Důležité je začít

Součástí vámi navrhované strategie je tzv. občanský příjem (citizens income), na který by měl nárok každý občan nezávisle na tom, zda pracuje, či je zrovna nezaměstnaný.

Občanský příjem by nahradil, zjednodušil a rozšířil škálu již dnes existujících státních příspěvků. Nahradil by příspěvky na děti a starobní důchody, podstatný rozdíl oproti dnešku by byl v tom, že vedle dětí a důchodců by na státní příspěvek automaticky měla nárok i skupina uprostřed – dospělí v tzv. produktivním věku. Zároveň by se zrušila většina ostatních státních příspěvků občanům, zejména příspěvek v nezaměstnanosti.

Jaké by měl občanský příjem výhody?

Výhod by byla celá řada. Odpadlo by například dnešní administrativně náročné a ponižující ověřování příjmů, kdy příjemce státního příspěvku v nezaměstnanosti musí dokazovat, že nemá žádné finanční zdroje, včetně případných ušetřených peněz. Zavedení občanského příjmu by také vyřešilo problém tzv. pasti chudoby (poverty trap). Je to paradox, kdy mnoho lidí nepracuje, a zůstávají závislými na podpoře, protože by se jejich příjmy po nástupu do práce de facto snížily. Občanský příjem by lidem umožnil začít vydělávat peníze, aniž by tím jejich celkové příjmy klesly. Umožnil by jim ale také zabývat se neplacenou prací – výchovou dětí, prací v rámci společenství.

Skutečnost, že každý by měl zaručen určitý minimální příjem od státu, by navíc vedla k větší nezávislosti zaměstnanců, k větší možnosti vyjednávat se zaměstnavatelem. Ti, kdo dělají nepříjemnou, těžkou, špinavou práci, by tak snad měli větší šanci prosadit mzdu, která by takovou nepříjemnou práci spravedlivěji ohodnotila. Na druhé straně by možná mzdy jako celek oproti dnešku šly o něco málo dolů, protože lidé už by nějaké peníze měli, měli by určitý základ, a v mnoha případech by možná byli ochotni pracovat za méně peněz, než dosud. Nižší mzdy by vedly jednak k nižší nezaměstnanosti, jednak k větší možnosti konkurence na mezinárodních trzích.

Kde by ale stát vzal na takovou velkorysou podporu svých občanů peníze?

Návrhy na zavedení občanského příjmu se v Británii objevují nejméně od dvacátých let. Ale většina z těch, kdo o něj usilovali, se domnívali, že bude muset být hrazen z daně z příjmu. V praxi by to vypadalo tak, že každý by dostal občanský příjem a cokoliv by vydělal nad tuto částku, by bylo silně zdaněno – podle některých ekonomů do výše 70% základu. To je zjevně neúnosné. Peníze na proplácení občanského příjmu musíme tedy hledat jinde.

Možnosti zahrnují zdanění půdy, zdanění spotřeby přírodních zdrojů a další typy ekologických daní – daň ze znečišťování, poplatky za používání aut ve městech a podobně. Nejde tu jen o to, že se takto sníží ekologicky nežádoucí aktivity, že se podpoří úspory energie a využívání obnovitelných zdrojů, i když to je samozřejmě důležitý aspekt. V kombinaci s občanským příjmem se tu rýsují základy toho, co jsem nazval novou společenskou smlouvou. Její podstatou je myšlenka, že ti, kdo využívají společné, obecné zdroje, jako je půda, energie či schopnost atmosféry absorbovat znečištění, by měli za toto využívání platit ostatním. Zajímavé je, že by se tak napravila chyba, která se stala v začátcích moderního rozvoje. Tehdy měli obyčejní lidé v Anglii přístup k půdě – mohli zde pěstovat plodiny, chovat dobytek či ovce. Mohli si v lese nasbírat palivo či dřevo na stavbu domu. Později byli z těchto občin vytlačeni, občiny byly ohrazeny a staly se soukromým majetkem, majetkem bohatých. Chudí se tak stali závislými na bohatých. A bohatí si zjevně přivlastnili větší podíl společného zdroje, než na jaký měli nárok. Teď by tedy za takovéto využívání měli začít platit. Ze společných zdrojů by tak opět měli užitek všichni…

V praxi by ale ekologické daně mohly znamenat neúměrnou zátěž pro podniky. Co kdyby se zhroutily a nastala by masová nezaměstnanost?

