Graffiti art: dobrodružství velkoměsta

29. srpna 2005 /

Na sprejery mnozí lidé nahlížejí jako na čmáraly nesmyslně hyzdící městské ulice. Mnohdy je to pravda. Avšak sprejerství neboli graffiti art má vedle toho ještě několik dalších rozměrů — kulturní, sociální a v neposlední řadě také rozměr umělecký.

Graffiti — umění ulice lze totiž chápat různě. Jako organickou vizuální součást kulturního fenoménu hip hopu, hudebního odvětví vzniklého v prostředí dusných afroamerických ghett plných sociálních problémů. Jako vandalismus znuděné mládeže potloukající se ulicemi velkoměsta. Jako alarmující pokus mladé generace o sebevyjádření v šedém a zkomercializovaném městě, kde není nikoho, kdo by naslouchal. Jako novodobý výraz věčné klukovské touhy po dobrodružství, zhmotněný již dříve v romantických foglarovkách. Jako netradiční hobby. Jako underground i jako trapnou komerci. A teď se v tom zkuste vyznat…

Z Philadelphie do Bronxu

Graffiti začalo spontánně vznikat v USA na přelomu 60. a 70. let. „Historikové“ tohoto žánru (oficiální prameny v podstatě neexistují) uvádějí jako místo vzniku Philadelphii. Mediálně známějším „zakladatelem“ této tradice je však nudící se pěší poslíček TAKI 183, který svého času pokryl svým podpisem takřka celé newyorské metro a roku 1971 se se svým příběhem dostal do The New York Times. Nápad značkovat si své území brzy přebírají různé mladé party z Brooklynu a Bronxu, které si spolu v rámci soubojů o teritorium nebo o vážnost u svých kolegů dopisují tagováním ve vagonech metra. Obyčejný záměr pokrýt svým podpisem nebo označením své party (crew) co nejvíce plochy brzy přerostl v další ambici: vytvořit nápis co „nejvymakanější“, největší a barevný, který zaujme rovněž mírou umu svého autora. Vedení newyorského metra ovšem nemělo pro tento druh zábavy pochopení a začalo se intenzivně bránit. Hrozba trestních postihů přiměla mladé výtvarníky přesunout svou činnost na nákladní vlaky, u nichž není zevnějšek tak důležitý a které navíc jako jakási pojízdná galerie či fórum cestují s jejich dílem po celé zemi, pod dálniční mosty, na zdi dálničních tahů — a do samotného města. Graffiti se stalo prostředkem výpovědi o problémech mladé generace a bezvýchodné sociální situaci ghett. Stejně jako černí hip hopoví rebelové prostřednictvím svých textů plných nevybíravých slov, promlouvá graffiti ze zdí, vlaků a nejrůznějších zákoutí o tom, co si myslí o hrabivé a nelítostné většině, systému a jeho oficiálních strukturách.

Tolik legenda o sociálně-kulturním undergroundovém proudu hýbajícím bezútěšnými ghetty. Jak už to ovšem bývá, každý podzemní proud se časem protne s realitou na povrchu a začne se modifikovat pod vlivem okolního světa — a u hip hopové kultury (jíž je graffiti neoddělitelnou součástí) je tomu nejinak.

Graffiti jako kulturní fenomén

Již v průběhu sedmdesátých let začíná graffiti svým nepřehlédnutelným estetickým novátorstvím vzbuzovat pozornost galeristů a vznikají první výstavy (první díla writerů se objevila v newyorské The Razor Gallery). Z původní alternativy se tak začíná vydělovat oficiální, byť velmi svébytný umělecký proud. V jeho vlnách se objevují jména, jež jsou dnes samozřejmostí v každé učebnici dějin výtvarného umění (Basquiat, Keith Harring). Fenomén graffiti se stává obecně známým, a protože lidská vynalézavost je nekonečná, brzy inspiruje i obchodníky k prodeji triček, odznaků, plakátů se slušivými piecy a dalšími graffiti motivy. Rozumí se, že u „opravdových“ rebelů ulice vzbuzuje tato podoba graffiti, ochuzeného o několik svých klíčových atributů — totiž nelegálnost, antikomerčnost a působení ve veřejném prostoru — rozhořčení a nejhlubší opovržení. Již v této rozporuplné poloze se pak koncem 80. let dostává hip hop a graffiti do Evropy — nejdříve pochopitelně na Západ — a v první polovině devadesátých let i k nám.

