Čtenář je nebezpečný člověk

Knihu Hastrman jste věnoval „Duze, která bývá na mračnu za deštivého dne“. Co vás k tomu vedlo?

To je citát z Ezechiela. Je to krásná větička a mně to připadalo jako útěcha, kterou by mohla být i tahle moje zelená knížka. Zdálo se mi, že se to docela hodí, protože duha přináší útěchu, a proto bych jí mohl tuhle knížku věnovat. Je to trošku šílený, věnovat knížku duze, ale samozřejmě ta ekologická organizace je tam taky. I když o ní moc nevím…

Myslíte, že ta knížka opravdu může být pro někoho útěchou? Hlavní hrdina, vodník procházející skrze několik století, chce své vody vyčistit od nánosů bahna, odpadů a vyjetého oleje. Je odhodlán bránit krajinu všemi prostředky a za každou cenu. Ale zjišťuje, že v daném systému není nikdo za nic zodpovědný, že všichni házejí vinu jeden na druhého. A samotný hastrman, on sám, také nakonec nedopadne nejlépe. Na mě z knihy čišela spíš bezradnost…

Ano, ale tohle jsou možná věci, které s ekologií moc nesouvisejí. Souvisejí jednak s komplikovaností hlavní postavy (o které si myslím, že je překomplikovaná; dneska bych ji udělal jednodušší), a jednak s dějem, který je zasazen do určitého mýtu. Hlavním impulsem k jejímu napsání byl pro mne hněv. Hněv a zoufalství nad tím, jak kopce v severních Čechách berou za své. I když už předem jsem věděl, že svou knížkou ničeho nedosáhnu a že bagry se prostě nezastaví. A taky se nezastavily, těží se dál a já to vidím přímo z okna. Radši už si neberu ani dalekohled, protože je to opravdu smutné. Takže v tomhle smyslu je to, myslím, určitá útěcha. I když divná útěcha. Ale je to tam.

Útěcha pro koho?

Pro lidi, které bolí podobně jako mě, že se s životním prostředím takhle zachází, ale zároveň vědí, že toho moc nedokážou. Něco dokážou, ale nikdy ne dost.

Hastrman obzvlášť těžce nese, že krásnou a magickou horu rozebírají rypadla těžební společnosti. Proč jste si ze všech těch kopců vybral právě Vlhošť?

Asi především proto, že na ni vidím z balkónu matčina bytu v České Lípě. A protože mě ten kopec od první chvíle fascinuje. Je strašně krásný. A pod ním jsou rybníky a odtud už je jen kousíček k hastrmanům. Ten kopec byl jedním z prvotních obrazů, který vedl k napsání Hastrmana. Ano, protože jsem měl strach, že taky zmizí.

Odkud se bere váš silný vztah ke krajině?

V tomhle případě je to krajina mého dětství — Máchův kraj, severní Čechy a zvlášť Českolipsko. Okolí Doks pro mne představuje prapůvodní obraz třeba lesa, pole nebo jezera. Tuhle krajinu vidím, když se řekne jedno z těch slov, tyto obrazy mám zakódovány od svých dvou let nebo ještě dříve. Každý v sobě takové obrazy nosí. A když člověk dospěje, vidí, že jejich předlohy nejsou neměnné. Ale ony by se neměly měnit — hora ať zůstane horou, jezero jezerem.

Napadlo vás někdy bránit třeba ten kopec vlastním tělem? Zúčastnil jste se někdy tzv. přímé akce?

Podobné akce sice obdivuji, ale sám bych se asi nezúčastnil. Jednak proto, že je k tomu potřeba více lidí, a jednak já takové společné podniky nevyhledávám. Já bych se spíš díval a snažil bych se to nějak popsat, dát o tom zprávu do světa nebo to zasadit do nějakého kontextu. Myslím, že bych se nedokázal připoutat k ostatním lidem. Ke stromu možná ano. Ale jak jsem řekl, obdivuju lidi, kteří to dělají. Zároveň však pochybuji, že je to úspěšné. Samozřejmě tím lzezískat pozornost médií. Je to strašně silný obraz — mladí lidé připoutaní k bagru. To je ohromný, dobrý obraz. Ta divadelnost!

Vycházel jste při psaní Hastrmana ze znalosti fungování skutečných ekologických organizací, nebo to byla spíše fikce?

Spíš fikce, i když malou rešerši jsem si dělal. Tenkrát jsem sledoval obranu, respektive diskusi o pokračování další těžby na Tlustci. Podle toho se vytvářely mé fantaskní představy o té organizaci. Dělal jsem si z těch lidí trochu legraci, i když je to možná nevhodné. Ale zároveň jsem věděl, že je nemůžu brát příliš vážně, protože bych se pak jejich myšlenkou nechal natolik strhnout, že by mi utekl můj vlastní antihrdina. A já jsem se potřeboval soustředit hlavně na něj. K „Dětem vody“ jsem si potřeboval udržet vztah spíše chladný, tím pádem ironický.

