Ekologické šlápoty

Při pohledu na obrovské měděné doly v Indonésii, kácení deštných pralesů v Amazonii či postupné přeměňování zemědělské půdy subsaharské Afriky v poušť je i ekologickému laikovi zřejmé, že něco není v pořádku. Pro příklady systematického vysávání krajiny ovšem nemusíme chodit tak daleko: postačí výlet k severočeským hnědouhelným dolům a odkalištím či letmý pohled z okna vlaku na nekonečné lány ročně dopované tisíci tunami chemikálií v podobě umělých hnojiv a pesticidů. Nadměrné využívání přírodního bohatství však má i jiné, na první pohled méně zjevné důsledky. Mezi stálá témata politických diskusí posledních let se zařadily například globální změny klimatu.

Otázkou však zůstává, do jaké míry žijeme na úkor dalších generací a zda je možné tuto zátěž seriózně vyčíslit. V polovině devadesátých let se o to pokusili dva kanadští vědci, Mathisem Wackernagel a William Rees. Nový indikátor dostal název ekologická stopa.

Stopa do budoucnosti

Wackernagel a Rees vycházeli z předpokladu, že můžeme množství většiny zdrojů, které spotřebováváme, a odpadů, které produkujeme, přepočítat na plochu. Víme například, kolik území v průměru potřebujeme k získání tuny dřeva, tuny papíru nebo tuny pšenice. Víme, jaký kus země bychom potřebovali k vypěstování lesa, který by zachytil tunu emisí oxidu uhličitého. Sečteme-li dohromady všechny plochy, které vzniknou spotřebou zdrojů a produkcí odpadů, za něž nese odpovědnost jeden člověk, dostaneme tím zhruba jeho ekologickou stopu. Totéž můžeme provést třeba pro Českou republiku nebo firmu ČKD.

Pokud ale plocha, jež odpovídá ekologické stopě dané společnosti, přesahuje dostupnou biologickou kapacitu daného státu, signalizuje to přivlastňování si produktivní plochy někoho jiného — buď lidí z jiných zemí, nebo budoucích generací. Mluvíme pak o ekologickém deficitu. Ekologická stopa tedy hraje roli indikátoru udržitelného rozvoje.

Jaký kraj, taková stopa

Různé státy světa se velikostí své ekologické stopy razantně liší. Průměrný Američan spotřebuje 9,7 hektaru území, Němec 4,7 hektaru a Čech 4,8 hektaru — zatímco spotřeba a odpady jednoho Bangladéšana přepočtené na území činí 0,5 hektaru, Inda 0,8 hektaru, Jihoafričana hektary čtyři a Brazilce 2,4 hektaru.

Jenomže tato čísla nejsou ještě zcela vypovídající. Skutečně ilustrativní je až srovnání ekologické stopy jednotlivých zemí s jejich biokapacitou. Například na každého Čecha tedy připadá skoro pět hektarů ekologické stopy. Ale biokapacita našeho území činí jen 2,3 ha na obyvatele. Máme tedy ekologický deficit asi 2,5 ha — takové je území, které takříkajíc dovážíme odjinud.

Na průměrného Američana připadá deficit 4,4 ha. Velmi špatně jsou na tom hustě obydlené státy: Belgie 5,6 ha, Japonsko 4,1 ha. Právě vinou hustoty osídlení dochází k paradoxní situaci, kdy třeba Etiopie je v mínusu, zatímco Švédové mají více než půl hektaru k dobru.

Opravdu nejvážnější je ale zjištění, že celková ekologická stopa globální populace přesahuje světovou ekologickou kapacitu zhruba o 0,4 hektaru na člověka. Znamená to, že lidstvo skutečně žije na dluh. Nejenže některé země dovážejí plochu nezbytnou ke spotřebě nebo zajištění přírodních zdrojů, ale tyto deficity se v součtu promítají do společného dluhu.

