Globalizace a nerovnost (2)

28. srpna 2002 /
Srpnový Monitor globalizace je věnován pokračování textu našeho spolupracovníka, politologa Martina Konečného o problematice ekonomických nerovností mezi lidmi. Zabývá se podrobněji nejen strukturou mezinárodních a národních rozdílů, ale též odlišnostmi v rozdílech relativních a absolutních či negativními politickými důsledky, které tyto rozdíly mohou přivodit. Text mimo jiné otevírá otázku, zda je pro zachování relativní rovnosti nebezpečím pouze neoliberální politika a ideologie, a nebo samotná ekonomická globalizace.

V předchozím čísle Sedmé generace jsem se pokusil ukázat, že téma globální nerovnosti je velmi složité a neumožňuje jednoznačné závěry. Jakákoli jednoduchá tvrzení o tom, že globální nerovnost stoupá či klesá, uvedená bez patřičného kontextu, jsou falešná. Přinejmenším je potřeba rozlišovat národní, mezinárodní a globální nerovnost. V minulém díle jsem se zabýval hlavně mezinárodní nerovností, tedy rozdíly mezi státy, počítanou podle jejich hrubého domácího produktu na osobu. Právě na tento problém zaměřili pozornost v posledních dvou třech letech ekonomové a sociologové. Mezinárodní nerovnost totiž v současnosti tvoří přes tři čtvrtiny celkové globální nerovnosti mezi všemi lidmi na Zemi (ta je sice nejzajímavější, ale obtížně přímo zkoumatelná), zatímco národní nerovnost (nerovnost uvnitř států) dodává pouze zbývající necelou čtvrtinu. Ukázal jsem, že výsledky zkoumání mezinárodní nerovnosti se liší podle způsobu měření. Podle některých odborníků je nejlepší ten způsob, který státům přisuzuje váhu podle počtu jejich obyvatel, a tedy je nebere rovnocenně, a jejich HDP přepočítává podle parity kupní síly jejich měn, nikoli podle obyčejných směnných kurzů. Podle oficiálních dat o HDP klesla, pomalu a plynule, takto měřená mezinárodní nerovnost v poslední třetině 20. století celkem asi o deset procent. Znamená to, že právě ve věku globalizace se podařilo zastavit rychlé rozevírání ekonomických nůžek mezi Západem a zbytkem světa charakterizující předchozí dvě staletí? Jak jsem uvedl v závěru minulého dílu, dané zjištění vyvolalo pochyby a další debatu.

Co skrývá mezinárodní nerovnost?

Celková míra zahrnující veškerou nerovnost do jednoho čísla (například Giniho koeficient) nedokáže zachytit pohyby na okrajích distribuce bohatství. Norský odborník Arne Melchior v letech 1962–1997 proto zkoumal i poměry mezi skupinami lidstva v nejbohatších a nejchudších zemích podle kupní síly jejich HDP na osobu (viz graf). Pokud srovnáme horní a spodní pětinu, vzájemný poměr se postupně snižuje ze 17:1 na 13:1 v souladu s vývojem celkové míry mezinárodní nerovnosti a v naprostém rozporu s minule uvedenými čísly Programu OSN pro rozvoj (UNDP) o nárůstu z 30:1 na 74:1, které nezohledňují paritu kupní síly. Pokud však srovnáme horní a spodní desetinu, nerovnost klesá pouze do roku 1982, potom však prudce roste.

Příčinou je nepochybně fakt, že HDP na osobu v nejchudších zemích Afriky i Latinské Ameriky v posledních 20 letech klesal – po krizích ze zadlužení, ovšem i v jasném časovém souladu s globálním nástupem neoliberalismu a zaváděním programů strukturálních úprav (Structural Adjustment Programs – SAP). Na druhé straně lze říct, že zaostává pouhá nejchudší desetina světa, zatímco ostatní úspěšně dohání bohaté. Je však nutno připomenout, že v těchto kalkulacích nejde o skutečnou spodní desetinu lidstva, ale o desetinu lidstva žijící v nejchudších státech. Stamiliony chudých Indů a Číňanů tudíž nejsou započítány.

