Fukuoka ve středoevropské zahrádce

20. října 1998 /
foto: Hydroponic Farm
Fukuokovy principy nelze ve střední Evropě uplatňovat jako návod, ale jako inspiraci.

Zahrada propagátora jednoho ze směrů přírodního zemědělství pana Manasobu Fukuoky se nachází v přímořském teplém klimatu japonských subtropů na ostrově Šikokú. Průměrná roční teplota tam odpovídá Římu, ale prší tam čtyřikrát více než u nás ve Slánském kraji. V létě tam sluníčko pěkně připaluje a není ani divu, vždyť zátoka Macujama je ještě o kousek jižněji než Kréta. V takovýchto skleníkových podmínkách pan Fukuoka rozvinul svoji „metodu“ přírodního zemědělství, v rámci které vyzkoušel, co všechno je možné neudělat a jak se lze přiblížit při zemědělství přírodním procesům.  Každý zahradník vám ale potvrdí, že skleníkové podmínky – to není jen superlativ. V teple a vlhku totiž všechno nejen roste a bují, ale i hnije, plesniví a strádá pod náporem skleníkových škůdců. Středoevropan na své zahrádce naopak musí počítat nejen s vlhkem, ale i s úmorným suchem, nejen s horkem, ale i s mrazem.

Přírodní zahradničení, sadaření a pěstování rýže na japonském ostrově Šikokú opravdu funguje. Na polích pana Fukuoky se rodí srovnatelná úroda s okolními konvenčními hospodářstvími, zato ale s neporovnatelně menší námahou. Přirozeně pěstovaný citrusový sad plodí a pod stromy si tu a tam sedí ředkev nebo dýně. Můžete ale zkusit, stejně jako jsem to udělal já a jak radí Fukuoka, rozházet na zahradě po posekaném plevelu semínka bílé ředkve Daikon a uvidíte, že nic nevzejde. Alespoň u nás, 300 m. n. m., na těžší vápenaté půdě, na místě obráceném k západu, ležícím ve srážkovém stínu Krušných hor, nevyrostla ani jedna rostlina této „silné a odolné ředkve“.

Postupy pana Fukuoky u nás určitě nelze použít jako kuchařku, je to spíš pobídnutí pro ty, kteří hledají přírodě blízké a k okolí šetrné postupy. Je to nabídka vydat se stejnou cestou jako on. Bude to cesta jiná a přece stejná.

Nerýt a nekypřit

Vezmeme-li popořadě čtyři principy, na nichž je metoda „ne-práce“ založena, narazíme hned v úvodu na ten nejproblematičtější. Nerýt, nekypřit, neobrábět a nepřevracet půdu je na naší zahradě obtížné. Předně je to vůbec nemožné dodržet, bez ohledu na následky, když pěstujete rostliny jako jsou černý kořen, pastiňák, mrkev, petržel, čekanku na puky, zimní česnek, pórek, kozí bradu fialovou nebo křen. Při dobývání hluboko rostoucích kořenů a stonků, ať chceme nebo nechceme, půdu zpřevracíme. V případě černého kořene, křenu a pastiňáku dokonce do hloubky třicet i víc centimetrů, až na samou kamenitou spodinu, kde zůstane vězet zbytek kořene.

Pěstování brambor pod nastýlkou rozrývání půdy omezí, nemáme-li však na zahradě hraboše, kteří pod nastýlkou najdou pravé eldorádo a kromě jiného sadbové brambory odnášejí do větší hloubky. Klasické rytí rýčem je určitě dobré nahradit používáním rycích vidlí, které alespoň nepřekrájí tolik žížal a neporcují oddenky plevelů na desítky nových sazeniček. Jako možný způsob provzdušňování nahrazující rytí se zdá být použitelný postup, kdy zapíchnutými rycími vidlemi půdu jen nadzdvihneme, ale nepřevracíme.

V přírodě u nás obstarávají rytí a provzdušňování kromě žížal hlavně hraboši, krtci a prasata. Prasata na zahradě asi používat nebudeme, ale setkáme-li se s řáděním hrabošů, můžeme mít dobrý pocit alespoň z toho, že prospívají kyprosti půdy.

Mrkvi a petrželi to ale na naší zahradě nesvědčí. Možná se to zlepší v době, kdy bude možné „zastrčit ruku až po loket do kypré prsti“, jak o své zahradě prohlásil jeden ekologický zahradník. To ale u nás ještě nějaký ten rok potrvá.

