Dohoda s Tureckem o uprchlících je i naší státní prohrou

Dohoda o vracení všech uprchlíků do Turecka je na světě. Za každého vráceného Syřana do Turecka přijme Evropská unie jednoho syrského uprchlíka do Evropy legální cestou. Premiér Bohuslav Sobotka spokojeně konstatuje uzavření balkánské trasy, plánuje podobný krok s Libyí, jakmile se tam ustaví jakákoli vláda. Můžeme být tedy spokojeni? V žádném případě.
Dohodou s Tureckem prohrál evropský humanismus. Prohrála základní hodnota EU spočívající v ochraně lidských práv každého jednotlivce, prohrála ústavně-právní a mezinárodně-právní povinnost poskytnout azyl pronásledovaným osobám, prohrála evropská solidarita, na níž je založena Evropská unie. A my Češi prohráváme na poli demokratických hodnot a zásad v této uprchlické epopeji dokonce poněkolikáté.
Především vytváříme nepravdivou právní fikci o bezpečnosti Turecka pro uprchlíky. EU a OSN se snaží celá desetiletí o vytvoření funkčního azylového systému v Turecku. Marně. Azylové řízení tam suploval Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR). A nyní, mávnutím kouzelného proutku, Turecko funkční azylový systém má. 
Co na tom, že v době jen velmi nedávné zavírali Turci syrské uprchlíky do detencí, protiprávně je vraceli přes hranice do Sýrie, několik jich před pár týdny zastřelili na hranicích se Sýrií, téměř uzavřeli hranice pro Syřany. Co na tom, že více než 2,7 miliónu syrských uprchlíků se velmi těžce domáhá práva legálně pracovat, práva na školní docházku pro své děti, a tak dále. 

Základní záruky dodržování práv uprchlíků, zákaz jejich navrácení do nebezpečných zemí, zajištění přístupu uprchlíků do spravedlivého azylového řízení v Turecku a sada práv pro uznané uprchlíky podle Ženevské úmluvy jsou právně nutné garance, které musíme po Turecku vyžadovat, má-li přijatá dohoda v jednotlivých kauzách obstát z hlediska práva před evropskými soudy. 
Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, se soudem ve Štrasburku jako garantem dodržování základních lidských práv v Evropě, zakazuje hromadné vyhoštění cizinců. Plošné návraty z Řecka tedy nejsou legální bez toho, aby bylo každému cizinci vydáno písemné rozhodnutí o vyhoštění. 
Ve světle toho, že Řekové dodnes nebyli schopni uprchlíky přicházející z Turecka ani registrovat, ani spolehlivě identifikovat, jeví se dohodou EU s Tureckem vytvořená právní fikce spolehlivého a fungujícího Řecka rovněž jako úkaz z říše pohádek.
Umožnění legálních cest do Evropy pouze pro Syřany je pak úplná rána univerzálnímu systému ochrany uprchlíků a ochrany lidských práv každého v Evropě. 
Cožpak Ženevská úmluva o právním postavení uprchlíků byla sjednána v roce 1951 pouze pro Syřany? Nemají třeba pronásledovaní Íránci dokonce jasnější nárok na status uprchlíka, než Syřané, kteří častěji než před individuálním pronásledováním utíkají před ozbrojeným konfliktem a příhodná by tedy pro ně mohla být jen časově omezená tzv. dočasná ochrana? 

Vyjednali jsme pronásledovaným íránským nebo třeba eritrejským běžencům jakékoli záruky záchrany jejich životů v Turecku? Nikoli, písemnou dohodou jsme popřeli v krajním případě i jejich základní právo na život, nejspíš velmi často jejich základní právo na poskytnutí azylu nebo základní právo nebýt vyhoštěn do země, kde jim hrozí mučení, nelidské zacházení nebo trestání. Nezbývá než doufat, že nám Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku velmi brzy připomene, na jakých hodnotách a zárukách je Evropa postavena. 
Česká spokojenost s takovou dohodou je pak úplně absurdní. Pro uklidnění konfliktu v Sýrii jsme neudělali vůbec nic. Naše zbrojařské firmy chrlí do regionu Blízkého východu rekordní množství zbraní. 
Pro syrské uprchlíky v Evropě jsme neudělali téměř nic. Pár jsme jich přijali na základě humanitárního programu Medevac, neochotně jsme kývli na přijetí 153 iráckých křesťanů, což je podobně zvláštní jako legální cesty do Evropy pouze pro přesně 72 tisíc Syřanů. 
Dělení lidí, které jsme ochotni přijmout a zachránit, na Syřany a nesyřany, křesťany a nekřesťany, modrooké a tmavooké – s tím se při příležitosti letošního 65. výročí uzavření Ženevské úmluvy a 66. výročí uzavření Evropské úmluvy o ochraně lidských práv nemůžeme smířit.

Naše země s bohatou lidsko-právní tradicí měla hlasitě a důrazně trvat na právních a humánních zárukách jakékoli dohody s Tureckem. Měli bychom prosazovat vznik skutečně společného celoevropského azylového systému, s jednotným azylovým řízením, jednotným povolením k pobytu pro uznané uprchlíky, jednotnou sadou práv a povinností pro žadatele o azyl a úspěšné uprchlíky a jednotnou návratovou politikou. Legální cesty pro uprchlíky do takového systému bezpochyby patří také. 

Tímto bychom naopak uprchlické „krize“ mohli využít jako příležitosti k návratu mezi respektované členy Evropské unie a návratu k odkazu podpory lidských práv, která zdobila naši zahraničí politiku v dekádě po sametové revoluci. Místo toho se hrbíme před Čínou a Ruskem.
A zamést si musíme nejdříve před vlastním prahem. Vstup do českého azylového řízení na letišti i na území je opatrně řečeno značně obtížný, naše zodpovědné úřady – odbor azylové a migrační politiky MVČR se svým nekompetentním vedením – brání i několik měsíců v nabrání žádosti o azyl nezletilým dětem bez doprovodu, azylové řízení vede ve spoustě případů dlouhé roky, aby náhodou za úspěšnými žadateli nechtěli přijít jejich příbuzní nebo známí. 
Náš stát nepochopitelně a bezdůvodně nahání ukrajinské dělníky na stavbách, diskriminuje ze všech sil ukrajinské a jiné nastávající matky v systému vydřidušského komerčního zdravotního pojištění, vytváří asi jedenáctý pilotní program pro zahraniční pracovníky, protože není schopen slušně a bez úplatku ani přijmout na ambasádě žádost o vízum či pobyt cizinců v rámci vízového systému Visapoint. 
To vše tady tolerujeme řadu let, ale nebrání nám to na dálku vysílat hraběcí rady Řekům, jak si mají zlepšit azylový systém pro osm set tisíc uprchlíků, kteří k nim dorazili v loňském roce, a více než 130 tisíc uprchlíků, kteří přišli do Řecka v roce 2016. Dohodu s Tureckem tedy musíme vnímat jako naši státní prohru a obrázky zbídačených a zoufalých rodin s dětmi v Idomeni a později v Turecku nebo třeba v Bulharsku nám tuto prohru budou dnes a denně připomínat.

Autor je ředitelem Organizace pro pomoc uprchlíkům. Článek jsme převzali z Deníku Referendum, kde vyšel 21. března 2016.