CSA není zkratka pro České státní aerolinie vyťukaná na anglické klávesnici. Pod těmito třemi písmenky se skrývá spojení „community supported agriculture“, prostě komunitou podporované zemědělství. Anglický název napovídá, že tento zajímavý koncept nejen ekonomického vztahu mezi zemědělcem a zákazníkem má kořeny v zahraničí. U nás se svými drápky již nějakou dobu zachytává ve formě bioklubů a bedýnkových systémů (viz 7.G 2/2009). V půli letošního března dorazila do Brna a do Prahy dvojice Francouzek z organizace, která mimo jiné pomáhá šířit CSA v postkomunistických zemích.
Nevím, jestli to platí všude v České republice, ale zapadnete-li v Brně prakticky do kterékoliv středně velké sámošky, můžete si vybrat z relativně pestré nabídky biopotravin. Navíc už nemálo z nich pochází od českých chovatelů, pěstitelů a výrobců — v porovnání ještě s rokem 2008, kdy Hnutí DUHA hledalo ve své kampani „českou biobuchtu“ a ministerstvo zemědělství ozdobilo billboardy s fotografiemi místních ekofarmářů kdejaké město a dálnici.
Nevím taky, jestli ji ještě stále prožíváme, nebo zda už utichá vlna biomódy, jež vtrhla do všemožných českých seriózních, neseriózních i mysteriózních novin, časopisů a televizních pořadů. Tak jako tak mám ale pocit, že biopotraviny se pomalu odpoutaly od nejrůznějších alternativně-makrobioticko-duchařských předsudků. Možná za tím stojí i přívětivější ceny a nabídka zastoupená běžnými druhy potravin, jako jsou uzeniny, mléčné výrobky, pečivo a podobně. Znamená to, že má česká občanská společnost pustit podporu ekologického zemědělství k vodě?
Měl to být jen experiment
Prodej biopotravin prostřednictvím konvenční prodejní sítě není načančaný tak jako regály v obchodech. Řetězci naslibované výkupní ceny se jakoby mimochodem smrskávají a výrobci zlákaní vidinou biobyznysu tratí. V souladu s přísnými podmínkami ekologického zemědělství zainvestovali do drahých zařízení a speciálně upravených místností. Náklady se však vracejí velmi pomalu. Některé ekofarmy zvolily jinou cestu: zákazníky si hledají samy a na mezičlánky kašlou.
Osmnáctého března, s prvními skutečně hřejivými paprsky v zádech, brázdím v malém osobním autě spolu s Francouzkami Anne a Sabine, překladatelkou Ivou a Janem Kotěrou z Hnutí DUHA Českomoravskou vrchovinu. Cíl: dvě farmy, které svou úrodu prodávají tak trochu jinak. Nejprve míříme k Pospíšilům do Holubí Zhoře. Před domem na nás čeká mladá paní domácí — v jedné ruce vodítko s čtyřměsíčním rotvajlerem, ve druhé asi dvouletá dcerka. Později se dovídáme, že děvčátko má další tři sestry — v rodině zemědělců jistě ideální stav.
Farma, na níž Pospíšilovi hospodaří, se rozkládá na necelých třiadvaceti hektarech. „Na jednom pěstujeme brambory. Dále máme kořenovku, cibuli, česnek, z jarní zeleniny ředkvičky, kedlubny, saláty nebo špenát. Nabízíme taky dýně hokkaido a patizony. Letos chceme přidat ještě rajčata a bylinky,“ popisuje pestrou produkci rodinného hospodářství paní Ludmila. Své místo na pozemcích u Pospíšilů mají také kozy, ovce, vepři, krávy a slepice. V době naší návštěvy poskakuje ve všudypřítomném lepkavém jarním blátě spousta mláďat. V roztomilosti vítězí několik týdnů stará jehňata.
Zatímco naše výprava obhlíží chlévy, stáje a pole — domácí chytře v holínkách, my v teniskách, paní Pospíšilová popisuje historii hospodářství. Rodina jejího muže zdejší půdu obdělávala po několik generací a po kolektivizační „přestávce“ se v roce 1993 opět vrátila. Jenomže konvenční zemědělství milovnici zvířat nebavilo. „To byla pořád jenom pšenice a pšenice. A tak jsem opatrně navrhla, že bych zkusila na jednom hektaru hospodařit ekologicky. Nakonec se toho nápadu chytili všichni a v roce 2006 přešla na bio celá farma,“ vzpomíná.