Právě hospodářský růst Číny vysvětluje celkový pokles nerovnosti mezi státy. Pokud Čínu nezapočítáme, mezinárodní nerovnost zůstává od 60. let přibližně konstantní. Navíc oficiální čínské údaje o trvalém hospodářském růstu ve výši kolem deseti procent podle některých odborníků neodpovídají realitě. Skutečné hodnoty jsou alespoň dvakrát nižší. Celková míra nerovnosti může také skrývat různé protichůdné trendy. Například v 90. letech došlo k velkému hospodářskému propadu (směrem k světovému mediánu) bývalého východního bloku, který dříve tvořil „vyšší střední třídu“ světa. Tato skutečnost možná paradoxně vedla ke snížení mezinárodní a globální nerovnosti. Velký vliv na míru nerovnosti má i populační vývoj: nárůst počtu obyvatel v chudých zemích a relativní úbytek v zemích bohatých. Obojí je stále předmětem odborných sporů.

Pochyby vyvolává také měření kupní síly, které je extrémně komplikované. Vychází se z cenových průzkumů, které od 60. let provádí ve všech zemích OSN. Kupní síla se pak přepočítává podle speciálních tabulek (Penn World Tables), které jsou ovšem odvozeny od struktury americké ekonomiky, a podle ekonomů Steva Dowricka a Muhammada Akmala proto zkreslují. Zohledňují mnoho služeb, které lze v chudých zemích koupit velmi levně (např. masáže), ale pro většinu tamních lidí jsou irelevantní. Údaje spočítané podle parity kupní síly proto podhodnocují nerovnost mezi státy alespoň v takové míře, jako ji výpočty podle směnných kurzů nadhodnocují. Když tito ekonomové přepočítali kupní sílu pomocí jiné, prý méně zkreslující metody, zjistili, že mezinárodní nerovnost se mezi roky 1980 a 1993 nesnížila, nýbrž zůstala přibližně konstantní.1

Předmětem sporů však stále zůstává i to, jestli je způsob měření mezinárodní nerovnosti zohledňující jak počet obyvatel států, tak paritu kupní síly skutečně ten nejdůležitější a nejzajímavější. Existují vlastně čtyři způsoby měření mezinárodní nerovnosti (viz tabulka). Tři z nich ukazují rychlý nárůst (alespoň od začátku 80. let) a jeden pokles nebo jen zanedbatelnou změnu.

Zatímco někteří odborníci vyzdvihují čtvrtý způsob měření, podle jiných jsou všechny čtyři způsoby rovnocenné. Například podle britského ekonoma Roberta Wadea2 záleží jen na tom, jaká nerovnost nás zajímá. Pokud je to spíše nerovnost v materiálních standardech života, měli bychom použít údaje přepočítané podle parity kupní síly. Ale pokud nás zajímají politické důsledky ekonomické nerovnosti, migrační toky nebo souvislost se zadlužením chudých zemí a jejich politickou marginalizací, pak musíme používat aktuální směnné kurzy bez ohledu na to, jak jsou kolísavé. Splácení zahraničních dluhů se podle parity kupní síly prostě nezohledňuje. Rovněž příčina nedostatečného zastoupení mnoha nejchudších zemí při mezinárodních jednáních, která je hluboce ovlivňují, spočívá v tom, že náklady na hotely, kanceláře a mzdy v New Yorku a Ženevě musejí být placeny v dolarech či francích, nikoli podle parity kupní síly.

