Edward Goldsmith: jediný svého druhu

20. prosince 2009 /
foto: Jan Beránek

Když 21. srpna 2009 zemřel ve svém domě v italské Sieně britský ekolog Edward Goldsmith, věnovala tomu evropská média jen okrajovou pozornost. V českých zemích o něm nepsal nikdo. Přitom se jedná o jednu z nejvýraznějších postav v dějinách světového ekologického hnutí i myšlení. Nezanedbatelné stopy po něm zůstaly i v českém prostředí. Jeho práce, jejímž ohniskem byl časopis The Ecologist, tvořila bezprostřední inspiraci pro vznik Sedmé generace.

Edward Goldsmith se narodil v roce 1928 v Paříži. Prožil šťastné dětství v rodině majitele sítě luxusních hotelů. Jeho otec pocházel z váženého německého rodu židovských bankéřů, maminka byla Francouzka. Během studií v Oxfordu dospěl k závěru, že moderní pojetí vědy redukcionistickým dělením na obory deformuje skutečnost, a začal promýšlet vlastní univerzální teorii vědy a světa, kterou po desítkách let práce shrnul v monumentálním díle The Way: An Ecological World-View (Cesta: Ekologický pohled na svět). V něm spojuje teorii Gaia, kterou sám svými úvahami předjímal, se systémovým ekologickým myšlením v odumovské tradici této vědní disciplíny a s mytologickým přístupem ke světu, běžným u přírodních národů.

Ekolog

Jakkoli inspirativní jsou Goldsmithovy teoretické práce, jeho hlavní výkony leží v oblasti občanského a politického aktivismu. Edward Goldsmith založil v roce 1969 časopis The Ecologist, který se pod jeho vedením stal hlavním intelektuálním zázemím mezinárodního ekologického hnutí. Od 70. do 90. let vycházely na jeho stránkách texty tvořící páteř stěžejních mezinárodních ekologických kampaní té doby. V 70. a v 80. letech byl Edward Goldsmith spolu s charismatickým zakladatelem Přátel Země Američanem Davidem Browerem zřejmě nejvýraznější postavou světového ekologického hnutí.

Edward Goldsmith organizoval v Británii první blokády výstavby jaderných elektráren. Už jako důstojný bezmála padesátiletý gentleman se na místo plánované výstavby nastěhoval i se svým psacím stolem, za nímž psal protestní dopisy. Dvousvazkový sborník textů Nuclear Power: Shut It Down (Jaderná energie: vypněte ji), který redaktoři Ecologistu uspořádali, je podnes platnou demolicí všech argumentů, jimiž by se kdokoli mohl pokoušet toto neblahé průmyslové odvětví hájit jinak než zájmem provozovatelů jaderných zařízení opatřovat si nemravné zisky prostřednictvím dotací z veřejných zdrojů.

Goldsmithova petice za záchranu tropických pralesů ve světě shromáždila neuvěřitelné tři miliony podpisů, jejichž sběru se v počátcích své existence účastnilo i Hnutí DUHA. Edward Goldsmith a jeho Ecologist stáli rovněž u zrodu světových sociálně-ekologických hnutí proti velkým přehradám a proti Světové bance a Mezinárodnímu měnovému fondu. V závěru jednoho ze svých klasických textů, v otevřeném dopise řediteli Světové banky Barberu Conableovi, Goldsmith píše: „Pravda je, pane Conable, prostá: jediný způsob, jak zamezit strašnému ničení způsobovanému rozvojovými projekty, které Vaše instituce tak nezodpovědně po čtyřicet let financovala, spočívá v tom, že je přestanete financovat.“

Politik

Ke všem stěžejním tématům ekologické debaty zveřejňoval Goldsmith ve svém Ecologistu eseje, brilantní analýzy splňující formální náležitosti akademického diskursu, jejichž záběr sahá od propracování paralely mezi pádem římského impéria a krizí moderní civilizace až po texty nazvané výmluvně Ekologie války, Ekologie vzdělání či Ekologie zdraví. Znamenitý výbor z těchto esejů, vydaný pod titulem The Great U-Turn: De-industrializing society (Velký obrat: odprůmyslňování společnosti) v roce 1988, je stejně jako celá řada dalších Goldsmithových textů dnes k dispozici na internetové stránce: www.edwardgoldsmith.org.

