Divočina jako kulturní objekt

27. února 2005 /
foto: Luděk Čertík

Co je to divočina? Proč ji vlastně chráníme? A potřebujeme ji vůbec? Fenomén divočiny se snaží uchopit a pojmenovat český lesník a ekolog Igor Míchal. Tímto textem si dovolujeme připomenout člověka, jehož nedávný odchod zanechal smutek a dosud nezaplněnou mezeru v našem světě.

Slovem „divočina“ se začaly v poslední době označovat velmi rozmanité, ba protichůdné věci. Pro vymezení pojmu na ekosystémové úrovni je příznačné, že vývoj divočiny není určován zvenčí, ale vnitřním samopohybem bez předem stanovených cílů a časových lhůt. Různým pojetím divočiny je pak společné pouze to, že jde o věci vyrostlé samy ze sebe, nikoliv člověkem vytvořené, a že se řídí samy.

Takové pojetí umožňuje chápat jako pravděpodobně nejrozšířenější typ soudobé divočiny u nás ležící polnosti ve stavu dlouhodobých úhorů. Probíráme-li se však výkladovými slovníky, nacházíme v nich divočinu ve dvou jiných, byť také značně odlišných významech.

Pod prvním významem se skrývá „pustá oblast bez cest, v podstatě nekultivovaná a neobydlená člověkem“, pokrytá díky své nehostinnosti pro lidské osídlení dosud výhradně původními zonálními biomy (tedy hlavními suchozemskými ekosystémy klimaticky vyhraněnými podle zeměpisného pásma, například arktickými ledovými pustinami, tundrou, tajgou, patří sem i část tropických deštných lesů, pouští a savan). Intenzita lidského vlivu na biomy Země se liší nejen podle jejich „přívětivosti“ k lidskému životu, ale také podle lidských kultur, jež v rámci různých biomů vyrůstaly, kvetly a někdy i zanikaly. Pro nás jsou významné především biomy mírného podnebí našich zeměpisných šířek (většinově: opadavé listnaté lesy, jen extrazonálně v horách jehličnaté neopadavé lesy analogické severské tajze, v suchém nitru kontinentu stepi); v těch důvod extrémní nehostinnosti pro lidské osídlení neplatí. Divočina se zde může uchovat nebo obnovit pouze ve svém druhém významu, totiž jako „část zahrady nebo přírodní rezervace, vyhrazená spontánnímu vývoji“, tedy jako území dlouhodobě ponechané přírodnímu vývoji z lidské vůle.

Motivy pro ochranu divočiny

Vztahy k divočině — ať jakkoliv chápané — se nevytvářejí univerzálně. Toto vnímání se během času mění pod vlivem ekonomických, sociálních a kulturních podmínek. Rozdíly našich postojů k divočině nespočívají ani tak v tom, jak o přírodě teoretizujeme, ale spíše v tom, jak ji prožíváme. Nanejvýš nesourodé motivy pro cílevědomé ponechání části území spontánnímu vývoji se vzájemně proplétají a mají podle mého soudu toto pořadí společenské závažnosti: (1) psycho-emocionální motivy, (2) etické motivy, (3) utilitárně-funkcionální motivy, (4) přírodovědné motivy.

V euroamerické civilizaci se tyto motivy ochrany spontánního vývoje kromě prvního z uvedených uplatňují — na rozdíl od orientálních kultur — až od počátku industriální epochy, tedy ne o mnoho déle než pouhá dvě staletí. Obecně lze tvrdit jen tolik, že lidé vnímají divočinu ambivalentně — vyvolává v nich úctu i strach, nadšení i obavy, pocity bezpečí i ohrožení.

