Energie, moc a prachy

Každý, kdo v devadesátých letech protestoval proti stavbě temelínských reaktorů, často slyšel větu: „Můžete si vybrat: buď Temelín, nebo devastace severních Čech.“ Jednalo se přitom pochopitelně o stavbu dvou temelínských reaktorů, které ČEZ s obtížemi spustil začátkem tisíciletí. Devastací severních Čech pak byla míněna těžba uhlí do hranice stanovené územními limity. O jejich prolomení se ministři Dlouhý ani Grégr nikdy nezmínili.

Spuštění dvou temelínských reaktorů devastaci severních Čech nezastavilo. Provoz Temelína neomezil emise skleníkových plynů ani dalších škodlivin. Uhelné elektrárny pokračovaly v provozu, Česká republika se stala předním světovým exportérem elektřiny.

Po patnácti letech se bývalí, současní i stínoví ministři průmyslu shodují, že je potřeba postavit další, patrně větší, dva bloky Temelína. A k tomu prolomit územní limity, zbourat Horní Jiřetín a Černice a spálit další stovky milionů tun hnědého uhlí. Argumentace zůstává stejná: neuskuteční-li se některý z jaderných či těžebních projektů, nastane energetická krize, zhasnou světla, vymrznou domy.

Oproti devadesátým letům však došlo k několika změnám. Česká republika vstoupila do Evropské unie, která sází na rozvoj obnovitelných zdrojů a vyžaduje jej i od členských států. Výroba energie z obnovitelných zdrojů prudce vzrostla a také u nás se o ní začalo nahlas mluvit. Na rozdíl od Německa, Dánska či Španělska se ovšem debata nevede o přínosech a potřebách čistých zdrojů, ale o děsuplných hrozbách a nutnosti omezit jejich rozvoj.

Vývoj se posunul i v dalších oblastech. Víme, že vytápění budov je potřebné pouze tam, kde jsme nevyužili nejlepší stavební technologie. Pro energetické stratégy má však větší význam epizoda ze začátku roku 2009, kdy Rusko pozastavilo dodávky zemního plynu.

Ve jménu bezpečnosti

Ministerstvo průmyslu a obchodu představilo na podzim 2009 svoji energetickou koncepci. O potřebě prolomení územních limitů těžby hnědého uhlí se píše hned na první stránce a pak ještě několikrát. Zdůrazňuje potřebu blokovaného uhlí zejména pro teplárny, ale i pro novou generaci uhelných elektráren. Hlavním důvodem je zajištění energetické bezpečnosti. Uhlí je přece domácí zdroj.

Rozvoj jaderné energetiky pak hodlá ministerstvo podporovat všemožně: novými uranovými doly, závodem na obohacování uranu, reaktory čtvrté generace (proč jednou nebýt první na světě?). Za dvacet let již počítá s malými reaktory pro postupnou náhradu uhelných tepláren. Prodlužování životnosti stávajících reaktorů bere jako samozřejmost, s elektřinou z nových temelínských bloků počítá od roku 2020. Podpora těžby uranu je opět zdůvodněna posilováním energetické bezpečnosti. Koncepce sice neříká, s jakým množstvím uranu počítá, ani neřeší, kdo a kde z uranu vyrobí palivo (továrna na výrobu jaderného paliva je jedním z mála zařízení, které ministerstvo zatím nehodlá v Čechách vystavět), ale posílení bezpečnosti pokládá za jasnou věc.

Přestože nechci podceňovat nebezpečí jaderných snů, hlavní smysl energetické koncepce je zjevný: prolomit limity pro těžbu uhlí. Prostým schválením koncepce by totiž vláda nemohla zajistit ani úspěšný vývoj reaktoru čtvrté generace, ani otevření uranového dolu. Územní limity těžby hnědého uhlí ovšem může teoreticky zrušit na stejném zasedání, kde se shodne na podpoře předložené koncepce. (Nejde o akutní hrozbu — úřednická vláda premiéra Fischera kontroverzní koncepci nejspíš schvalovat nebude, rozhodující bude výsledek voleb.)

Proto ekologické organizace zpracovaly podrobnou analýzu, jak zajistit zásobování teplem a elektřinou a zároveň nechat uhlí za limity pod zemí. Zateplení domů vytápěných teplárnami, postupný přechod na obnovitelné zdroje tepla a optimalizace systémů cen-trálního vytápění můžou problém vyřešit.

Ministr Vladimír Tošovský na osobní schůzce analýzu ekologických organizací nezpochybnil. Na nutnosti prolomení územních limitů těžby ovšem trval. Uhelné zdroje jsou podle ministra nezbytné kvůli potřebě regulace sítí. Ze setkání s ministrem Tošovským mi ovšem utkvěla v paměti jeho základní vize, s níž energetickou koncepci připravoval: zajistit dodávky energie v dostatečném množství a za rozumnou cenu každému, kdo bude mít zájem.

