Domácí násilí: divná podoba lásky

Manžel paní Ludmily byl vysoce postaveným policistou. Manželku týral 22 let, po fyzickém napadení následovalo vždy období, kdy sliboval, choval se lítostivě, byl nešťastný z toho, co učinil. Doma byl tvrdý, autoritativní, všichni museli udělat to, co si přál, jinak následoval fyzický trest. Nejhorší období nastalo asi rok před tím, než se paní Ludmila rozhodla navštívit specializovanou poradnu pro oběti domácího násilí. V této době ji manžel fyzicky surově napadal každý den a celou rodinu týral rovněž psychicky. Manžel paní Ludmily svou manželku několikrát znásilnil. Neustále jí vyhrožoval smrtí, přičemž jí „slíbil“, že nepřežije, a že pokud ji nezabije fyzicky, nebo pokud na ni nenajme nějaké profesionální vrahy, udělá z ní blázna (a na důkaz svých slov ji nechal dvakrát pro výstrahu přepadnout). Paní Ludmile neustále opakoval, že nemá žádnou šanci na odpor, zdůrazňoval, že je policistou, který ví, jak v dané situaci jednat, a nezastavil se ani před ostentativní demonstrací služební zbraně. Paní Ludmila měla odposlouchávané telefony a byla sledována na každém kroku. Nacházela se v naprosto zoufalé situaci. Veškeré její pokusy vzepřít se a poukázat na chování jejího manžela skončily nezdarem. Policie s ní jednala degradujícím a pro ni velice zraňujícím způsobem, veškerá trestní řízení byla (i přes dostatek důkazů typu lékařské zprávy např. na opakované podlitiny po celém těle, naražená zápěstí, poranění genitálií, zlomení sanice apod., svědecké výpovědi) – zastavena, odložena. Paní Ludmila byla psychicky již téměř zlomená, i přes její obrovskou sílu a vůli, a to zejména ve vztahu k dětem – zájem o ně ji držel při životě.

Situace se neustále výrazně zhoršovala. Paní Ludmila prožívala období vážné posttraumatické stresové poruchy (byla psychicky zranitelná, ztrácela sebevědomí, ztratila životní iluze, o něž se opírá duševní stabilita zdravého člověka, trpěla pocity bezmoci, sebeobviňování, emocionální lability, vymizela u ní radost ze života, ztratila osobní perspektivu, nedůvěřovala svým vlastním silám, byla výrazně depresivně laděna, nebyla schopna soustředění, i běžné životní činnosti ji nesmírně vyčerpávaly). Na okolí působila dojmem „blázna“. Opakované násilí mělo silně devastující účinky na její zdravotní stav. K bezvýchodnosti situace přispěl i fakt, že nebylo možné, aby odešla z místa svého bydliště např. do azylového domu se skrytou adresou. Její nejmladší syn je totiž těžce zdravotně postižený a nemůže navštěvovat jinou základní školu ani výrazně změnit prostředí. Paní Ludmila se nacházela v katastrofické finanční situaci (k dispozici měla pouze invalidní důchod a sociální příspěvky na nemocného syna ve výši necelých 3500 Kč a nepravidelně hrazené výživné na syna ve výši 2500 Kč – přičemž jen nájem a služby spojené s užíváním bytu činily 6000 Kč; za léky pro syna vydala každý měsíc kolem 1000 Kč), byla podvyživená (často se stalo, že její celodenní stravu tvořilo pouze půl litru mléka). Její manžel, vědom si své převahy, rozmanité útoky neustále zintenzivňoval a zdokonaloval.

Podle slov psychiatra (který paní Ludmilu léčil tři roky) bylo velmi pravděpodobné, že paní Ludmila již dále nebude zvládat situaci po psychické stránce a že se rozhodne spáchat sebevraždu.

Za pomoci právníků se s manželem podařilo podepsat dohodu o zrušení práva společného nájmu bytu a podařilo se docílit toho, že byt bude jako výhradní nájemkyně užívat pouze paní Ludmila a manžel se tedy bude muset vystěhovat. Dohody s manželem paní Ludmily bylo dosaženo nátlakem na jeho přímého nadřízeného, zejména rozhovorem o možné medializaci případu, a dále příslibem, že paní Ludmila odepře svůj souhlas s trest-ním stíháním pro podezření ze spáchání trestného činu znásilnění.

