„Pracovat ve jménu divočiny znamená obnovovat kulturu,“ napsal básník a filosof Gary Snyder. Jak si v tomto ohledu vedou Týdny pro divočinu pořádané Hnutím DUHA?
Hnutí DUHA každoročně vyveze více než stovku převážně městských intelektuálů na venkov, kde se věnují dobrovolné práci pro přírodu. Místo toho, aby někde demonstrovali a nesmyslně se přivazovali, raději jdou a „vyčistí ten potok“. Tento dlouhodobý projekt Duha pořádá již osmnáct let. S každou novou sezonou přicházejí nové nápady a každý rok je trochu jiný. Ideový posun v průběhu let je patrný už na názvu, kdy se z Týdnů pro les a krajinu staly Týdny pro les a divočinu a v letošním roce pouze Týdny pro divočinu.
Jak za starých časů kosí dobrovolníci v pozdním létě mokřadní louky v Ostrově u Macochy. Bez jejich práce by byly citlivější druhy jako orchidej kruštík bahenní zahlušeny stařinou a rákosem. Foto: Lukáš Kala.
S léty se proměňuje nejenom název, ale také náplň těchto dobrovolnických pobytů. Vzhledem k tomu, že Hnutí DUHA letos zahájilo unikátní projekt představující veřejnosti českou divočinu, dobrovolnické pobyty se posunuly z kulturní krajiny blíže divoké přírodě. Veškeré letošní turnusy tak probíhaly alespoň zčásti v přírodních rezervacích, a to jak státních, tak soukromých. Přestože hlavním cílem projektu je vyhledání nového území, které by v budoucnu mohlo být ponecháno nerušenému přírodnímu vývoji, mezi další cíle patří ochrana přírodní rozmanitosti, která mnohdy lidský zásah předpokládá.
V divočině jako doma
Obrat „práce pro divočinu“ zní v uších mnohých zasvěcených jako nonsens. Zejména proto, že termín divočina jim asociuje panenskou a člověkem nedotčenou přírodu, která by jakoukoliv pomocí ztratila svou divokost. V Týdnech pro divočinu však člověka z divoké přírody nevydělujeme. I když přírodě přiznáváme její svébytnost a věříme v důležitost obnovy samovolných procesů, uvědomujeme si zároveň, že určité divoké biotopy by bez pomoci člověka v celkově narušené krajině zanikly. Dobrovolníci tak na některých místech suplovali například roli živočichů, kteří z naší krajiny vymizeli. Spíše než divočině tak pomáhali biodiverzitě a jednotlivým divoce žijícím druhům. Na mnoha místech také vytvářeli podmínky k tomu, aby se divoká příroda mohla vracet. Jednalo se zejména o úpravu porostů před převedením do bezzásahového režimu a o likvidace invazních druhů.
Ve spolupráci s Mirkem Janíkem z Kosenky (vpravo) obnovují dobrovolníci studánku Ščúrnica, která bude sloužit jako zdroj vody nejenom lidem, ale také ptákům, obojživelníkům a zvěři obecně. Foto: Jiří Zouhar.
Při letošních Týdnech však nešlo ani tak o práci, jako spíš o zážitek z pobytu v divoké přírodě. Cílem pracovních i nepracovních aktivit bylo navázání vztahu k divočině, která nás obklopuje a jejíž jsme součástí. Šlo nám o proměnu náhledu na divočinu. Když se řekne divočina, většina lidí si vybaví nanejvýš deštné pralesy. Málokdo si pod tímto termínem představí něco blízkého, něco, co bychom měli znát a kde bychom se měli cítit jako doma. Divočina představuje pro mnoho lidí pravý opak domova. Bývá vnímána jako místo nekultivované, neobydlené a nebezpečné. Také naši dobrovolníci a dobrovolnice, které jsme lákali na exotiku či divočinu za humny, zprvu netušili, co tím myslíme. Exotický byl pak zejména nový pohled na člověka a přírodu, který jsme účastníkům nabídli.
