Henry George: Zdaňme vlastnictví přírody

22. října 2009 /

Charismatický řečník a úspěšný autor Henry George se svého času těšil obrovské popularitě na dvou kontinentech. Co bylo evangeliem člověka, jehož myšlenky ovlivnily tak rozdílné osobnosti, jako byl Einstein, Tolstoj či Charlie Chaplin?

„Aničko, na celém světě nemám nic, jen tuhle jednu jedinou minci. Vezmeš si mě?“ Těmito nepravděpodobnými slovy požádal jednoho deštivého rána roku 1861 v San Francisku dvaadvacetiletý Henry George o ruku osmnáctiletou Annie Foxovou. Kupodivu souhlasila. Vypůjčil si slušný oblek a trochu peněz a hned druhý den pro ni tajně poslal kočár. Tajně, protože rodina ošumělému tiskaři, který se ucházel o jejich neteř, nepřála. Scénu popisuje v biografii svého otce (The Life of Henry George) Henryho syn. Dodává, že v kočáře si idealistická nevěsta nevezla ani šaty, ani rendlíky, ale zato všechny knížky, které jí Henry daroval a které spolu v čase zásnub četli.

Možná Annie na mladém muži imponovalo, že měl navzdory svému mládí už leccos za sebou. Od čtrnácti let střídal různá zaměstnání, v devatenácti se rozloučil s rodiči a sedmi sourozenci a z rodné Filadelfie zamířil jako námořník do Kalifornie, kde zkoušel štěstí jako zlatokop a tiskař. Když začal chodit s Annie, založil právě s několika přáteli noviny a pracoval bez ustání, aby je udržel nad vodou. To se ale nepodařilo a několik dalších let žila mladá dvojice v bídě. Často hladověli a situace byla o to tragičtější, že v té době už měli dvě děti. Mnohem později vyprávěl George potomkům (nakonec byli čtyři — dvě dívky a dva chlapci) o kritickém ránu v lednu 1865, kdy se právě narodilo druhé dítě a on neměl své ženě co dát k jídlu. Vyšel do ulic a prvnímu člověku, kterého potkal, sdělil svou situaci a požádal ho o pět dolarů: „Dal mi je. Byl jsem natolik zoufalý, že kdyby mi je býval nedal, byl bych ho asi zabil.“

Finanční situace mladé dvojice se zlepšila, když Henry začal psát a z tiskaře se vypracoval na novináře. Zážitek vlastní bídy ho jistě ovlivnil, i když sám uvádí jako impuls ke svému celoživotnímu dílu návštěvu New Yorku koncem šedesátých let, kde ho udeřil do očí kontrast mezi ostentativním bohatstvím a ponižující chudobou. Jak je možné, že s pokrokem společnosti roste i propast lidské bídy? „To je hádanka, kterou Sfinga osudu klade naší civilizaci. Nezodpovíme-li ji, budeme zničeni,“ píše v úvodu své nejznámější knížky Progress and Poverty, která vyšla roku 1879, a záhy svého autora proslavila.

Squatteři kontra monopoly

Jaká je odpověď Henryho George na hádanku Sfingy? Byl to praktický muž, který pozorně sledoval dění kolem sebe. Půda (původně indiánská, to ale George nekomentuje) patřila všem a „squatterství“ bylo běžnou normou. Ten, kdo pozemek využíval, měl na něj podle mínění současníků nárok. George znal i nepsaný zákon zlatokopů, podle nějž vykolíkovaný claim nesměl přesáhnout určitou velikost a byl legitimní jen tehdy, když na něm jeho vlastník sám rýžoval. Lidé měli volný přístup k půdě — neplatili z ní nájem. Nabízela se jim tak alternativní možnost obživy, takže nemuseli za každou cenu přijmout jakékoliv zaměstnání. To podle George vedlo mimo jiné k tomu, že mzdy byly na americkém Západě poměrně vysoké.

Od šedesátých let se ale situace mění: bohatí skupují stovky tisíc hektarů půdy s tím, že po příchodu železnice vzroste prudce jejich hodnota. Spekulace s půdou destabilizuje ekonomiku. Legislativa umožňuje scelování těžebních pozemků a železniční společnost Central Pacific Railroad nabývá vinou dotací půdy od státní správy i samospráv pohádkové jmění, čímž se stává dominantním hráčem, ovlivňujícím místní politiku, soudy a prostřednictvím vlastnictví tisku i veřejné mínění.

George o tom všem nejen hluboce přemýšlel, ale také se jako novinář angažoval v boji proti mocné železniční společnosti a vyjadřoval se k řadě místních kauz. Stával se postupně známou osobností. Přesto nebylo snadné najít pro knížku Progress and Poverty nakladatele. Nakonec se to však podařilo. Díky Georgeově intenzivnímu úsilí, včetně několika řečnických turné po Spojených státech a Británii a nových laciných vydání v obou zemích, získala kniha rychle na popularitě. Následovaly překlady do řady jazyků.

