Ekologické hnutí v těžkých časech

12. května 1998 /
foto: Kateřina Jelínková

Kam došlo ekologické hnutí? Kudy a jak se může vydat dál?

Hnutí, které v této úvaze budu nazývat hnutím ekologickým, vzniklo zhruba před třiceti lety. U jeho zrodu stálo přesvědčení, že nestačí chránit přírodní a krajinné krásy v jednotlivých místech, jak se domnívali ochránci přírody, jejichž první spolky vznikaly již v minulém století. Ekologické hnutí sahá dál: nechce pouze chránit přírodu před důsledky neuvážené lidské činnosti, přichází naopak s požadavkem, aby veškerá lidská činnost brala na přírodu ohled a chovala ji v úctě jako pramen naší existence. Takové uvažování sugestivně vyjádřila v roce 1962 kniha Ráchel Carsonové „Tiché jaro“, popisující možné konce využívání biocidů typu DDT v průmyslovém zemědělství. Právě tato kniha vzbudila ve Spojených státech značný ohlas a přispěla ke vzniku celé řady ekologických spolků. Proto ji mnozí považují za počátek ekologického hnutí.

V roce 1972 vznikají dvě organizace dodnes zosobňující ekologické hnutí: Greenpeace a Přátelé Země. Průmyslové znečištění, jaderné provozy (zbrojní i tzv. „mírové“), ničení panenských pralesů a oceánů, ohrožení přírody zprůmyslněným zemědělstvím, velkoplošné plenění lesů — na těchto tématech se ekologická hnutí ustavují. Od samého začátku se tak dostávají do křížku se zájmy průmyslu. Ekologické hnutí usiluje o regulaci a odstraňování příčin ničení přírody a proniká ke stále hlubším souvislostem: od bezprostředních politických a obchodních zájmů, přes legislativní, ekonomické a politické uspořádání, až po nejhlubší souvislosti společenské, etické, civilizační a kulturní. Nepřetržitě se v ekologickém hnutí i mimo ně vedou diskuse nad podstatou ekologické otázky: v čem tkví skutečné příčiny ekologické krize? Odpověď na ni se promítá do navrhovaných řešení.

Pomineme-li propagandistické názory různých kvazi-odborných „institutů“ financovaných průmyslem, podle nichž ekologická krize vznikla v posedlých myslích samozvaných mesiášů, stále ještě zůstává spektrum názorů velmi široké. Na jednom kraji stojí názor, že postačí technologické změny, ekonomická opatření a úpravy legislativního rámce, jinými slovy známá standardní řešení (koncept trvale udržitelného rozvoje). Krajnost druhou vyjadřuje mínění, podle nějž jediná cesta spočívá v opuštění průmyslové civilizace se vším všudy a v návratu k principům kultur, které vzývaly Zemi jako svoji Matku (stanovisko radikální hluboké ekologie). Mezi těmito krajnostmi se v diskusích hledá postup adekvátní pro naši dnešní situaci.

Hlavní odlišnost všech ekologických hnutí (tedy bez ohledu na hloubku změn, jež touží vyvolat) od dřívějších spolků ochránců přírody spočívá v tom, že vždy mají silný politický náboj, neboť usilují o prosazení konkrétních změn vázaných na politická rozhodnutí. Právě proto se tato hnutí mohla plně rozvíjet pouze v otevřených demokratických společnostech. V zemích tzv. sovětského bloku se uskutečňovala především ve snaze o demokracii a občanskou společnost, jež by jejich působení předem nepodvazovala.

V sedmdesátých letech se ekologické hnutí v západních demokraciích zprvu setkávalo s více méně vřelým přijetím veřejností, která pociťovala ohrožení přírody jako nanejvýš palčivý problém. Rychle se díky tomu vzmáhalo a poměrně snadno dosahovalo řady úspěchů především v omezování znečištění. V osmdesátých letech se ekologické hnutí již stalo respektovanou politickou silou. Svého nejimpozantnějšího úspěchu v tomto období ve velké většině zemí dosahuje vítězstvím nad jaderným průmyslem. Ekologické hnutí rozšiřuje svůj záběr — začíná stále zřetelněji provazovat konkrétní ekologické problémy (energetika, biodiverzita, doprava, lesnictví, toxické látky apod.) s otázkami společenskými (ekonomický systém, prostor pro působení občanských iniciativ, vztahy mezi bohatým Severem a chudým Jihem) a etickými (diskuse o konzumním životním způsobu, snahy o obrodu obcí, ekologická výchova a osvěta). Takto vstupuje do devadesátých let a na jejich počátku se může zdát, že hluboké změny stojí přede dveřmi. Diskutuje se mj. též o možnostech post-komunistických zemí razit novou cestu.

Avšak dnes na sklonku devadesátých let se naopak zdá, že to byly roky pro ekologické hnutí nebývale hubené: mluví se o „zelené únavě“, „anti-ekologickém protitlaku“. Na jedné straně jako by se snižoval vliv ekologických organizací, z nichž mnohé včetně Greenpeace dokonce musely radikálně omezit počty svých zaměstnanců, na straně druhé došlo k neobyčejnému posílení politického vlivu nadnárodních obchodních společností (TNCs) ztělesňujících zájmy průmyslu. Slovem desetiletí, tolik už víme, se nestalo „zelenání“ nebo „ekologizace“, nýbrž „zesvětovění“ čili „globalizace“. Jejím podstatným rysem je právě odstraňování ekologických i sociálních norem, které stály v cestě dalšímu rozmachu průmyslu. V mnoha případech tak dokonce ekologické hnutí neuhájilo ani ty pozice, jichž dosáhlo již před řadou let.

Těžké časy

Touha porozumět, proč se vedle ekologické krize musíme dnes zabývat i krizí ekologického hnutí, staví před nás úkol vnořit se do spleti dějů dosti komplikovaných a navzájem různě propletených. Jen část z dnešních těžkostí ekologů (zde a dále ve smyslu přívrženců ekologického hnutí) vznikla z jejich chyb či nedostatečné prozíravosti. Velká většina se vynořila buď v reakci na narůstání jejich vlivu anebo se objevily nezamýšlené jako vedlejší důsledek obecných společenských dějů, jako byl například zánik sovětského impéria.