Podobně je tomu s otázkou, zda vážit státy počtem obyvatel. Buď bereme všechny státy rovně, anebo bereme všechny lidi rovně. V prvním případě má jeden občan Gambie, státu s 1,2 miliony obyvatel, ve výpočtu stejnou váhu jako 1000 Číňanů. Tuto neváženou nerovnost má přesto smysl zjišťovat, pokud nás zajímá otázka ekonomické konvergence států. Když chceme zjistit, zda se jednotlivé ekonomiky navzájem sbližují, či oddalují v míře HDP na osobu, musíme brát každý stát jako jednotku bez ohledu na počet obyvatel. Z údajů plyne, že tato míra nerovnosti byla v 60. a 70. letech zhruba konstantní, ale od začátku 80. let došlo k silné divergenci. Nevážená míra nerovnosti je totiž ovlivněna početnými, ale relativně málo lidnatými africkými a latinskoamerickými státy s klesajícím HDP na osobu. Naopak pokud nás více zajímá nerovnost mezi lidmi a vážíme státy počtem jejich obyvatel, míra nerovnosti a jejího nárůstu je nižší, neboť ji ovlivňuje hlavně Čína a Indie s poměrně rychlým hospodářským růstem. (Narozdíl od skutečné globální nerovnosti mezi všemi lidmi světa však tato míra nerovnosti stále ignoruje nerovnosti uvnitř států.)

Relativní a absolutní nerovnost

Doposud byla v celém článku řeč pouze o relativní nerovnosti, nikoliv o nerovnosti absolutní. Relativní nerovnost vyjadřuje poměr mezi bohatými a chudými, kdežto absolutní nerovnost měří rozdíl mezi nimi (např. v dolarech). I kdyby se relativní nerovnost mezi státy skutečně snižovala – alespoň podle čtvrtého způsobu měření – absolutní mezinárodní nerovnost se bude v následujících desetiletích nevyhnutelně dále prudce zvyšovat. Paradox je možné ukázat na příkladu USA a Indie. Poměr jejich HDP na osobu nyní činí podle parity kupní síly asi 14:1. Pokud by indický HDP na osobu rostl od roku 2000 každoročně o 6 % a americký pouze o 2 %, poměr (relativní nerovnost) mezi nimi se bude postupně snižovat. Rozdíl (absolutní nerovnost) se však bude i podle tohoto – z hlediska konvergence krajně optimistického scénáře – zvětšovat až do roku 2045. Teprve tehdy by se začala zmenšovat i absolutní propast.

Ačkoliv se absolutní nerovnost zkoumá jen zřídkadky, není pravda, že by tento koncept měl oproti běžně uváděné relativní nerovnosti jen podružný význam. Lze naopak tvrdit, že chudí silněji pociťují spíše to, o kolik jsou chudší oproti bohatým, než kolikrát jsou chudší. Rostoucí absolutní ekonomická propast mezi bohatými a chudými státy světa bude v budoucnosti nepochybně zvyšovat tlak na migraci a vyvolávat politické napětí a krize bez ohledu na vývoj nerovností relativních.

Mimoekonomické mezinárodní nerovnosti

Vedle paradoxu absolutní nerovnosti je třeba připomenout to nejdůležitější: veškerá mezinárodní nerovnost je redukována na rozdíly v HDP na osobu. I když se v novinách píše o „globální nerovnosti v příjmech obyvatel“, ve skutečnosti jde téměř vždy pouze o nerovnost mezi státy v HDP na osobu, tedy něco zcela jiného. Zmatení způsobuje blízkost ekonomických konceptů – domácí produkt, národní produkt a národní důchod (anglicky national income, tj. příjem). Zde není třeba vysvětlovat, že HDP má s reálnými příjmy lidí jen nepřímou souvislost. Přepočty podle parity kupní síly sice dokáží částečně zohlednit fakt, že lidé v bohatých zemích kupují zpracované potraviny v nákladných obalech v supermarketu, zatímco lidé v chudých zemích kupují nezpracované potraviny na místním trhu, ale žádné měřidlo kupní síly nedokáže zachytit příjmy lidí plynoucí z neformálních a nepeněžních aktivit. To však ještě neznamená, že by reálná nerovnost v materiálních standardech byla nutně nižší než podle statistik zohledněných paritou kupní síly. Přepočty podle parity kupní síly totiž nerovnost zároveň značně podhodnocují.