Neplít

Neodstraňování plevele také přináší potíže. Nechceme-li použít metodu propagující použití lepenkových kartónů a velkého množství rozkládajícího se organického materiálu (odkud vzít tu slámu?), musíme – zvláště zpočátku – vzít rýč a vykopat lopuchy, šťovíky, a podobně vytrvalé byliny. Podobně je třeba hlídat bodláky, mléčky, merlíky, ježatku kuří nohu, pryskyřník a jiné plevely, aby se nevysemenily, včas je vytáhnout nebo posekat.

Jinou otázkou zůstává, jak postupovat na záhonech s poněkud ustáleným režimem, kde se nevyskytují bujné plevele, nebo rostou kulturní plodiny jako tykve, rajčata, bob, slunečnice, brukvovité a všechny dřeviny. Jako výborná metoda se osvědčila nastýlka nekvetoucím plevelem nebo posekanou travou. Nejedná se však o všelék. Nastýlka zavadlým materiálem vydrží sotva půl roku a to pouze za předpokladu, že dáme vrstvu patnáct centimetrů vysokou. Déle vydrží jen přes zimu přeleželý slamatý hnůj, jenže kde ho brát?

Drobnou cibuli, mrkev, petržel, ředkvičky, čekanku a veškerou sadbu nastýlat téměř nelze, nechceme-li přistoupit na používání elektrických drtičů a štěpkovačů nastýlkového materiálu. Nastýlání záhonů s mohutnějšími rostlinami spotřebuje velké množství materiálu. Používáme-li třeba trávu a plevel, musíme mít plochu několikanásobně větší než záhony na její produkci, což také není dáno každému.

Fukuoka také doporučuje zkoušet podsev jedné plodiny pod druhou a načas záhon zaplavit. Zaplavování u nás občas obstará strouha spolu s přívalovým deštěm a velkými střechami v okolí, ale nesvědčí to žádné z pěstovaných plodin. Podsev jsme zkoušeli u kmínu. Vyseli jsme ho s hrachem na široko. Hrách jsme za dva měsíce po dozrání vytrhali. Vyjednocený kmín do zimy zesílil a příští rok dobře zaplodil. Přesto potřeboval trochu vyplít.

Na stejném principu jako podsev omezuje růst plevelů i výsev na smíšené záhony. Jedna kulturní plodina tu vlastně zapleveluje druhou a na skutečný plevel na záhoně není tolik místa. Nejlépe se nám osvědčilo společné pěstování česneku a jahod, mrkve a šalotky, černého kořene a cibule sazečky, kopru a brukvovitých. Zmíněné rostliny rostou každá ve svém řádku. Mrkev a kopr nebo pastiňák a ředkev dáváme do řádku společného. Když jsme zkusili zkombinovat třeba bob a černý kořen, podařilo se nám plevel úspěšně vytlačit, bohužel ale i s černým kořenem. Smíšené záhony svědčí spíše o zdraví rostlin, než že by omezovaly růst plevele.

A tak často nezbývá, než plevel pěkně vytrhávat. Nesnažíme se, a ani bychom to nestihli, plet záhony do čista. Snažíme se jen dodržet zásadu, aby plevel nebyl větší než pěstované plodiny.

Nehnojit

Třetí princip Fukuokova přírodního hospodaření odmítá hnojení umělými hnojivy a dopředu připravovaným kompostem. Místo hnojení na poli ihned zanechá slámu, podsévá jetelem a nechává na poli volně proběhnout drůbež. Pro zeleninovou zahrádku „za domem“ použití organického kompostu připouští.

S ohledem na hnojení je potřeba odlišit od sebe polní pěstování zrnin a zahradničení. Vyprodukujeme-li na zahradě kilo zelí nebo kedlubnů, můžeme do půdy bezprostředně vrátit jen malou část – nejedlé listy, kořeny, posléze slupky a košťál. Nemluvě o tom, že ponechané kořeny podporují šíření nebezpečných chorob. Oproti tomu u rýže, ječmene, nebo třeba kukuřice spotřebujeme jen zrno a plevy, kukuřičné šustí, stonky, listy a kořeny můžeme nechat na poli. Uzavřený cyklus na zeleninové zahradě vyžaduje zjevně nejen důsledné navracení nezužitkovaných zbytků do půdy, ale i opětovné zužitkování spotřebovaných částí v podobě exkrementů lidí i zvířat. Alternativou je dodávání kompostu připraveného z organické hmoty vyrostlé jinde.