Psycho-emociální motivy

Většinové kulturně podmíněné postoje k divočině se významně liší v Evropě a v Severní Americe. Střední Evropa je původně vysloveně lesní krajina, která byla pro neolitického člověka daleko od potravního optima a neodpovídala ani požadavkům lidského biotopu, psychologicky normovaného archetypem slunné lesostepi. Prosvětlování lesů požáry a pastvou domácího zvířectva, později jejich likvidace klučením byly proto podstatným předpokladem přeměny lesní divočiny na ekumenu — osídlenou krajinu, vnímanou jako domov člověka. Tradiční kulturní krajina — a jinou ve střední Evropě mimo vysokohoří nemáme — je vůči lesní divočině protikladná — světlá, přátelská, produktivní, trvalá a předpověditelná, esteticky hodnotnější, a dokonce biologicky rozmanitější než přírodní lesní divočina.

V Evropě proto zůstává divočina dodnes u významné části populace zdrojem archetypické nechuti, jejíž zdroje není obtížné odkrýt. Nejméně po dvě tisíciletí od antiky je zde ideálem kulturní krajina — zahrada protkaná zbytky přírodních útvarů, vnímaná jako přírodě blízká a krásná. Péče o takovou krajinu je v Evropě úhelným kamenem tvorby prostředí a tradiční ochrana přírody se uskutečňuje v jejím rámci jako ochrana volně žijících organismů, zbytkových relativně přirozených biotopů a tradiční krajiny včetně její funkční způsobilosti pro „měkký turismus“ (skupina motivů 3).

Počátky ochrany přírody zde byly proto spojeny s pojmem „přírodní památka“ (německý geograf Alexander von Humboldt, 1819). Důležitými ideovými mezníky se staly v celoevropském měřítku ochrana Žofínského pralesa (1838) přírodymilovným vlastníkem — přítelem J. W. Goetha — hrabětem Buquoyem „jako památky dávno minulých dob pro názorný prožitek pravých přátel přírody“ (tedy motiv estetický) a založení trvalých výzkumných ploch Boubínského pralesa (1851) lesmistrem Johnem ještě před vyhlášením ochrany J. A. Schwarzenbergem (1858), „aby pro vědecké účely byla nejzachovalejší část pralesa … uchována pro všechny budoucí časy ve svém netknutém původním stavu“ (tedy motiv vědeckovýzkumný, uplatněn zde pravděpodobně poprvé v celosvětovém měřítku jako etalon toho, co dokáže příroda sama bez lidské pomoci).

Přesto v evropské kulturní tradici zůstává divočina podle většinového mínění v podstatě zbytkovým, neužitečným prostorem, předurčeným k postupné kultivaci (dnes většinou pro masovou rekreaci, pro kterou je vyhledávána a v duchu konzumní společnosti „milována až k smrti“ — skupina motivů 3). Bez využití člověkem není divočina z tohoto pohledu víc než pustina trestuhodně ležící ladem.

V Severní Americe docházelo během bělošské kolonizace s dominující anglosaskou složkou od přelomu 17. a 18. století k extrémní konfrontaci mezi importovanou evropskou civilizací a divočinou v prostorových měřítcích v Evropě nikdy nepoznaných. Divočina zprvu pokrývala celý subkontinent. Kontrast mezi nádherou panenské přírody a její rychlou zkázou zasáhl vědomí těch nejcitlivějších a nejvlivnějších kolonistů, nevyjímaje některé prezidenty USA. Rychle mizející divočině se dostalo ve vybraných ukázkách striktní ochrany. Divočina se stala předmětem národní pýchy a dokonce symbolem svobody — jedné z ústředních kladných hodnot Američanů (anglicky wilderness znamená také volná, nespoutaná příroda). Milníky tohoto procesu jsou: ochrana Yosemitského údolí (1864), vyhlášení Yellowstonského národního parku (1872) „pro potěšení lidí“ (tedy motiv utilitární), Gila Wilderness Area (1924) „pro přírodu samotnou“ (tedy motiv etický), federální Wilderness Act (1964).

Naznačené rozdíly postojů k divočině sociologové empiricky dokázali a historikové mohou doložit, jak se v poslední době hodnotové postoje z nich vyplývající šíří přes Atlantik do Evropy.