Je sporné, zda mají výše uvedená zjištění o mezinárodní nerovnosti nějaký vztah k reálným životním podmínkám lidí, anebo jsou to vše jen zavádějící hry s čísly. Může se zdát, že smysluplnější by bylo měřit nerovnosti například v délce života, ve vzdělání či v materiálním vybavení domácností. U většiny těchto ukazatelů blahobytu ukazují dostupné údaje, opět shromážděné Světovou bankou, rychlý pokles nerovnosti. Například Giniho koeficient mezinárodní nerovnosti v střední délce života vážené počtem obyvatel států se v letech 1962–1997 podle těchto čísel snížil o celou polovinu. Snížila se dokonce absolutní míra této nerovnosti – pouze subsaharská Afrika se od konce 80. let vzdaluje od ostatních (mj. kvůli epidemii AIDS). Rovněž poměr mezi zeměmi OECD a zbytkem světa v tzv. indexu lidského rozvoje se v letech 1960–1993 snížil téměř na polovinu.3 Tento index, který vyvinul UNDP jako „humánnější“ alternativu k problematickému HDP, sčítá délku života, vzdělání a HDP na osobu přepočítaný podle parity kupní síly. O to paradoxnější je, že v souvislosti s mezinárodní nerovností UNDP naopak používá pouze obyčejné údaje o HDP, navíc bez zohlednění kupní síly.

Údaje o mezinárodní nerovnosti v délce života a indexu lidského rozvoje mají svá specifika. Oproti HDP se tyto ukazatele v bohatých zemích zvyšují už jen velmi pomalu, a rozvojové země je tudíž mohou snadněji „dohánět“. Proto ani tyto ukazatele nelze brát jako jediné správné míry nerovnosti; jsou dalším doplňkem složité mozaiky různých typů nerovností ve světě. Pokud nás zajímají politické souvislosti mezinárodní nerovnosti, je vhodnější sledovat přes všechny výhrady nerovnosti v HDP na osobu a počítat je zejména podle směnných kurzů a také v absolutních číslech – tedy nerovnosti narůstající prudkým tempem.

Globální příjmová nerovnost

Bylo již řečeno, že nerovnost mezi státy v jejich HDP na osobu se zkoumá hlavně jako nedokonalá náhražka skutečné globální nerovnosti mezi všemi lidmi planety, kterou lze jen obtížně měřit přímo. Globální nerovnost zahrnuje vedle nerovnosti mezi státy i nerovnosti uvnitř států, a její míra musí být tudíž vyšší. Globální nerovnost lze měřit nepřímo kombinací obou jejích složek, ale existuje už i první přímá studie globální příjmové nerovnosti.4 Vychází ze sebraných dotazníkových průzkumů příjmů a výdajů domácností v jednotlivých státech, tedy nikoli z údajů o HDP. Studie je ovšem také omezena jen na sféru formální ekonomiky. Autor Branko Milanovič, ekonom Světové banky, je na rozdíl od většiny svých kolegů ve svých pracích otevřeně kritický vůči současnému globálnímu ekonomickému uspořádání. Milanovič vypočítal, že Giniho koeficient globální nerovnosti v příjmech – upravených podle parity kupní síly – vzrostl mezi roky 1988 a 1993 z 0,63 na 0,67, tedy o šest procent. Podíl nejchudší desetiny lidstva na celkových světových příjmech poklesl z 0,88 na 0,64 procent. Zároveň podíl nejbohatší desetiny vzrostl z 48 na 52 %. Nejbohatší jedno procento lidstva mělo v roce 1993 stejný příjem jako spodních 57 procent. Výsledky Milanovičova rozsáhlého výzkumu jsou někdy prezentovány jako zatím nejdůkladnější a nejspolehlivější ze všech studií a používány jako důkaz, kterým se vyvrací tvrzení o poklesu mezinárodní nerovnosti vážené počtem obyvatel a upravené podle parity kupní síly. Jelikož ale popisují pouze pětiletý interval a trpí mnoha závažnými metodologickými a technickými problémy, mohou být podle mého názoru zajímavé nanejvýš jako orientační přiblížení aktuálního stavu globální příjmové nerovnosti. Pokud však jde o otázku poklesu či nárůstu globální nerovnosti, nezbývá než se orientovat podle údajů o mezinárodní nerovnosti v HDP na osobu.