Podstata úspěšného hospodaření bez hnojení spočívá ve snaze přiblížit se stavu, kdy například divoký stepní porost pod sebou neustále hromadí humus a tím zlepšuje úrodnost půdy. Takovýmto postupem vznikly známé černozemní půdy. Pole nebo možná i zahrada tak může fungovat pouze za předpokladu, že rostliny dokáží vyprodukovat víc, než my, vítr a voda nevratně odnášíme pryč. Celkově se nám to na intenzivně využívané zahrádce asi nepodaří, ale některé postupy tomu mohou napomoci. Důležité je, aby všude stále něco rostlo (plodiny, meziplodiny, předplodiny, zelené hnojení, neagresivní plevele), protože prázdný záhon půdu neobohacuje. Zelenou hmotu pak můžeme použít k nastýlání. Nastýlka nám do půl roku „zmizí“ a přemění se na humus. Ten obvykle nezůstane hned na povrchu, ale vlivem žížal, chvostoskoků, sviněk a dalšího půdního hmyzu se promíchá s vrchní vrstvou země. Při obohacování půdy hrají nezastupitelnou úlohu rostliny poutající svými kořeny vzdušný dusík. Můžeme si vybrat mezi kulturními plodinami (hrách, fazolky a fazole, bob, soja a v suchých a teplých místech i čočka a cizrna), rostlinami pícninami (jetel plazivý a ostatní jetele, vojtěška, vikev) nebo okrasnými (hrachory, vlčí bob – lupina, fazol šarlatový).

Nepoužívat chemikálie

Na odporu k cizorodým chemickým přípravkům se asi shodnou všichni stoupenci šetrných způsobů hospodaření. Fukuoka je důsledně odmítá, a to včetně přípravků, kterými se ošetřují hotové zemědělské produkty, jako jsou fungicidy a vosky nanášené na všechny expedované citrusy.

Na naší zahrádce hospodaříme už pět let „bez chemie“ a ještě se nám nestalo, že by nám škůdci, proti kterým se „musí“ stříkat, zničili kompletně úrodu. Výjimku tvoří případy, kdy nám kompletně nevzešlo osivo. To mohli způsobit jak škůdci nebo choroby, tak nekvalitní nebo staré (černý kořen, petržel, pastiňák, čekanka) osivo. Potíže nám na polopozdních bramborách působila také mandelinka. Na ty je ale u nás moc teplo, a kdybychom měli čas, mohli jsme na těch pár řádkách brouky sebrat.

Jako ochrana před velkým množstvím škodlivých činitelů se nám osvědčilo doporučované důsledné střídání plodin. Některé plodiny by měly po sobě přijít až po čtyřech či více letech, a proto je nezbytná dobrá evidence osevních plánů a jistá pravidelnost v rozmístění plodin na záhonech. Nezbytné je také dbát o životaschopnost pěstovaných rostlin. To, jak se obejít bez chemikálií, popisuje mnoho příruček biologického, organického či biodynamického zahradničení, nebudu je tedy více rozebírat. Jednou z osvědčených možností, jak se vyhnout některým již propuklým chorobám je hostitelskou rostlinu (rajčata – černání plodů) nebo i skupinu rostlin (hrachy – zrnokaz) rok nepěstovat.

Velikým problémem bývají rychle se množící hmyzí škůdci, jako mšice, mery nebo červci. Právě na tlumení jejich výskytu i Fukuoka, ve svém polodivokém mandarinkovém sadu, občas používá roztok strojního oleje (!). Jako příklad, jak může vyváženější ekosystém na zahradě mírnit přemnožování mšic, bych rád uvedl příklad s bezinkou.

Bez černý, který v našich podmínkách rychle zarůstá opuštěná zákoutí, každoročně hostí určitý druh bezových mšic, které obvykle na nějaký čas mladé výhonky obalují souvislým černým povlakem. Bezinka tak každoročně zajišťuje dostatek potravy pro chalcidky, sluníčka, zlatoočka, škvory a další přirozené nepřátele mšic.

Například na jabloních se ale mšice obvykle objevují jen v některých letech. Dokážou se pak neuvěřitelně rychle namnožit, tak rychle, že se to jejich přirozeným nepřátelům, v minulých letech zdecimovaným nedostatkem potravy v zahradě, nemůže podařit. Máme-li ale na zahradě bezinku, která jim pomůže přežít v dostatečném počtu na jabloňové mšice chudý rok, mohou v kalamitním roce zabránit jejich přemnožení. Fukuoka zjistil, že podobně mu v jeho sadu pomáhá akácie.

Naše původní a zplaňující plodiny

Velkou výhodou, která Fukuokovi pomohla dopracovat se k fungujícímu systému přírodního hospodářství, je skutečnost, že pěstuje převážně kulturní plodiny vyšlechtěné z místních divokých předků. Jaké jsou naše středoevropské „domácí“ kulturní plodiny?