Etické motivy

Etické motivy aspirují — většinou málo úspěšně — na nadřazenost všem ostatním, protože morálka je především normativní soubor zásad a pravidel, jak bychom se měli chovat vůči okolnímu světu, i když se tak často nechováme. Způsob, jakým žijeme, je v nejhlubší skryté vrstvě ovlivňován tím, jakou úlohu si ve světě sami přisuzujeme. Etické normy mají proto vždy filozofický základ, protože vycházejí z představ o úloze člověka v konstituování světa a o jeho odpovědnosti za společenské dění, přičemž vždy přesahují to, co člověk musí, a často i to, co se mu bezprostředně vyplatí.

Zdá se, že pro vznik kladného etického vztahu k divočině jsou určující dvě podmínky filozofické povahy, které se zpravidla uplatňují jako zamlčené předpoklady.

Zaprvé jde o takové pojetí místa člověka v přírodě, kdy svět lidských kultur považujeme za součást přírody, nikoliv přírodu jako „doplněk“ našeho vlastního světa, a tím méně svět přírody a člověka jako dva navzájem bytostně protichůdné světy. S přírodou nejsme svázáni jen vzájemnými protislužbami, užitečností, výměnou výkonu a odměn. Jsme s ní svázáni geneticky a samo naše lidství je v dobrém i zlém plodem tohoto vztahu. Základní otázka etiky „co je dobré pro člověka?“ může být podle toho zodpovězena teprve jako odpověď na otázku ještě fundamentálnější: „Co je dobré pro onen větší celek (život vůbec? biosféru? přírodu?), jehož součástí je lidstvo?“

Někdy slýcháme a čteme mylná tvrzení, že vše je příroda (včetně trvale změněných ekosystémů a lidských sídel). Jde o nesmysl ekvivalentní zdánlivě protikladnému názoru, že dnes už nic není příroda, protože všechny ekosystémy jsou ovlivněné v globálním měřítku člověkem. Myšlenkové propojení biosféry s technosférou vytvářenou člověkem je předpokladem pro dosažení myšlenkové integrace člověka a přírody, z níž plyne kladný vztah k divočině. Jen lidé, kteří chápou technosféru jako subsystém biosféry, si nemohou nárokovat panský vztah k přírodě (jako je tomu u motivů 3 sub a, b viz dále).

Za druhé jde o uznání vnitřní hodnoty věcí nevytvořených člověkem, nezávisle na našich instrumentálních záměrech typu „k čemu je to dobré pro nás“. Tato podmínka kladného vztahu k divočině je myšlenkově ještě náročnější. Hodnoty jsou sice vztahové veličiny, ale u vnitřní hodnoty uznáváme, že veškerý život se vztahuje sám k sobě, a je tedy „hodnotou sám pro sebe“. Kdo akceptuje existenci vnitřních hodnot, uznává, že věci a zejména bytosti mají hodnotu samy o sobě, nikoliv pouze v účelových vztazích k člověku.

Utilitárně funkcionální motivy

Utilitárně funkcionální motivy ochrany divočiny rozhodně existují a jsou významné. Obecně vycházejí z předpokladu, že každý aspekt skutečnosti, jakkoliv materiální objekt i každá představa mohou nabývat nějakou pro člověka důležitou funkci. Pro vznik kladného vztahu k divočině se ovšem tento předpoklad nesmí dostat do rozporu s představou o vlastní hodnotě přírody nezávislé od vztahu k člověku (viz výše).

Funkce přisuzované územní kategorii „chráněná divočina“ v programovém dokumentu IUCN (Mezinárodní svaz ochrany přírody) jsou: 1) primárně — ochrana spontánních přírodních procesů, uchování environmentálních mimoprodukčních funkcí, 2) sekundárně — uchování druhů a genetické rozmanitosti bioty, turistika a zotavení, 3) potenciálně využitelné — trvalé využívání zdrojů přírodních ekosystémů, vědecký výzkum.

