Hmaty a chvaty v divokých hvozdech

Z jara roku 2011 bylo jasné, že šumavské léto bude krušné — kůrovec se v letech po orkánu Kyrill šířil po hřebenech a ODS tehdy ještě v plné síle chtěla šířit své ekonomicko-mocenské zázemí v jižních Čechách. Ministrem životního prostředí za ODS Tomášem Chalupou netransparentně jmenovaný dočasný ředitel Národního parku Šumava Jan Stráský rozjel bez potřebných zákonných výjimek kácení v cenných částech parku a zároveň ze státních peněz zaplatil mediální kampaň na svou podporu. A když se proti tomu v červenci postavily první skupinky ochranářů, požádal o dohled nad těžbou na padesát zásahových policistů.

Plzeňská zásahová jednotka pak až do poloviny srpna zajistila a na služebnu odvezla dvě stě dvanáct lidí. V průměru každého z nich dvakrát. Podle příslušníků policie se tito lidé provinili přestupkem, když nerespektovali zákaz vstupovat do oblasti kácení podle lesního zákona nebo když nerespektovali výzvu policisty. Problematická v tomto postupu nebyla jen samotná skutečnost, že v národním parku je lesnímu zákonu nadřazený zákon o ochraně přírody, který plošné kácení zakazuje, ale především fakt, jak vážně se policie své role chopila. Policie se nechovala jako ochránce zákonnosti, ale jako privátní bezpečnostní agentura. Lidi bez okolků z lesa vyváděla, vynášela, rozřezávala trubky, strhávala lidi visící na lanech — a co je asi nejproblematičtější, jako prostředek ke splnění svých cílů používala neopodstatněné násilí.

Pod smrkem, za smrkem, tam si na tě počíháme…

Případ rodiny Čápových je v tomto asi nejnázornější (viz pořad České televize Medaile). Jejich tehdy nezletilá dcera se zúčastnila blokování těžby a musela si za to nastoupit do policejní neoznačené dodávky — v níž jsem shodou okolností seděl také. Její rodiče byli na místě, a ačkoliv nebyli zadržení, žádali, ať s ní mohou jet na služebnu. Diskusi na toto téma ale policisté ukončili tím, že bouchli dveřmi a dodávka se rozjela. Otec se proto před ni rozběhl, stál jí v cestě a snažil se slovně domoci svého domnělého práva. Ve chvíli, kdy už byl mimo cestu, k němu přesto rychle přistoupil zásahový policista, svalil jej, zaklekl a v nesrůstovém místě mu přitom zlomil žebro. Radovan Čáp následně v poutech čekal několik hodin na vyšetření a ze Šumavy si odvezl bolestivé a trvalé zdravotní následky. Vzhledem k tomu, že celou situaci natáčely dvě kamery, byla policie v nepohodlné situaci, na kterou reagovala tím, že na Čápovy podala neopodstatněné trestní oznámení za útok na policistu.

foto: archív občanské blokády

Byť soud manžele Čápovy viny zprostil, v mediálním chaosu, který policie jejich obviněním vyvolala, případ nevyprovokovaného policejního násilí zanikl. Přestože byly k dispozici dva videozáznamy zákroku z různých úhlů, policejní inspekce v roce 2011 konstatovala, že neexistují důkazy, a odmítla věc šetřit. Pikantní na věci mimochodem je, že onen policista dostal za svůj podíl na zásazích proti účastníkům blokády medaili za vynikající službu. Rok poté nicméně vylomil čtyři zuby a zlomil čelist vojákovi na diskotéce a byl za to od policie vyhozen.

Společnost ohrožená objímáním stromů

I u dalších třinácti hromadně zamítnutých trestních oznámení na policejní násilí nebyly kvůli zámince důkazní nouze případy prošetřeny a žádný z agresivních policistů dosud za své přečiny nepykal. Šumavskými lesy však nechodili nejen policisté, ale i příslušníci antikonfliktního policejního týmu, pověření zákroky natáčet. Jejich záznamy ale záhadně končí zpravidla před samotnými policejními zákroky. V situacích, kdy hrozilo, že by nepřiměřený zákrok mohli vidět či zdokumentovat jiní účastníci blokády, policie blokádníky obestupovala a bránila jim v upoutání pozornosti a hlasitém projevu, například zacpáváním úst. „Profesionalitu“ policejního týmu lze ilustrovat tím, že v situaci, kdy jsem byl trubkou připoutaný ke stromu, mi policisté oznámili, že pokud mě někdy potkají v Plzni na ulici, zmlátí mě.