Do velkoobchodu nechceme
S odbytem výpěstků farmy v Holubí Zhoři pomáhá Pospíšilovým Jan Šmarda — někdejší extraligový hokejista, kterého v době největších úspěchů přestal „vrcholový sport naplňovat“. Jak sám konstatuje, k biopotravinám se dostal přes vztah k tělu, jenž mu jako sportovci rozhodně nechyběl. Finanční nezávislost mu navíc dovolila pojmout novou profesi zčásti jako hobby. „Jednoho dne se u nás objevil a chtěl pomáhat na poli, což se tady na Vysočině moc nevidí. Říká se, že na jižní Moravě chlapi okopávají, ale tady tak nasednout do traktoru. Byli jsme překvapení,“ vzpomíná se smíchem paní Pospíšilová. Prostě nečekaný a překvapivý jako puk ve vlastní brance…
Ačkoliv váhám, jestli se k němu lépe hodí hokejka nebo spíš motyka, Jan Šmarda vypadá na farmě jako doma. Na otázky účastníků exkurze odpovídá s nadšením: „Všechnu úrodu prodáme buď ze dvora, nebo přes Tři sudičky, brněnský obchůdek, jehož zákazníci si předplácejí bedýnky s čerstvou zeleninou od lokálních zemědělců. V určené dny si je sami vyzvedávají.“ Přidává také svou vizi faremního obchodu, který by mohl z iniciativy zemědělců jednoho dne začít fungovat v Brně — byla by to prodejna nebo tržnice, kde by sami farmáři a zahrádkáři prodávali úrodu nebo přebytky.
Svou vlastní byznys-cestou kráčí také Aleš Horák, svérázný ekozemědělec z Lesoňovic. Už od šestadevadesátého roku prodává biozeleninu prostřednictvím bioklubu založeného Petrou Vetečníkovou, někdejší pracovnicí Hnutí DUHA. V praxi to vypadá tak, že každý pátek odpoledne zaparkuje dodávku u sídla Hnutí DUHA a čeká na své věrné i nové zákazníky, kteří přicházejí s prázdnými a odcházejí s naditými batohy. Jinými slovy: neoficiální obchod na kolečkách fungující díky známostem a tiché poště. „Přes bioklub prodám asi polovinu úrody, takže je pro mě velmi důležitý. Někdy dovážím i ovoce, zeleninu a mléčné výrobky od jiných zemědělců. Záleží hlavně na tom, co chtějí zákazníci,“ popisuje.
Bedýnky po francouzsku
Opouštíme Lesoňovice a vracíme se do Brna. Na dnešní večer je v plánu ještě setkání bioklubů, kde si své zkušenosti a poznatky vymění lidé, kteří bedýnkují (neboli účastní se nějaké z forem komunitou podporovaného zemědělství), zájemci o bedýnkování, zemědělci zapojení do bedýnkování a Anne se Sabine — misionářky bedýnkování ze Západu. Energická, asi šedesátiletá Anne zastupuje zákazníky a pro věc má neuvěřitelný zápal. Sympatická Sabine, zhruba čtyřicetiletá farmářka, která chová sto dvacet vepřů, si přímý prodej taktéž nemůže vynachválit. Před sedmi lety ji vytáhl z bryndy. Systém, jenž přijely představit, ve Francii spadá pod dobrovolnickou organizaci Association pour le Maintien d‘une Agriculture Paysanne (Amap, Asociace pro udržení venkovského zemědělství).
Amap sdružuje zemědělce a zákazníky. Jednoduše řečeno pomáhá zájemcům o čerstvé místní potraviny hledat dodavatele a farmářům odbyt. „Amapy fungují tak, že každý nový zákazník předplatí na začátku roku svému farmáři úrodu, kterou dostává postupně v průběhu sezony. Usilujeme o to, aby měl zemědělec klid na práci a cítil zázemí,“ vysvětluje Anne.
Jakmile úroda začne dozrávat, členové Amapu si pro ni týden co týden dojíždějí či docházejí na smluvené místo nebo rovnou na farmu. Produkty nemusí hlídat žádný prodavač. Všechny potřebné pokyny, například na kolik kusů mrkve má která rodina nárok, stojí na jednoduché tabuli. „Lidé se sami nejenom obslouží, ale zpravidla po sobě také zametou nebo přijedou zadarmo pomoct se sklizní,“ dokresluje Anne a přidává historku o farmáři, který přišel po prudkém krupobití o všechny skleníky a celou úrodu. Jeho zákazníci údajně nejenom nevyžadovali zpět své investované peníze, ale ještě přispěchali na pomoc a zdrceného zemědělce přesvědčili, aby ve své práci nadále pokračoval.
Obchod s důvěrou
„Přes Amap prodávám maso už sedm let. Mám tři skupiny zákazníků a výhodou je, že když se s nimi sejdu na začátku roku, dokážu velmi dobře odhadnou, kolik mám chovat dobytka,“ dodává Sabine. Přiznává ale, že z počátku se na Amap dívala spíš skepticky. Zřejmě ještě mnohem skeptičtěji se však momentálně tváří obecenstvo bioklubové seance: „Tohle by v České republice nemohlo fungovat,“ zaznívá unisono. „Lidé u nás reagovali úplně stejně, když jsme s Amapy začínali,“ namítá Anne. Nakonec se však našlo dostatečné množství těch, kteří k sobě našli důvěru. Řečeno jazykem čísel, v průběhu desetiletí se do Amapu zapojilo 120 farem a 3500 rodin.