Graffiti versus česká společnost

Ať už se to nám, spořádaným občanům, líbí nebo ne, graffiti je dnes u nás denní realita v každém jen trochu větším městě. Globalizace je mocná a čas nelze zastavit. Mnohým se může zdát, že se jedná o cizí, do českých poměrů uměle naroubovanou kulturní tradici. „Jen největší troska se snaží napodobovat ve střední Evropě něco, co si vymysleli černoši v USA. To je něco, jako kdyby ti černoši nosili kroje jak na Moravě a zpívali si přitom pecky od Josefa Zímy… sejdeme se na Vlachovce,“ rozhořčuje se jistý mladý muž v internetové diskusi na hip hopovém serveru Bbarak.cz. Graffiti je však přesto dnes možná na vrcholu své popularity a mezi nejmladší generací budí velký zájem — byť již dnešní třinácti- či čtrnáctiletí často nemají ani potuchy, kde a proč původní graffiti vzniklo.

„Říká se, že Brno je nejpopsanější město v Evropě,“ prozrazuje nejmenovaný brněnský writer, který se podepisuje jako Stuf. Pokud bychom tedy chápali hip hop a graffiti v jeho původním kontextu, jako, hrubě řečeno, jistou sociální patologii mládeže z nejnižších sociálních vrstev a etnických menšin, musela by tato informace vzbudit přinejmenším údiv. Že by bylo Brno až tolik deprivující? Podstata tohoto jevu bude tedy asi trochu jinde: dílem v potřebě výtvarného sebevyjádření, dílem v potřebě vzpoury proti společnosti, která mladé lidi neuspokojuje, dílem v jakési věčné klukovské touze po dobrodružství: „Kdesi jsem četl, že graffiti je poslední dobrodružství velkoměsta. Je to opravdu něco jako Losna versus Mažňák a funguje to tak. Je v tom jakási srandovní klukovská záliba,“ vysvětluje writer Timo. Avšak zatímco ve Stínadlech hrozila maximálně klukovská pomsta konkurenční party, mladým writerům (většinou jsou to lidé ve věku mezi 15 a 24 lety) hrozí za jejich ilegální činnost trestní postih. A to často i v případě, že majitel poškozené nemovitosti nepožaduje náhradu. Přestože udělení nepodmíněného trestu za graffiti je u nás vzácností, mnozí považují paragraf 271b za zbytečně přísný (hůře než v ČR se mají sprejeři jen ve Švýcarsku, Rakousku nebo skandinávských zemích). Represe je zde, ostatně jako v mnoha dalších podobných záležitostech, ovšem jen velmi částečným řešením: „Znám lidi, kteří i kdyby je zavřeli, nenechají toho. A až je pustí, budou to dělat dál. Slyšel jsem i o člověku, který dělal graffiti i při cestě do Egypta — což je země, kde za něco takového prý hrozí trest smrti,“ říká Stuf.

Preventivní opatření jsou u nás zatím nedostatečná. Například v již zmíněném Brně byla zatím writerům vyhrazena pouze jedna stálá legální plocha. Jednání o legálních plochách, na nichž by mohli mladí umělci v klidu a neškodně tvořit, bývají vleklá, složitá a častěji neúspěšná než úspěšná. Na druhou stranu, ani existence legálních ploch v každé ulici by sprejery nepřesvědčila k tomu, aby pověsili ilegální činnost na hřebík. „Každý writer ve své městské části legální plochu uvítá. Ale jde o to, přetvářet město i jinak, všude. Město je šedé, neosobní, proto máme tu potřebu něco vytvořit, změnit, aby bylo vidět, že tudy šel konkrétní člověk,“ popisuje svůj postoj Stuf. Pro mnohé by také přesun na legály představoval ztrátu esence writerství jako takového. „Dokad to půjde, panely, panely a panely. Jak budu starej a belhavej, zkusím možná nějaký legály,“ říká v jednom internetovém rozhovou writer Fear.

