Filmy pro milce čaje jemného

„Občas vezmu své filmy do batohu a chodím po čajovnách, je jich třeba kolem dvaceti, a udělám si z toho takovou cestu. Zatím jsem na ní byl dvakrát, třeba dva měsíce takhle putuju. Jsem s těmi čajovnami dopředu domluvený, ale chtěl bych, aby to bylo i úplně náhodné, že tam přijdu, pustím film a budu si s lidmi pak o něm povídat,“ svěřil se časopisu A2 letos na jaře Zdeněk Novotný-Bričkovský.

Citace z rozhovoru s Kamilou Boháčkovou vypovídá nejen o autorově ideální představě o distribuci díla, ale mnohé naznačuje i o jeho vztahu k divákovi, a tím o povaze snímků samotných. Filmy Zdeňka N. Bričkovského chtějí vyzývat k dialogu. Jejich autor věří v hodnotu upřímnosti a pravdy — a oslovuje podobně naladěná publika; lidi, kteří si kladou shodné otázky a sdílejí režisérův pohled na svět. A jakkoliv se (nejen) český autorský dokument ubírá v současnosti převážně jinými cestami, cestami smíchu, zpochybnění, reflexe, jde zjevně o hodnoty, které společnost stále žádá — Bričkovský sbírá ocenění od porot větších festivalů (TOURFILM Karlovy Vary), lokálních filmových přehlídek (Finále Plzeň, Nadotek v Ústí nad Orlicí) a také od samotných diváků (Jeden svět).

Svou dokumentární kariéru začínal tvorbou na zakázku, převážně pro Českou televizi, s níž spolupracuje doposud. V roce 1999 založil vlastní společnost DÓM film. V posledních pěti letech se pod jeho hlavičkou věnuje projektu „severské tetralogie“ Polarion — čtveřici filmů o příslušnících malých národů žijících v evropské části Ruska v blízkosti polárního kruhu, jejichž tradiční životní způsoby pomalu mizí. V letošním roce plánuje dokončit poslední díl o etniku Ižemců z Komi, příslušníků jednoho z údajně 70 malých národů této republiky, o kterých tak většina z nás uslyší pravděpodobně poprvé v životě.

Tam, kam míříme, už nebývají cesty

Zásluhou Zdeňka Novotného-Bričkovského si můžeme nejen přestat plést soby s losy, ale také rozšířit představu evropského prostoru: místa, kde se s kamerou a přítelem Alexem v takto dvojčlenném „štábu“ pohybuje, se nachází převážně v evropské části Ruska. Dozvídáme se detaily z každodennosti místních kultur. Potomci šamanů Komi nám vypočítávají svých šestnáct pokolení předků. Sledujeme poslední z kočujících Něnců, jak pojídají syrové, ještě teplé sobí maso, vylepšované namáčením v krvi zvířete. Dozvídáme se o tom, jak získat nitě ze sobích žil. Jsme svědky léčby Alexe pomocí tradiční baňkové metody, kdy je z těla odsávána znečištěná krev. Cítíme, jak z permafrostu tundry vane ledový chlad. Režisérova snaha je ovšem dvousměrná: dozvědět se něco o oněch „jiných světech“ před Uralem představuje zároveň způsob, jak (jako správný etnograf, chce se dodat; toto označení ovšem sám odmítá) poznat blíže sám sebe. „Chceme upozornit na bohatost, rozmanitost a jedinečnost těchto kultur, a takto přispět či pomoci k jejich zachování i k nalezení vlastní identity,“ zní autorské krédo i životní postoj vyjádřené na stránkách www.domfilm.cz.

Bričkovský rád říká, že se vydává na cesty sice jako dokumentarista, ovšem bez přesné představy nejen o výsledku, ale mnohdy i o samotném tématu. „A režie je vlastně na škodu, protože si tím můžete zavřít spoustu věcí, které jsou kolem a mohou se projevit,“ odpovídá v již zmíněném rozhovoru pro A2. A v přiléhavé metafoře čteme to stejné na jiném místě: „v oblastech, kam míříme, už nebývají cesty“. Náhoda, „osud“ či intuice hraje svou roli jak při výběru cíle, tak při natáčení, a konečně i během zpracování materiálu, jak autor ukázal v posledním z dosud hotových filmů Oni, my a Skitskoj. Výsledek je svého druhu mozaikou, závislou na tom, koho cestovatelé potkali, kdo byl ochotný se s nimi podělit o své zkušenosti, čí důvěru si získali, kdo je pozval k sobě domů. Takovýto přístup se místy nevyhne patosu — neboť je výsostně osobní, melancholický, obrácený dovnitř. Filmařská metoda založená na snaze proniknout k místním lidem navíc naráží na odstup, daný samou povahou média, technologického aparátu stojícího mezi natáčejícím a natáčeným. Mohou lidé před kamerou sdělit něco opravdu niterného? A má filmař na výpověď tohoto druhu nárok?