Pokusme se nejprve pohlédnout pod slupku onoho zvláštního sousloví „únava z ekologického hnutí“. Jak mohlo ekologické hnutí veřejnost unavit? Tuto otázku nelze zodpovědět bez znalosti jeho historie a historie řešení ekologických problému.

Každý člověk, ocitne-li se v situaci, v níž musí řešit více komplikovaných problému, postupuje obyčejně tak, že se nejprve vrhne na ty jednodušší. Zvláště pokud se jedná o politika, vybírá si materiál, který mu umožní nejlépe do čtyř let poukázat na průkazná zlepšení. Není známo, proč by ekologické problémy měly být z tohoto pravidla vyňaty. Tak i politici, když se pod tlakem veřejnosti na počátku sedmdesátých let odhodlali upřít pozornost i na problémy ekologické, vybrali si zprvu ty snáze řešitelné. Na komíny a výpusti se pak promptně umisťují filtry, do výfuků katalyzátory, začínají se třídit odpady, rozšiřuje se zájem o výrobky šetrnější k životnímu prostředí. To vše přispívá k autoritě ekologického hnutí. K dobrému tónu mezi mnoha příslušníky středních vrstev začíná patřit otevřená podpora jeho cílů.

Velká většina výsledků této „první ekologické vlny“ sama o sobě prospívá. Ovšem současně nelze přehlédnout, že se jedná o opatření snadno technologicky uskutečnitelná, nevyžadující na lidech žádné podstatnější změny chování. Drobným úpravám navzdory ekologických problémů v globálním měřítku spíše přibývá, což napovídá, že ne vše lze řešit „nasazením filtru“. Prosazování hlubších změn však zákonitě naráží na tužší odpor. Průmysl se brání regulaci ohrožující jeho zisky, ekologická otázka se stále více začíná spojovat s otázkou životní úrovně a mírou spotřeby. Politici se zdráhají oslabovat průmysl a k důraznějším změnám jim chybí zčásti opora veřejnosti, zčásti odvaha.

Ještě v osmdesátých letech svádí ekologické hnutí několik úspěšných bojů s velice silnými protivníky: v tom o jadernou energetiku více méně vítězí, v tom o freony taktéž. Boj o pralesy dále trvá a zatím nevyústil ve více než zpomalení zrychlování jejich ničení. Na konci osmdesátých let stojí ekologické hnutí na vrcholu sil. Přirozenou kulminaci jeho snah mnozí spatřují v Konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji (UNCED) svolané v roce 1992 do Ria de Janeira. Přípravy na ni i průběh sám však přinášejí rozčarování a lidé po jejím skončení stojí nad ekologickou krizí snad v hlubších rozpacích než dlouhá léta před jejím konáním.

Koncept trvale udržitelného rozvoje, který se stává díky Riu klíčovým pojmem, čelí sice kritice ideologických odpůrců z pravicových kruhů, podle nichž omezuje svobodu podnikání (v Riu takto vystupoval George Bush, u nás později Václav Klaus), ve skutečnosti se jej však děsí zbytečně. „Trvale udržitelný rozvoj“ svou vágností umožňuje rozmělnění věcných diskusí, čehož mnozí uměli znamenitě využít. Slůvko „sustainable“ pravděpodobně významně přispělo k tomu, že ekologické hnutí začíná v diskusích o ekologických problémech ztrácet iniciativu. Tu přebírá průmysl a politici, kteří demonstrují snahu učinit ekonomické aktivity „sustainable“ — trvale udržitelnými. Málo vadí, že již v Riu došlo k hrubé devalvaci tohoto pojmu, když se jím zaštiťovaly mj. nadnárodní petrochemické koncerny, mluvilo se dokonce i o trvale udržitelném rozvoji jaderného průmyslu. Ve všeobecně uznávaném neúspěchu konference v Riu a v razantním vstupu politicky stále silnějších TNCs do ekologických diskusí lze spatřovat důležitý předpoklad únavy z ekologických hnutí, neboť ta se zde paradoxně dostávají do defenzívy.

Z principu nelze vyloučit, že ekologickou situaci mohou zlepšit čistě úpravy legislativy, ekonomiky, technologií. Je možné, že až dosud se uplatňovaly nedůsledně. Buď jak buď nijak tím není zasažen názor, soustavným prohlubováním ekologické krize podporovaný, že příčina globální ekologické krize spočívá v samotných základech průmyslové společnosti: ekonomickém růstu a konzumním životním stylu.

Diskuse o trvale udržitelném rozvoji tuto analýzu znepřehledňuje, ale tím ji nezbavuje platnosti. Růst průmyslového hospodářství se neobejde bez přísunu zdrojů, bez prostoru, v němž se průmyslové aktivity uskutečňují, a bez produkce zplodin, splašků a odpadů. Průmyslová společnost ze své podstaty přírodu zatěžuje. Za růst průmyslové ekonomiky platíme mizením pralesů a biologických druhů v nich, ztrátou vzácných biotopů, klimatickými změnami, chemikáliemi v potravních řetězcích. Přitom růst a konzum jsou dvě stránky téže mince, jedním se zdůvodňuje i způsobuje druhý.

Zde se snad dostáváme k první zásadní příčině únavy z ekologického hnutí. Již třicet let v podstatě opakuje totéž. Unavuje svou monotónností. Už nemůže těžit ze své neotřelosti, dávno minuly časy, kdy se jednalo o módní záležitost. Situace je o to horší, že přes dílčí výsledky se globální ekologická krize prohloubila a též její řešení se zdá být mnohem obtížnější než na počátku, neboť jednoduchá efektní technologická řešení se již z velké části vyčerpala. Ale analýza neudržitelnosti ekonomického růstu a konzumu neztrácí na platnosti, a tak ekologickému hnutí, chce-li zůstat samo sebou, nezbývá než ji opakovat.