A jak je to s komercí

A ať už se to writerům líbí nebo ne, podoba graffiti je modifikovaná evropskými kulisami, ostatními kulturními i sociálními jevy i individuálními dispozicemi každého jednotlivce. Uvnitř scény proto vznikají leckdy nesmiřitelné půtky o „správný“ výklad hip hopové kultury. „Staří dobří“ se často nemohou smířit s tím, že každý začínající toy si dnes může zakoupit v obchodě vše, co dřív nebylo, obléknout se do značkového oblečení ze speciálních obchodů se street módou a dělat „drsného“. Hip hoperské propriety pochopitelně komerci podléhají. Brojení proti pomyslnému zlu komercializace undergroundu je však často pouze řečnickou figurou. Realita může být daleko pragmatičtější. „Na vizáži vůbec nezáleží, důležitá je vnitřní přináležitost ke kultuře. Navíc ne všechny firmy produkující značkové oblečení jsou komerční. Některé prostě jen vyrábějí speciální kvalitní zboží, které je dražší. Já třeba jezdím na skatu, takže si kupuju boty určité značky, které mi u toho vydrží dva roky,“ vysvětluje Stuf.

…a s vandalismem

Protože hip hop a graffiti není hnutím s určitým společným programem, jak bývá někdy mylně uváděno, image a pojetí tohoto „hobby“ se různí u každého jednotlivce. Někdo se cítí být undergroundovým desperátem — jako třeba jedna brněnská skupina, která odmítla setkání se 7.G (byť v naprosté anonymitě) s odůvodněním, že je to nebezpečné a že se „s médii nebaví“. Jiní sprejeři jsou k okolí vstřícní a přístupní i tvorbě graffiti na zakázku. Na tu přistupují většinou proto, aby si vydělali na drahé spreje. Vynakládají na ně leckdy i několik tisíc měsíčně — dlužno připomenout, že graffiti je drahý a nebezpečný koníček, finance i úsilí do něj vložené jsou nevratné a výsledek pomíjivý.

Někdo k tvorbě přistupuje jako k „hardcorové“ aktivitě, kdy jde o to, popsat co nejvíc prostoru nebo postříkat co nejkrkolomnější místa a vysloužit si tak uznání ostatních. Část writerů ale k takovýmto akcím zůstává naopak zcela chladnou. „Já nemám potřebu dokazovat, že jsem někde byl. Maluju, protože mě to baví, klidně i na místa, kde nikdo nechodí, třeba v jednom takovém tunýlku v lese,“ říká Stuf. Vůbec samotný postoj k bombingu, tedy zahlcováním ulic a dopravních prostředků co největším množstvím podpisů, kvůli němuž lidé nejčastěji chápou graffiti jako vandalismus, je uvnitř samotné sprejerské komunity často překvapivě skeptický. Vandalský přístup totiž volí nejčastěji všemi opovrhovaní toys (neumětelové či blbečci, začínající writeři), kteří bez jakýchkoli zkušeností a bez rozmyslu čmárají úplně po všem, nebo dokonce ničí díla ostatních. A opět, na druhou stranu, překračování hranic zkostnatělého zbytku společnosti je téměř povinností každého writera: „Pokud je místo pro psaní vhodné, nepřemýšlím, jestli je to dům s novou nebo starou fasádou,“ prohlašuje Stuf.

Ne zabít, ale vychovat

Jak je vidět, realita je značně mnohobarevná, a jediné, co writery spojuje, je pravděpodobně touha malovat, vyjadřovat se, a touha překročit hranice všedních dnů (také proto je hip hopová kultura tolik provázána s marihuanou). Přestože je pravděpodobné, že dnešní writeři své činnosti dříve nebo později zanechají („třicetiletí už na to kašlou“), nastupující generace se svého „dobrodružství“ se stejně velkou pravděpodobností nevzdá. V této souvislosti by proto možná stála za úvahu věta, kterou kdesi prohlásil publicista Fabiano Golgo: „Když už se něco takového narodilo, nemůžeme to zabít, musíme to vychovat.“

Slovníček

crew — skupina sprejerů, vystupující společně a pod společným identifikačním znakem

bombing — pokrývání městských ulic a dopravních prostředků co největším množstvím podpisů či značek

legály — graffiti na legálních, tolerovaných plochách

panely — plochy pod okny u vagonů vlakových souprav

piece — vybarvený obraz graffiti na zdi

tag — jednoduchý podpis sprejem nebo fixou

toy — znevažující přezdívka začínajícího sprejera, neumětela

writer — ten, kdo píše, tvůrce graffiti

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 4/2019 vyjde v 2. polovině srpna.