Pro vaše blaho zajistíme

Nedivil bych se, kdyby se ministrova vize s drobnými obměnami objevila ve volebních programech. Zní to přece skvěle: energie pro každého, kdykoli a v libovolném množství, cena přijatelná. Bezpečnost je taky hezké slovo. Dodávky budou stoprocentně jištěné, Putin a Medveděv si na nás nepřijdou, ochráníme vás před neočekávanými výpadky.

Spoléhám však na to, že voliči jsou schopni prokouknout, že slib neomezených dodávek pro všechny zájemce se nedá dlouhodobě splnit. A už vůbec ne díky prolomení územních limitů těžby. Pod Horním Jiřetínem je sice poměrně velké ložisko hnědého uhlí, ale ne Perský záliv. I kdyby těžaři dostali povolení zničit všechny vesnice a továrny, které jim stojí v cestě, bude těžba hnědého uhlí postupně klesat. Za padesát let bude ukončena. Na neomezené dodávky zapomeňte.

Ministru Tošovskému ovšem nelze upřít snahu o dodržení slibu. Plánem na rozmístění malých jaderných reaktorů jako zdrojů pro teplárny evidentně zamýšlí nahradit docházející hnědé uhlí. Pravděpodobnost uskutečnění tohoto plánu je sice mizivá, ale nedá mi to, abych nepřipomněl jednu z jeho mezer. Vyhořelé palivo z reaktoru okresního významu by bylo stejně nebezpečné jako to z velkých elektráren. Že by součástí dodávky byly i příruční mezisklady s ostrahou?

Naštěstí to s hrozbou pohasnutých a vymrzlých měst nebude tak žhavé. Světe div se, ale většina evropských zemí se obejde i bez hnědého uhlí. Prostě se na jejich území nevyskytuje. Teplárenský reaktor pochopitelně také nenajdete jinde než v plánech českého ministerstva.

Nic není zadarmo

Bohužel úřednická idea neomezených dodávek energie pro každého není pro Horní Jiřetín hlavním nebezpečím. Uhlí, které pod ním leží, znamená pro společnost Czech Coal desítky miliard korun. Ostatně, kdo by si mohl myslet, že Pavlu Tykačovi záleží na něčem tak těžko uchopitelném, jako je energetická bezpečnost? Pro energetickou bilanci České republiky není pokračování těžby zdaleka tak významné jako pro podnikání Tykačovy firmy.

Rozpor mezi bezpečností zásobování a podnikáním energetických firem je nejlépe vidět na dlouholetých masivních vývozech elektřiny. Pro zisky ČEZ jsou jistě výhodné, ale uvěřit, že rozumně hospodaříme se strategickou surovinou, když každoročně spálíme několik milionů tun uhlí pro zahraniční odběratele? Na to už rozum nestačí. Že by se vize ministra Tošovského vztahovala i na zahraniční zájemce?

Je ovšem nepravděpodobné, že by povolební vláda měla politickou vůli omezovat vývozy elektřiny, přestože energetickou bezpečností se bude ohánět podobně jako současné ministerstvo průmyslu. Stát jako majoritní vlastník ČEZ totiž dostává z jeho zisků miliardové dividendy. Pár miliard navíc se hodí každé vládě. O návrhy na jejich využití není nikdy nouze — přilepšení penzistům, výstavba dálnic, utrácet umíme. Sláva, nazdar, vivat ČEZ.

Vztah mezi ministerstvem a energetickými firmami je vůbec podivný. Očekával bych, že odpovědný státní orgán ve svém strategickém dokumentu stanoví podmínky, za kterých budou energetické firmy podnikat, aniž by škodily občanům. Místo toho jim zametá chodník a v koncepci například navrhuje: „Při tvorbě legislativy v oblasti využívání nerostného bohatství řádně zohledňovat zájmy a potřeby těžebního průmyslu.“ Snad nedostanou obyvatelé obcí v blízkosti atraktivních ložisek zákonem nařízeno, aby těžařům čistili boty.

O příčinách servilního chování ministerských úředníků, ale i většiny politických elit k energetickým manažerům můžu jen spekulovat. Přirozená úcta k lidem schopným vydělat velké peníze? Nedokážu ani odhadnout, o čem se přesně mluvilo na prozrazené schůzce šéfa ČEZ s premiérem a předsedy nejsilnějších politických stran. Jasno mám jen v tom, kdo si koho pozval.