Po odstěhování manžela paní Ludmily ze společného bytu bohužel plně převzal jeho roli její starší syn (svým otcem rovněž intenzivně fyzicky týraný), který začal svou matku fyzicky napadat, krást jí finanční prostředky a psychicky ji týrat. Po jednom z fyzických útoků, kdy svoji matku hodil na okraj vany a bil ji pěstmi do zad, jí například řekl, že se dostatečně pro děti neobětovala, neboť ještě žije, že by měla mladým uvolnit místo na světě, že už tu strašila dost a že se postará o to, aby to místo uvolnila, byť by za to měl strávit zbytek života za mřížemi…

Definice a formy domácího násilí

Definice uznávaná britskou soudní praxí v roce 1992 pod pojem domácí násilí řadí: fyzické, sexuální, emocionální a psychické týrání žen jejich současnými nebo bývalými partnery zahrnující i vážné pohrůžky použití podobného násilí.

Za domácí násilí označujeme: násilí fyzické (např. škrcení, bití pěstmi, kopání, fackování, svazování, mlácení o zeď, ohrožování zbraní, vláčení za vlasy, dušení, popálení), sexuální zneužívání, vydírání, nátlak (např. ohrožování fyzickým násilím, zastrašování různými způsoby, rozkazování, co má žena dělat, nečestné ovlivňování dětí, odepírání potravy a spánku), psychické týrání (např. znevažování a ponižování ženiny osobnosti, zesměšňování ve společnosti, izolace, nečekané „kontrolní“ návštěvy či telefonáty, pronásledování, vzbuzování strachu, nesmyslné příkazy, psychohry), ekonomickou kontrolu (např. omezení přístupu k penězům, neposkytování peněz na provoz domácnosti, ale např. i zákaz chodit do práce), vyhrožování sebevraždou nebo jinou formou sebedestruktivního chování, jestliže žena neučiní, co si partner přeje.

S jedinou – izolovanou – formou domácího násilí se setkáváme velmi zřídka, častější bývá kombinace více forem.

Soukromí jako místo činu

Domácí násilí je specifické tím, že se odehrává za zdmi domovů, mezi čtyřmi stěnami. To je na jedné straně příčinou, proč zůstává často i řadu let utajeno, a zároveň je to také důvodem, proč se o ně lidé příliš nezajímají. Považují je totiž za soukromou záležitost. Také policie reaguje na partnerské konflikty velmi zdrženlivě. Dokonce ani lékaři se při zjištění stop možného násilí u žen raději neptají na jejich původ. Oproti tomu je třeba zdůraznit, že domácí násilí je negativní, celospolečensky nežádoucí jev, který nelze v žádném případě vnímat jako soukromou záležitost jednotlivce. Dosud však dochází k jeho bagatelizaci a zesměšňování, což v konečném důsledku znamená téměř absolutní nemožnost zlepšení situace žen, jež se stávají jeho oběťmi. Násilí není možné nijak omlouvat: fyzické nebo psychické týrání, které vyjadřuje moc nad druhou osobou, nemůže být soukromou záležitostí, nad kterou společnost zavře oči a vytěsní ji ze svého podvědomí. Běžnými svědky takového násilí jsou navíc děti, které mohou přejímat podobné vzorce chování a sociálně patologické chování dále reprodukovat.

Spirála domácího násilí

Většinou bohužel platí, že domácí násilí nelze jednoduše vykořenit. Jedná se o záležitost dlouhodobou, probíhající v jakémsi cyklu, který se může opakovat i několik let. Projevy zprvu nenápadné nabírají na intenzitě a intervaly mezi jednotlivými fázemi se postupem času zpravidla zkracují. Útoky se stávají krutějšími a rafinovanějšími. K domácímu násilí dochází zpravidla opakovaně a zcela záměrně. Kromě dlouhodobého psychického teroru (např. odpírání spánku a jídla, zamykání v bytě) a bití dochází i k případům, kdy stupňující se násilí končí vážným poraněním s doživotními následky nebo zabitím.

