Gilbert Keith Chesterton: Rovnoměrná distribuce vlastnictví

18. dubna 2010 /
foto: autor si nepřeje být uveden

Mohutná postava, laskavý pohled, břitké pero: tak ho poznali jeho současníci. Dnes ho známe z jeho knížek, zejména postavička detektiva otce Browna se těší nehynoucí oblibě. Ale Chesterton jako ekonomický disident? Není to trochu přitažené za vlasy?

„Pan Chesterton, ten rozsvítil mou hlavu jako lampu na plyn,“ zpívá o něm Jiří Suchý. „Byl to skotačící filosof, který metal kozelce ze samé radosti, že má co dělat s pravdou a vážností nesmrtelné člověčiny,“ napsal jiný jeho obdivovatel, Karel Čapek. Gilbert Chesterton svým dílem inspiroval řadu dalších velmi různorodých osobností: například Jana Wericha, Hannah Arendtovou, Ferdinanda Peroutku, Terryho Pratchetta, Michela Foucaulta či Tomáše Halíka. Jeho kněze-detektiva, otce Browna, který rozplétá ty nejbizarnější kriminální záhady díky své hluboké znalosti lidského srdce, si oblíbily generace čtenářů v mnoha zemích. Nových vydání se dočkávají i další jeho knížky: životopisy Tomáše Akvinského či Františka z Assisi, sbírky esejů a povídek, verše, romány (Anarchista Čtvrtek, Paradoxy pana Ponda a řada dalších). Hlásí se k němu anarchisté i konzervativci, katolíci i postmodernisté, pragmatici i idealisté — všichni právem. Kdo vlastně byl tento muž plný paradoxů a jak se stalo, že se žurnalista a spisovatel ocitl v seriálu, který se má zabývat „ekonomickými disidenty“?

Neškodný imbecil

Paradoxní dimenzi měla již Chestertonova chlapecká léta. Narodil se v Londýně v roce 1874 v blahobytné rodině a jeho dětství zde plynulo mimořádně šťastně, zejména díky tvořivému a laskavému otci — malého Gilberta nejvíce okouzlilo tátovo loutkové divadlo. Ve škole naproti tomu zasněný a osamělý čahoun propadal a byl považován za neškodného imbecila. To vše se později změnilo a Chestertonova hvězda začala prudce stoupat na přelomu století, kdy se začal živit jako spisovatel na volné noze. Pár let předtím se seznámil s dívkou Frances, s níž se roku 1901 oženil a žil až do smrti ve spokojeném, i když bezdětném manželství. Druhé osudové setkání proběhlo v roce 1900 v jedné londýnské restauraci, kde se Chesterton poprvé setkal s mnohomluvným mladým mužem s francouzským přízvukem, Hillaire Bellocem.

Belloc, historik, spisovatel a politický myslitel, se stal Chestertonovým celoživotním přítelem a ovlivňoval jeho názory natolik, že je dramatik G. B. Shaw pokřtil přízviskem Chesterbelloc. Spolu s Chestertonovým bratrem Cecilem (který později zahynul v první světové válce) se stali zakladateli nového sociálně-ekonomického směru: distributivismu (distributism).

Aby bohatí byli méně bohatí a chudí méně chudí

Chceme-li distributivismus pochopit v kontextu, je nutné nejprve nahlédnout do anglického intelektuálního kadlubu přelomu 19. a 20. století. Aspektem, který nešlo nevidět, byla přetrvávající extrémní chudoba (v Londýně jí trpěl každý třetí — plasticky vylíčil svůj úděl chudého londýnského dítěte té doby ve své biografii například Charlie Chaplin). Morální klima se však měnilo: chudoba se otevřeně odsuzovala a intenzivně se hledala řešení. Pryč byly Malthusovy teze o její neodstranitelnosti. Belloc, který byl na čas poslancem dolní sněmovny za Liberální stranu, vyjadřoval ducha doby, když svým voličům sdělil: „…klíčovým úkolem člověka, který měl příležitost cestovat, číst, setkávat se s lidmi, je změnit sociální podmínky v Anglii tak, aby bohatí byli méně bohatí a chudí méně chudí.“

Dalším aspektem byl bohatý kulturní a politický život. Velké množství periodik dávalo možnost lidem, jako byli Gilbert, Cecil či Hillaire Belloc, živit se jako žurnalisté na volné noze. Sám Gilbert byl postupně členem řady sociálně-politických sdružení, dlouhá léta redigoval vlastní časopis a navíc po desetiletí vystupoval jako řečník na nesčetných tribunách, kde spolu s jinými celebritami — často to byl G. B. Shaw či H. G. Wells — ohnivě diskutovali. Nikoliv však o literatuře, ale o tom, jaké reformy podpořit, jaké instituce založit, aby „bohatí byli méně bohatí a chudí méně chudí“.