Přirozeně se obnovující lesy v okolí Černohorského močálu. Foto: Archiv Hnutí DUHA.
Otázku, kudy přesně vede hranice mezi civilizovaným a divokým, jsme přitom ponechali stranou. Veškeré kategorizování a dělení na divoké a kulturní postrádá smysl, pokud se prací snažíte podnítit samovolnou a ve své podstatě divokou tvůrčí sílu přírody. Nevadilo tedy, že jsme naši „praxi divočiny“ realizovali v člověkem ovlivněné krajině. Nakonec se ukázalo, že práce v přírodě nebyla ani tak důležitá pro divočinu, jako pro účastníky samotné. Díky ní si totiž uvědomili souvislosti, které z města nelze nahlédnout. Jak poznamenal americký transcendentalista Henry David Thoreau: „Je zbytečné snít o divočině vzdálené od nás. Žádná taková není. Tento sen je živen močálem v naší mysli a v našem nitru, primitivní silou přírody v nás samých.“
Týdny pro divočinu nejsou jen práce, ale také zábava a vzdělávání. Foto: Jiří Zouhar.
Jak se divočině pomáhá
Dobrovolníci v zásadě pomáhali dvojím způsobem. Buď navazovali na dlouhodobou péči o vybrané „managementové“ lokality, nebo jednorázově zasahovali ve prospěch budoucí divočiny. O to šlo zejména v národních parcích a přírodních rezervacích, kde se zapojili do práce vedoucí k obnově lesních ekosystémů. Například na Šumavě pomáhali s revitalizací rašelinného lesa — likvidovali meliorační opatření z dob železné opony, přehrazovali kanály rašelinou a hrázky osazovali rašeliníky. V Podyjí se zapojili do boje s nepůvodním akátem. V Moravském krasu v rezervacích Bílá voda, Býčí skála a Vývěry Punkvy, ale také v Bílých Karpatech v Měsíčném údolí, pomáhali semenáčkům jedlí a boučků. Vysekávali kolem nich černý bez a lísky, které je zastiňují a berou jim vláhu a živiny. Na Kralickém Sněžníku zatírali výmladky jeřábu proti okusu zvěří a napomáhali tak obnově stabilních vysokohorských lesů. Podobně na beskydském Smrku vysekávali uměle vysazenou borovici kleč, která výrazně zmenšila tamní biotop živočichů závislých na původním rozvolněném vysokohorském porostu. Na Ščúrnici a v Moravském krasu pak dělali oplocenky kolem přirozeně zmlazujících dřevin, které však decimuje přemnožená spárkatá zvěř. Tyto zásahy v ideálním případě pomohou obnově dynamické rovnováhy divokého lesa.
Svou exotickou tvář zjizvenou škrapovými poli nalezla Vykydalova stráň až po zásahu našich dobrovolníku. Po odstranění náletových dřevin zase připomíná skalnatou Arábii, tak jako v minulých staletích. Foto: Lukáš Kala.
Skutečnou exotiku v naší krajině však představují umělé ekosystémy, například Havranická vřesoviště, která jsou závislá na člověku a bez péče (výřez náletových dřevin, pastva, kosení) by brzy zarostla. Díky této péči zde mohou návštěvníci na jaře obdivovat například křivatce, vstavače, koniklece, kosatce či divizny a v létě koberce vřesů. Pravidelnou péči vyžadují také škrapová pole v Moravském krasu, jež ještě v devatenáctém století připomínala poutníkům skalnatou Arábii. S úpadkem intenzivní pastvy však tyto biotopy zarůstají náletovými dřevinami a vytrácí se z nich jak exotický dojem, tak i mnoho rostlinných a živočišných druhů. Také zde naši dobrovolníci pomáhali se sekyrou a mačetou. Letošní horké léto se jim zcela neplánovaně postaralo o autenticitu zážitku práce v subtropickém klimatu. Za exotikou časů minulých jsme se pak vydali, když jsme kosili a hrabali nesčetné louky. Meditativnímu kouzlu hrabání a kosení luk ihned všichni propadli.