Foto: PxHere.com.

Násilí má tyto etapy: 1) Období vystupňování napětí (např. neustálé zesměšňování, kritizování, vyhrožování). 2) Samotný akt násilí (sexuální zneužití, fyzický útok, psychický nátlak, který má za cíl pokořit ženu). 3) Odprošování, omluvy, svalování viny na ostatní (květiny, dárky na usmířenou, odprošování na kolenou, pláč, sliby, že se nikdy nic podobného nebude opakovat, obviňování ženy, že za to může vlastně ona).

Tato období se v násilném vztahu neustále opakují.

Syndrom týrané ženy (Battered Woman Syndrom)

Obětí domácího násilí se může stát za určitých okolností každá žena. Oběť se chová pro své okolí často nepochopitelným způsobem. Své útrapy zapírá či bagatelizuje, agresora omlouvá, obviňuje sama sebe. Týraná žena trpí pocity viny za svůj osud. Stydí se přiznat, že má ve vztahu problémy, často dokáže až mistrně maskovat různá zranění tak, že ani její nejbližší okolí nepozná, co se s ní děje. Bojí se, že jí nikdo neuvěří. Ženy často chápou vztah jako investici, které by se neměly vzdát, jakýkoliv problém chápou jako svoje selhání, svoji neschopnost udržet harmonii v rodině. Jedná se ale o přirozenou reakci – nevyhnutelnou odezvu lidského organismu a lidské psychiky vystavené nepřetržitému týrání. Ztráta veškerého sebevědomí, běžných měřítek hodnot a životních perspektiv vede k apatii a sebedestruktivním tendencím. Týrané ženy nejsou schopné normálních reakcí, jsou až nápadně vstřícné a ochotné každému vyhovět.

Charakteristická je zvýšená zranitelnost a nízké sebevědomí. Dennodenními pocity oběti jsou úzkost, strach, bolest a stres, nejistota, pocity bezmocnosti a studu. Je třeba si uvědomit, že tělesné rány časem mohou přebolet, rány psychické mnohdy zůstávají napořád.

Proč od něj neodejde

Česká společnost často klade otázky typu: „Proč od něj neodejde?“ „Když s ním zůstává, asi se jí to tak líbí.“ Nebo: „Tak hrozné to být nemohlo, když neodešla…“ Jak již bylo popsáno, výkon násilí na ženě se nikdy neomezuje na jedinou epizodu. Zakoušené násilí má pro postiženou stupňující se sociální následky. Týraná žena je svým okolím považována za méněcennou, neschopnou, neboť selhala ve své roli vést funkční vztah. Příbuzní, přátelé a kolegové velmi často oběti myšlenky viny a osobního selhání podsouvají. Nezúčastněné osoby nejsou schopny pochopit, proč žena ve svazku s násilníkem setrvává. Důvody, proč ženy neopustí svého násilnického partnera, jsou rozličné a individuální. Mnohé ženy žijí v naději, že muž své chování k nim změní. Je zcela typické, že pachatelé po prvních útocích podnikají velmi složité „usmiřovací ceremoniály“. Ženy, které v této fázi násilníkovi uvěří a ve vztahu setrvají, posilují proces odbourávání jeho zábran pro další trýznění. V mnoha případech je motivem setrvání ve vztahu s násilníkem prostě STRACH (když mě opustíš, zabiju tebe, děti, sebe… víš, že si tě najdu všude…). Žena, která zná muže nejen jako násilníka, ale i jako milého, něžného partnera, žije v představě, že tento vztah je vztahem na celý život a jeho selhání pro ni může znamenat selhání vědomí o vlastní schopnosti milovat a udržet vztah.

Jedná-li se o dlouhodobé týrání, je téměř vyloučené, aby se z tohoto vztahu vymanila. Mnoho žen neodejde pouze proto, že nemá kam jít.

Agresor

Domácí násilí není afektivním jednáním pachatele. Pachatel týrající svou oběť nepáchá tento čin ve stavu silného emocionálního rozrušení.

