editorial

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,

„staří Seveřané věřili, že konec každého roku, kdy starý čas již doběhl a nový ještě nezačal, je z celého roku ten nejdůležitější. Slavili ho jako návrat k počátkům, jako velký bod obratu, díky němuž dochází pravidelně k zázračné revitalizaci dlouhým ročním během opotřebovaného světa. Slavili ho poctivě a družně, což jim mimo jiné dávalo dostatek příležitostí ke znovuobnovování a posilování vztahů k jejich blízkým, jež také v průběhu dlouhého roku jaksi zchátraly a povadly.

Na staré Seveřany jsme v přílivu důležitějších informací už dávno zapomněli. Přesto i pro nás ono krátké období na konci každého roku ukrývá poselství tajemného času, který leží jaksi mimo čas, příchuť okamžiku, kdy svět se na pár kosmických chvil zastavuje.“ Těmito rozjímavými slovy zde před patnácti lety připomněl čas vánoční Jan Keller.

Druhou, povánoční půlku jeho úvodníku, v níž zadumané hvězdy pozvolna mizí nad clonou zoufale přízemního smogu a my si melancholicky schováváme poslední zbytky cukroví, raději citovat nebudu. Nechci vám ono jedinečné období posvátných nocí předem kazit.

Místo toho na závěr roku raději poděkuji všem přispěvatelům a přispěvatelkám Sedmé generace za nezištnou spolupráci i vám čtenářům a čtenářkám za kritickou pozornost, kterou našemu časopisu věnujete. Doufám, že nám ji zachováte i v nastávajícím, jubilejním dvacátém ročníku. Vězte, že v redakci uděláme vše proto, aby nebyl ročníkem posledním.

Zázračnou revitalizaci všeho opotřebovaného vám do nového roku přeje

Vít Kouřil

P S. A ještě jedna zapomínka: zkraje roku vyhlášené druhé kolo Ekohitparády vyhrála protitěžební píseň Dřevorubecká od folkového tria Žamboši. Gratulujeme.