Hlavně nezvyšovat mzdy!

Co je tedy jádrem Georgeova sdělení? Především odmítá konvenční odpovědi. Nesouhlasí například s Thomasem Malthusem, který tvrdil, že chudí si za své problémy mohou sami. Lidské populace se podle tohoto klasického ekonoma množí exponenciálně, a růst dříve nebo později narazí na limity přírody. Výsledkem je hladomor a návrat k původní velikosti populace. Není proto vhodné chudým zvyšovat mzdy či poskytovat podporu, protože tím jim jen uškodíme — umožníme jim další rozmnožování s již zmíněnými, předvídatelnými následky. Podle George však není nepřítelem chudých příroda, ale majitel půdy: například hladomory v Irsku v letech 1845—1852 nezpůsobilo přelidnění, ale nutnost irských vesničanů platit nájem bohatým vlastníkům půdy, kteří často v místě ani nebydleli. Podobně obviňuje z indických hladomorů v 19. století změny ve zdanění vlastnictví půdy zavedené koloniální správou, což je pohled, který začíná být akceptován až v poslední době.

Jsme děti Země

Za chudobu nemohou podle George neosobní demografické mechanismy, ale privatizace půdy a bezpracné zisky z jejího pronájmu. Jako později Karl Polanyi i George tvrdí, že půda není zboží jako každé jiné. Půda (kterou chápe jako šifru pro přírodu jako celek) je dána do vínku všem, protože bez ní se člověk nemůže uživit: „Z půdy se rodíme, na ní žijeme, do ní se vracíme — jsme děti půdy stejně jako stéblo trávy nebo květina. Hmotný pokrok nás nezbaví závislosti na půdě…“

Koncentrace vlastnictví půdy znemožňuje drobnému člověku nezávislou obživu a činí jej závislým na mzdách, které jsou ještě nižší o částku, kterou zaměstnavatel musí platit majiteli půdy. Navíc je tu problém spekulace: pokud si koupíte levný pozemek, o němž víte, že nabude na ceně (třeba tím, že okolo něj vyroste město), říká George, „nemusíte už dělat nic jiného. Můžete sedět a kouřit dýmku… můžete vzlétnout v balónu nebo se spustit do hlubin země… za deset let budete bohatí! V novém městě možná budete mít luxusní vilu, ale mezi jeho veřejnými budovami nebude chybět chudobinec“.

Co George navrhuje? Nevolá po násilném vyvlastnění. Má po ruce pragmatičtější řešení: zdaňme půdu. Výrazným zdaněním půdy by se podle George zabilo několik much jednou ranou. Protože by se daň počítala z aktuální tržní hodnoty pozemku, lišila by se podle lokality. Daň z lukrativní půdy v centrech měst by byla mnohonásobně vyšší než daň z půdy vzdálené od městských center, železnic apod. Přestalo by se tak vyplácet spekulativní držení půdy, její cena by se snížila a stabilizovala. To by dalo šanci obyčejným lidem na půdu cenově dosáhnout, omezily by se i ničivé hospodářské cykly, závislé na bublinách na trhu s nemovitostmi. George ovšem nenavrhuje zdanit nemovitosti, které na půdě stojí. Ty jsou podle něj plodem práce člověka, na který má legitimní nárok.

Bojovník ve staleté válce

Henry George se domníval, že jím propagovaná daň nahradí všechny ostatní daně, a bude tedy možné zrušit zdanění práce. Předjímal tak dnešní hnutí za zelené daně, které chce více zdanit využívání přírody a omezit například daň z příjmu. V rovině sociální se dotkl zásadního problému, na který v naší době poukazují například Susan George či Vandana Shiva: takzvaný rozvoj odsuzuje k bídě velkou část populací zemí třetího světa tím, že je zbavuje komunitní půdy, ať již formou privatizace či znárodnění. Nejnovější boj této staleté války (viz například text Heleny Paulové v 7.G 2/2009) probíhá ve jménu biopaliv, nově pěstovaných na „marginální“ půdě v Asii, Africe či Jižní Americe.

V té nejobecnější rovině připomíná George problém koncentrace kapitálu (přírodního, finančního i výrobního) do stále méně rukou, dosahující dnes nevídaných rozměrů v podobě korporací, proti nimž byla Central Pacific Railroad roztomilým trpaslíčkem. Je paradox, že Henry George nerozpoznal vliv deregulace na tento proces a zůstal do smrti rozhodným zastáncem volného obchodu.

Henry svou myšlenku zdanění půdy propagoval s náboženským zápalem. Přednášky, politické kampaně (málem byl zvolen primátorem New Yorku, kam se roku 1881 s rodinou přestěhoval) a intenzivní psaní podlomily jeho zdraví. Roku 1897, v osmapadesáti letech, umírá tento výjimečný člověk v náručí milované Annie. Jeho myšlenky však žijí a provokují dál.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2019 vyjde v 2. polovině října.