Vnější faktory hrají minimální roli. Útoky proti oběti nesouvisí s momentální životní situací či vnějšími stresy, které by plnily roli startérů násilného chování. Tíživá sociální situace, finanční problémy, konzumace alkoholu či užívání drog nejsou typickými průvodními jevy a tím méně příčinami domácího násilí. Lze se s ním setkat v rodinách a partnerských svazcích osob nadprůměrně materiálně zajištěných a společensky dobře situovaných nebo osob s vysokoškolským vzděláním (ve své praxi jsem se setkala např. s agresorem – ředitelem banky, primářem v nemocnici). Agresor může pocházet z jakékoliv společenské vrstvy. Nezáleží na jeho náboženském vyznání, dosaženém stupni vzdělání či např. příslušnosti k etniku.

Pro pachatele domácího násilí je charakteristický dvojí vzorec chování – navenek přistupuje ke své partnerce něžně a pozorně, v soukromí k ní však bývá bezohledný a násilnický.

Agresivní chování mezi partnery je z velké části naučené v dětství a mládí jako způsob řešení konfliktů a problémů, tedy přejímáním vzorců z primární rodiny. Pachatelé domácího násilí byli často v dětství sami týráni. Více než polovina chlapců, kteří byli týráni v dětství, se v dospělosti dopouští násilí.

Pro agresora bývají typické tyto vlastnosti: neschopnost vyjadřovat své city, udržování povrchních vztahů, nízké sebevědomí, jasná představa o dělbě rolí mezi mužem a ženou, snaha neustále kontrolovat, vychovávat a omezovat svou partnerku. Agresor považuje násilí za vhodný a správný způsob řešení konfliktů v partnerství. Své násilné chování bagatelizuje, omlouvá, popírá je a většinou pro ně nachází mnohá zdůvodnění (např. říká, že za násilí může alkohol, provokace partnerky, neutěšené dětství, stres apod.).

Je mýtem, že příčinou násilí je alkohol. Většinou je tomu tak, že alkohol slouží pouze jako berlička k překonání zábran, jako spouštěč násilí. Rovněž provokace ze strany oběti nepatří ke spouštěcím mechanismům. Chování oběti je z hlediska iniciace násilí podružné.

V případě domácího násilí se nejedná o poruchu partnerské komunikace či o přechodnou krizi ve vztahu. Rodinná terapie v těchto situacích většinou není způsobilým řešením.

Domácí násilí z pohledu práva

Domácí násilí je veřejnoprávní problém a postižen má být jeho pachatel, nikoliv oběť.

V českém trestním právu neexistuje samostatná skutková podstata trestného činu „domácí násilí“. Násilné skutky jsou posuzovány podle jednotlivých ustanovení paragrafů zákona o přestupcích nebo trestního zákona tak, jako kdyby jejich pachatelem byla kterákoliv jiná osoba. Fakt, že násilí bylo pácháno uvnitř rodinného kruhu, neznamená pro pachatele ani polehčující, ani přitěžující okolnost. Nejčastěji se jedná o trestné činy ublížení na zdraví, vydírání, omezování osobní svobody, zbavení osobní svobody, porušování domovní svobody, znásilnění, násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci, pomluvy, porušování tajemství dopravovaných zpráv, maření výkonu úředního rozhodnutí nebo nedovoleného ozbrojování či únosu.

Oznamovatelem o podezření ze spáchání trestného činu může být kdokoli (příbuzný, známý, soused – nutně to tedy nemusí být týraná žena jako poškozená osoba). Oznámení musí být přijato vždy, a to kterýmkoliv výkonným útvarem policie či státním zástupcem. Oznamovatel má právo žádat o potvrzení svého oznámení a o to, aby byl do jednoho měsíce vyrozuměn o učiněných opatřeních.

V našem trestním právu dosud neexistuje povinnost policistů (jako je tomu např. v Rakousku) při podezření na případ domácího násilí, a to v intenzitě přestupku či trestného činu, informovat oběť o možnosti kontaktovat nevládní organizace, které pomáhají.

U většiny případů trestných činů spadajících pod jednotící skupinu trestných činů domácího násilí je podle kontroverzního paragrafu 163 trestního řádu podmínkou zahájení trestního stíhání a pokračování v něm výslovný souhlas poškozené. Tento souhlas může vzít poškozená zpět až do doby, než se soud odebere k závěrečné poradě. Toto vzetí zpět nelze již nikdy odvolat.