Účelové hodnoty přírody nás opravňují ji využívat tak, abychom neublížili sami sobě ani v dlouhodobé perspektivě. Pouze uznání vlastní hodnoty přírody ve smyslu motivu 2 nám však opravdu kategoricky ukládá zacházet s ní v pravém slova smyslu ohleduplně. V tom směru existují tři kvalitativně odlišné alternativy, které někteří křesťanští teologové nazývají:

  1. Rozumné využívání (wise use) — vlastně šifra pro využívání přírody z pozice neomezeného panství člověka, ať už jako despoty, nebo jako jiného neomezeného vládce, který si nicméně uvědomuje, že krátkozraký egoismus není v jeho zájmu.
  2. Ohleduplné správcovství (caring management) — člověk jako pečlivý, ale privilegovaný partner ostatního nerovnoprávného stvoření, které respektuje v duchu snah o trvalou udržitelnost.
  3. Služebné správcovství (servanthood stewardship) — naprosto menšinový postoj, zato jediný ze tří uvedených, o němž nelze hovořit jako o panování člověka nad přírodou.

Přírodovědné motivy

Přírodovědné motivy jsou pro ochranu divočiny směrodatné jen zdánlivě, nevstupují totiž do rozhodovacích procesů přímo, ale přefiltrovány motivy 1 a 3, jak je uvedeno výše.

Klíčové poznatky přírodních věd aplikované při ochraně divočiny jsou shodné jako v obecné ochraně přírody: ostrovní biogeografie, minimální velikost životaschopných populací, teorie o vztahu plochy a biologické rozmanitosti, poznatky o dynamice přírodního lesa a ekosystémů obecně. Biologické vědy nemohou ovšem samy prosadit sebelépe vědecky doloženou ochranu toho či onoho druhu nebo ekosystému. Rozhodnutí o tom, že něco zaslouží ochranu, je mezioborová, vposledku politická úloha.

Josef Váchal – Mrtvý z pralesa

Po věcné stránce je asi rozhodujícím přírodovědným argumentem ve prospěch ochrany divočiny bilance vztahu přírodní evoluce druhů a ekosystémů v současné fázi kulturní evoluce. Ta se vyznačuje vymíráním významné části volně žijících organismů, které člověk nedokáže využít ke svému prospěchu (tedy industriálně ve smyslu skupiny motivů 3 ani nevědomky vyhubit, a je podle poznatků přírodních věd zcela reálná. Tím by zanikla neobnovitelná genetická informace, zakódovaná v genomu autochtonních populací žijících v přírodních ekosystémech, jejímž výsledkem je mimořádná souhra stovek až tisíců druhů, dosažená v průběhu tisíciletého společného soužití. Tyto skutečnosti si biologové uvědomují lépe než jiní specialisté a většina z nich vnímá zřejmé etické implikace (ve smyslu skupiny motivů 2). Pro laickou veřejnost však zůstávají tyto skutečnosti příliš abstraktní a vzdálené jejich bezprostředním zájmům. Navozují tak sebevražedný pocit, že se veřejnosti netýkají, a výsledkem je soudobý trvale neudržitelný rozvoj.

Divočinu lze pouze připustit

V diskusích o účelnosti ochrany nerušeného přírodního vývoje ekosystémů je nutno odpovídat na stále se vracející otázku: Proč spontánní sukcese, když stejného či lepšího efektu můžeme dosáhnout rychleji cíleným managementem (například lesnickým)? Tuto otázku nelze zodpovědět obecným ano-ne, protože oba přístupy se nejen nevylučují, ale komplementárně doplňují. Ochrana přírody disponuje — přinejmenším teoreticky — škálou strategií, ve které mají své místo jak koncept divočiny spojený s ochranou spontánních dynamických procesů ekosystémů, tak rovněž plánovitá „zahradnická“ péče o celé kulturní krajiny.

