Divadla opomíjejí zásadní konflikty

31. března 2012 /
foto: Saša Uhlová

Loni na podzim proběhly v Brně, Lublinu a Berlíně divadelní festivaly Dramatická klimatická změna a Afrika, při nichž brněnské Divadlo Polárka uvedlo hru Zmatek nad zmatek. Stejnojmenný román Julese Verna, pojednávající o hamižných velkopodnikatelích z Gun Clubu, kteří kvůli těžbě uhlí pod Arktidou vychýlí zemskou osu, adaptoval na dnešní klimatickou realitu dramatik Roman Sikora (*1970). Absolvent brněnské JAMU, břitký divadelní kritik a autor dvacítky her přitom nezapřel, že politická satira, sžíravá ironie i angažovaný přístup ke světu jsou jeho doménou. Na úvod „veselého muzikálu o děsivých věcech“ slyšíme v parafrázi slavné dětské básničky například toto: „Sedm malých černoušků čekalo na déšť, jeden seschl, než přišel, zbylo jich jen šest…“

Je Zmatek nad zmatek určen dětskému, nebo dospělému publiku?

Psal jsem jej spíše pro dospělé a myslím, že inscenace se hodí spíše pro ně. Ale podle mě ho snesou i středoškoláci.

Ptám se proto, že ho hraje Divadlo Polárka i v dopoledních představeních pro děti a mládež a přišlo mi, že mladistvé publikum danou míru ironie nebo přítomnou sado-maso tematiku stěží „rozklíčuje“.

Je to možné. S Polárkou se domluvil režisér Jakub Maceček, protože už s ní předtím několikrát spolupracoval, a já jsem na to přistoupil. Má sice pověst divadla pro děti, kterým i de facto je, ale čas od času v ní vznikají i projekty pro dospělé, hrané ve večerních hodinách.

Nevytýkají vám to divadelní recenzenti?

Ne. Oficiálních ohlasů ale zatím moc nevyšlo. Vím o dvou divadelních recenzích. Jinak média Zmatek ignorovala — což je u mých her normální (smích). A abych nezapomněl, ještě vyšla povšechná reakce na webu klimaskeptik.cz varující, že se v Brně inscenuje alarmistické divadlo pod patronátem Czech Globe (Centra výzkumu globální změny Akademie věd ČR — pozn. red.). To by vás v Sedmé generaci mohlo pobavit (smích).

Jakožto divadelní kritik vytýkáte tuzemským inscenacím mimo jiné schematičnost, nepropracovanou psychologii postav nebo dokonce propagandističnost. Neplatí to samé i pro Zmatek nad zmatek?

Doufám, že ne. Českému divadlu ale hlavně vytýkám jeho víceméně lhostejný přístup k současným politickým a společenským problémům. Osobně se snažím psát angažované hry, což je v současném konformistickém divadelním prostředí dost menšinový žánr. Česká divadla se věnují spíš intimním tématům, vztahům, soukromým světům, než aby vykračovala do širšího společenského nebo politického prostoru. A pokud do něho občas vykročí, neví si s ním moc rady.

V recenzi na hru Česká válka, napsanou a režírovanou Miroslavem Bambuškem v Divadle Na zábradlí, píšete, že ve schematickém příběhu mezi zlými komunisty a hrdinnými odbojáři bohužel chybí takzvaná mlčící většina, která zpravidla sehrává nejpodstatnější roli. Ve Zmatku tato mlčící většina nechybí?

Myslím, že nechybí. Především jsou tam Afričané, kteří dřou ve fabrikách za směšnou mzdu a umírají jako na běžícím páse při neštěstích, na nemoci nebo hlady. Součástí mlčící většiny jsou paradoxně média a jejich reprezentanti. Ale je to satirický muzikál, černá groteska umožňující značnou nadsázku. Česká válka se většinou nese v realistickém duchu a jejím problémem je schematičnost pojímání třetího odboje, moralizování, hledání viníků a dost nešikovné zobrazování brutality té doby, což ve výsledku připomíná socialistický realismus. A ačkoli se tváří, že k tématu třetího odboje zaujímá objektivní stanovisko, v podstatě se tato hra jen staví na jednu stranu nerozřešitelného sporu o to, jestli jsou Mašínové hrdinové, nebo vrazi. Nehledě na komické nesmysly, jako když v inscenaci vesničané hájí svého katolického faráře za zpěvu husitského chorálu Ktož jsú boží bojovníci.

Vy ve svých hrách nemoralizujete?

Občas asi ano. Ale snažím se tomu vyhýbat. Zajímají mě společenské mechanismy, rozpornost reality. Problém nijak nerozkryjete, když o něčem prohlásíte, že je to nemorální. To je argument pro blbce. Jeden bláznivý kritik z časopisu Týden mě třeba obvinil z toho, že se má nedávná hra Zpověď masochisty, v níž kritizuji současnou vládu, podobá hitlerovské antisemitské propagandě, ale ani on si na moralizování nevzpomněl… Moralizování nesnáším. Je to moc pohodlné.

Proč by měla patřit politika na divadlo?

Protože politika je běžnou součástí našeho života a nevidím důvod, proč by neměla být běžnou součástí divadla. Naše životy mají mnoho vrstev: jednou z nich jsou intimní světy, další náš profesní svět, jinou zase politická rovina a tak dále. Tyto vrstvy se navzájem ovlivňují a prostupují a vzniká z nich komplexní struktura, a když se divadlo politické složky vzdá, ochuzuje obraz reality o jednu polohu — která má zásadní, i když třeba skrytý vliv také na intimní, soukromý život.