Nerovnost uvnitř států a vliv globalizace

V protikladu k mezinárodní a globální nerovnosti věnovali sociální vědci národním nerovnostem velkou pozornost vždy, zejména v bohatých průmyslových státech. Nerovnost zde byla už v 19. století jedním z hlavních politických témat. Období 1945–1973, někdy nazývané „zlatý věk“, bylo charakterizováno ve většině západních států klesajícími příjmovými nerovnostmi a vzestupem širokých středních vrstev masových konzumentů. Silné střední vrstvy jsou často považovány za společenský základ demokracie. Nutno dodat, že také za hlavní zdroj ekologické zátěže planety. Rychlý hospodářský růst, levná ropa a stabilní brettonwoodský mezinárodní ekonomický řád umožnily v poválečném období vybudování sociálních států, přerozdělujících obrovské sumy hospodářského produktu za účelem snižování nerovnosti. Přerozdělování však nevycházelo z nějakého mimořádného vzepětí altruismu, nýbrž z pocitu vzájemné závislosti mezi společenskými vrstvami, posíleného zvláště zkušenostmi druhé světové a následující studené války. Řečeno marxistickými pojmy, sociální stát je výsledkem historického třídního kompromisu mezi kapitalisty a pracujícími.

Od 70. a zvláště 80. let se však široký poválečný trend ke snižování nerovnosti v západních státech zastavil a začaly sílit obavy, že se dokonce obrací a že se střední vrstvy začínají ztenčovat. V podmínkách pomalejšího hospodářského růstu, mnohonásobně vyšších a kolísavých cen ropy a nestabilního mezinárodního ekonomického prostředí se sociální státy ocitly pod silným ekonomickým, ale i politicko-ideologickým tlakem. Nebezpečí pro sociální stát a zachování relativní rovnosti začalo být postupně spatřováno i v procesech, kterým se později začalo říkat globalizace. Základní argument levicových teoretiků globalizace zní ve zkratce následovně: globalizace zvyšuje relativní moc kapitálu vůči pracujícím i státu. Za marxistické termíny „kapitál“ a „práce“ můžeme případně dosadit „globály“ versus „lokály“ podle terminologie sociologa Zygmunta Baumana5 nebo „symbolické analytiky“ versus zbylé čtyři pětiny společnosti podle koncepce ekonoma Roberta Reicha6 . Zvýšená schopnost mobility umožňuje kapitálu vymanit se v honbě za ziskem ze sevření státních a odborových institucí; pokud by ho jedny či druhé chtěly příliš omezovat sociálními požadavky, může se přesunout do jiné lokality s nižšími mzdami či sociálními standardy. Kapitál se tak podle levicových teoretiků zbavuje závislosti na pracujících a státu, čímž podkopává základy historického kompromisu. Globalizace by podle této teorie tudíž měla vést k rostoucímu tlaku na omezování sociálního státu a projevit se zvyšováním vnitřních nerovností.

Podle většiny studií však nerovnosti zatím narostly pouze v liberálních anglosaských státech, a to dosti drasticky. V ostatních bohatých státech, byť silně globalizovaných, zůstávají přibližně konstantní. To vede mnoho teoretiků k závěru, že nebezpečím pro zachování relativní rovnosti je pouze neoliberální politika a ideologie spojená se jmény jako Reagan a Thatcherová; nikoliv ekonomická globalizace samotná. Vše prý záleží na suverénní politické volbě. Podle jiných je však jen otázkou času, než nastartované globalizační procesy oslabí i ostatní sociální státy a rozevřou jejich příjmové nůžky. Nadnárodní korporace a globalizované finanční trhy budou zužovat prostor pro ekonomickou a sociální politiku státu – získávají stále silnější „právo veta“. I sociálnědemokratická politika bude muset stále více ustupovat zájmům kapitálu a vzdávat se jednoho tradičního rovnostářského principu za druhým (viz např. Blairova „třetí cesta“). Bohatí se budou před příslušníky chudších vrstev stále častěji uchylovat do ohraničených enkláv chráněných soukromými bezpečnostními službami.