S tím souvisí druhá příčina „únavy“, kterou lze vyložit nad klíčovým ekologickým problémem dneška, hrozbou klimatických změn. Tato otázka se svou komplikovaností vzpírá kategorickým soudům (mj. proto, že veškeré poznatky nemají podobu jednoznačných závěrů, nýbrž pravděpodobnostních výroků). Nicméně vše nasvědčuje tomu, že klimatické změny, vyvolané především spalováním fosilních paliv, skutečně začínají působit a že vážně ohrožují ekologickou stabilitu na naší planetě. Přitom odstranit jejich hrozbu nebude zřejmě možné bez radikální změny průmyslového systému, který na fosilních palivech spočívá. To se na druhé straně neobejde bez opuštění konzumu.

Člověku nesejde na tom, zda lampičku na jeho stole rozsvěcí proud z elektrárny větrné nebo jaderné. Pokud by ale měl přestat jezdit v automobilu? Pokud by se měl zříci každodenního užívání věcí ze vzdálených krajů? Pokud by se měla zásadně omezit letecká doprava? Nevíme, zda vskutku musíme tyto kroky podniknout, ovšem jistotu můžeme mít, až když bude pozdě.

Druhým důvodem zelené únavy bude zřejmě právě tato nejistota. Ekologická krize trvá už velmi dlouho a lidé nevědí, co všechno ještě budou muset vykonat, aby ji překonali. K tomu navíc přistupuje neobyčejná komplikovanost ekologických problémů. Jen výjimečně za nimi stojí zřejmá příčina. Kupříkladu provázanost chemického průmyslu s nárůstem výskytu rakoviny se zdá být nesporná, současně nikdo nemůže říci, která látka, který podnik, natožpak která situace odpovídá za vyvolání rakoviny v člověku.

Navíc na přelomu osmdesátých a devadesátých let západní svět postihují poměrně hluboké problémy sociální. Ekologickému hnutí se tím sice otevírají i nové příležitosti, ale přinejmenším zpočátku na ně nedokázalo pružně reagovat. V každém případě tato třetí příčina únavy z ekologických hnutí ukazuje, že prozatím je velké většině lidí bližší košile sociálních jistot než plášé ekologické stability.


Druhou překážkou v cestě ekologických hnutí se stává mohutnějící protitlak systému, jehož nositelé (především obchodní společnosti a politické skupiny spojené s jejich zájmy) se ani příliš netají snahou vliv ekologických iniciativ omezit. V anglicky psané literatuře se pro tento jev dokonce vžívá ustálený pojem: „green backlash“ (zde „anti-ekologický protitlak“ nebo „protitlak systému“).

Protitlak vzniká z pochopitelných příčin. Ekologická krize se prohlubuje navzdory dílčím technologickým změnám. Proto se zvyšují nároky ekologických iniciativ na rozsah i pronikavost ústupků, které požadují po průmyslu. S tím se logicky snižuje ochota průmyslových podniků k těmto ústupkům. Princip tohoto konfliktu nelze pochopit, neuvědomíme-li si, že obě strany v něm zastávají úplně jiná stanoviska. Ekologické hnutí sleduje potřeby přírody, v tom je důvod jeho existence. Průmyslové podniky sledují své ekonomické zájmy. Z této příčiny je dohoda až na výjimečné případy vyloučena.

Jednou z nejnaivnějších tezí tradovaných v naší současnosti je teze o tzv. společenské odpovědnosti průmyslových podniků. Podle ní manažerům všech firem záleží tak jako komukoliv jinému na tom, aby naše děti mohly dýchat čistý vzduch, pít čistou vodu atd. Tož potud vesměs ano. Ovšem bezbřehé naivity se dopouští ten, kdo nerozlišuje mezi manažerovou osobní citovou náklonností a tvrdými ekonomickými podmínkami konkurenčního boje, do nějž každodenně ve službách svého podniku vstupuje. K řízení manažera jistě nekvalifikuje míra citlivosti k přírodě, nýbrž schopnost zohledňovat racionální potřeby podniku. Z logiky konkurenčního boje plyne jednoznačně, že se každý musí snažit o maximální snížení nákladů, včetně těch na opatření ekologická či sociální. Podnik, který si dopřává ve velké míře „společenskou odpovědnost“, se může kochat svou ušlechtilostí jen do té doby, než jej méně ohleduplná konkurence zlikviduje. Stejně tak manažer může překypovat empatií k budoucím generacím jen do té doby, než jej správní rada ze sebezáchovných pohnutek vystřídá ekonomem méně romantického založení. Kdo toto nechápe, neměl by se věnovat politické práci v ekologickém hnutí, ale dát se třeba na psaní poezie.

Přitom, a to je třeba zdůraznit, předchozí argument nehovoří pro likvidaci konkurenčního prostředí, nýbrž pro jeho důslednou a tvrdou regulaci občanskou společností ve prospěch jejích zájmů ekologických, sociálních, morálních či mravních.

Nemohou-li se obchodní společnosti podvolit nárokům, jež na ně kladou ekologická hnutí, musí hledat jiné prostředky, jak si od jejich dotírání ulehčit. Takto vzniká „anti-ekologický protitlak“. Popis několika jeho projevů následuje.

Obchodní společnosti vydávají jen ve Spojených státech ročně miliardu dolarů na omezení vlivu ekologických iniciativ. Právě tolik pojme živě se rozvíjející průmyslové odvětví obchodující s „utvářením veřejného mínění“ (public relations — PR). V naší zemi dosud panuje dosti rozšířená, avšak bludná představa, že PR agentury v podstatě provozují pouze poněkud důmyslnější reklamu. Ve skutečnosti, jak dokládá vynikající studie Sheldon Ramptonové a Johna Staubera „Toxic Sludge Is Good For You“ (vydaná americkým Centrem pro média a demokracii), disponují celou škálou prostředků — od ovlivňování politiků a médií, až po metody zpravodajských služeb včetně provokace a špionáže. Veškeré služby poskytují na zakázku svých klientů.

Ve vztahu k ekologickým hnutím se propaganda průmyslu zaměřuje na několik cílů: 1) zpochybnit ideál (ekologickému hnutí nejde o příznivý vztah lidí k přírodě, ale o nastolení ekologické diktatury a neo-pohanského náboženství), 2) zpochybnit argumentaci (ekologické hnutí příznaky ekologické krize nezřízeně nafukuje), 3) rozdělit ekologické hnutí (jen nerozumní, nedospělí radikálové vystupují proti dnes již zodpovědnému průmyslu, ti rozumní a vyspělí s ním spolupracují), 4) omezit přístup ekologického hnutí do sdělovacích prostředků a jeho politický vliv v případech jednotlivých sporů (novináři i politici k tomuto ochotní bývají často motivováni finančně).

