutečnosti výrazný podíl na kalifornském šoku. Argument se objevil například v příspěvku Petra Egermayera (u nás zřejmě vůbec prvního příspěvku na téma kalifornské krize, a to dlouho před jejím vyvrcholením) v týdeníku Respekt (43/2000): „Místní občané jsou pyšní, že mají v tomto směru [t.j. v oblasti ochrany životního prostředí – pozn. autora] jedny z nejtvrdších předpisů v USA, nicméně z téhož důvodu v Kalifornii za posledních deset let nevznikla žádná nová elektrárna.“ Nelze to ale Egermayerovi příliš vyčítat – spojitost mezi přísnými ekologickými normami a nedostatkem elektřiny zní na první pohled logicky a snad i proto ji ve větší či menší míře naznačují komentáře řady renomovaných deníků.

Přesto existuje mnoho silných argumentů proti této „logice“. Zazněly nejen ze strany ekologů, kalifornských politiků a úředníků, ale i ze strany ekonomů a dokonce i zástupců energetického průmyslu: řada ekologických organizací prosazovala a prosazuje výstavbu moderních, zejména alternativních zdrojů (ale například také výstavbu nových typů elektráren na zemní plyn namísto starých uhelných a jaderných elektráren). Mnoho projektů však bylo odmítnuto pod tlakem současných výrobců a distributorů energie, kterým tyto zdroje nepřinášejí rychlý a jistý zisk. Obzvlášť před deregulací trhu tyto firmy nechtěly riskovat, neboť budoucí vývoj byl stěží předvídatelný.

Sierra Club, největší americká ekologická organizace s několikasettisícovou členskou základnou dokládá, že během posledních deseti let opakovaně poukazoval na potřebu nahradit staré elektrárny novějšími, efektivnějšími a tedy i šetrnějšími k životnímu prostředí. Ekologové podporovali výstavbu elektrárny Calpine poblíž San José. Tu ale zablokovala korporace Cisco Systems, která si chce poblíž vybudovat svůj „úřední park“. Distribuční společnost Southern California Edison společně s dalšími společnostmi zablokovaly státní projekt na výstavbu 1 400 MW energie z obnovitelných zdrojů, protože věřily, že budou moci nakoupit „spoustu levnější energie odjinud“.

Podle Kalifornské energetické komise nebyla v zemi odmítnuta výstavba byť i jediné elektrárny pouze z důvodu ochrany ovzduší. Ve skutečnosti provozovatelé nebudovali elektrárny zejména z opatrnosti – báli se riskovat stavbu nových elektráren před plánovanou deregulací, neboť nedokázali předpovídat vývoj spotřeby po uvolnění trhu.  Také deník L. A. Times zpochybnil pokusy přednostně řešit situaci uvolněním ekologických limitů. V článku z 25. ledna s titulkem „Bushův nápad uvolnit smogová omezení nepomůže, tvrdí experti“ deník uvádí, že s výjimkou menší elektrárny v Glendale všechny ostatní po celém státě „chrlí tolik megawattů, kolik jen mohou, aby odvrátily výpadky“. Uvolnění ekologických limitů by tedy nevedlo k nárůstu výroby elektřiny.

Bush junior vytáhl vzápětí z rukávu další trumf. V momentě, kdy potíže v Kalifornii nabraly na intenzitě, oprášil na veřejnosti letitý záměr otevřít Aljašskou národní přírodní rezervaci (pobřežní území o rozloze přes 6000 km2) průzkumu, respektive těžbě ropy. Záměr, který neúspěšně prosazoval před dvaceti lety Ronald Reagan a před deseti George Bush senior. George W. Bush postavil do čela tzv. krizového energetického týmu viceprezidenta Dicka Cheneyho, který se na svůj post (stejně jako prezident) vypracoval z rodiny ropných  magnátů. Energetický tým má za úkol vypracovat strategii, jak snížit „závislost na dovozu ropy“ a „zajistit pro trh více energie.“  Podle úvodníku The New York Times z 31. ledna „pan Bush dal jasně najevo, že nedělitelnou součástí této strategie bude požadavek na kongres, aby otevřel [aljašskou] rezervaci.“

Proti tomuto záměru, a zejména proti snaze prosazovat ho nátlakem v souvislosti s kalifornskou krizí, se ostře ohradila široká veřejnost. Úvodník L. A. Times z 31. ledna píše, že „těžba v arktické rezervaci… by nepřinesla Kalifornii ani kilowatt elektřiny navíc“. Obrovská vzdálenost mezi těmito státy totiž neumožňuje jakýkoli smysluplný přenos elektrické energie. The New York Times tentýž den upozornily, že i kdyby vyšla legislativa Bushovi ihned a ve všem vstříc, nedodala by nová pole ropu dřív než za deset let. Navíc aljašská naleziště podle všeho nejsou tak bohatá, aby jejich vytěžení ospravedlnilo destrukci jedinečných a neobnovitelných ekosystémů. Ekonomicky vytěžitelné zásoby se odhadují na 3 miliony barelů. Toto množství spotřebuje americké hospodářství za šest měsíců.