V občanskoprávním řízení má oběť téměř vždy dvě možnosti, jak se domoci svých práv. Buď může podat řádnou žalobu (tato však může být u soudu projednána až za několik měsíců či let), nebo může podat návrh na předběžné opatření, který přijde na pořad jednání většinou do 30 až 60 dnů. Předběžným opatřením lze například žádat, aby agresor nenakládal s určitými právy či se něčeho zdržel, případně něco konal (např. aby agresor hradil veškeré náklady spojené s provozem bytu, ze kterého musela oběť utéci).

Samostatnou kapitolou je bytová situace obětí domácího násilí. Ženy zpravidla nemají kam jít. Chtějí-li však nějak řešit svoji situaci a zabránit násilí, jež je na nich pácháno, většinou nemají jinou možnost, než z bytu, který sdílí s agresorem, odejít. Nejčastěji řeší týrané ženy svou situaci odchodem ke svým rodičům, kde posléze žijí ve stísněných podmínkách, zatímco jejich bývalý manžel či druh užívá jejich společný byt třeba po dobu 5 let, než soud rozhodne o zrušení společného nájmu bytu.

Domácí násilí je negativní celospolečenský jev, který nelze v žádném případě vnímat jako soukromou záležitost jednotlivce. Násilí není možné omlouvat a žádná žena si nezaslouží, aby na ní bylo pácháno násilí. Každá žena má právo na bezpečnost, svobodu, a především na to, aby jí nebylo nikým ubližováno. Netolerujme domácí násilí.

Statistiky domácího násilí

Česká republika

• 61 % lidí zná případy domácího násilí z doslechu
• 26 % lidí zná domácí násilí přímo – zažili je jako oběť nebo svědek
• 97 % z obětí domácího násilí jsou ženy, 3 % muži
• 29 % lidí si myslí, že domácí násilí má společnost spíš tolerovat, protože to stejně vyřeší rodina sama
• 47 % lidí by váhalo pomoci, kdyby slyšeli zoufalý křik a pláč od sousedů
• téměř ve čtvrtině domácností, kde se některý z partnerů dopouští na druhém násilí, žijí děti
• oběť vyhledá pomoc v průměru šest let poté, co její partner začal projevovat násilnické sklony
• dvě třetiny lidí si myslí, že na pohled slušní lidé se domácího násilí nedopouštějí

Evropská unie

• v Irsku mají polovinu zavražděných žen na svědomí jejich manželé a partneři
• v Rakousku je polovina žádostí o rozvod zdůvodňována násilím manželů
• ve Finsku a Nizozemsku si na domácí násilí stěžuje pětina žen, v Portugalsku polovina žen

Uveřejněno v MF Dnes z 23. května 2001.

Jak pomoci oběti domácího násilí

• Přistupujte k ní s velkým pochopením a neodsuzujte ji. Zdůrazněte jí, že není sama, kdo něco podobného prožívá, že v podobné situaci se nachází mnoho dalších žen. Promluvte s ní o tom, jak se násilí vyvíjelo.
• Naslouchejte. Rozhodně se ji však nesnažte nutit k rozhodnutí. Jen ona sama se musí rozhodnout, bude-li týrání snášet. Mějte pochopení, že je pro ni velice těžké násilného partnera opustit. Dodávejte jí odvahu hledat řešení nelehké situace a pomozte jí, aby se ve své situaci vyznala.
• Zeptejte se jí, zda utrpěla fyzické zranění. Pokud ano, jděte s ní k lékaři a doporučte jí, ať si nechá vystavit lékařský nález o svém zdravotním stavu. Pokud se tak rozhodne, pomozte jí nahlásit napadení na policii.
• Informujte se o pomocných zařízeních pro ženy, poradenských centrech a službách a azylových domech.

Seznam organizací poskytujících v ČR pomoc obětem domácího násilí naleznete ZDE.

Informace Bílého kruhu bezpeční k problematice domácího násilí najdete na webu domacinasili.cz.

O syndromu týrané ženy napsala bakalářskou práci Tereza Janovská ZDE.