Rovněž vůbec nejčtenější z Goldsmithových textů vyšel jako zvláštní číslo časopisu The Ecologist. To vyšlo v roce 1971 a neslo název A Blueprint for Survival (Plán přežití). Goldsmith jej připravil jako manifest spolu se svým redakčním kolegou Robertem Allenem a získal pod něj podpisy třiceti význačných britských vědců. Manifest volal po radikálním obratu k decentralizované a deindustrializované společnosti, což je vize, jejíž jasnozřivost zvlášť vyniká dnes pod stupňující se tíží energetické, klimatické a finanční krize. Číslo Ecologistu bylo vzápětí vydáno knižně a prodalo se ho přes půl milionu výtisků. Goldsmithova vize zde zformulovaná předjímá současné Hnutí přechodu (Transition Movement): účastní se jej už desítky obcí, mezi nimiž je i několik městeček, jejichž rady schválily plán přechodu k životu založenému výhradně na obnovitelných energetických zdrojích.

The Blueprint for Survival přímo podnítil vznik strany People, později přejmenované na Ecology Party, a ještě později na Green Party. Goldsmith za tuto stranu kandidoval v roce 1974 v Suffolku, v obvodě, za nějž byl před válkou poslancem jeho otec. Přestože vedl šarmantní kampaň, v níž například varoval před zhoubnými důsledky průmyslového zemědělství tím, že projížděl svůj obvod na velbloudu s transparentem: „Nenechme Suffolk proměnit v poušť“, skončil mezi poraženými.

Aktivista

Goldsmithův rytířský, ve všech směrech radikální přístup vedl k smutnému rozchodu s částí redakce časopisu The Ecologist v roce 1997. Poté, co dvakrát v krátkém čase přijal pozvání k přednášce na půdě výrazně pravicových uskupení, se jeho názory na tradiční společnost staly předmětem jedovaté, šovinistické kampaně vedené radikálními levicovými skupinami, do níž se zapojil i skvělý komentátor Guardianu George Monbiot jedním z nehorších textů svého života Černé košile v zelených kalhotách. Goldsmithova odzbrojující odpověď (lze ji rovněž dohledat na výše uvedené webové adrese) nazvaná prostě My Answer, v níž důkladně vyložil mimo jiné paralely napadaných aspektů svého myšlení s myšlenkami Gándhího, až dojímá svou důkladností a pečlivostí a působí jako ozvěna minulých lepších časů, kdy argument platil jako pečeť. Nicméně už nic nemohla změnit na tom, že k povrchnějším technologickým, byrokratickým a k levicovou politickou korektností spoutaným řešením tíhnoucí evropské ekologické hnutí jej v poslední etapě jeho života vytěsňovalo na svůj okraj. Edwardu Goldmithovi navíc začalo hůře sloužit zdraví a nedostávalo se mu sil, aby nepříznivým vlivům čelil s vervou, které by jistě býval dříve schopen.

Posledním velkým politickým dílem Edwarda Goldsmithe tak bylo založení Mezinárodního fóra o globalizaci (IFG), jehož se účastnil spolu se svým americkým přítelem a souputníkem Jerrym Manderem. Sborník The Case Against the Global Economy (Argument proti globální ekonomice), který vznikl na počátku projektu, je možno číst jako program demokratického hnutí, které rozbořilo program konference Světové obchodní organizace v Seattlu. Pozdější svazek Alternatives To Economic Globalization (Alternativy k ekonomické globalizaci) je zase podnes platným uceleným programem nejslibnějších složek světového ekologického hnutí současnosti. Právě síť přátel z celého světa shromážděných v IFG spolu s občany jeho milované Sieny byla Edwardu Goldsmithovi na sklonku jeho života hlavním duchovním zázemím a přátelskou oporou.

Učitel

Do českého prostředí se Edward Goldsmith promítl několika skvělými, ač málo známými motivy. Českou republiku navštívil dvakrát. Poprvé se zde na počátku sedmdesátých let účastnil prazvláštní prognostické konference vedené Radovanem Richtou, podruhé tu byl o třicet let později již s podlomeným zdravím jako host jedné z konferencí Forum 2000. Leč jakkoli byl Goldsmith strhujícím řečníkem a poutavým partnerem k rozhovoru, nebyly to jeho osobní návštěvy, jimiž se u nás uskutečňoval jeho vliv.

