Duše kampeliček aneb Jak přežít vlastní úspěch

30. září 2004 /

V jedenáctém dílu seriálu Z ekonomického kapsáře Nadi Johanisové budeme cestovat v čase a prostoru a hledat odpověď na otázku, nakolik souvisí růst a ztráta duše.

„Bylo nás dvanáct a chtěli jsme založit úvěrové družstvo. Načež jsme zjistili, že musíme nejprve absolvovat jakési školení v oblasti finančnictví a práva. Nejdřív jsme se obrátili na největší sdružení britských úvěrových družstev ABCUL, ale chtěli za výuku asi 3500 liber, navíc nám sdělili, že je nás stejně málo. Tak jsme se rozhodli, že se proškolíme sami. To bylo v prosinci 1998. Sehnali jsme si CD ROM s výukovými materiály od jiného sdružení. Sarah se stala členkou a oni jí to poslali. Pak jsme potřebovali akreditovaného vyučujícího. Zjistili jsme podmínky a akreditovali jsme se oba, já i Sarah, a ještě náš současný účetní. Dále bylo třeba akreditovat kurs – to se podařilo celkem snadno, když už jsme měli akreditované vyučující. Místní vyšší škola nám poskytla prostory, inzerovali jsme kurs v novinách a sehnali další čtyři lidi. Kurs trval necelých deset měsíců, scházeli jsme se na dvě hodiny týdně a materiály jsme si předem rozdělili tak, že každý z nás učil kousek. Těch 76 hodin výuky svépomocí nás dalo hodně dohromady – poznali jsme se navzájem a začali si důvěřovat. To byla zásadní věc.

Vyzkoušeli nás a zaregistrovali v listopadu 2000, to už nás bylo 21. Zahájili jsme činnost – a zjistili jsme, že nemáme ponětí, jak vlastně konkrétně s penězi nakládat! Ty materiály byly strašně teoretické.“

Na čaji v Glastonbury

Je květen 2002 a sedíme s Terrym Clayem a jeho ženou Sárou u krbu v jejich domku v jihoanglickém městečku Glastonbury, známém zříceninou starého opatství, alternativním hudebním festivalem a podle zlých jazyků také ohnisky černé magie. Sarah a Terry ale jako černokněžníci nevypadají, i když to, jak vybudovali družstevní záložnu prakticky z ničeho, může jako čarování vypadat. Popíjíme výborný čaj a Terry pokračuje ve vyprávění: „Učili jsme se praxí. Začali jsme v malém měřítku s velmi jednoduchými operacemi. Dnes po dvou a půl letech máme 214 členů, kteří mají uloženo celkem 40 000 liber, z toho 16 000 mají momentálně vypůjčeno. Aby mohli dostat úvěr, musí si u nás nejméně 13 týdnů spořit. Půjčka by pak neměla přesáhnout dvojnásobek jejich úspor. Z úspor mají úrok 1 % ročně, my mu ale říkáme dividenda, protože úspory v naší záložně jsou vlastně členské podíly. Fungujeme na družstevním principu, jeden člen jeden hlas. Řídíme se sami. Členové volí osmičlenné představenstvo, jehož součástí je úvěrová komise. Ta se schází každý týden a schvaluje žádosti o úvěry. Pak máme ještě tříčlennou kontrolní komisi, která zpracovává vnitřní audit. V souladu se zákonem také platíme 350 liber ročně za nezávislý finanční audit vnější.“

Zajímám se o to, kolik mají zaměstnanců a kde je kancelář. „Zaměstnance nemáme žádné,“ odpovídá Terry překvapivě. „Kancelář nám sice formálně poskytuje v koutě svého ateliéru jeden z našich členů, ale nepoužíváme ji. Vlastníme jen počítač, kopírku a kartotéku,“ máchne rukou neurčitě do kouta vedle krbu. „S členy jednáme prostřednictvím kontaktních míst v Glastonbury, Wells a dvou dalších obcích v okolí. Každou sobotu mezi desátou a dvanáctou tam sedí dvojice našich členů – nesmí to být manželé, aby se mohli vzájemně kontrolovat – a funguje jako přepážka: přijímá nové členy, vybírá vklady v hotovosti a žádosti o půjčky, poskytuje poradenství. To jsou také všechno dobrovolníci. Činovníci sdružení ABCUL nám tvrdili, že není možné, aby úvěrové družstvo fungovalo dlouhodobě jen na základě dobrovolnické práce. Ale ukázali jsme, že to jde. Chceme fungovat co nejúsporněji, protože naším jediným příjmem – s výjimkou jednorázové dotace do začátků – jsou úroky členů. A ty chceme uchovat co nejnižší, protože nám jde o to, poskytovat co nejlevnější půjčky lidem v nižších příjmových skupinách.“

Bez poznámek pod čarou

Kromě finančních služeb vydávají glastonburští pro své členy také občasník, zvaný No small print, tedy Bez poznámek pod čarou.