Současná představa je taková, že ekologické daně by nahradily daň z příjmu, daň z přidané hodnoty a daň ze zisku. Tyto daně by byly zrušeny. Zaměstnávat lidi by se začalo víc vyplácet, ale používání energie a znečišťování by vyšlo dráž, než dosud. Některé podniky by tedy byly ve výhodě, jiné, pokud by hodně znečišťovaly či spotřebovávaly hodně energie, by byly znevýhodněny.

Samozřejmě, taková radikální změna by se nemohla zavést z roku na rok. Představujeme si přechodné období zhruba patnácti let. Je třeba si ale uvědomit, že současný daňový systém je vlastně absurdní. Lidé dnes platí daně z toho, co udělali užitečného, z hodnot, které vytvořili. Měli by platit daně z hodnot, které spotřebovali, a to jsou zejména hodnoty přírodní. Nový daňový systém by podporoval podnikavost, ekologické chování i zaměstnanost. Působil by tedy synergisticky: řešil by několik problémů najednou.

Vraťme se k občanskému příjmu. Nevedl by k tomu, že by lidé přestali pracovat? A že by začali být příliš závislí na státu?

Částka, která by tvořila občanský příjem, by v žádném případě nebyla veliká, neuspokojila by zdaleka každého. Spíš by šlo o jakousi záchytnou síť, o odrazový můstek. V diskusích o občanském příjmu se objevují dva póly: jedna skupina lidí, většinou spíše pravicově zaměřená, konzervativní, se domnívá, že když budou mít lidé zajištěný občanský příjem, přestanou pracovat. Druhá skupina, k níž patřím i já, se naopak domnívá, že občanský příjem umožní pracovat řadě lidí, kteří dnes pracovat nemohou – buď proto, že nenašli práci, nebo proto, že se bojí o svou podporu v nezaměstnanosti.

Ekologické daně ve spojení s občanským příjmem by vedly ke snižování spotřeby energie a k renesanci manuální práce. Nesnížila by se pak produktivita a s ní i schopnost státu vyplácet občanské příjmy?

Po zavedení nové daňové soustavy, která omezí čerpání přírodních zdrojů, může dojít ke zpomalení růstu ekonomiky, ale také nemusí, pokud by vzrostla oblast služeb – placené práce lidí, kteří pečují o jiné lidi.

Přesto je tady reálná možnost, že v situaci, kdy budou mít lidé zajištěný příjem, který jim umožní víc se věnovat neplacené práci, začnou klesat ceny a zároveň i mzdy, právě proto, že hodně věcí budeme dělat sami pro sebe i pro ostatní zdarma. To by znamenalo, že by se peněžní ekonomika zmenšila, bylo by v oběhu méně peněz a mimo jiné by možná poklesla výše občanského příjmu. Lze ale předpokládat, že by to tak nevadilo, protože bychom prostě tolik peněz nepotřebovali.

Protože bychom si část služeb zajišťovali zdarma sami, případně by nám je zajišťovala zdarma příroda, jejíž stav by se díky ekologickým daním zlepšil?

Ano. Peněžní ekonomika, role peněz v naší společnosti v posledních staletích nesmírně vzrostla, všichni máme mnohem větší příjmy, ale i výdaje, než naši předkové před dvěma sty lety. Nový systém daní by mohl tuto stále rostoucí roli peněz stabilizovat a pak postupně redukovat, takže by větší úlohu opět začala hrát neformální ekonomika, práce v domácnosti, ve společenství, vzájemná pomoc bez potřeby peněžních transakcí. Důsledky scénáře scvrkávání peněžní ekonomiky ještě nejsou dostatečně promyšleny.

Jedna ze spornějších částí navrhované daňové reformy je výrazné zvýšení daně z půdy (land tax) neboli z pozemku. Jak by taková daň konkrétně vypadala a jaké by měla výhody?

Daň z půdy opět vychází z myšlenky, že by lidé neměli platit daň z toho, co vytvořili užitečného, tedy například z domů, které na pozemku postavili, ale z hodnoty pozemku samotného, ke které oni sami nijak nepřispěli. Přispěla k ní příroda, případně společnost, jde-li například o pozemek obklopený městskou zástavbou. Zdanění by se tedy týkalo pouze hodnoty pozemku jako takového. V praxi by šlo o procentuální podíl tržní hodnoty nájmu (nikoliv prodejní ceny) daného pozemku v daném roce. Jinými slovy – daň by se vypočítala každý rok znovu na základě částky, za kterou by bylo možné pozemek (nepočítaje v to budovy apod.) pronajmout.

Jednou z hlavních výhod této daně by byl pokles ceny půdy, protože by se omezila spekulace. V současné době, kdy jsou daně z pozemků nízké, se majitelům vyplácí neprodávat cenné pozemky, které jsou například vhodné pro výstavbu, a čekat, až jejich cena ještě víc vzroste. Tím jejich cenu uměle zvyšují. Lidé, kteří potřebují vlastní pozemek k bydlení či k podnikání, si jej pak většinou nemohou dovolit.