Není jich bohužel mnoho, ani připočteme-li dávno zdomácnělé a zplaňující druhy, které dnes lze od těch původně domácích odlišit již jen obtížně. Z dřevin mezi domácí patří líska, rybíz, angrešt a jeřáb jedlý, který byl dokonce na Moravě objeven a začal se pěstovat. Jabloň a hrušeň u nás v divoké formě rostly také, ale na vzniku většiny kulturních odrůd se podílely i citlivé exotické druhy. Středomořské švestky, slívy a třešně snadno zplaňují. Středoevropský původ můžeme přisoudit i měsíčním jahodám a snad i zahradním malinám. Původních druhů zeleniny u nás najdeme také málo. Bezesporu to nemůžeme říci snad ani o jednom známějším druhu pěstované zeleniny. Velmi dobře u nás zdomácněl černý kořen, pastiňák, kozí brada, rebarbora, křen a některé méně známé druhy listové zeleniny. Mezi opravdu našimi druhy však nenajdeme žádné obilí, plodovou zeleninu, žádné rostliny nesoucí škrobové hlízy.

Mnoho dvouletých druhů zeleniny se u nás dobře adaptovalo a již dlouho se pěstuje – zelí, kapusta, mrkev, cibule, česnek a další. Většinou ale nemohou zplanět, protože v přirozených podmínkách špatně přezimují anebo je přímo nutné pro vykvetení a dozrání semen matečné rostliny speciálně skladovat. Teplomilné jednoleté plodové zeleniny (rajčata, tykve, okurky, paprika, baklažány), jejichž semena by za příznivých okolností mohla v půdě přečkat zimu, zase nestačí bez předpěstování nebo odstraňování konkurentů obvykle dozrát.

Brambory pocházejí sice z poměrně drsných podmínek hor jižní Ameriky, ale jejich pěstování vyžaduje speciální postupy (přemístění a uskladnění hlíz), a tak ke zplanění nijak neinklinují. Jedinou výjimku z aklimatizovaných rostlin tvoří topinambury. Mráz, sucho, kamení ani nevyhrabávání jim nevadí a jak se někde jednou usadily, tváří se, jako by tu byly doma. Velmi obtížně se ovšem skladují a vykopávat je z na kost zmrzlé únorové půdy je velmi obtížné.

Trochu lepší je to s pěstováním koření. Poměrně dost druhů jsou otužilé trvalky, ať už jsou to středoevropané (dobromysl, mateřídouška, šalvěj, křen) nebo rostliny dobře aklimatizované (tymián saturejka, levandule, pelyňky, vytrvalá majoránka). Kmín, koriandr a kopr se nejen snadno pěstují, dokonce i zplaňují.

Fukuokovská středoevropská zahrádka

Založit si u nás zahradu a ošetřovat ji podle principů pana Fukuoky by patrně bylo možné v případě, že bychom pěstovali jen zmíněné domácí nebo zplaňující a tudíž veskrze aklimatizované rostliny.

Byla by to ale zvláštní zahrada. Pod řídkými vysokokmenými jabloněmi, hrušněmi a jeřáby by se ježily angrešty a rybízy, sem tam lískové houštíčko a rozsochatá třešeň. Na volnějších prostranstvích by zápasily měsíční jahody s jetelem. Maliny a topinambury by rozlézaly všude, kam by jim bylo dovoleno. Na vyklučených místech by bylo možné najít černý kořen, mohutné vějíře pastiňáku, možná i nějakou tu řepu a nad nimi baldachýn kmínu a kopru. Na hromadě kamení by vytvářely skalkové polštářky bylinky a z nich čouhaly česneky, za hromadou by pak trůnil křen. V zimě bychom si nasbírali polníček, pampeliškové listy a kadeřavou kapustu nebo dobývali ze země zamrzlé topinambury. Ve sklepě by pak ležel jen pastiňák, chvíli černý kořen a pak už jen zimní jablka a hrušky. Zvláštní zahrada bez salátu, majoránky, cibule a mrkvičky, bez rajčat, okurek a dýní. Ale hlavně by se z ní člověk mnoho nenajedl. Od listopadu do května jen topinambury, černý kořen, pastiňák, česnek, ořechy a kapusta, jablka a možná i řepa.

Pominul jsem ještě jeden problém. Fukuokovská zahrada musí být hodně veliká. Pro rodinu i půl hektaru, možná i víc. Ti, kdo se snaží o zásobování, by asi na menší ploše třeli bídu s kupovanou průmyslovou stravou. To ale neznamená, že „ne-metoda“ přírodního hospodaření nemůže být pro naše věčné pokusy velkou inspirací. Na naší zahradě nějakou dobu už je.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2019 vyjde v 2. polovině prosince.