Mezi konkrétní metody patří zakládání a financování „občanských iniciativ“, které vystupují v zájmu obchodních společností. Ve Spojených státech vzniklo za asistence PR agentur hnutí Wise Use („wise use“ ve smyslu rozumného užívání přírodních zdrojů). Tuto, podobně jako řadu dalších příbuzných metod, PR agentury vyvinuly při svých bojích za tabákový průmysl, který se stal jejich první „zlatou žílou“. Takto tehdy vznikla v USA „Národní asociace kuřáků“. Čelný představitel Wise Use Ron Arnold nenechává nikoho na pochybách, pokud jde o cíle jeho hnutí: „Naším záměrem je vymazat každou jednu ekologickou skupinu a nahradit ji skupinou Wise Use!“

Tak jako už v případě práce ve službách tabákového průmyslu, další zásadní metoda spočívá ve zřizování a financování „vědeckých“ institutů, které zpochybňují poznatky o příznacích ekologické krize. Už dříve jsem zde zdůvodnil komplikovaností a spletitostí problému klimatických změn, proč se o tomto jevu a jeho rozsahu čile diskutuje. Přesto drtivá většina vědecké obce dnes o klimatických změnách, ani o tom, že představují zásadní nebezpečí pro lidstvo, nepochybuje. Naopak drtivou většinu zlomku odpůrců tohoto závěru na hlasitosti zveřejňování jejích pochyb přímo motivují tučné částky nadnárodních obchodních společností (ropných i automobilových), které se právem cítí hrozbou účinných opatření proti klimatickým změnám fatálně ohroženy.

V České republice se k šíření anti-ekologického fanatismu, případně závěrů pavědeckých „studií“, propůjčil ke své hanbě Občanský institut. Škoda je o to větší, že tato pražská organizace se věnuje i některým prospěšným programům (např. možnost školní výchovy dětí v rodině). Brožury Občanského institutu nesou názvy „Summit Země — karneval hlupáků“, „Zelená cesta k nevolnictví“, „Malé zelené lži“, „Trh a příroda“, „Vlastnická práva a životní prostředí“. V závěru dnes už slavné „Zelené cesty k nevolnictví“ se čte věta: „Vše, co zelení potřebují, je příležitost a nějaký Lenin.“

Uplatňování další metody „rozděl a panuj“ by nebylo možné, pokud by obchodní společnosti, případně jimi najímané PR agentury nenacházely ekologické iniciativy ochotné se za úplatu propůjčit k trapnému leštění firemních štítů umazaných ekologickými hříchy. Průmysl zde sahá k osvědčené metodě „cukr a bič“. Jako „bič“ samosebou slouží Wise Use a jemu podobné úchylky. „Cukr“ potom na sebe bere tvář byznysmena s medovým úsměvem: „Buďte rozumní, určitě se dohodneme, i my máme rádi ty vaše želvičky…“ Ekologické spolky, které se k tomuto propůjčují, dovolují průmyslu ekologické hnutí rozdělit (spolupracující tj. „rozumní“ vs. nespolupracující tj. „nerozumně radikální“), čímž hrubě podlamují jeho sílu. K tangu musí být dva, ale prvotní vina zde leží na straně ekologických organizací, takže se k tomuto tématu vrátím v příští kapitole věnované právě chování ekologických hnutí v „těžkých časech“.

Účinnost služeb, které PR agentury mohou nabídnout svým klientům, samozřejmě stoupá s vlivem, který mají na konkrétní politická rozhodnutí a obsah sdělovacích prostředků. Čím větší mají vliv, tím větší je poptávka po jejich službách, tím větší dostávají zakázky, o to více vydělají. A o to více mohou investovat do zvyšování svého vlivu v médiích a politických strukturách.

Ve Spojených státech PR agentury často hrají roli zprostředkovatele mezi politikem kandidujícím ve volbách a obchodními společnostmi, které financují jeho kampaň. To jim posléze umožňuje prostřednictvím tohoto politika uplatňovat rozličné zájmy svých klientů. Obsáhlá studie Sierra Clubu věnovaná rušení ekologických zákonů prokazuje tento fakt dosti výmluvně. Ukazuje, jaké prostředky jednotliví členové Kongresu dostali na svou volební kampaň od „výborů“ zastupujících firmy, jimž šlo o změkčení, případně zrušení ekologické legislativy. Kongres ekologickou legislativu skutečně velmi tvrdě okleštil, přičemž způsob hlasování jednotlivých kongresmanů evidentně souvisí s množstvím prostředků, které obdrželi.

Další dovednosti PR agentur se hodí zejména v případech, kdy ekologické iniciativy ohrožují některý konkrétní zájem obchodní společnosti. Ve Spojených státech se podařilo PR agentury přistihnout mj. při promyšlené diskreditaci nepohodlných knih, při vystupování pod falešným jménem, odposlechu, špionáži, provokaci (provokatér přiměl duševně vyšinutého člověka, který se hlásil k hnutí za práva zvířat, aby se pokusil spáchat atentát na majitele firmy provádějící pokusy na zvířatech). V některých případech PR agentury dosáhnou toho, že se omezuje nebo zcela eliminuje tištění zpráv nepříjemných pro jejich klienty.

Dvě největší a nejvěhlasnější mezinárodní PR agentury působí i v České republice. Hill & Knowlton hájí zájmy ČEZu. Burson & Marsteller bojuje v zájmu firmy TVX proti odpůrcům těžby zlata v Kašperských Horách.