Někteří účastníci (vpravo) měli také „odvahu k informacím“. Foto: Lukáš Kala.
Co se dá z divočiny přivézt
Kromě úpalu a vosích bodanců si účastníci Týdnů odvezli především spoustu zážitků. Vedle práce jsme věnovali dost času pozorování přírody, a to jak na exkurzích do divočinových území, tak v rámci připravených nepracovních aktivit. Jejich cílem bylo osvobodit mysl od železné klece racionality a uvědomit si souvislosti skrze intuitivní porozumění. Účastníci měli možnost prožít pocit opuštění světa vytvořeného z našich idejí a zažít „jiné“, vnější, divoké. Vycházeli jsme z filosofie Davida Abrama (viz jeho Ekologie hloubky v 7.G 3/2006) stojící na předpokladu, že současná ekologická krize je krizí vnímání. Podle něj nevnímáme přírodu dostatečně jasným způsobem. Inspirovali jsme se proto i „splýváním s krajinou“ výtvarného umělce Miloše Šejna (viz 7.G 6/2005) a nápady z knihy Jona Younga, Evana McGowna a Ellen Haasové Coyote’s Guide to Connecting With Nature (Kojotův průvodce spojení se s přírodou). Ve většině aktivit jsme se snažili potlačit dominantní smysly zrak a sluch a podívat se na divočinu „novýma očima“. Důležité bylo skládání jednotlivých zážitků, někdy drobných, jindy silnějších, do celkově hlubší zkušenosti. Duchovní prožitky doplňovaly tradiční přednášky odborníků z řad místních neziskových organizací, správ CHKO či národních parků.
Při práci na Havranických vřesovištích byl k určení hmyzu k dispozici entomolog Martin Škorpík. Všude jinde vyvolávalo nalezení roztodivných druhů hmyzu sáhodlouhé diskuze. Foto: Petr Vozák.
Věřím, že účastníkům a účastnicím Týdnů se toto propojení duchovní a tělesné práce a meditace zamlouvalo — ohlasy z vyplněných dotazníků by tomu nasvědčovaly. Za všechny pochvaly uveďme tu od Gabriely Babulíkové: „Keby som mala skončiť na pustom ostrove, tak jedine s vami. Teda, ak by tam bolo trocha toho svízelu.“
Autor pracuje v Hnutí DUHA. Jiné texty o divočině si můžete přečíst tady.
Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů, www.eeagrants.cz.
Týdny pro divočinu v číslech
Letos v létě připravilo Hnutí DUHA celkem sedm turnusů Týdnů pro divočinu, které proběhly na Šumavě, v Podyjí, na Kralickém Sněžníku, v Beskydech na Smrku, v Moravském Krasu, v Bílých Karpatech na Ščúrnici a v Radějově. Celkem 132 dobrovolníků a dobrovolnic odpracovalo 5148 hodin. Za osmnáct let Týdnů tak už více než 1700 účastníků odvedlo 61 560 hodin práce. S podporou Hnutí DUHA však proběhly ještě turnusy na Osoblažsku a na Žítkové, kde přírodě a krajině pomáhali zejména studenti. Nově se do projektu zapojila Lipka — školské zařízení pro environmentální vzdělávání. Těchto turnusů se zúčastnilo 55 dobrovolníků. Množství odpracovaných hodin na letošních Týdnech pro divočinu se tak přiblížilo deseti tisícům.
Mozaikovitá krajina na pomezí Bílých Karpat a Beskyd mnohé účastníky turnusu na Ščúrnici okouzlila. Foto: Jiří Zouhar.