Bez uhlí a bez jádra

Chmurný obraz předchozích odstavců vybízí k otázce, zda můžeme něco změnit. Není podivný propletenec politiků a byznysmenů jedinou strukturou schopnou zajistit dodávky energie? Lze vůbec Horní Jiřetín zachránit, když stojí na hromadě peněz? Vývoj pozitivním směrem je nejen možný, ale i pravděpodobný. Pro Horní Jiřetín hraje čas. I přes úspěšné pokusy ČEZ a jemu nakloněných politiků oddálit nutnost nakupovat povolenky na vypouštění emisí skleníkových plynů bude muset už v roce 2013 každý provozovatel uhelné elektrárny sáhnout do kapsy. V roce 2020 pak zaplatí za každou vypuštěnou tunu. Po dalších šesti letech skončí i rozdávání povolenek výrobcům tepla zadarmo. Cenu povolenky určí trh, ale vzhledem k záměrně snižované nabídce bude patrně o dost vyšší než současných 13 eur. Pro velkou uhelnou elektrárnu to znamená výdaj v desítkách milionů eur. Najednou nezní vůbec nepravděpodobně, že Pavel Tykač bude za pár let obchodovat s jiným artiklem.

Ale není severočeské uhlí opravdu nenahraditelnou pojistkou před zhroucením energetického zásobování? Co když nečekaně vypadne temelínský reaktor? Správná otázka. V současné soustavě plní uhelné elektrárny i funkci záložních zdrojů. Odstavení uhelných elektráren bude velkým problémem pro jaderné. Situaci lze řešit tak, že uhelné elektrárny nahradí plynové, s drobným rizikem nepředvídatelných rozmarů ruských politických elit. Je ovšem současný energetický systém jediný možný?

České ekologické organizace si nechaly na základě řady studií o potenciálu úspor v jednotlivých sektorech ekonomiky a možnostech výroby z obnovitelných zdrojů vymodelovat alternativní scénář vývoje energetiky. V roce 2050 nepředpokládá žádné spalování uhlí v elektrárnách a teplárnách ani provoz jaderných reaktorů.

Slyším logickou námitku, že zejména zásobování elektřinou nejde postavit na obnovitelných zdrojích, když už nepatrný zlomek jejich potenciálu způsobuje v současné době problémy provozovateli přenosové soustavy. Nelze popřít, že do současného systému je možné integrovat jen omezené (byť několikanásobně větší než stávající) množství obnovitelných zdrojů a původní mechanismus podpory by mohl vést k překročení této meze. Ale to neznamená, že většinové zastoupení obnovitelných zdrojů není možné. Vyžaduje ovšem zásadní proměnu struktury i řízení sítí.

Změna systému je potřebná v několika oblastech. Především se neobejdeme bez pokroku v možnostech řízení poptávky — významná část spotřebičů (chladící zařízení, čerpadla) bude muset být schopna přizpůsobit svůj provoz potřebám sítě. Spotřebitelé budou motivováni k upřednostnění odběru za příznivých podmínek. V době dostatku produkce lokálních slunečních a větrných elektráren budou tyto zdroje využívány prioritně. Zdroje nezávislé na počasí budou pokrývat poptávku za nepříznivých povětrnostních podmínek. Bude třeba vybudovat dálková vedení, která umožní přenos elektřiny z větrných farem v Severním moři a ze saharských solárních elektráren do Evropy.

Přestože význam obnovitelných zdrojů stále roste — například ve Španělsku už během některých dní trvale pokrývají 40 % poptávky, nedokážeme zatím fungování soustavy s jejich převahou přesně popsat. Dílčí technologie jsou ovšem k dispozici a vývoj rychle postupuje. V tomto bodě nemůže scénář ekologických organizací konkurovat koncepci ministerstva průmyslu. Ta představuje fungování stávajícího systému do podrobností. Ovšem do budoucna pro něj potřebuje zdroje, které zatím nebyly postaveny ani v prototypech.

Konec sladkých časů?

Bezjaderný a nízkouhlíkový scénář ekologických organizací neslibuje neomezené dodávky energie, protože respektuje přírodní limity. Jeho naplnění by však nepřineslo bídu, tmu ani mráz. Jen menší spotřebu tepla v kvalitních domech a limitovanou výrobu elektřiny. Současnou spotřebu elektřiny by domácí obnovitelné zdroje dokázaly pokrýt jen z 80 %, zbytek by bylo potřeba dovézt nebo ušetřit. Výroba elektřiny by se lišila také podle jednotlivých dní.

Je třeba si přiznat, že zdroje energie jsou omezené, stejně jako třeba území, které máme k dispozici, nebo zásoby pitné vody. Na osvětlení, chlazení, praní či pohony strojů vyrobíme domácí obnovitelné elektřiny dost — a zbude nám tím víc, čím úspornější zařízení budeme používat. Na vyhřívaná záchodová prkénka nemáme. V blízké době budeme volit mezi dočasnou bezstarostnou jízdou na plný plyn, nebo trvalým zodpovědným hospodařením. Kdo si napíše do volebního programu druhou variantu?

—–

Autor pracuje v programu Energie Hnutí DUHA.