V mnoha detailech se vám podařilo ekologické hnutí velmi přesně vystihnout. „Děti vody“ ale zároveň působí hodně fundamentalisticky a staromilsky — mám na mysli všechny ty návraty ke starým zvykům, tradicím a rituálům… Myslíte si, že ekologické hnutí takové skutečně je?

Ne, určitě není. Vždyť oni tu horu postaví znovu. A já myslím, že ekologické organizace by třeba i do něčeho takového šly, ale proč by do toho šly bez použití moderní techniky? To už je opravdová fantazie a fabulace.

Motiv návratů do minulosti se objevuje i ve vašich dalších knížkách. V Sedmikostelí láska k dobám dávno minulým a lítost nad pustošeným městem přimějí hrdiny až k hrůzostrašným vraždám. Závěr je v tomto směru obzvlášť děsivý. Stín katedrály ukazuje v postavě stavitele Fulcanelliho naopak návrat do minulosti v lepším světle. Chcete před podobnými tendencemi spíše varovat, nebo vám jsou sympatické?

Chtěl bych rozlišit mezi těmihle knihami. Stín katedrály je asi méně poctivý, protože je mnohem chladnější. Snažil jsem se napsat román, kde já sám nejsem až tolik účasten. Sedmikostelí jsem ještě bral hodně vážně. Možná jsem byl naivnější než dnes. Tenkrát jsem se děsil nějakých svých podivných sklonů, protože mám rád středověk s jeho drsným právem a přísným řádem. Proto jsem stvořil postavu, která se tímhle úžasným světem nechá zlákat a svést. Zároveň jsem věděl, že to není obhajitelné. Možná proto tam je ten provokativní konec, z něhož nicméně není jasné, jaký je můj vlastní postoj. A můj postoj je obojetný. Středověk mi je sympatický, ale zároveň jsem demokrat a humanista a nikdy bych nechtěl, aby někdo někoho kvůli něčemu zabíjel. To patří do světa fikce. Všechny temné pudy a impulsy lidské duše se mají ventilovat v umění. Takže pro mě to byla terapie a zábava zároveň. A pochopitelně jsem chtěl lidi varovat nebo aspoň vyprovokovat k nějakému zamyšlení — třeba jak by se k tomu postavili oni. Ale nechtěl jsem dávat žádnou definitivní odpověď.

Říkáte, že máte rád středověk. Vracíte se ale i k době národního obrození a postavám Boženy Němcové nebo Jaroslava Vrchlického. Vidíte zde nějakou spojnici?

Je tam estetická afinita, kdybych měl použít krásná cizí slova. Je tam romantický nebo novoromantický návrat ke gotice. Vnímám to hlavně přes obrázky, přes výtvarné umění. To bylo v 19. století velmi silné — třeba kostely a novogotický purismus. Tam vidím tu spojnici. A spíš než o naše národní obrození, které je záležitostí české společnosti, mi jde o devatenácté století jako takové. Národní obrození, jemuž šlo především o jazyk a svébytnou národní kulturu, mě upřímně řečeno moc nezajímá. Vidím, že jsme měli strašně slabou literaturu a strašně slabé výtvarné umění v porovnání s Evropou. Líbí se mi tehdejší společnost, protože se mi zdá velmi čitelná, a myslím, že byla stejně čitelná i pro lidi, kteří v té době žili a měli určité vzdělání a určitý rozhled. Dvacáté století mi vadí, protože postrádá řád, který bychom našli ještě v devatenáctém století. Ten řád se trochu podobá středověkému řádu, protože v obou těch obdobích všechno fungovalo. Sice jste si toho nemohli moc dovolit, ale mohli jste v podstatě dobře přežít, pokud nepřišla válka nebo jiná katastrofa. Možná to souvisí s touhou po pohodě. Pro mě je biedermeier ideální dobou, v níž bych opravdu chtěl žít. Kdybych dělal něco podobného jako dnes, tj. psal romány, tak bych na tom byl dobře. Měl bych krásného nepřítele, byl by to měšťák, a já bych mohl stále ještě bojovat za nové věci. Protože to nové by se ještě tak strašně nevymklo, jako se tomu stalo ve dvacátém století, kdy svět došel na pokraj naprostého zničení. V devatenáctém století mělo ještě smysl pokračovat dopředu. Ve dvacátém století jako by už kyvadlo dospělo k bodu, odkud zbývá pouze cesta zpátky. Takové pocity jsem měl, když jsem psal Sedmikostelí.