Divočinu nelze ex definitione vytvořit, lze ji pouze připustit. Na začátku renaturalizace spontánně vznikající podoby ekosystému přitom nestojí staticky vymezený stav, ale přijetí principu permanentních změn včetně neočekávaných nahodilostí a zvratů. Renaturalizační management, do detailu promyšlený a naplánovaný (popřípadě včetně snah inscenovat neočekávané nahodilosti) nemůže skutečnou divočinu vytvořit ani jako second-hand nature, což bude ve střední Evropě zřejmě obvyklý případ. Rozhodnutí pro divočinu musí být dlouhodobě platné, musí rezignovat na jakékoliv cílové představy a účely ve formě přidělených funkcí a musí zahrnout otevřenost jakémukoliv vývoji.

Upustit od zásahů na vybraných plochách jako součást kulturního sebeomezení společnosti neznamená prostě „nechat věci být“, ale je odborně náročným a nákladným způsobem managementu. Plochy bez odběru biomasy, bez přidávání jakýchkoliv látek, bez manipulace bioty (například krmení zvěře), bez meliorací zamokřených půd, bez odvodnění a úprav toků — zkrátka bez jakýchkoliv aktivních lidských zásahů — nemohou být všelékem na ztráty druhového bohatství a na problémy ochrany prostředí v krajinách fragmentovaných, přehnojovaných, těžce exploatovaných, otravovaných a pokrývaných novými a novými stavbami. Přírodě vzdálené a člověkem vytvářené ekosystémy zaujímají podle družicových snímků 87 % našeho území. V takových krajinách nelze po vyloučení lidských zásahů očekávat převládnutí přírodních procesů. Ponechání ladem v nich neřeší téměř žádný z problémů péče o životní prostředí ani ochrany přírody. Ve všech případech, kdy předmětem ochrany jsou druhově bohatá a přirozená společenstva na původně lesních stanovištích, je pro jejich zachování nezbytné blokovat lidskými zásahy sukcesi k lesu. Vypuštění účelových zásahů sloužících cílům ochrany často přinese masivní ústup chráněných druhů i společenstev.

Řada přirozených a přírodě blízkých nelesních ekosystémů, které jsou význačnými nositeli biologické rozmanitosti kulturní krajiny, by u nás byla po vyloučení lidských zásahů ohrožována v dlouhodobé perspektivě sukcesí k lesu a mohla by vést ke spontánnímu zalesnění (široké spektrum luk a pastvin, křoviny, vřesoviště, ekosystémy písčin a mělkých půd, suché trávníky, skalní droliny, slaniska a rašeliniště všeho druhu).

Nezbývá než přiznat, že americká koncepce ochrany divočiny běžně v Evropě naráží na závažnou námitku, že je do naší kulturní krajiny nepřenosná (vždyť například výměra USA je řádově stonásobkem rozlohy České republiky). Stejně je nutné zvažovat i námitku, že drobné přírodní ekosystémy nemohou dlouhodobě přežívat v člověkem intenzivně změněném krajinném prostředí, těžko prý dokážeme odclonit takové plochy od antropogenních vlivů zvenčí — od kontinentálního znečištění ovzduší, eutrofizace a acidifikace půd a vod, po přemnožené býložravce atd.

Paušální přijetí tohoto argumentu by znamenalo vyloučit účelnost ponechání jakýchkoliv chráněných území bez zásahu (v duchu motivu 3a). Rozumné využívání by v tom případě zahrnulo totální lidskou odpovědnost za přírodu a údržba kulturní krajiny by vyžadovala objem lidské práce sotva dosažitelný i pro tu nejbohatší společnost.

Je-li ochrana divočiny — území, na němž se člověk dobrovolně a cílevědomě vzdává jakékoliv intervence — ve střední Evropě obtížným úkolem věcným, ještě obtížnější je tento úkol ve svém aspektu sociálně psychologickém. Avšak společnost, která bude vážně usilovat o trvale udržitelný rozvoj, jenž „nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystému“, se bez pečlivě vybraných ukázek divočiny ve svém životním prostředí nemůže obejít.

Text vyšel ve Sborníku příspěvků ke konferenci Tvář naší země — krajina domova, konané ve dnech 8.—11. října 2002 v Praze, Průhonicích. Redakčně kráceno.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 4/2019 vyjde v 2. polovině srpna.