Lenka Pipková, kterou policisté strhávali z výšky několika metrů ze stromu, k tomu říká: „Rozhodně to nejde zobecnit jako selhání celé policie, řada policistů se chovala velmi slušně, o problematiku se zajímali a dodržovali zákon. Na druhou stranu nelze mluvit ani o izolovaném selhání jednotlivých policistů, spíš o davovou reakci.“ Názory na to, nakolik bylo porušování práv ze strany policie koordinované, se ale liší. Alexandra Mateásková, kterou po spoutání položili do jediné louže široko daleko, uvádí: „Selhání vnímám jak v policii jako celku, tak v selhání jednotlivců.“Došlo i na situace, které lze těžko vnímat jinak než jako sexuální obtěžování zadržených. A to už se vůbec nebavíme o tom, že policisté nezastavili kácení ani v momentech, kdy stromy padaly pár metrů od lidí a vážné zranění hrozilo i jim samotným.

Poměrně kuriózní historku z vyšetřování policejního násilí mi přinesla i má návštěva plzeňské policejní inspekce v roce 2012. Pominu-li fakt, že na mne hned ve dveřích inspektor křičel, musím ocenit, že mi nabídl židli. Žádal jsem z pozice poškozeného přístup do spisu. Inspektor pro spis odešel, nicméně pak proběhla ve vedlejší kanceláři regulérní hádka s jeho nadřízeným a on se vrátil s tím, že mi do něj nahlédnout dát nemůže, protože nebylo zahájené vyšetřování. Že to není dle zákona potřeba, jsem argumentoval zbytečně. Navrhl mi, ať podám písemnou žádost, kterou zamítnou, ale budu se pak moci odvolat k státnímu zástupci a jeho příkaz budou případně respektovat. Nyní, po čtyřech letech, to vypadá, že do dvojsvazkového spisu budu moci konečně nahlédnout.

foto: archív občanské blokády

S ohledem na vše výše zmíněné se Čápovi spolu se mnou a dalšími účastníky blokády vydali v roce 2014 přes Krajské, Vrchní a Nejvyšší státní zastupitelství k Ústavnímu soudu. Ten v květnu tohoto roku konečně rozhodl, že Generální inspekce policejních sborů musí řádně prověřit všechny případy údajného policejního násilí na Šumavě, protože dříve v této věci nepostupovala nezaujatě, nezávisle a neprovedla dostatečné vyšetřování. Na to konto začala inspekce konečně vyšetřovat a v těchto dnech si k výslechu předvolává desítky lidí, kterých se vyptává — pokud vím — z hlediska vyšetřování policejního násilí na zcela podružné věci, a v podstatě tak jen zvětšuje množství popsaného papíru a svou znalost o zázemí akcí občanského protestu.

Sebeobnova právní džungle

Ústavní soud zároveň řekl, že pokud výpovědi aktivistů nelžou, šlo nejméně v několika případech ze strany policie o mučení. Podle platné legislativy je přitom užití násilí policií možné pouze v případě, že vede bezprostředně k ochraně nějakého společenského zájmu. Jeho užití jako trestu je tedy vyloučené. Policie tedy nesmí používat jakékoliv fyzické ani psychické násilí, které má přimět člověka opustit strom kdesi v lesích. Přivazování se ke stromům je totiž v nejstriktnějším vyhodnocení přestupkem, který nikoho neohrožuje. Dle Ústavního soudu je v takovýchto případech přijatelné leda nenásilné přemístění člověka mimo oblast těžby. Pokud to bez užití násilí není možné, policie může situaci monitorovat, ale násilný zákrok by použít neměla vůbec. V případě, že není jasné, na jaké straně sporu je právo, by policie navíc měla dle Ústavního soudu nejdříve věc vyšetřit, a až pak se na oprávněnou stranu přidat. Pokud to určit nelze, měla by dle zákona předcházet konfliktu zúčastněných stran, ale sama zůstat nestranná. Dodejme, že přes opakované kasační stížnosti ze strany policie a státu týkající se nezákonnosti kácení a nezákonnosti postupu policie dal soud za pravdu blokujícím. Policie se nyní verdikt opět snaží zpochybnit u Nejvyššího správního soudu.

Nález Ústavního soudu platí i pro budoucí veřejné akce: policie totiž již neobstojí s tvrzením, že může pouze hájit toho, kdo ji povolal, aniž by řešila, na čí straně je právo. Poměrně důležitým ujištěním je i výrok Ústavního soudu, že právo na přístup do spisu má poškozený ve všech fázích vyšetřování, pokud tomu nebrání nějaký výrazný zájem. Trestní řízení tedy pro přístup poškozeného do spisu být zahájené nemusí.

Uvidíme, jak přešetření ze strany policejní inspekce nyní dopadne. Ať už ale dopadne jakkoliv, nález Ústavního soudu dává jistotu, že je nakonec možné se aspoň kusu spravedlnosti dovolat. A to není tak docela málo.

Autor pracuje jako asistent na Katedře environmentálních studií. Natočil dokument Nalezeni na ztraceném, který občanský protest na Šumavě zachycuje. Kontakt: jan.skalik@gmail.com.