„Názvem časopisu se snažíme vyjádřit naše krédo: maximální průhlednost. Je to jeden ze způsobů, jak se lišíme od bank. Banky mají řadu složitých pravidel, psaných drobným tiskem, kterými je obyčejný člověk často zaskočen,“ pokračuje v rozhovoru Sarah. „Například dokud nesplatíte bance celý úvěr, platíte stále stejný úrok. Jednou jsem bance omylem zůstala dlužna dvě libry z úvěru 400 liber. Přišel mi pak účet na úrok z celé částky! Naše úvěrové družstvo si naproti tomu strhává úrok jen z toho, co v danou chvíli dlužník skutečně dluží.“

„Nedávno jsme dotazníkem zjišťovali, proč vlastně naši členové v družstvu aktivně pracují,“ navazuje Terry, „motivů je mnoho, ale hlavní je snaha čelit takzvanému finančnímu vyloučení. Britské banky soustavně odmítají založit účet lidem, které vnímají jako chudé, i když mají povinnost to učinit. V tomto směru se snažíme fungovat jako alternativa. Ceníme si i toho, že jsme pár lidem pomohli dostat se z dluhové spirály. Dalším kladem je skutečnost, že peníze neodtékají pryč a slouží místní komunitě. Já osobně v tom jedu, protože hluboce věřím v komunitní svépomoc. Je ale fakt, že mi to celé dobrodružství pomohlo také osobně – díky tomu, co jsem se naučil, a díky lidem, s nimiž jsem se v úvěrovém družstvu seznámil, mám teď podstatně zajímavější zaměstnání než dřív.“

Jako doma?

West Mendip Credit Union (tak se družstvo, o němž byla řeč, jmenuje) je netypické tím, že působí na venkově. Většina britských úvěrových družstev totiž vznikla ve vnitroblocích velkých měst, jako jsou Liverpool či Birmingham. Je však typické svou velikostí. Se svými asi 200 členy se pohybuje okolo velikostního průměru britských úvěrových družstev, jejichž členové pocházejí z jednoho regionu, nikoliv z jednoho pracoviště (posledně jmenované jsou o něco větší). Často nemají vlastní kancelář, fungují díky dobrovolníkům a většinou se zrodila nedávno – během devadesátých let. Malým měřítkem, idealismem a dobrovolnickým étosem připomínají předválečné československé kampeličky, jak o nich psal Ladislav Feierabend: „…[kampeličky] byly velice prosté finanční instituce, sídlící často v místním hostinci či škole a s vybavením, které se omezovalo na stůl, pár židlí a trezor. Veškerou administrativu zajišťovali členové kampeličky bez nároku na honorář.“ (viz SG 12/2003 a 1/2004).

Jak by asi vypadaly naše dávné kampeličky dnes, kdyby je nebyla rozdrtila tvrdá ruka komunistického režimu? A jaké asi budou ty britské za sto let? Podívejme se do západoevropských zemí, kde úvěrová družstva – podobně jako v Československu a na rozdíl od Británie – zapustila kořeny již v 19. století a namísto pěsti dělnické třídy měly co do činění jen s neviditelnou rukou trhu. Jak vypadají současné „kampeličky“ v Rakousku, ve Francii, v Holandsku?

Kořeny

Nejdříve připomeňme, že úvěrová družstva na evropské pevnině vznikla s cílem pomoci rolníkům, dělníkům a drobným řemeslníkům v podmínkách zrychlující se průmyslové revoluce v druhé polovině 19. století. Jsou spojena především se jmény dvou německých „ekonomických aktivistů“, F. W. Raiffeisena a H. Schulze-Delizsche. Ten první byl otcem venkovských raiffeisenek, u nás zvaných kampeličky, druhý zavedl svépomocný model přizpůsobený městskému prostředí, který u nás zdomácněl pod pojmem „záložny“. Z Německa se tyto typy úvěrových družstev rozšířily do Rakouska, Francie, Holandska, Itálie a dalších zemí, včetně USA a Kanady (odkud se v 60. letech 20. století vrátily obloukem na britské ostrovy).

