Ekopsychologie: psychologie pro časy environmentálních problémů

8. října 2008 /
„Chování k životnímu prostředí a vztah k přírodě přece nejsou psychologická témata,“ zazní občas z jiných oborů. Podobně se říkávalo, že ochrana životního prostředí je polem přírodovědných disciplín, a společenské vědy jako ekonomie, filozofie, etika a sociologie nemají lézt „exaktním“ vědám do zelí. Zdá se, že časy se mění…

Příroda a životní prostředí vstupují do zorného pole psychologie počátkem dvacátých let minulého století. Zpočátku okrajová pozornost vědy „o lidském prožívání a chování“ si všímá především vlivu prostředí na člověka, a v druhé polovině století si začíná klást otázky typu: Jaké je to žít v bytě s okny do parku? Jak obyvatele měst ovlivňuje smog, přelidnění a hluk? Podle čeho lidé hodnotí místa? Jak působí na lidskou náladu kontakt s přírodou?

Nový obor se jmenuje environmentální psychologie a bývá v té době vymezovaný jako studium vlivu prostředí na lidskou psychiku. Během let se akademicky etabluje, vznikají odborné časopisy, oborové organizace a studijní programy.

Když začátkem sedmdesátých let vzniká ekologické hnutí, začínají si otázky spojené s ochranou životního prostředí klást také někteří psychologové. Už nejde jen o to, jak jsou lidé prostředím ovlivňováni, ale ryze ekologicky: jak lidé ovlivňují životní prostředí? Zkoumá se motivace lidí k šetrnému environmentálnímu chování i způsoby, jak jej účinně podporovat, rovněž vznik a řešení environmentálních konfliktů atd.

Zrod oborové platformy

Období výrazného rozvoje „ekologických iniciativ“ v psychologii spustí v roce 1992 Theodore Roszak svým ohlášením ekopsychologie (viz text Pavla Skály na straně 8). Z propojení hlubinné ekologie a psychoanalytických přístupů vzniká myšlenkový kvas, který přináší celou řadu neotřelých a nekonformních příspěvků. Psychologickou metodologií se však nijak nesvazuje, a tak nezíská akademickou legitimitu — spíše se profiluje jako psychologií inspirovaný ideový proud ekologického hnutí.

Do pohybu se však dávají i psychologové z univerzitního a výzkumného prostředí. Jedna za druhou vycházejí knihy iniciující vytvoření nového oboru, který by byl ukotven v psychologickém výzkumu a zabýval se prožíváním a chováním lidí ve vztahu k přírodě a životnímu prostředí. Píše se o „ekologické psychologii“, „psychologii environmentálních problémů“ či jindy o „psychologii udržitelného rozvoje“. Pod různými názvy autoři zpracovávají podobné okruhy témat: vedle už zmíněných jsou to postoje a environmentální chování, vlivy sociálního, ekonomického a kulturního prostředí, vývoj osobního vztahu k přírodě nebo prožívání divočiny.

Potřeba psychologické disciplíny postupně zraje. V roce 2002 vzniká obor conservation psychology, k němuž se přihlásí většina významných odborníků „zeleně-psychologické práce“ uplynulých tří dekád. V České republice se obor rozvíjí v několika posledních letech pod hlavičkou ekopsychologie, neboť pojmenování oboru „ochranářská psychologie“ se pro české prostředí nezdál příliš šťastný. Domácí ekopsychologové zprostředkovávají zahraniční poznatky českému prostředí — publikují články, přednášejí na univerzitách, pořádají besedy, o dění v oboru informuje Český portál ekopsychologie. Pracují na vlastních výzkumech, například hledají souvislosti mezi nedostatkem přírodních zkušeností a odporem k přírodě, motivace k třídění odpadu či charakteristiky osobních vztahů lidí k přírodě. Začíná také slibná spolupráce oboru s environmentální praxí, mimo jiné v oblastech podpory účinnosti environmentálně-výchovných programů či prevence „zeleného“ vyhoření lektorů a aktivistů.

Otázky známe, kdo odpoví?

Ekopsychologické otázky nemá smysl spojovat jen s ekopsychologií: Jaké jsou vztahy lidí k přírodě? Proč se někdo bojí přírody, a proč jiný chrání životní prostředí? Čím to, že se lidé ve vztahu k přírodě liší v rámci jedné kultury, společnosti, ale i rodiny? Jak je možné účinně podporovat rozvoj vztahů lidí k přírodě?

Podobné otázky tu byly dávno před rozvojem ekopsychologie a také dnes si žijí svým vlastním životem. Často si je kladou lidé, kteří svůj osobní nebo profesní život spojili s přírodou nebo ochranou životního prostředí. Psychologie jako věda se souborem poznatků o lidské psychice si dala zvláště v českých zemích na čas, než se sama začala takovými otázkami zabývat. Environmentální branží proto koluje celá řada pověr a mýtů, neověřovaných či neověřitelných představ.

Považuji to za dobrý důvod pro zdejší rozvoj ekopsychologie a mezioborové spolupráce. Porozumění vztahům lidí k přírodě má význam nejen pro povídání u kavárenských stolů — míra porozumění lidským vztahům k přírodě ovlivňuje účinnost osvětových kampaní pro širokou veřejnost stejně jako environmentální výchovy. Pokud vláda či parlament přijímá „motivační opatření“ k podpoře udržitelného chování, stojí za to při jejich tvorbě zužitkovat rozsáhlé zahraniční výzkumy. Bez jejich znalosti se stává, že jsou lidské síly a finanční prostředky vkládány do projektů, které rozpozná jako „předem ztracené“ i student jednosemestrálního kurzu ekopsychologie.