Lépe vlakem nežli autem

Pomocí ekologické stopy můžeme porovnávat nejen státy, ale třeba i různé druhy dopravy. Z výpočtů například vyplývá, že pražský automobilista zatěžuje životní prostředí čtyřikrát více než ten, který jezdí autobusy veřejné dopravy. Ve srovnání s cyklistou se rozdíl ještě více prohlubuje, na plný devítinásobek. Vzhledem k tomu, že se ekologická stopa dopravy odvíjí mimo jiné od spotřeby benzinu a emisí oxidu uhličitého, závisí rovněž na typu auta, jeho obsazenosti i místa, kudy jedeme. Nejvyšší ekologickou stopu naměříme při velmi nízkých a velmi vysokých rychlostech, tedy ve městech a na dálnicích.

Kdybychom chtěli své zorné pole rozšířit i na jiné způsoby přepravování, zjistili bychom, že nejmenší ekologickou stopu má chůze či jízda na kole, zhruba desetkrát větší vlak a více než dvacetkrát větší pak autobus. Mezi nejméně šetrné dopravní prostředky patří již zmíněný automobil a letadlo.

Ekologická stopa může odhalit i velké nepoměry mezi různými způsoby získávání energie. Přepočítáme-li tento indikátor na roční výkon, ukáže se, že nejšetrnější možností jsou větrné turbíny. O druhé místo se dělí fotovoltaické články s hydroelektrárnami, které mají ekologickou stopu více než dvanáctkrát větší než větrné generátory. Zcela na konci stupnice najdeme fosilní paliva, která představují 125krát větší zátěž životního prostředí než získávání energie z větru. Zajímavé je, že Wackernagel a Rees z kalkulací zcela vyřadili atomové reaktory. Podle nich totiž havárie jako ta, která se odehrála v Černobylu, a s ní spojená ztráta bioproduktivity relativně velkého území posouvají jadernou energetiku mezi technologie odsouzené k zániku.

Početnou skupinu analýz tvoří výpočty ekologických stop nejrůznějších měst. Tak například Londýn by vzhledem ke své spotřebě a produkci odpadů potřeboval plochu 125krát větší, než je jeho území. Prakticky by tedy zabral téměř celou Velkou Británii. Data pocházející z roku 2002, tedy o osm let později, už hovoří o stopě 239krát větší, než je velikost hlavního města Spojeného království. Podobná zjištění můžeme vysledovat i z průzkumů dvaceti devíti měst v pomoří Baltu. Svoji dostupnou biologickou kapacitu překračují 565—1130krát.

Ekologická stopa nám však může dát odpověď i na mnohem banálnější otázky, související s naším každodenním životem, jako jsou například noviny. Pokud si každý den koupíme svůj oblíbený deník (o váze 100 gramů), spotřebujeme si tím více než dvě procenta ze svého denního podílu na ekologické produktivitě Země. Zátěž na životní prostředí však můžeme snížit například tím, že noviny půjčíme svým známým, kteří by si je jinak také koupili. Pokud si je přečtou tři lidé, sníží se jejich spotřeba ekologické produktivity na třetinu. O velikosti ekologické stopy ale rozhoduje rovněž to, jak s deníkem naložíme poté, co si jej přečteme. Recyklace nám stopu sníží, vyhození na skládku či likvidace ve spalovně naopak zvýší.

Komplikované, až nemožné

Výpočet ekologické stopy představuje velmi komplikovanou analýzu spojenou s různými zjednodušeními i zatím nepřekonanými nedostatky. Téměř nemožným se například ukázalo získání kvalitních dat o produktivitě různých částí Země a především o jejich tzv. udržitelném výnosu. Za prvé: jiný přírodní potenciál využitelný pro život lidí má saharská poušť, ledovce Antarktidy či zabetonovaný a vyasfaltovaný Manhattan, jiný úrodná půda Ukrajiny či finské smrkové lesy. Za druhé: pokud má ekologická stopa sloužit jako indikátor udržitelného rozvoje, nemůže počítat s čistým přírodním kapitálem, ale s jeho udržitelným výnosem. Pro výpočty proto hraje roli například taková roční produkce dřeva, která odpovídá jeho přirozené obnově. Získaný přírodní kapitál, dřevo, tedy nesmí způsobit znehodnocení daného území, v našem případě lesního ekosystému.

Ekologická stopa rovněž není schopna zohlednit jiné znečištění než oxidem uhličitým. Na velikost stopy státu tedy nemají vliv ani jeho emise oxidů dusíku či síry, ani emise jedovatých dioxinů či těžkých kovů.