Protože ceny pozemků nebudou uměle nafukovány, nebude zde ani takové nebezpečí následného prudkého poklesu cen pozemků a nemovitostí, jaké nastalo před několika lety v Británii. Rodiny, které si koupily dům na splátky v předchozím období, za něj dnes dluží podstatně víc, než je jeho současná tržní hodnota.

Nepoškodila by daň drobné rolníky a majitele domků na venkově?

Co se týče zemědělské a lesní půdy, její nájemní hodnoty jsou v Británii v porovnání s nájemní hodnotou pozemků vhodných pro výstavbu, průmyslových pozemků apod. velmi nízké. Proto by byla relativně nízká i daň z těchto pozemků. Kromě toho je třeba uvážit, že zároveň se zvýšením pozemkové daně počítáme se zrušením daně ze mzdy, ze zisku a z přidané hodnoty. Zároveň počítáme se zavedením občanského příjmu. Domnívám se proto, že by venkovské oblasti poškozeny nebyly.

Jestliže by se daně z pozemků výrazně zvýšily, nesnažil by se majitel za každou cenu na pozemku stavět, aby z něj měl nějaký zisk?

Tady bude hrát důležitou roli územní plánování. Pokud není územním plánem pozemek určen k zástavbě, bude daň velmi nízká v porovnání s pozemkem, který určený k zástavbě je. Majitel pozemku, který není určen k zástavbě, na něm jednak nebude smět stavět, jednak se o to ani nějak zvlášť nebude muset snažit, protože bude platit relativně nízkou daň.

Podmínkou úspěchu daně z půdy je tedy nezkorumpovaný systém územního plánování.

Ano, ale ke korupci vede podle mého názoru spíše současný daňový systém. Protože je daň z pozemku tak nízká, majitelé se často pokouší, i za cenu úplatku, změnit rozhodnutí místní správy tak, aby byla na jejich pozemku povolena výstavba, protože se tak silně zvýší jeho prodejní hodnota. V případě, že by zároveň prudce vzrostla i daň z pozemku, byla by motivace majitelé k takovému kroku, pokud by nechtěl bezprostředně stavět, podstatně nižší.

Nevzaly by s daňovou reformou za své například krásné anglické historické parky?

Záleželo by na tom, zda by tyto pozemky územní plán určil k zástavbě. Pokud ne, tak se domnívám, že by je bylo možné zachovat.

Nebojíte se, že navrhovaná reforma je příliš radikální?

Systém, který máme teď, je hodně špatný. Takový systém by snad nikdo nedokázal vymyslet. Myslím, že je hodně důležité začít přemýšlet o tom, jak by daňový systém vlastně měl vypadat. Ještě důležitější je začít ho postupně uvádět do praxe – a sledovat, co se bude dít. Předem nedokážeme odhadnout všechny důsledky, nedokážeme je namodelovat, protože se chování lidí i firem se změnami daňového systému bude měnit.

Bylo by dobré, kdyby se tyto změny zaváděly zároveň v několika zemích Evropské unie. Právě začínám pracovat na zprávě o novém ekonomickém přístupu k trvale udržitelnému rozvoji pro EU. Zájem zde tedy je, i když odpor ze strany různých lobby zůstává silný. Ropným firmám se například podařilo prakticky zastavit plány EU na zvýšení daní z energie. Takže… nebude to snadné.

Na závěr ještě z trochu jiného soudku: co si myslíte o zahraničních investicích? V České republice jsou oficiálními místy hodnoceny jednoznačně kladně.

V tomto směru existují dva myšlenkové proudy. Ten, který zatím převažuje, se domnívá, že je potřeba získat co nejvíc zahraničních investic. Z pohledu nových ekonomů je to naopak nebezpečné, mnohem lepší je snažit se o relativní ekonomickou soběstačnost. Jeden z problémů je třeba v tom, že na firmy, řízené odjinud, se nemůžete spolehnout. Přijdou, využijí nabízené daňové a cenové výhody, a za pár let odtáhnou jinam.

To ale zatím není všeobecně přijímaný pohled. Pokud vím, v celém světě jsou zahraniční investice doporučovány a vyhledávány. Když o tom chvíli přemýšlíte, je to vlastně směšné. Všechny ty země snažící se navzájem přesvědčit, aby jedna do druhé investovaly… je to absurdní.

Podle rozhovoru v Schumacher College z ledna 1997 připravila Nad’a Johanisová.