Kdo má pravdu, se uvidí v následujících letech či desetiletích. Vliv globalizace na nerovnost uvnitř chudších států světa a na mezinárodní a globální nerovnost je však větší záhadou; seriozních výzkumů je zatím velmi málo. Dostupné studie nerovností uvnitř států třetího světa docházejí k protichůdným závěrům. Podle některých nerovnost stoupá a klesá uvnitř přibližně stejného počtu států, podle jiných stoupá ve velké a stále rostoucí většině států.

Fakt, že se sociální vědci až donedávna zabývali téměř výhradně nerovnostmi uvnitř západních bohatých států, z hlediska globální společnosti znamenal totéž, jako kdyby se zkoumání nerovnosti například v rámci české společnosti omezilo jen na segmenty v nejvyšších vrstvách a ignorovalo zbytek rozvrstvení. Bohaté státy blahobytu, zvyšující dnes své hradby proti přílivu migrantů, fungují z hlediska globální společnosti přesně tak, jako ony soukromé enklávy bohatých uvnitř těchto států. Vzhledem k tomu, že v současnosti nerovnosti mezi státy o tolik přesahují nerovnosti uvnitř států, je třeba začít uvažovat o globální a mezinárodní nerovnosti tak, jako se donedávna uvažovalo jen o nerovnostech uvnitř států. Robert Wade vhodně přirovnává nezbytnou změnu perspektivy na nerovnost ke změně v uvažování o galaxiích a makroskopických strukturách vesmíru. Až v 80. letech astronomové objevili, že galaxie nejsou náhodně rozmístěny v prostoru, nýbrž se shlukují do zdí a vláken, mezi nimiž se nacházejí obrovské prázdné prostory. Objev vyvolal celou novou sérii otázek o vesmírných makrostrukturách. Podobně globální perspektiva na nerovnost vyvolává otázky o celkovém tvaru, vnitřních strukturách, trendech a mobilitě globálního rozvrstvení.

Struktura globální příjmové nerovnosti je podle Milanovičova výzkumu podobná zemím třetího světa s největší nerovností, ale je ještě výrazně nerovnější. Naprostá většina lidí se nachází těsně u spodku globální distribuce příjmů. V protikladu vůči bohatým zemím je globální nerovnost charakterizovaná téměř úplnou absencí čehokoliv, co by se dalo nazvat střední třídou. Pokud střední třídu definujeme tak, aby zahrnovala všechny ty, jejichž příjmy se nacházejí do 25 procent nad či pod středním příjmem, zjistíme, že do globální střední třídy patří jen asi 14 procent světového obyvatelstva. I v zemích třetího světa s největšími nerovnostmi, jako je Brazílie, přitom zahrnuje takto definovaná střední třída alespoň pětinu obyvatel. Obrovské nerovnosti však byly přítomné v celých lidských dějinách a vždy záleželo hlavně na tom, jak byly nerovnosti vnímány a legitimizovány. V dnešním stále se zmenšujícím světě mají chudí životní styl bohatých stále více na očích, byť jen skrze televizní obrazovky a plátna kin, což zákonitě plodí jak zvýšená očekávání, tak odpor. Současný rozsah a vývoj nerovností ve světě se proto zdá stále méně politicky udržitelný.

 

Poznámky:

1 Steve Dowrick, Muhammad Akmal: „Explaining contradictory trends in global income inequality: a tale of two biases“, March 2001. Internet: http://ecocomm.anu.edu.au/economics/staff/dowrick/dowrick.html.

2 Robert Wade: „Is globalization making world income distribution more unequal?“, LSE Development Studies Institute, Working Paper Series No.01-01, May 2001. Internet: http://www.lse.ac.uk/Depts/destin.

3 Arne Melchior, K. Telle, H. Wiig: „Globalisation and Inequality: World Income Distribution and Living Standards, 1960-1998”, Oslo: Royal Norwegian Ministry of Foreign Affairs, October 2001.

4 Branko Milanovic: „True world income distribution, 1988 and 1993“, Policy Research Working Paper 2244, World Bank, November 1999.

5 Zygmunt Bauman: Globalizace, Praha: Mladá fronta, 1999.

6 Robert Reich: Dílo národů, Praha: Prostor, 1995.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2019 vyjde v 2. polovině prosince.