Možnosti spolupráce ekopsychologie a environmentální praxe pěkně vyjadřuje v oboru populární metafora kyvadlového autobusu. Směrem k ekopsychologii veze náklad problémů, otázek a poznatků o aktuálních environmentálních podmínkách — a zpátky se vrací s výsledky empirických výzkumů a účinnými metodikami.

Pověry z českých luhů a hájů

Říká se, že tříděné odpady z vaší čtvrti popeláři svážejí na jednu skládku? Nebo že velkým nebezpečím českých lesů jsou útočící kanci, kteří klektáky rozpářou tříselní tepnu oběti?

Pověry nevymřely, rodí se a šíří dál. Někdy jen pobaví, ale znám také lidi, kteří podle zmíněné „anti-recyklační“ legendy netřídí odpad, nebo děti, které se bojí chodit do lesa. Podobně environmentální praxi ovlivňují mýty o vztahu člověka k přírodě. Zlidověly natolik, že stojí za to alespoň tři z nich zmínit.

Mýtus první: Lidé mají odcizený nebo dobrý vztah k přírodě

Představa jednoduché a všeobecné charakteristiky vztahu k přírodě, která ožívá v ekopedagogickém snažení o „zlepšení vztahu dětí k přírodě“ či „řešení odcizení dětí přírodě“. Ledacos o nedostatku takového neurčitého pojetí napoví, že z lásky k přírodě se umí vyznat zahrádkář, myslivec, ochránce přírody, golfista i máchovský poutník.

Ekopsychologická literatura popisuje několik desítek charakteristik, kterými se lidé ve svém vztahu k přírodě a životnímu prostředí liší. Turisté a chataři například „skórují“ v potřebě kontaktu s přírodou, horští pastevci a elitní vojáci vynikají ve schopnostech pro kontakt s přírodou, přírodní lyrici jsou pozoruhodní svou environmentální senzitivitou a ekologičtí aktivisté známí svým ekologickým vědomím.

Debaty o lidech odcizených přírodě tady končí: kdo by byl odcizenější, eko-aktivista hackerující weby nadnárodních společností ze svého počítačového doupěte, nebo cestovatelé letící za divokostí tropických pralesů přes půl světa?

Mýtus druhý: Kdo vyrůstá v přírodě, má ji rád a chová se k ní šetrně

Romantická představa, ve které se ozývá rousseauovský mýtus o divoších žijících v moudrém souladu s přírodou. Dějiny ukazují, že celá řada přírodních společností své životodárné ekosystémy rozvrátila, a život v blízkosti přírody není zárukou „přírodní moudrosti“ ani dnes: ekologické postoje zastávají častěji obyvatelé měst, naopak lidé z venkova se k ochraně životního prostředí stavějí nejzdrženlivěji.

Jistě, čas strávený v přírodě učí člověka, kde si lehnout, že motýli nekoušou (jak se bála jedna Newyorčanka), že déšť neznamená konec světa a že se můžeme příjemně vykoupat i v rybníku-bahňáku.

Osvojit si ekologicky příznivější chování však v globálním světě předpokládá zcela jiné dovednosti — příroda může být společně s moudrým rodičem nebo eko-pedagogem prostředkem k porozumění, ale sama nikoho šetrnosti nenaučí. Louku můžete vypalovat či na ní monitorovat biodiverzitu, netopýra přibíjet na vrata nebo se nechat do snů vyprovázet šelestem jeho křídel…

Mýtus třetí: Informovat, informovat, informovat

Ve velmi rozšířené, racionálně se tvářící pověře se traduje, že „informovaný člověk neškodí životnímu prostředí“. Povězme si ale otevřeně: většina lidí si škodí, i když ví, co jim hrozí. U kuřáků je to jasné, zapomínat by se ale nemělo ani na nepřipoutané řidiče či studenty flámující v noci před zkouškou.

Podle stovek zahraničních výzkumů publikovaných v recenzovaných časopisech se navíc ukazuje, že informační programy a kampaně mají jen mizivý efekt na chování — a platí to i pro informace o životním prostředí. Pro změnu chování je potřeba mnohem víc: porozumět žitým potřebám, duševním obranám před nepříjemnými pocity, lidským představám a přesvědčením.

Světlé zítřky

Co mají všechny ty pověry a mýty společného? Chtějí vidět svět jednodušší, než je — svět lidí odcizených přírodě, kde k nalezení spřízněnosti stačí blízkost přírody, anebo alespoň informace. Pokud skutečnost zjednodušujeme daleko za hranu její pravdivosti, nemůžeme se s ní setkat a porozumět jí. Přitom bez porozumění lidským postojům, schopnostem a chování k přírodě se účinná řešení hledají obtížně. Příští léta prověří potenciál spolupráce mezi ekopsychologií a environmentální praxí.


Autor je ekopsycholog, sociální psycholog a pedagog, editor Českého portálu ekopsychologie.


ZAJÍMAVÉ ODKAZY

Český portál ekopsychologie

Conservation Psychology

International Community for Ecopsychology

Ecopsychology on-line

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.