Inspirovalo vás v tomto ohledu Osvobozené divadlo Voskovce a Wericha?

Určitě, mám je hodně rád, ale objevil jsem je až později. Na počátku mě ovlivnil zejména Bertolt Brecht. Jejich pojetí divadelnosti možná nevychází z podobných základů, ale dociluje podobných výsledků. Některé hry V+W jsou fantastické. Zmatek je jim příbuzný, mimo jiné i skrze skvělou hudbu Maria Buzziho.

foto: Michaela Wecker

Divadlo Polárka: Zmatek nad zmatek, foto: Michaela Wecker

Před pěti lety jste v dokumentu Iva Bystřičana Sikora — malý osobní marketingový epos tehdejšímu děkanovi Divadelní fakulty JAMU namítal, že divadlo nemá čekat na příchod společenské krize, ale mohlo by upozorňováním na akutní problémy pomoct zabránit různým rozporům. Myslíte si to stále?

Myslím, ale ona preventivní funkce divadla zůstává v rovině neověřitelné teorie. V dějinách si spousta lidí myslela, že umění má výchovnou funkci a může proměňovat realitu. Mám za to, že pokud tuto funkci nějaké umění opravdu má, tak je to právě umění, které se nebojí konfliktů, nebojí se jasně projevit názor, zaujmout postoj. Což je u nás problém, protože zdejší divadelníci jsou obecně málo odvážní.

Ale i kdyby se mělo ukázat, že tato „osmyslňující“ preventivní funkce umění je fikce, alespoň jde o užitečný program, který člověku propůjčuje energii a motivaci, aby se umění věnoval.

Stále své hry píšete, jak jste kdysi uvedl, „v jakýchsi záchvatech zuřivosti, vzteku na okolní svět, ale i na sebe sama“?

V podstatě to pořád platí. Akorát se teď víc směju než vztekám, ale i ten smích je občas dost zuřivý a útočný…

Říkáte, že jsou zdejší divadelníci obecně málo odvážní. Jaká témata opomíjejí především?

Jak jsem už zmínil, nejvíc mi vadí malá odvaha pouštět se do politických, sociálních nebo ekologických rozporů dnešní doby. Spousta divadelníků se tváří, že se jich sociální problémy, kterými u nás aktuálně prochází stále větší množství lidí, netýkají. Zřejmě si připadají jako součást společenské elity a spokojují se s rolí privilegovaných dvorských umělců, kteří reprezentují vládnoucí systém a zásadní konflikty spíše maskují.

V posledních „krizových“ letech se situace politického divadla nezlepšila?

Určitě ano. Pamatuji si, že v devadesátých letech byla politika na divadle vyloženě tabu. Částečně od roku 2000 a zejména v poslední době se situace proměňuje k lepšímu — radikalizace celé společnosti dorazila i do divadla, ale divadelníci jsou stále hodně nedůslední, jimi provozovaná kritika je krotká. Existují samozřejmě výjimky, ale není jich mnoho.

Například?

Dlouhodobě se politice věnuje třeba brněnské Divadlo Feste. Pak samozřejmě také Miroslav Bambušek, s nímž sice v mnohém nesouhlasím, ale angažovanost se jeho divadlu nedá upřít. Na ostatních scénách jde zpravidla o jednorázové záležitosti, například Národní divadlo nedávno uvedlo hru Lucy Prebbleové o krachu nechvalně známé energetické společnosti Enron. Ale inscenace je to zase po česku zašolíchaná a obroušená. Vlažná.

Na konci zmiňovaného dokumentu Iva Bystřičana stálo, že zvažujete psaní scénářů pro seriál Ulice vysílaný na TV Nova. Šel jste nakonec do toho?

Ano, ale po měsíci a půl jsem toho nechal, protože jsem tu manufakturní práci vůbec neuměl a myslím, že ani nemám šanci se ji naučit. K tomu, abych se přizpůsobil požadované rutině, nejsem — abych tak řekl — dostatečně flexibilní (smích).

Místo toho „chrlíte“ jednu hru za druhou. Na jaké pracujete teď?

Shodou okolností jsem právě dopsal jednu pro Divadlo Feste. Jmenuje se Pohřbívání a pojednává o Václavu Klausovi a jeho věrných. Podle jejího režiséra Jiřího Honzírka jde o takovou dvouhodinovou Českou sodu. Premiéra by měla být 7. června v Brně.

Jakožto známého kritika soudobých poměrů se vás nemůžu nezeptat na naši tradiční otázku: v jaké společnosti žijeme?

Ve společnosti, která si peníze povýšila na smysl všeho a dokud se tohoto náhledu nezbaví, půjde pořád tam, kam jde teď: do prdele, abych to řekl diplomaticky (smích). U nás navíc prokazatelně vládnou finanční oligarchie a politické strany, podle mě hlavně pravicové, jen plní jejich zakázky. Myslím, že pokud se nic zásadního nezmění, zase skončíme v nějaké diktatuře. A smutné je, že polovině současných vládních politiků je to srdečně jedno a ta druhá si to vůbec neuvědomuje.

Připravil Vít Kouřil.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2019 vyjde v 2. polovině října.