Ekologie, politika a občanská společnost

30. dubna 2002 /
Pavel Šaradín krátce analyzuje situaci na české politické scéně, aby se poté věnoval především vztahu politiky a ekologie. Politické strany v ČR si na ekologická témata teprve zvykají, začleňujíce je do svých programů velmi pozvolně a spíše na komunální úrovni. Do jisté míry je to ovšem jen odraz celé společnosti, protože ani v ní zatím tato témata nepatří mezi diskutovaná.

V roce 1990 ministerstvo vnitra v Československu registrovalo více než sto politických stran a hnutí. Tento počet není nijak překvapivý, protože s možností svobody vzrostla snaha o prezentaci a realizaci vlastního názoru. Teprve později došlo k jejich redukci: někteří zjistili, že mají podobný názor jako druzí, pak se přirozeně spojili. Další si uvědomili, že politika je během na dlouhou trať a že sebevznosnější název nemůže nahradit drobnou práci – a politiku opustili. V prvních dvou letech řada (mini)stran zanikla, ale i přesto, že se v průběhu 90. let objevovaly nové, politický systém se natolik usadil, že v parlamentních volbách je vždy úspěšných pouze několik málo subjektů. Z teoretického hlediska lze hovořit o umírněném pluralismu.

Situace však u nás stabilní stále ještě není, protože na politické scéně dochází stále k (mírným) otřesům (rozpad ODS před čtyřmi roky, vznik Unie svobody, její sloučení s DEU, zformování Čtyřkoalice a její přeměna v Koalici), které ovlivňují tzv. velkou politiku. Zatím tedy nemůžeme říci, že by dnešní stav, kdy existují čtyři velké bloky, které mají šanci uspět ve sněmovních volbách, byl definitivním stadiem vývoje našeho politického systému. K této domněnce nás vedou dvě, respektive tři zásadní skutečnosti: za prvé, osobní rivalita i programové neshody uvnitř jedné politické strany jsou natolik velké, že mohou v budoucnu vést ke vzniku dalšího subjektu (například i spojením s některou mimoparlamentní stranou); za druhé, z programového hlediska u nás zůstává stále ještě několik tzv. velkých či nosných témat nevyužitých (protože parlamentní strany se jim poctivě nevěnují). Za třetí, se vstupem do Evropské unie a s předpokládaným vzrůstem životní úrovně může kupříkladu dojít k reflexi tohoto stavu (bohatá společnost si začne uvědomovat naléhavěji ekologická témata, čímž vzroste obliba zelených; nebo naopak tento vstup může vyvolat xenofobní nálady, takže dojde k posílení nacionalistických proudů).

Řekli jsme, že po roce 1990 vznikla řada malých politických stran, přičemž některé se dokonce objevily teprve nedávno. Základem jejich volebního ne-úspěchu je skutečnost, že většinou vznikají z centra a nedostává se jim podpory regionů (to je i případ nedávno vzniklých Naděje a Cesty změny). Je nanejvýš pravděpodobné, že nějaká další parlamentní strana musí vzniknout opačným způsobem, tedy zdola. V posledním březnovém týdnu možná takovou cestu ukázala Strana za otevřenou společnost, když vyzvala Naději, Sdružení nezávislých, Stranu zelených a Cestu změny, aby sestavily před červnovými parlamentními volbami společnou kandidátku. I kdyby se tato spolupráce nyní nezdařila, lze o ní uvažovat i u voleb senátních, komunálních či později krajských. Zkrátka, úspěch má spíše subjekt vzniklý v regionech (např. spojením několika nezávislých subjektů) než z centra etablovaná iniciativa.

Zároveň se ukazuje, že prostor pro další parlamentní subjekt u nás existuje: bude environmentálně zaměřený, bude prosazovat decentralizaci a, jak jsme uvedli, bude mít silné regionální zázemí. Krok Strany za otevřenou společnost je v tomto směru velmi správný.