Veškerá anti-ekologická propaganda se jistě neděje z vůle a za peníze obchodních společností. Ty na ní pouze mají přímý zájem, a proto v ní hrají podstatnou inspirační a sponzorskou roli. Jako vždy, objeví-li se nějaký dogmatismus s hřmotnou propagandou, dobrovolně se připojují další jedinci z různých důvodů, od politických po psychologické. Démonizaci ekologických hnutí tak holdují různí pravicoví ideologové s argumentem, že v ekologickém hnutí povstal nový levicový totalitarismus. V České republice se tímto myšlenkovým schématem projevoval zvláště Václav Klaus, po něm je z neznalosti, servility či exhibicionismu opakovali někteří publicisté.

Démonizace ekologických hnutí bohužel mnohdy bývá předstupněm k pokusům o jejich likvidaci. V České republice se takovým stal známý případ „seznamu extrémistů“, v němž šlo právě o pokus politicky znemožnit nepohodlné ekologické iniciativy, které se na seznamech ocitly ve společnosti anarchistů, skinheadů a štěpánovců.

I to však není než peříčko proti nejstrašlivějším projevům soudobého „anti-ekologického protitlaku“, kterými se staly případy fyzické likvidace předáků ekologického hnutí, jako je dodnes nevyjasněný požár kanceláře Přátel Země v Kostarice, při němž uhořely čtyři přední osobnosti tohoto sdružení, nebo zavraždění nigerijského ekologa, spisovatele a ochránce práv menšin Kena Saro-Wiwy, na němž nese vinu vedle nigerijské junty i firma Shell.

Foto: Kateřina Jelínková

Třetí příčina „těžkých časů“ má svůj původ v proměně celkové společenské situace, k níž došlo, aniž by na tom měl kdokoliv konkrétní zásluhu — prostě z podstaty procesu, jenž Václav Havel před dvaceti lety v Moci bezmocných nazval samopohybem technické civilizace.

Těžko lze západním zemím zazlívat, že všemi prostředky posilovaly svůj průmysl, usoudily-li, že právě na této frontě se rozhodne boj se sovětským imperialismem. Ostatně jak se ukázalo, bylo to přesvědčení správné. (Je příznakem našich paradoxních časů, že za své osvobození od Sovětů vděčíme síle, která nás možná nakonec i s celou naší civilizací zničí.) Leč vedlejším účinkem posilování průmyslu se stalo narůstání moci obchodních společností natolik výrazné, že se již dnes takřka vymanily všem prostředkům demokratické kontroly. Celý PR průmysl v podstatě není ničím jiným než nástrojem obchodních společností na paralyzování demokratických institucí tam, kde se pokoušejí obchodní aktivity regulovat.

Světová moc obchodních společností se upevňuje též prostřednictvím působení Světové banky, jejích regionálních modifikací a Mezinárodního měnového fondu. K přímé institucionalizaci moci TNCs dochází na půdě Světové obchodní organizace a do značné míry klíčový boj dneška na tomto poli probíhá nad Mezinárodní úmluvou o investicích (MAI), jejíž schválení by hospodářské zájmy TNCs nadřadilo právu národních vlád určovat domácí hospodářskou politiku. Zvyšuje-li se takto bezpříkladně moc TNCs, mohou samozřejmě daleko účinněji čelit tlaku ekologických iniciativ.

Na postavení ekologů dvojsečně dopadá též zánik sovětského impéria. Tato sama o sobě jistě šťastná událost ve svém důsledku vedla mj. i k tomu, že demokracie a osobní svobody, stejně jako kvalitní sociální a ekologické normy, přestaly mít v západních zemích statut „komparativních výhod“. I tento fakt se jistě podepisuje na zvyšující se tvrdosti v omezování prostoru nepohodlným občanským iniciativám, mnohé z popsaných praktik PR průmyslu se evidentně přílišnými ohledy na demokracii nezatěžují. Bigotní zastánci současného systému navíc šmahem známkují ekologické hnutí jako reinkarnaci komunistů a nepřítele číslo jedna.

Poslední důležitý rys samopohybu tkví v překotných technologických změnách, k nimž v uplynulých desetiletích došlo. Osobní počítače, faxy, elektronická pošta, kopírky atd. nepochybně zvýšily výkonnost ekologických iniciativ, ale v poměru nesrovnatelném zvětšily síly průmyslového systému a jeho elit. Ekonomická globalizace v dnešní podobě by bez popsaných technologických změn nebyla uskutečnitelná.

Technologický pokrok posledních dvaceti let mj. podpořil provázanost a globální vliv TNCs, způsobil radikální změny ekonomiky (např. 90 % mezinárodních finančních transakcí má spekulativní povahu), takže možnosti národních vlád určovat domácí ekonomickou politiku se rapidně zmenšily, velkým rozvojem průmyslu významně zvýšil tlak na přírodní prostředí a stabilitu globálního ekosystému, přispěl k prohloubení propasti mezi bohatým Severem a chudým Jihem, zvýšil účinnost konzumního opojení, zbavujícího občany zájmu o veřejné dění, rozšířil možnosti TNCs podvazovat demokracii a přispěl tak k utlumení zpětných vazeb, jimiž občanská společnost sama sebe reguluje.

Rozpaky ekologického hnutí

Zelená únava, antiekologický protitlak, samopohyb systému — tyto tři jevy skládají obrázek těžkých časů, v nichž se ekologické hnutí ocitlo. Samo však není na svém nynějším postavení bez viny. V dobách, které mu byly nakloněny, se v něm podle všeho málo myslilo na to, že by tomu také někdy mohlo být jinak.

Ekologické hnutí vynesené ke svým úspěchům na vlně mimořádné podpory veřejnosti se chovalo, jako by počítalo s tím, že se na tuto podporu bude smět spoléhat vždy, aniž by o ni dále svědomitě usilovalo. Těžiště jeho působení se postupně přesunulo z místních problémů, v nichž se opíralo o podporu občanů dotčených neblahými průmyslovými provozy, k lobbyingu, čili působení v parlamentních a vládních kuloárech. Někde se části ekologických hnutí dokonce převtělily do podoby politických stran. Jistá ztráta kontaktu s problémy na nejnižší úrovni se ukázala jako vážná neprozíravost, na niž dnes ekologické hnutí těžce doplácí. Když mu přestávají v parlamentních kuloárech naslouchat, trpce shledává, že nemá na místní úrovni dostatečnou sílu, o niž by se mohlo opřít.