Na turnusy přímo pořádané Duhou přijelo 68 mužů a 64 žen. Překvapivě, jejich průměrný věk činil 45 let, přičemž nejstarší účastník měl 62 a nejmladší 11 roků. Oproti očekáváním pouze třetina z nich v současné době studuje, ostatní na Týdny vyrazili během svých dovolených. Zhruba čtvrtina z dobrovolníků pracuje ve službách, nejčastěji u počítače. Ze zbývajících profesí vyčnívají technické a přírodovědné obory, kde shodně pracuje 13 % účastníků. Mezi nejzajímavější profese letošních účastníků patřil kontrolor seizmické bezpečnosti jaderných zařízení, technik měření čistoty ovzduší, chovatel cizokrajných zvířat, konferenční tlumočnice nebo expert přes pokusy v planetáriu. Nepříliš překvapivě většina z nich přijela z měst. Více než dvě třetiny z nich bydlí v sídlech nad pět tisic obyvatel a mají vysokoškolský diplom.
Manuální práce se však tito „měšťáci“ a „intelektuálové“ rozhodně neštítili. Vysekali 30 arů buřeně zastiňující stromy, obnovili 400 metrů oplocenek a 800 metrů zrušili, vysekali 200 arů kleče, vytvořili dvanáct rašelinných jezírek, proti okusu ošetřili více než dva tisíce stromů, odstranili náletové dřeviny téměř na 400 arech vřesovišť a 200 arech škrapových polí, pokosili a vyhrabali 500 arů luk, zlikvidovali jednu černou skládku, obnovili studánku a opravili naučný chodník. Při tom všem snědli 215 bochníků chleba a téměř dvě tuny ovoce a zeleniny.
A proč vlastně na Týdny přijeli? Z vyplněných dotazníků plyne, že chtěli být přírodě a krajině užiteční, potřebovali si vyčistit hlavu při práci v lese, toužili se dozvědět něco nového, chtěli zopakovat dřívější pozitivní zkušenost a poznat nové lidi.
To, po čem jsem dlouho toužila / Ester Dobiášová
Týden pro divočinu. Kůže mi voní jako lískooříškové sušenky po shrabování suché trávy na poli (hodina za hodinou, kupka za kupkou). Pro odpočinek si lehám na hladinu rybníka a poslouchám vodní hlubinu nebo se procházím chladnými rozsáhlými jeskyněmi, kde zhasínáme světýlka, abychom si prožili ten prostor, postupně rozeznávali obrysy kamenů a vnímali pramen světla proudící od východu. Vedu rozhovory o chovu ptactva, o ženách bezdomovkyních, o uprchlících, o netopýrech, včelách, dualitě, jednotě a indiánských rituálech, o vzdělávání dětí matkou doma, o pohankových plackách, ochraně přírody, vstřebávám historky o utonulých jeskynních průzkumnících. Uvažuji o lásce a monogamii, o komunikaci a poznávání cizích lidí tak, aby to nebyly pouhé „small talks“, o délce života člověka v porovnání s délkou proměn a „života“ přírody, o správnosti zásahů do divočiny, ať už je to kvůli horším dřívějším zásahům, nebo ne. Spím pod hvězdami, broukám si známé i neznámé písničky u táboráku za doprovodu kytary, to, po čem jsem dlouho toužila. Nejen to je Týden pro divočinu s Hnutím DUHA. Je to taky dřina a vyčerpání a pocit ztráty motivace při shrabování trávy pod pražícím sluncem, vyřezávání bezu a lísky ze svahu, aby jiné stromy měly prostor, živiny a světlo, odnášení posekaných keřů ze stráně, aby se tam mohly jako dřív pást ovce, oprava i bourání oplocenek ve stínu lesa a při dalších pracích. To vše protkané přednáškami, exkurzemi, jeskyněmi, nadšením našeho organizátora a našich průvodců, se zajímavými lidmi na krásném místě a snad pro dobrou věc, což energii a motivaci dodává. To je můj Týden pro divočinu v Moravském krasu.
Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.
Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.
Napsat komentář