Když mi brněnský disident Petr Zeman kdysi jako šéfredaktorovi Sedmé generace předával svůj archiv ekologických textů, jaké bylo mé překvapení, když jsem mezi nimi objevil hned pět samizdatových překladů Goldsmithových esejů z Ecologistu! Na nich pracovali lidé z Ekologické sekce ČSAV Jaroslav Stoklasa (rozhovor v 7.G 5/2006), Václav Mezřický a právě Petr Zeman. Přitom znám byl fakt, že Edward Goldsmith měl na český disent vliv, neboť ten se manifestoval způsobem nad jiné výmluvným: Jeden z nejlepších českých politických esejů, jaký byl kdy napsán, Havlova Moc bezmocných, ve své předposlední kapitole obsahuje v odstavci, jenž je uvozen otázkou „A politické důsledky?“ a jenž načrtává alternativy k západní i východní variantě civilizace šinoucí se k vlastní zhoubě, na Goldsmithe přímý odkaz: „Věřím ve struktury neorientované k ,technické‘ stránce výkonu moci, ale ke smyslu tohoto výkonu; ve struktury tmelené víc společně sdíleným pocitem smysluplnosti určitých komunit než společně sdílenými ambicemi směrem ,ven‘. Mohou a musí to být struktury otevřené, dynamické a malé; nad jistou hranicí už nemohou ony ,lidské vazby‘, jako je osobní důvěra a osobní odpovědnost, fungovat (poukazuje na to Goldsmith),“ psal v roce 1978 Václav Havel.

Tato poznámka v závorce není ve vztahu k pozdějšímu počínání Václava Havla bez ironie: v anglickém překladu eseje Goldsmithovo jméno úplně chybí a v českém souborném vydání spisů Václava Havla (sedmisvazková zelená krabička) je v dokonale zpracovaném jmenném rejstříku Goldsmithovo příjmení uvedeno jako jediné bez křestního jména. Přitom si nelze představit, že by až pedantsky pečlivý editor Torstu Jan Šulc nepodnikl všechny nezbytné kroky k objasnění záhady, o jakého asi Goldsmithe se mohlo jednat. Jako by na svého inspirátora z počátků Charty 77 Václav Havel zapomněl…

Přítel

To se ovšem nemohlo stát nám, které Goldsmith inspiroval v počátcích Hnutí DUHA a Sedmé generace. Jeho štědré dary podvakrát zachránily české hnutí proti Temelínu v situaci, kdy kromě tehdejšího vedení Hnutí DUHA nebyl prakticky nikdo, kdo by věřil ve smysl takové kampaně. Pro prvních několik ročníků tehdy ještě Poslední generace pořizoval z The Ecologist pravidelné rešerše Jan Keller, a také jeho legendární kniha Až na dno blahobytu… vznikla pod přímou inspirací Goldsmithovými texty.

Několikahodinové natáčení rozhovoru, který jsem s Edwardem Goldsmithem pořídil v Madridu na konci září v roce 1994 během Alternativního fóra k půlstoletému výročnímu setkání Světové banky a Mezinárodního měnového fondu, patří k nejvzácnějším zkušenostem, jež mi angažovanost v ekologickém hnutí přinesla. Rozhovor vyšel v Poslední generaci 5/1995 a první odpověď Edwarda Goldsmithe začíná těmito báječnými větami: „Pokud vám řeknu, co si skutečně myslím, nebudete tomu věřit. V tom je ta svízel: pravda je neuvěřitelná.“ My, kterým bylo dáno s tímto naším velkým předchůdcem byť jen krátce a příležitostně spolupracovat, patrně nemůžeme nic dodat k tomu, co ve své vzpomínce zveřejněné na webových stránkách Mezinárodního fóra o globalizaci napsal Goldsmithův věrný druh Jerry Mander: „Přes všechen význam Goldsmithových počinů na poli světové politiky, v očích veškerých jeho kolegů a spolupracovníků monumentálnost pracovních výkonů ještě zastiňovala velikost jeho osobnosti — tak ryzí a vzácný člověk, inspirující učitel, milovaný průvodce, zábavný společník i veliký, blízký a štědrý přítel. Většina z nás v naší komunitě Mezinárodního fóra o globalizaci věří, a mnohokrát jsme si během let řekli, že nikdo z nás nepotkal nikdy nikoho podobného Teddymu Goldsmithovi — tak hluboký jiskřivý duch, taková radost ze shledání — a patrně už nikdy nepotká. Byl jediným svého druhu.“

Autor je ekolog a novinář, v letech 1992 až 1999 byl šéfredaktorem Sedmé generace.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 4/2019 vyjde v 2. polovině srpna.