Ovšem vůbec nejhrubší chyba se snad stala tehdy, když ekologické hnutí, opojené svými počátečními úspěchy, učinilo z úspěšnosti zdroj své autority. V západních zemích začalo ekologické hnutí záhy působit dojmem, jako by mu snad nevyzpytatelná cenzura odmítala propustit i ten nejnicotnější letáček bez výčtu dosavadních úspěchů vydavatele. Vznikl tak obraz soustavně vítězících idealistů, kteří se obraceli na veřejnost stále častěji pouze s žádostí o finanční podporu, s jejíž pomocí slibovali vítězit ještě velkolepěji než dotud. Nejdále dovedli tuto techniku v Greenpeace, ale obdobně utvářely svůj obraz prakticky všechny ekologické spolky. Jakpak by se neocitaly v hlubokých rozpacích, když přišly těžké časy a úspěchy se prostě přestaly dostavovat?

Bohužel v této situaci začal v ekologickém hnutí nabývat na síle velmi zvláštní druh „realismu“, který se začal zajímat především o to, jaké „úspěchy“ lze vůči ohromné síle systému prosadit. Tento zájem v myšlení stále více nahrazoval zájem o to, co příroda skutečně potřebuje. Ekologické hnutí se zde stává obětí ideologie úspěchu. Namísto realismu, který by vycházel z posouzení možností zásadně pomoci změnit postavení přírody a vedl by patrně k závěru, že příchod těžkých časů možnosti ekologického hnutí silně omezuje, se prosadil „realismus“ v podstatě politikářský. Vlivný proud v ekologickém hnutí přistupuje na to, že se za úspěch budou vydávat i výsledky, které ve skutečnosti žádným úspěchem nejsou, mnohdy dokonce právě naopak. Obyčejně se nejedná o vypočítavost, spíše o racionalizaci kompromisů, při nichž se opouštějí základní principy, z nichž ekologické hnutí vzniklo.

Tak se ve Spojených státech rozmáhá kompromisní tzv. multisektorový přístup. Ekologické iniciativy se nutí do spolupráce s průmyslem, která v převážné většině případů slouží hlavně jako laciná reklama obchodním společnostem. Do této kategorie spadají dobrovolné závazky nadnárodních obchodních společností, dohody o dobrém sousedství firem a obcí, nejrůznější kulaté stoly, při nichž se ústa všech zúčastněných provětrávají bezobsažnými frázemi o trvale udržitelném rozvoji. To vše především dovoluje obchodním společnostem pokračovat v destruktivních praktikách.

V České republice se ztělesněním těchto poklesků stává Nadace Partnerství. Její nedávná dohoda s biotechnologickou firmou Monsanto účinně podrývá aktivity mezinárodních organizací, které vedou kampaně proti bezohledným praktikám této společnosti. Je to podobný druh omezenosti, jakou před nedávnem projevila kanadská odbočka WWF, když se rozhodla udělit ekologickou cenu jedné z nejbezohlednějších firem, společnosti Shell, za to, že se uvolila ušetřit jakousi rezervaci. Že by „appeasement“?

Ovšem v tuzemsku vůbec nejdále v tomto směru došla organizace Tereza, která se domnívá, že provozuje ekologickou výchovu. Její materiály pravidelně zdobívá emblémek ČEZu, čili podniku, kterému se v páchání ekologických škod v českých zemích nevyrovná žádný jiný. Též o vztahu ČEZu k demokracii by české protijaderné hnutí mohlo dlouze dramaticky vyprávět. Jako když komunisté platili své mládežníky, aby jim pořádali mírové festivaly, tak si ČEZ platí svou Terezu. Tehdy mír ve stínu SS 20, dnes ochrana přírody ve stínu temelínských věží. Kdyby se mu neprodala, musel by si snad ČEZ založit vlastní Terezu. Uznáváme-li zásadu, že ekologický přístup ke světu se nevyčerpává technickou znalostí jak pěstovat květinu v truhlíku či ozelenit střechu, ale je především konzistentním morálním postojem k okolí i sobě samému, potom se ve skutečnosti Tereza dopouští na duších dětí těžké hrubosti. Vštěpuje jim bezděčně zásadu, že není takový ideál, aby se nemusel shrbit kvůli penězům.


Proti tomuto demagogickému relativismu (do omrzení obhajovaném šachistickou floskulí, že nic není jen černé či bílé) je nutno se vší rozhodností vystoupit. Též z toho důvodu, že posiluje svůj ještě nebezpečnější protipól. Ekologická krize umocňovaná zdánlivou bezmocí ekologického hnutí rozpaluje mysli některých natolik, že se v nich rodí těžko kontrolovaná vášeň, případně bezbřehá beznaděj.

Vzorový příklad takové posedlosti představuje dosud ojedinělý případ amerického teroristy Unabombera, jehož manifest poněkud senzacechtivě vydalo před nedávnem nakladatelství Votobia. Lze bohužel předpokládat, že s postupující ekologickou krizí, demagogicky relativizujícími reakcemi na ni a bagatelizováním ekologického hnutí bude podobných projevů zoufalství přibývat.

Nebezpečí fanatismu číhá všude tam, kde se ekologického hnutí dotkne anarchismus, tento pud bortit přetavený v politický směr. O tom vypráví jak zápalné lahve vrhané u Gorlebenu, podpalující zejména pověst tamějšího, jinak vynikajícího občanského hnutí, tak i některé projevy anarchistů zdejších, například těch parazitujících na akcích občanské neposlušnosti u Temelína.

Snad poslední zaznamenáníhodnou hrozbu tohoto druhu představují pokusy 0 ozeleňování marxismu, případně jeho panožek. Tak nás poučuje o ekologických hrozbách poslanec Ransdorf, jako by nevěděl, jaký vztah k přírodě vyplývá z dialektického materialismu. Působí nemístně, chce-li představitel hnutí, které se ještě včera vzpíralo pochopit smysl ochrany práv lidských, brát dnes pod svou ochranu přírodu.

Romantickému nadšení pro Sověty v počátcích se dnes podobá obdobně módní a obdobně poučené zaujetí pro latinskoamerické gerily, místo Lenina velitel Marcos.