Projev vzájemné důvěry může mít více forem. Na svých cestách po českých a moravských ekofarmách se pravidelně mimo záznam dovídám, že k běžné praxi zdejších zemědělců patří prodej doma zpracovaných mléčných, masných a dalších výrobků. V čem je problém? Podle zákonů musí být každý zpracovatel vybaven speciálními výrobními linkami, chladicími boxy a dalším velmi nákladným vybavením. Podpultové výrobky však zemědělci nabízejí hlavně svým známým, kteří o domáckém procesu výroby dobře vědí. Můžeme to v zásadě přirovnat k situaci, kdy pro vás sousedka upeče koláč a vy jí za něj darujete tucet vajec nebo mísu angreštu. „Dokud neprodávám úředníkům ministerstva zemědělství, nemám se čeho bát,“ smál se před časem jeden ekofarmář.
Dodejme, že Amapy, bedýnky či prodej ze dvora mohou mít přínos nejen pro mezilidské vztahy. „Měšťáci“ díky nim získají příležitost ohmatat si či alespoň nahlédnout do práce s půdou. Lokální ekonomika chrochtá blahem a příroda si přijde taky na své — komunitou podporované zemědělství bývá zpravidla ekologické, navíc zde neexistuje problém s nadbytečnými obaly. A ještě jedna nezanedbatelná zajímavost: „V bioklubu prodám všechnu zeleninu. Moji zákazníci nemají nároky na dokonalé tvary a podobně. Ale dodávám-li do obchodu, chodí to přesně naopak,“ libuje si Aleš Horák a Francouzka Anne souhlasně pokyvuje.
Zájem roste…
Výlet s Francouzkami a setkání bioklubů jsou jen kamínkem v mozaice dění na poli CSA v České republice. Bedýnkovací aktivity nabírají v posledním zhruba roce na síle: nové biokluby už vznikají ve všech koutech republiky. Připomeňme také foodbloggera pana Cuketku a jeho projekt Vesničan (viz 7.G 5/2009). Rodí se zajímavé weby: například www.bedynky.cz a www.najdisisvehofarmare.cz. Ekologické organizace otevírají téma obnovy městských tržnic. A snad se hodí zmínit také vřelé ohlasy na nové mlékomaty.
Osobně se nemůžu dočkat nových výsledků Statistického šetření na ekofarmách. V roce 2008 nabízelo prodej ze dvora pouze 123 z 1849, které ministerstvo zemědělství oslovilo. Dojde snad k nějakému posunu?
Sami zemědělci se snaží být v hledání cest na kuchyňské stoly zákazníků vynalézaví. „Když nám vloni padl jeden z klíčových odběratelů, přemýšleli jsme, co dál. Spřízněné nevládní organizace, hlavně Hnutí DUHA a Veronica, nám poskytly nejrůznější kontakty. Získali jsme tak osmdesát zákazníků, kterým jejich objednávky dovážíme domů. V pondělí zakliknou na internetových stránkách, oč mají zájem, a ve čtvrtek porážíme zvíře,“ popisuje Jiří Pykal z biofarmy Sasov, která zatím jako jediná v České republice otevřela certifikovaná biojatka.Teprve začínající farmář pan Bogar z Víceměřic počítá, že své první výpěstky jednoho dne naskládá do bedýnek.
Čili zájem proudí z obou stran. Ilustrativní chvilka na setkání bioklubů nastává, když ekofarmář Aleš Horák jen mimochodem zmíní, kdy a kde v Brně prodává. Jako na povel obecenstvo vytahuje propisky a diáře.
…zemědělců málo
Suma sumárum však nelze tvrdit, že nastává konec tisíckrát kritizované éry supermarketů. Téma nákupu přímo z farem sice směle překračuje hranice ghetta apriorních nadšenců, ovšem i kdyby po bedýnkách začali bláznit všichni Češi najednou, je tady háček, vlastně hák. Navzdory tomu, že v rámci Evropy se naše země drží na špičce v poměru ekologicky obhospodařované půdy vůči konvenční, pěstitelů bioovoce a zeleniny máme zoufale málo. Prim hrají takzvaní trávníkáři — lidé, kteří v režimu ekologického zemědělství udržují jen trvalé travní porosty. S nedostatkem farmářů se ostatně podle Anne a Sabine potýká i Francie.
A neměli bychom ignorovat ani zatím tiché námitky z farem: Jak se máme věnovat efektivnímu prodeji, například na tržnici, když v sezoně trávíme celé dny na poli? Čili odpověď na mou otázku po angažmá občanské společnosti v podpoře biofarmaření v úvodu článku je jasná, ne?
Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.
Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.
Napsat komentář