Není socialismus jako socialismus

Nabízely se tu dva základní myšlenkové proudy, oba svého času nazývané „socialismem“. Ten první, starší, bychom mohli nazvat „komunitárním socialismem“. Rostl z mnoha kořenů, jak teoretických (například texty Roberta Owena, Williama Morrise, křesťanský solidarismus), tak praktických (například družstevní hnutí). Jeho zastánci prosazovali vizi drobných producentů, kteří by se dobrovolně sdružovali do větších entit, a postupně tak vytěsňovali odcizený kapitalistický systém. Druhý, mladší „socialismus“ volal po větší roli státu, po znárodňování soukromého majetku a po státním sociálním zabezpečení. Tento směr, prosazovaný i G. B. Shawem, se nazýval fabiánským a politicky uspěl po druhé světové válce, kdy se většina jeho cílů stala v Británii skutečností.

Myšlenka distributivismu měla podstatně blíže k proudu prvnímu. Gilbert Chesterton vycházel z křesťanského (i liberálního) pohledu, že všichni lidé jsou si rovni. Jako takoví mají všichni nárok na svobodu a s ní i na majetek, který jediný může tuto svobodu garantovat. Potud by s Chestertonem souhlasil asi každý mainstreamový ekonom. Chesterton však pokračoval: „Pokud vlastní vévoda ze Sutherlandu všechny statky na svých pozemcích, je to stejná negace principu vlastnictví, jako by byla negací principu manželství, kdyby měl všechny naše manželky v jednom harému.“ Jinde napsal: „Pokud nám někdo říká, že si musíme vybrat mezi státním socialismem a kapitalismem, je to jako kdyby nám dával na vybranou: buď všichni muži odejdou do klášterů, anebo bude mít pár mužů harémy.“ Myšlenku, že v kapitalismu dojde ke koncentraci majetku v několika málo rukou a všichni ostatní se stanou de facto otroky, byť možná spokojenými otroky, rozvedl v úspěšné knížce Otrocký stát (1912) i Hillaire Belloc.

Distributivismus chce pravý opak: ekonomickou demokracii, v níž má každý majetek — teprve tehdy, domníval se Belloc, se budou lidé zajímat o to, co se v jejich komunitě děje. Majetkem distributivisté mínili to, čemu říkáme kapitály nebo výrobní prostředky. Řečeno slovy Gilberta Chestertona: „Proč by neměl nájemník vlastnit svůj dům? Proč by neměl řemeslník vlastnit svou dílnu a zemědělec svou farmu?“ Soukromé vlastnictví mělo být spravedlivě — tedy co nejrovnoměrněji — distribuované mezi jednotlivé rodiny. Větší podniky by ideálně patřily všem, kdo v nich pracovali. Privátní monopoly by byly vyloučeny. Státní vlastnictví by vyloučeno nebylo, velkou roli by však hrálo především družstevnictví, které kombinovalo individuální vlastnictví a iniciativu se vzájemnou solidaritou.

Ohromné maličkosti

Klíčovým kritériem bylo pro distributivisty měřítko. Malé měřítko bylo zárukou snadnější kontroly moci zdola. Belloc, ovlivněn četbou Rousseaua i svým nepříliš úspěšným obdobím v parlamentu, nevěřil na skutečnou demokracii mimo malé komunity (což později bohužel vedlo u distributivistů k oslavě „silných“ vůdců typu Mussoliniho). V Chestertonově románu Napoleon z Notting Hillu (1904) se po oživení vlastenectví jednotlivých londýnských čtvrtí rozhodnou obyvatelé čtvrti Notting Hill bránit jednu malou uličku, která má být zrušena kvůli stavbě velké silnice, a vyhrávají válku proti ostatním londýnským čtvrtím. Bohužel je začnou utlačovat a v konečné bitvě s nimi Notting Hill prohrává, a to zaslouženě, protože „když už se stal národem, nikdy se neměl snížit k tomu, být pouhým impériem“.

Chestertonovy knížky jsou ale něčím víc než hlásnou troubou jakkoliv ušlechtilé ideologie. Jsou mnohovrstevnaté a pokorné, jiskřivé a hluboké. Snad nejlépe odráží jeho pohled na svět název jeho sbírky esejů: Ohromné maličkosti (1909). Není proto možná tak překvapivé, že knížka nestora ekologických ekonomů E. F. Schumachera Malé je milé měla původně nést název Chestertonská ekonomie.

Chesterton, který příliš jedl, pil, kouřil a pracoval, zemřel náhle v dvaašedesáti letech. Distributivistické hnutí jej dlouho nepřežilo. Někoho odradil antisemitismus jeho periodik, jiným chyběl jasnější návod, jak k distributivismu dospět. S odstupem času však vidíme, že distributivismus byl variací na téma, které je stále aktuální. Chesterton a jeho kolegové si možná ani neuvědomovali, že navazují na starší myslitele, a dnešní autoři, kritizující agresivní ekonomický liberalismus či propagující jeho alternativy, si možná neuvědomují, že Chesterton, mystik i humorista, klaun i prorok, jim může být i dnes inspirací. Třeba i v tom, aby se nebrali příliš vážně.

 

Autorka v tomto textu čerpala zejména z knížek: Dudley Barker: G. K: Chesterton: A Biography (1973), Jan Lukavec: Fanatik, prorok či klaun? G. K. Chesterton a jeho interpreti (2008) a Race Mathews: Jobs of our own: Alternatives to the Market and the State (1999).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 4/2019 vyjde v 2. polovině srpna.