Třikrát Polarion

První snímek tetralogie nazvaný Legenda o ptačím vejci otevírá příběh tradovaný příslušníky národa Komi. Legenda rámuje pohled do života dnešních potomků — potenciálních nositelů tradice, kteří ji v nové době přechovávají často svérázně. Není se čemu divit. Oblast republiky Komi, administrativního útvaru, který v rámci dnešního Ruska disponuje největší autonomií, poznamenalo zakládání mnoha pracovních lágrů v období Sovětského svazu a výrazná migrace. Kontinuita původních obyvatel byla přetržena, dnes žije na území republiky přes padesát procent Rusů. Příslušníci národa Komi tvoří kolem dvaceti procent obyvatel (asi 270 tisíc). Jako leitmotiv snímku se tak v návaznosti na příběh o ztraceném srdci šamana objevuje nález objemného kamene, který jeden z protagonistů za pomoci bagru vydoluje z tajgy. Odpověď, zda jde o zkamenělé srdce, meteorit nebo obyčejný kámen, je podružná: „Od té doby, co jsem ho přivezl, je smyslem mého života,“ tvrdí Vladimir Karmanov a v jeho příběhu se rozvíjí kulturní brikoláž par excellence. Vesničan posílá kusy „posvátného kamene“ na přezkoumání do Moskvy i jinam a kámen pojmenovává po ruském prezidentovi (a částečně i sobě) — Vladimir Putin. Právě na prvním snímku tetralogie vyniká metoda mozaikovitého skládání epizod-setkání. Protagonisté jsou vždy rovnými partnery režiséra, jehož kamera je sleduje pozorně, s důvěrou i absolutním pochopením.

Kočovný národ evropských Něnců žijících na území sousedícího Něneckého autonomního okruhu čítá řádově mnohem méně příslušníků — asi 34 tisíc. Většina z nich žije nyní jako pastevci ve vesnicích, nekočuje a (v lepším případě) pouze uchovává vzpomínky na tradiční způsob života závislý na sobích stádech. I je poznamenalo období komunismu, vyznačující se tlakem na stěhování kočujících obyvatel do měst. Další tlaky přináší kapitalismus. Území tradičně patřící Něncům zabírají těžařské společnosti. Vnější okolnosti jsou však ve filmu Vorga, cesta mezi břehy pouze naznačeny: Bričkovský není sociolog ani antropolog a těžiště jeho zájmu leží jinde. V rámci „hledání krajiny spatřené ve snu“ se snaží najít bezprostřední kontakt s dnešními kočovníky. Těžaři se mihnou spíše jako epizodní postavy a prohlášení jednoho z úředníků o tom, že „pastevci sobů jsou hlavní pamětihodností něnecké oblasti“, tak ve snímku nemá prostor získat další rozměr. Kamera je spíše meditativní, vpíjí se do rozlehlé přírody a nechává prostor tomu, co jsou Něnci o sobě ochotni sdělit. Vyznění snímku pak významně spoluurčuje hudba Varhana O. Bauera.

Zatím poslední dokončený film Oni, my a Skitskoj přibližuje starověrce, obyvatele ostrova Skitskoj v centrální části Komi. Také starověrci jsou samozřejmě konfrontováni s tím, jak udržet tradiční způsob života v podmínkách moderního světa; jedním z témat se stává například alkoholismus. Prostorovou dispozici ostrova přitom režisér vnímá jako symbol izolace, což mu umožňuje paralelně rozvíjet úvahu nad vyděleností z okolního světa jako způsobem ochrany: nesnažíme se podobně opevňovat všichni? Kde jsou hranice vlastní sebeobrany, ptá se režisér v dialogu s postavami snímku a také střihačkou Taťánou Černou. V posledním filmu se totiž pouští nejdále v hledání formálního tvaru, který by vystihl téma nalézání vztahu s cizí kulturou — záběry z Ruska doplňuje ve zvukové stopě rozhovor ze střižny, v němž autorská dvojice nachází způsob, jak dát vzniknout „příběhu setkání“. Nachází tak zároveň i cestu, jak publiku předat výše naznačená dilemata filmaře-dokumentaristy-etnografa.

Záruka jedinečnosti

Jak už jsme zmínili, snímky Zdeňka N. Bričkovského nejlépe pochopí publikum naladěné na stejnou vlnu. Ostatní v nich mohou postrádat kritický rozměr reflexe, prostor pro utvoření vlastního názoru, dostatek faktů či informací pro hlubší pochopení dnešní situace malých národů uprostřed velkého (a evropského) Ruska; mnozí se nemusí ztotožnit s metodou založenou na citu a intuici. Bričkovského snímky se záměrně spíše než pod povrch cizích kultur oklikou vracejí k samotnému autorovi: jeho snahou je navázat vztah — stvořit onu hloubku poznání společně s poznávaným. „Osobní kontakty vytvořené během cest milců čaje do Indie, Číny, Afriky, Turecka, na Cejlon, Tchaj-Wan a do Japonska dávají záruku jedinečnosti kvality dodávaných čajů,“ dušuje se Spolek milců čaje. Není pak divu, že své diváky hledá Bričkovský právě v čajovnách. Vztáhneme-li uvedenou větu na jeho dokumenty, bylo by možné je charakterizovat výstižněji?