Ve Stínu katedrály jedna z postav říká: „Čtenář je nebezpečný člověk. Nese si vinu.“ Myslíte si něco podobného o svých čtenářích?

Člověk si představuje ledacos. Hlavně jim nevidí do hlavy a neví, jak zareagují. Znám příklady z umění, kdy jej jeho recipienti vezmou vážně a pak jdou a udělají něco strašného. Slavný atentát na Reagana byl svého času inspirován filmem Taxikář. Připadá mi fascinující, že film může něco takového způsobit. A jistým dekadentním způsobem mě to láká — provokovat lidi až k excesům. Zároveň z toho mám trochu strach. Váš text může číst někdo, kdo jej vezme jako návod. A čtenáři můžou být nebezpeční i jiným způsobem.

Jakým?

Třeba, když si z vás udělají součást svého světa. Zrovna dneska se mi stalo, že mě nějaký pán oslovil v metru, začal mi říkat jménem a říkal, co znamenám pro českou literaturu. Na jednu stranu to člověka potěší a na druhou stranu šokuje. Říkal jsem si, co kdybych napsal něco, co by takový člověk nepovažoval za vhodné, a pak by došlo k hádce nebo pěstnímu souboji. To se může stát. Prostřednictvím literatury navazujete vztahy s lidmi, které vlastně vůbec neznáte. Navazujete vztahy, aniž byste věděli, kdo je na druhé straně. Ale oni vás znají. Anebo si to myslí.

Zmiňoval jste film Taxikář. Znáte nějaký případ, kdy něco podobného způsobila kniha?

Určitě jsou, ale nedokážu uvést žádný konkrétní. Je pravda, že v souvislosti s Hastrmanem mě párkrát napadlo, že by to někdo mohl zkusit podobným způsobem. Ale co třeba Mein Kampf? Taky kniha, že?

Chystáte nějakou další knihu na podobné téma?

Proboha. Ale pokud myslíte ekologické téma, tak zatím ne. Ale politickou ano. Teď se mi do toho dostal román o Santinim, který mě zajímá mnohem víc, aspoň v současné době. Nacházíme se v přechodné době v souvislosti se vstupem do EU. Náš život se nezmění ze dne na den, ale pomalu se měnit bude. Proto bych radši ještě počkal, jak takový politický román pojmout, ale hrozně rád bych ho napsal. Nejdřív však Santini, do toho ještě nějaké divadelní hry, takže opravdu nevím, kdy se k té politické knize dostanu. Potřeboval bych být na volné noze.

Politickému tématu jste se věnoval už v Pamětech poslance parlamentu…

PéPéPéčko sklidilo velkou kritiku. Říkali, že to vůbec nejsem já. A přitom jindy mi kritici spílají, že moje ostatní romány si jsou příliš podobné, dokonce že je to jakási trilogie, což není pravda. Sedmikostelí je o městě, Hastrman o vesnici — to jsou dvojčata, ale ten katedrální román, to už je něco úplně jiného. Spojovat tyhle knihy lze jen při povrchním čtení. Na povrchní čtení má nárok běžný čtenář, ale ne kritik nebo recenzent, který o tom chce psát.

Které ze svých postav máte nejraději?

Úplně nejradši jako dvojici mám Katynku s panem baronem. Je mi strašně líto, že jsem ho nechal zemřít — už ho nemůžu oživit, i když kdo ví… Ale Katynka mi připadá ve druhém díle strašně nevyužitá. Taky už mi to pár lidí omlátilo o hlavu. Myslím si, že by se v tom mělo pokračovat, už proto, že je to proti pravidlům — recyklovat literární postavy v jiných dílech — to se mi líbí, že to není košer. O to víc bych to měl dělat, protože je škoda nechat je jenom v jednom kontextu, jenom v jednom díle. Tyhle dvě postavy mám nejradši. A taky mám rád antihrdiny, jenomže oni jsou vlastně skoro všichni antihrdinští. Ale někteří jsou vyloženě padouši, jako třeba Max Unterwasser. Ten má v sobě strašně moc temného potenciálu a v tom budu s gustem pokračovat. Už byl v jedné povídce, teď v mém posledním románu a jak ho znám, bude řádit dál.

Ve svých knihách se nevyhýbáte tzv. společensky angažovaným tématům. Jsou pro vás pouhou kulisou, na které se odehrává děj, nebo se chcete skrze své psaní k určitým tématům veřejně vyjadřovat?