Ekologie a politika

Zdá se, že částečně platí naznačená úměra čím bohatší země, tím silnější vnímání ohrožení prostředí, v němž žijeme. Stačí porovnat Německo s Polskem nebo Rakousko s námi. V obou ekonomicky rozvinutějších zemích existují vcelku úspěšné ekologické strany, což se o nás či Polsku říci nedá. Ale vysoká životní úroveň není jediným faktorem, který podněcuje otázky po stavu životního prostředí a hledání odpovědného přístupu k němu. Demokratický systém, který existuje několik desítek let, formuje přirozenou tradici otevřené společnosti, kam ekologická problematika nepochybně patří. Její řešení si berou za své jak politické strany (i ne-zelené), tak nejrůznější občanské iniciativy. Obecně lze říci, že právě péče o životní prostředí je vedle sociální problematiky nejčastější aktivitou občanských spolků. Zároveň platí, že žádná seriózní politická síla v západní Evropě se otázkám životního prostředí nemůže vyhnout a valná většina z nich obhajuje pozice trvale udržitelného života. Což v případě České republiky neplatí, protože Občanská demokratická strana v roce 1998 nevěnovala tomuto tématu ve svém programu ani řádek (!), letos je její příspěvek k ochraně životního prostředí přinejmenším absurdní.

Vedle parlamentních voleb existují ještě volby komunální a krajské. V nich se politické strany vyjadřují k určitému místu (obec, region), a tak jsou jejich návrhy většinou konkrétnější, než je tomu v případě voleb parlamentních. To se týká i ODS. Porovnáme-li teze některých jejích programů pro krajské volby 2000, pak zjistíme, že jsou v rozporu s tím, co občanští demokraté před voliče předložili nyní. (Jen pro zajímavost: v Olomouckém kraji se v koaličních programových dokumentech podepsali zástupci ODS v radě rovněž pod myšlenku trvale udržitelného života.)

Ekologie a společnost

V české společnosti se již řadu let vede spor o to, nakolik „mohutný“ má být prostor mezi jednotlivcem a státem. Tuto oblast lze nazvat jakýmsi spontánním místem vzájemných lidských aktivit, tedy občanskou společností. V ní se rodí iniciativy, na něž stát nestačí. Jeho hlavním úkolem by v tomto směru mělo být vytvoření příhodných podmínek pro existenci nejrůznějších spolků a sdružení. Ty totiž dokáží pružně reagovat na nesnáze, které se ve společnosti vyskytují, a zároveň v nestátních oblastech podporovat pozitivní vývoj. Zárukou dobrého směřování společnosti je ovšem splnění jedné důležité podmínky, a tou je názorová i institucionální pluralita těchto hnutí a iniciativ. Nelze totiž jaksi a priori říci, že občanské sdružení je samo o sobě lepší než politická strana. Proto samozřejmě musí být jejich činnost korigována a kontrolována, a to nejčastěji občany nebo jinými spolky.

Podle několika průzkumů, na něž odpovídali čeští i slovenští respondenti, ochrana životního prostředí v 90. letech nepatřila v obou zemích k prioritním tématům (zcela logicky jimi byly nezaměstnanost a sociální aspekty života vůbec, bezpečnost země atd.). Nelze předpokládat, že v nejbližších letech se na této situaci něco změní, že dojde k radikální změně hodnot. Proto byla role ekologických iniciativ a hnutí v tomto období takřka nezastupitelná. Občanské iniciativy dosáhly několika nesporných úspěchů a na tomto místě nemá význam je vyjmenovávat. Přesto si dovolím jednu skutečnost vyzdvihnout. Je jí právě idea trvale udržitelného života, již nakonec přijaly některé rozhodující politické strany země. Vytvořily si tak závazný rámec, jemuž by mohly napříště podřizovat v mnoha aspektech (doprava, zemědělství, hospodářství atd.) svůj program. (I když idealizace není namístě, stačí porovnat předvolební sliby ČSSD s její čtyřletou praktickou činností.) Platí tedy, že moudrý se inspiruje: vnímavější politické strany přebírají (v dobrém slova smyslu) od občanských iniciativ témata, jež převádějí do roviny politické.

Zároveň však zůstává jeden velmi důležitý a dlouhodobý úkol nesplněn. Tím je obecná kultivace politického prostředí, která se ovšem netýká jen ekologických iniciativ. Schopnost předložit argumenty je velmi potřebná, mnohem zásadnější je ale přimět politiky k tomu, aby se jimi řídili. Politická kultura této země není dobrá. Přes nespornou profesionalizaci ekologických iniciativ je stále ještě co zlepšovat. Vždyť to, že ODS si vůbec před volbami dovolila předložit naprosto antiekologický program, není jen nedostatkem této strany, ale deficitem celé společnosti.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2019 vyjde v 2. polovině prosince.