Zvláštní, od předchozích případů jistě odlišný, projev dogmatismu, do nějž se promítá tíživá atmosféra těžkých časů, lze spatřovat i v myšlenkovém směru, který bychom mohli nazvat „katastrofismem“. Přívrženci tohoto směru, k nimž se počítá i nejedna autorita, tvrdí, že ekologický kolaps už je nevyhnutelný. Poněvadž se jedná o metafyzický výrok, jeho pravdivost je neověřitelná. To mu však nemusí ubírat na odzbrojující účinnosti v šíření paralyzujících nálad.

Jak překonat těžké časy?

Naději na dobrou budoucnost ekologického hnutí vidím v nesnadné plavbě mezi Skyllou demagogického relativismu a Charybdou dogmatického fanatismu.

Jakkoli to může znít na první poslech nepravděpodobně, myslím, že nejsilnější zbraní ekologického hnutí v těžkých časech je trpělivost. Jak si máme dopřávat trpělivost, když čas tak nesmlouvavě hraje proti přírodě? Právě proto, že současně hraje pro ekologické hnutí. Poučeni otřesnými událostmi tohoto století víme mj. to, že žádná zásadní změna nemůže být trvalá, pokud ji lidé nepřijmou z hloubi duše za vlastní. Bohužel podle všeho mnozí naši bližní musí vidět přírodu ještě více popleněnu a mezilidské vztahy ještě více rozvráceny, než jak se jim ukazují dnes. Teprve pak se odhodlají k zásadnějším činům. To však je zcela evidentní, že již dnes výrazně přibývá lidí, kteří se poohlížejí po životaschopnější existenci, než jakou jim nabízí vpravdě virtuální realita konzumního standardu. Trpělivost, o niž mi jde, není pasivním mletím mlýnku palci na sepjatých rukou v klíně, naopak spočívá v nanejvýš aktivním úsilí o pozměňování celkových podmínek i jedinců v našem okolí tak, aby se ekologický pohled na svět pokud možno co nejvíce šířil. Taková trpělivost je spíše než projevem slabosti demonstrací síly.

Ekologickému hnutí se dnes navzdory silným faktorům působícím proti němu nabízejí též nové možnosti. Za prvořadou mezi nimi lze považovat prohlubující se krizi sociální dokumentovanou nebývalým nárůstem sociálně patologických ukazatelů (nezaměstnanosti, rozvodovosti, drogových závislostí, delikvence mladistvých, kriminality, osamělosti) i těžkým sociálním úpadkem ve Třetím světě. Tyto jevy provází vzestup politických stran oživujících barbarské ideologie. Ekologické hnutí má jedinečnou šanci získat novou energii, prokáže-li genetickou spjatost současné globální krize sociální a ekologické. Jde tedy o jisté rozšíření ekologického hnutí na hnutí sociálně-ekologické. Jeho klíčovým rysem bude principiální odmítnutí globalizace jako procesu, jenž se stává nejvážnějším současným ohrožením přírody a demokracie. Průkopnickou, zcela zásadní práci v doložení tohoto poznatku vykonali Edward Goldsmith, Jerry Mander, Jeremy Rifkin či David Korten ve svých nedávno vydaných knihách.

Ve zdůrazňování sociálních témat se skrývá nepřehlédnutelné nebezpečí probuzení sociální demagogie, jejíž mistrovství ovládli před desetiletími komunisté. Takové nebezpečí poroste zejména ve Třetím světě, ale i jinde, s tím, jak se postupující ekologické problémy budou měnit v praktické problémy sociální (např. nedostatek pitné vody). Na západě se takovou příležitostí může stát stále vážnější téma nezaměstnanosti. Prostor k manipulaci poskytuje i v ekologickém hnutí oblíbené téma decentralizace. Demagogové se vždy vyznačovali tím, že bezostyšným zacházením s fakty dokázali využít nouze a nevědomosti lidí k získání moci. To není argument proti návrhu zaměřit důkladnou pozornost ekologického hnutí k sociálním otázkám. Pouze hlupák si zakáže přemýšlení proto, že existují i špatné myšlenky. Nicméně minulé zkušenosti velí věnovat se tomuto tématu s ukázněnou odpovědností a tvrdou odmítavostí vůči revolucionářům okresního významu, kteří by nové naléhavosti sociální otázky chtěli využívat pro své mocenské zájmy, obracející se vposledku vždy proti přírodě i demokracii. Ekologické hnutí v České republice má díky své historii všechny předpoklady zůstat vůči této hrozbě imunní. Stojí za připomenutí, že první česká ekologická organizace (považujeme-li oficiální sdružení ČSOP a Brontosaurus spíše za ochránce přírody) působila jako součást disentu — šlo o Ekologickou společnost, v jejímž čele stál Ivan Dejmal. Ekologické hnutí v zemích, jež prodělaly otřesnou zkušenost vlády komunismu, má vůči mezinárodnímu ekologickému hnutí odpovědnost, aby protestovalo všude tam, kde jinak potřebná snaha 0 propojení sociálních otázek s ekologickými začne sklouzávat k sociální demagogii.

Dobrý způsob obrany vůči těmto svodům skýtá pěstování přezíravosti ke sporům mezi levicí a pravicí. Ačkoliv pravici častěji přistihneme v postavení nesmlouvavých obhájců globalizace, zatímco levice se ochotněji propůjčuje sociální demagogii, v podstatě se jedná o dva ochabující údy těžce churavějícího těla. Ekologická otázka je z definice neutrální vůči válce mezi levicí a pravicí. V jejich boji jde o to, zda je přednější vejce (čili jedinec) anebo slepice (čili společnost) a komu se má z ustavičně kypějícího průmyslového těsta dostávat větší porce. Jenže ekologické hnutí se staví právě proti tomuto kypění. Ekologické hnutí tedy stojí v opozici proti spojené pravici a levici. Současně na jedné i druhé straně může nacházet spojence, poněvadž ekologická krize ohrožuje jak svobodu jedinců, tak blaho společnosti.