Efektivnost kontra humanita

V zajímavém sborníku Banking and Social Cohesion (Bankovnictví a sociální soudržnost) se Josef Stampfer, ředitel rakouské kampeličky Raiffeisenbank Kötschach-Mauthen, zamýšlí nad étosem toho, čemu říká „družstevní bankovnictví“. Nejprve upozorňuje, že kampeličky a záložny (Volksbanken) byly úspěšné. V Rakousku dnes funguje 720 raiffeisenek s 1733 pobočkami a 80 záložen se 17 200 pobočkami, v Německu je dokonce 2600 družstevních bank se 17 200 pobočkami. Jak se změnily oproti bohatýrským časům před sto lety? Zdá se, že se v obou zemích sloučily do větších celků, zprofesionalizovaly a značnou část svých pravomocí delegovaly na dvoustupňové střechové organizace, jakési federace, které jim na jednu stranu zajišťují efektivnost, na druhou, jak píše autor, přebírají rozhodovací pravomoci, přičemž se orientují spíše na motiv maximalizace zisku než na podporu regionu. Cituje dokonce několik případů, kdy federace chtěly vnutit místním („primárním“) jednotkám svou vůli, a tyto se musely bránit u soudu. Raiffeisenky i záložny poskytují své služby členům i ne-členům. Členové nemají žádné speciální výhody a jejich identifikace s družstvem slábne. Josefu Stampferovi se to moc nelíbí. Píše: „Družstevní banka by se neměla zaměřovat na zisk, ale na jednotlivého člena … jinak nastane na úrovni osobních vztahů vakuum.“ Cituje Romana Herzoga, bývalého německého prezidenta, který řekl: „Ekonomická efektivnost a mravní princip humanity jsou si navzájem podmínkou. Bez té první to nedokážeme – bez toho druhého to nesneseme.“ Místní družstevní banky by se podle Stampfera měly snažit pomoci začínajícím podnikatelům v regionu, přizpůsobit bankovní služby potřebám starších lidí, zajišťovat vzájemný kontakt místních firem … prostě naslouchat členům, dělat to, co si členové přejí a orientovat se na region a jeho rozvoj, neboť „orientace na region znamená kvalitu života“!

Boj o duši

Další dva autoři se narodili ve Francii. David Vallat je ekonom, Thierry Groussin pracuje ve střechové organizaci Confédération Nationale du Crédit Mutuel. I ve Francii úvěrová družstva přežila a rozkvetla, rozdělena téměř od počátku do dvou proudů (levicový, podporovaný státem, a pravicový, katolický), které oba vděčí za inspiraci F. W. Raiffeisenovi. (Navzdory tomu, že zpočátku, po prohrané prusko-francouzské válce, se o něm ve Francii nesmělo mluvit.) Zdá se, že dnes i ve Francii existují silné federace, pobočky přešly na komplexnější technologie a služby, zaměstnanci se musejí chovat komerčněji. Pod tlakem konkurence nastala profesionalizace a diverzifikace služeb, „které spotřebitelé očekávají“. „Znamená to, že je ohrožena ‚duše‘ francouzských úvěrových družstev?“ ptají se autoři. Mají ale pocit, že duše žije. Tak jako Josef Stampfer zdůrazňují důležitost decentralizace a lokálního rozhodování, příklady ale neuvádějí.

Jdou za svou hvězdou?

Poslední hlas z knížky pochází z Nizozemí. Autoři, M. H. A. Jeucken a B. J. Krouwel, pracují v organizaci zvané Rabobank Nederland. Je to banka, jejíž původ sahá sto let zpět, kdy nizozemské kampeličky, tehdy zřejmě velmi podobné našim, pocítily potřebu banky, která by fungovala jako finanční prostředník: investovala by jejich nadbytečné prostředky a naopak jim peníze pro úvěry v případě potřeby půjčovala. Vznikly dvě takové banky, které se sloučily v roce 1970. Dnes je Rabobank největší banka na holandském trhu. Slouží nadále svým členům, čtyři sta čtyřiceti pěti nezávislým kampeličkám, navíc má síť vlastních 1800 poboček v Holandsku a k tomu 150 zahraničních poboček ve 39 zemích. Ty zahraniční vznikly tak, že velké firmy, které byly klienty banky, expandovaly do světa a „Rabobank je do světa následovala“, jak to prostoduše autoři vyjadřují. Jde především o nadnárodní firmy v oblasti agrobyznysu a zdravotnictví.

V podobném duchu jako Rakušané a Francouzi se i Holanďané ptají, jestli neztratili z dohledu hvězdu, která jim dávala směr. Vidí to spíše optimisticky: holandské kampeličky slouží dnes jak členům, tak nečlenům, zachovaly si však svou nezávislost a lokální rozměr. I rozhodování v samotné Rabobance je prý mnohem demokratičtější než v jiných peněžních ústavech. Jde jí spíše o členy než o zisk, snaží se firmám, které mají u ní úvěr, pomoci, když přijdou do nesnází, pomáhá i začínajícím podnikům. Navíc založila společně se svými kampeličkami nadaci, která pomáhá nastartovat vznik družstev v rozvojových zemích. Autoři článku se tak trochu chlubí, že Rabobank se chce v budoucnosti vedle finančních a sociálních cílů zaměřit i na cíle ekologické. Nevysvětlují ale, jak tento cíl sladí s podporou svých klientů – nadnárodních firem.