Také populární ekonom Paul Krugman se v listu The New York Times několikrát za-býval reakcí Bushe a jeho administrativy na kalifornskou krizi. V komentáři „Smog a zrcadla“ z 31. ledna zapochyboval o tom, že za Bushovou razantní ofenzívou v otázce aljašské ropy stojí pouhá snaha odměnit ropné magnáty, kteří financovali jeho volební kampaň. Vidí za Bushovými kroky zejména jeho touhu „vytvořit“ a vyhrát v nejbližších měsících pár významných politických střetů a dát tak zapomenout na stín sporného volebního vítězství. Životní prostředí je podle Krugmana vhodným terčem právě proto, že druhá strana (včetně umírněných republikánů) je chce bránit.

Mezitím, co si ropné koncerny plánují na Aljašce růžovou budoucnost, Kalifornii tlačí čas a vedou se tvrdé spory o okamžitá řešení. Koncem března kalifornský regulační úřad částečně uvolnil regulace pro domácnosti – ceny vzrostly o 46 %. Už bylo ale příliš pozdě. Distributor Pacific Gas & Electric s 13 miliony zákazníků míří do konkurzu. Druhého hlavního distributora, Southern California Edison, zachránil o dva týdny dřív stát – odkoupil jeho přenosovou síť za 2,8 miliardy dolarů.

Kalifornský guvernér Gray Davis žádá, aby federální energetický regulátor stanovil limity pro velkoobchodní ceny. Šéf úřadu, stoupenec volného trhu, Curtis Hébert to odmítá a vzka- zuje, ať Kaliforňané hledí stavět nové elektrárny. To rozlítilo již zmíněného Paula Krugmana. V komentáři z 15. dubna nejprve připomíná, že se už sedm elektráren staví a dalších deset čeká na povolení. „Z dlouhodobého hlediska je tím problém vyřešen… Otázka ale je, jak Kalifornie přečká letošní léto,“ pokračuje Krugman. Federální úřad by podle něj měl přechodně přistoupit k regulaci velkoobchodních cen a omezit tak nynější drtivou převahu provozovatelů elektráren. Zároveň by ale měla Kalifornie postupně odstraňovat regulace pro domácnosti.

Paul Krugman se také domnívá, že odstranění regulací pro domácnosti povede k šetření energií. V tom se s ním shodují i analytici britského týdeníku The Economist. Jdou však ještě o něco dál a kromě úspor radí budovat místní zdroje elektřiny. Není totiž bez zajímavosti, že vedle velkých výrobců energie krizí dobře proplouvají také menší veřejné podniky – výrazně lépe než soukromí distributoři. Městské výrobně-distribuční pod-
niky v Sacramentu (tamní občané v referendu z roku 1989 rozhodli o uzavření jediné podnikově vlastněné jaderné elektrárny – Rancho Seco) a Los Angeles nadále relativně prosperují. V minulosti investovaly namísto do velkých elektráren do úspor energie a menších elektráren na plyn a obnovitelné zdroje (vítr, slunce i biomasa). Během krize měly stále stabilní dodávky za stabilní ceny.

Bohužel to neznamená, že od nynějška dostanou v kalifornské či dokonce americké energetice zelenou úspory a menší, nejlépe obnovitelné zdroje. Naopak, významné příměsi kalifornského guláše tvoří také následující řada informací. Bushova vláda ve svém prvním rozpočtu seškrtala na polovinu dotace pro sluneční a větrné elektrárny a pozastavila programy úspor. Kalifornská krize se stala pro Bushe hlavním argumentem, se kterým minulý měsíc razantně odmítl plnění dohod z Kjóta. Protože jsou ceny ropy i plynu nyní velmi vysoké, plánuje se po letech v Kalifornii výstavba nových uhelných elektráren. S obavami se očekávají výsledky práce Cheneyho energetického týmu – budoucí energetická politika USA.  O to dychtivěji čeká jaderný průmysl, který se po dvaceti/třiceti letech – v USA nespustili do provozu žádnou elektrárnu, objednanou po roce 1973 – opět hlásí s „vylepšenými modely“ (viz „Westinghouse si s Bushem věří“, SG 3/2001, str. 25). O výpadcích velkých jaderných elektráren, které vlastně lavinu spustily, se přitom taktně mlčí.

Výpadky proudu v Kalifornii se samy o sobě mohou zdát až malicherné. Kdyby k nim došlo v Mosambiku, Gruzii či České republice, svět se o tom sotva dozví. Kalifornie je ale pojem, který má v dnešním světě váhu. Spirálu, kterou tamní události roztočily, proto nelze přehlédnout a její význam podceňovat. Přijatá odvetná opatření mohou mít dalekosáhlé důsledky.