Svým způsobem tragickou se stává role politických stran. Trefně jejich postavení v éře globalizace vystihuje německý sociolog Ulrich Beck, když říká, že se z nich staly reklamní agentury na propagování slunných stránek průmyslového rozvoje. Politické strany se dnes nacházejí v situaci zajatců obchodních společností, jež ovlivňují zájmy voličů důmyslnou a takřka k dokonalosti dovedenou konzumní propagandou v neskonale větší míře než kterýkoliv politický program. Ty už ani nikdo nečte, neboí průmysl dosáhl stavu, kdy všichni „realističtí“ politici musí chtít prakticky totéž — rozvoj průmyslu. Liší se jen v nuancích. Přesto ani v případě politických stran nelze vylít s vaničkou i dítě. Ekologické hnutí má zájem na prorůstání do politických stran, aby rozšiřovaly prostor pro působení občanských iniciativ a zvyšovaly šance na přijetí konkrétních rozhodnutí ulehčujících přírodě.


Právě vinou pronikavého zužování prostoru, který obchodní společnosti ponechávají k působení politickým stranám, zásadně stoupá význam občanských iniciativ, jejichž síla závisí spíše než na podpoře masy pasivních na schopnostech skupinek aktivních. Bude-li se ekologická krize projevovat naléhavěji než dnes, je dosti možné, že pronikavě stoupne význam ekologických politických stran. I tehdy však zřejmě zůstane podstatnou složkou působení ekologického hnutí organizování formálních i neformálních občanských iniciativ. Právě skrze ně totiž snad vede cesta k prohloubení demokratického systému a jeho adaptaci pro časy nesouměřitelně komplikovanější, než byly ty, do nichž se zrodil.

Ekologické hnutí může v tomto navázat na koncept tzv. nepolitické politiky, jenž v dodnes pozoruhodných a platných tezích rozpracovala Havlova Moc bezmocných. Podobně jako tehdy disent vypadá dnes ekologické hnutí vůči monstrózní síle průmyslového systému bezmocně. Nepolitická politika spočívající v trpělivém rozkrývání neudržitelných samozáhubných procesů, na nichž systém spočívá, se může i dnes stát metodou hnutí usilujícího o ekologickou demokracii.

Nepolitická politika nežádá úplné odstranění politických stran, žádá posílení politiky (jako sféry správy věcí veřejných) na úkor ekonomiky (jako sféry dobývání zisku). Žádá posílení občanských iniciativ na úkor klasických stran, poněvadž občanské iniciativy dávají lidem možnost konkrétně a každodenně ovlivňovat dění ve svém okolí. Usiluje též o rehabilitaci obce jako místa, v němž se může nejlépe prakticky uskutečňovat.

To ovšem nevylučuje, aby se za jistých okolností i určitá část ekologického hnutí stala politickou stranou. Vstoupí-li do zápolení politických stran, ocitá se v těžkém pokušení, kterému mnohé ze současných zelených stran podléhají. Jde ovšem o svody moci.

Ekologické hnutí vzniklo z ideálů. Chtělo změnit vztah lidí k přírodě v přesvědčení, že ten dnešní je jednak morálně neospravedlnitelný a jednak ekonomicky neudržitelný. Ekologické hnutí tedy vzniká ze vztahu k přírodě, nikoli z touhy dobývat úspěchy (jak tvrdí relativizující demagogové), tím méně z touhy dobýt moc (jak naznačují činy některých „zelených“ politických předáků). V tom tkví vůbec nejzákladnější princip ekologického hnutí. Všude, kde zbíhá ze služby ekologickému ideálu, ztrácí svoji identitu.

Věrnost ekologickému ideálu nezaručuje vítězství. Ačkoliv se nikdy nepřikloním ke katastrofistům, podle nichž již ekologické hnutí ani vítězit nemůže, není poctivé v průběhu bitvy vzbouzet dojem, jako by vedle vítězství nemohla na jejím konci stát i prohra. Jen v této zemi o tom, že věrnost ideálu nepředplácí vítězství, vypovídají prohrané boje demokratických občanských hnutí roku třicet osm, čtyřicet osm či šedesát osm, v nichž mohou iniciativy usilující o ekologickou demokracii vidět své předchůdce. Podobně poučné jsou i dosavadní porážky a dílčí vítězství ekologického hnutí. Ekologové nemusí zvítězit, což není poznatek skličující, nýbrž osvobozující. Vedle trpělivosti druhou nezastupitelnou vlastností, díky níž si ekologické hnutí může vypěstovat takřka nezdolnou vytrvalost, je jistá pokora vůči vlastnímu údělu.


Odpor proti ekologickému hnutí dříve či později ochabne, poněvadž paradoxně potírá též sám sebe. Projeví-li se v omezení působení ekologického hnutí, musí se nutně projevovat i v urychleném zhoršování stavu přírody (pochopitelně za předpokladu, že ekologické hnutí přírodě prospívá). Tím pádem nepřímo vyvolává ve společnosti větší poptávku po působení ekologických iniciativ.

Těžké časy pravděpodobně pominou tím rychleji, čím méně bude ekologické hnutí podléhat jejich duchu a trapně se mu přizpůsobovat. S tímto vědomím se může trpělivě a pokorně věnovat dál své drobné smysluplné práci, zejména těmi způsoby, které se za dosavadní tři desetiletí osvědčily.

Za takové můžeme považovat za prvé ekologické kampaně, které na rozdíl od povšechného vyjednávání s obchodními společnostmi poskytly již nesčetněkrát konkrétní ochranu přírodě a lidem před ničivými účinky rozpínajícího se průmyslu. Za druhé sem jistě patří ekologická výchova a osvěta, která čerpá z nejrůznějších zdrojů od křesťanství až po moudrost přírodních národů. Nejrozličnějšími prostředky vede člověka k poznání, že naše živobytí pochází z přírody. Ukazuje, že konzum není než droga utišující jinak nezdolnou lidskou touhu po skutečném plnohodnotném žití, jehož podstatou jsou především dobré vztahy v řádu k druhým lidem i přírodě. Konečně za třetí v dnešní konfrontaci s globalizací jde stále více i o to před sebezáhubným samopohybem systému hájit a v něm rozšiřovat prostor pro působení v předchozích dvou směrech.

Záleží na nás.

květen 1998

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 3/2019 vyjde v 2. polovině června.