Malé je milé

Podobné problémy jako dnešní generace kampeliček a záložen prodělávají úspěšná baskická mondragonská družstva: zaměstnávají i nečleny, omezují samostatnost jednotlivých družstev, budují filiálky v zahraničí. Odstrašujícím příkladem institucí, které se jednoznačně odrodily svému poslání, jsou britské building societies, stavební záložny, z nichž první vznikla v hostinci U Zlatého kříže v Birminghamu v roce 1775, tedy ještě téměř sto let před Rochdaleskými pionýry a úvěrovými družstvy. Několik obrovských záložen, které dnes zbyly, se většinou rozhodnutím svých členů přeměnily na akciové společnosti, a ztratily tak poslední vazbu na slavnou minulost. (O Mondragonu a britských stavebních záložnách viz SG 12/99).

Zdá se tedy, že úspěšnost a růst jsou rizikovými faktory. Není lepší zůstat malý, nezávislý, samostatný? Ze sedmdesáti organizací v Británii a v České republice, s nimiž jsem dělala rozhovory a které by se daly nazvat v nějakém smyslu „ekonomicky alternativní“, většina nechtěla růst nad určitou hranici, spíše měly vizi jakéhosi biologického rozmnožení. „Nechceme, abychom byli větší, ale aby nás bylo více takových,“ říkali mi často. „Lidé věří něčemu malému,“ domnívá se Jaromír Hošek, ředitel Prvního úvěrového družstva Chotěboř, které se od svého počátku rozhodlo neexpandovat mimo své město a blízké okolí (a o kterém bude řeč v dalším díle). Podobný pocit má Terry Clay: „Když se nějaká organizace dostane nad určitou velikostní hranici, je tlačena do ‚supermarketového finančního modelu‘. Začne se ptát: jak můžeme ještě trochu přiškrtit výdaje, kde můžeme vyždímat ještě trochu víc peněz. Platí to i pro střechové organizace. Pro sdružení úvěrových družstev ABCUL jsme už moc malí, bylo by s námi hodně práce, dávali bychom malé příspěvky. Stali jsme se proto členy jiného sdružení, které je nám svou filozofií bližší.“

…ale je také efektivní?

Terry má smíšené pocity z nového plánu na rozvoj britských úvěrových družstev: „ABCUL počítá s tím, že bude zakládat nová, větší úvěrová družstva ve velkých městech. Budou sídlit v bývalých pobočkách bank, mít od začátku placené zaměstnance, k nastartování peníze od EU a působnost v celém, třeba několikamilionovém městě. Je to dobré, nebo špatné? Něco se tím získá…, ale co se ztratí?

Podle Paula Jonese, britského družstevního experta a činovníka ABCULu, se tím neztratí nic, a získá vše. Malé záložny jsou roztomilé, ale neefektivní. Mají-li plnit svou funkci a opravdu významně pomoci lidem, kteří to potřebují, nestačí na to počítač v obýváku a pár dobrovolníků: „Úvěrová družstva musí docílit určitých komerčních standardů, nabízet plně profesionální služby velkému množství členů. A před konkurencí se nelze nikam ukrýt. Organizace, jejichž služby nedokáží konkurovat svou cenou a kvalitou, prostě neobstojí, selžou, a to nezávisle na tom, zda je vlastní členové družstva, nebo milionáři žvýkající tlusté doutníky.“

Je tedy lepší růst, nebo zůstat malý? A co vůbec znamená „velký“ a co „malý“? Matthijs Bierman, v době rozhovoru náměstek ředitele v etické bance Triodos, která má přes 200 zaměstnanců a dnes funguje ve třech zemích, mi řekl, že by byl rád, kdyby se jeho banka v nejbližších deseti letech rozrostla na několikanásobek své současné velikosti. „Je ale třeba mít na paměti,“ poznamenal, „že například banka Barclays je tisíckrát větší, než jsme my.“

Poznámka: Knížku Guene, Ch. a E. Mayo (eds.): Banking and social cohesion vydalo v roce 2001 vydavatelství Johna Carpentera, Charlbury (vyšlo i francouzsky). Dalším zdrojem byly rozhovory pro mou studii vzniklou na základě pobytu v Británii. Více informací: nadiaj@volny.cz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2019 vyjde v 2. polovině prosince.