Řekl bych, že pravda je někde uprostřed. Nikdy to není tak, že bych si řekl:a teď se budu angažovat v tomhle a napíšu o tom román. To možná jde politickým spisovatelům, ale sám si nedokážu představit, že bych takhle napsal něco dobrého. Možná PéPéPéčko, které se mi povedlo nejmíň, byl tenhle případ. Ale většinou to je věc, která vám prostě vadí. Třeba jak vypadá Praha nebo jak vypadá český venkov. A jde to z nějakého vnitřního pocitu, z nějaké nespokojenosti nebo pocitu neštěstí nebo zoufalství. Pak si zjistíte, jaký je váš způsob boje — můj způsob je psaní — a jdete do toho. A pokud jde o kulisy, ty jsou taky důležité. Já si vybírám krásné kulisy. Nemám rád romány, nemám rád divadelní hry ani filmy, kde se nepočítá s bohatou výpravou. Taková střídmost je mi cizí. Tyhle zcizující efekty byly dobré v avantgardním umění 20. století, a to si myslím, že je dneska úplně pryč. Shakespeare se dá hrát v nádherných kostýmech a krajkách. Ale jakmile jsou herci v hadrech nebo texaskách, neslyším z jejich replik vůbec nic.

Mluvil jste o neštěstí, naštvanosti a zoufalství jako o motivaci k psaní. Dokážete si představit nějaký pozitivní impuls pro psaní?

To jo, jistě. Záleží na každém tvůrci, čím se nechá vyprovokovat. U mě jsou negativní impulsy silnější, ale možná se to bude měnit s přibývajícím věkem. Člověk se stává smířlivější.

Které ze současných spisovatelů, českých i zahraničních, vy sám rád čtete?

Tak zrovna na tuhle otázku bych nechtěl moc odpovídat, protože já toho moc rád nemám. Pracuju jako redaktor v nakladatelství, musím přečíst spoustu rukopisů a knížek, které se sem valí hlavně z anglicky mluvícího světa. Z té obrovské záplavy je kvalitní tak jedno až dvě procenta. Většina je balast, většina jsou věci psané jenom proto, aby si to koupilo hodně lidí. Je za tím snaha vyjít vstříc — nechci říkat masovému — ale nějakému širšímu vkusu. Já mám rád umění, ať už to obrázkové nebo to slovní. A myslím si, že umělec se musí snažit nikoliv vycházet vstříc publiku, ale naopak ho dostat na svoji stranu. Nebo aspoň donutit je změnit nějak vidění světa nebo přinejmenším je vyprovokovat k takové snaze. A to podle mě dělá strašně málo lidí. A proto mě většina současné literatury — alespoň pokud jde o příběhy, o fiction — strašně nudí. Proto nechci mluvit o současných autorech. Většinou jsem z nich zklamaný.

Nebojíte se tendence „opisovat“ nebo se inspirovat při psaní vlastních příběhů z příběhů, které jste četl?

Ale jo, myslím, že tyhle inspirace jsou legální a určitě mám hodně vzorů. Umberta Eca mi předhazují tak, že už je mi z toho špatně, ale rozhodně tam byl. Kdyby nebylo Umberta Eca, nezačal bych psát. Protože on přišel v roce 1981 nebo 82, kdy vydal Jméno růže, s něčím, co pro mě bylo naprosté zjevení. Vidíte, mám rád Umberta Eca, i když jeho další věci jsou předmětem mé kritiky a myslím si, že jsou strašně nedokonalé a že on je příliš vědec a málo spisovatel. Ale Jméno růže ukázalo novou cestu románu právě po období experimentu, po období avantgardy. Mluví se o postmoderní době. To slovo je strašně vachrlaté, je trošku nebezpečné ho používat, ale pro mě bylo najednou jasné, že to nekončí, že poutavý příběh je tak strašně silný fenomén, že může pokračovat v dalších a dalších románových mutacích. A to je možná i můj případ.

K závěrečné otázce mě inspiroval Milan Kundera svojí charakteristikou interview: „…žurnalista vám klade otázky, které zajímají jeho, a ne vás…“ Proto bych se chtěla zeptat, jestli je nějaká otázka, která by vás zajímala, a my jsme ji nepoložili?

Zase se dostáváme k otázce, na kterou jsem nechtěl odpovědět — a to je otázka mých vzorů. Nyní už na ni chci odpovědět. Zmínila jste Milana Kunderu, který je pro mě vzor par excellence. I když nemůžu říct, že bych znal jeho dílo pořádně, protože jsem se dostal k Nesmrtelnosti — což je vlastně i docela dobré, dostat se k nesmrtelnosti, ne? Považuji ho za ohromného spisovatele, který je u nás směšně nedoceněn. Jemu bych rozhodně vyslovil dík, protože on je právě jedna z těch postav, jakkoliv neotcovských, na které se dá navazovat. I když si myslím, že bychom si spolu při rozhovoru rozuměli nejspíš tak, jako si rozumějí spolupachatelé kriminálních činů.

Připravili Marta Misíková a Martin Ander.