Hra o miliardy

2. srpna 2004 /

Ministerstvo životního prostředí připravuje plán, který by měl snížit český příspěvek ke globálním změnám klimatu. O omezování exhalací oxidu uhličitého v něm ale, zdá se, nejde.

Špatná zpráva: Česko má z Evropské unie největší emise oxidu uhličitého. Dobrá zpráva: existuje poměrně jednoduchý nástroj k jejich levnému snížení. Špatná zpráva: vláda jej chce použít, ale ne ke snižování znečištění.

Obchodování s emisemi

Jak omezit znečištění z průmyslu? Pomoci by mohlo tzv. obchodování s emisemi. Jeho princip je jednoduchý: vlády v jednotlivých zemích Evropské unie stanoví v takzvaných národních alokačních plánech množství oxidu uhličitého, které mohou v určitém období elektrárny, chemičky, cementárny či jiní znečišťovatelé vypouštět do ovzduší. Každý podnik dostane určitý počet povolenek, který koresponduje s výší jeho exhalací. Ti, kteří své znečištění sníží pod hranici určenou vládou, mohou své přebytky prodat. Naopak podniky, které budou znečišťovat nad rámec svého přídělu, buď svůj provoz zmodernizují a sníží emise, nebo si potřebné množství povolenek koupí od jiných podniků kdekoliv v EU, které je nepotřebují, protože vypouštějí méně exhalací.

„Obchodování povede k tomu, že omezovat znečištění se bude tam, kde je to nejlacinější. Takový podnik s malými náklady získá hodně povolenek. Zato firmy, které by za stejnou redukci exhalací musely zaplatit více, raději koupí povolenky od někoho, kdo je pořídí lacino,“ vysvětluje Klára Sutlovičová z Centra pro dopravu a energetiku.

Ministerstvo životního prostředí (MŽP), které plán připravilo, navrhuje, aby se pro první obchodovací období 2005—2007 mezi české firmy rozdělilo až 93,65 milionů povolenek, což znamená ročně povolení pro 93,65 milionů tun oxidu uhličitého.

A kde je to snížení?

Podle ekologů ale MŽP nastavená laťka nepovede ke snižování českých emisí. Sektory, které jsou zahrnuty do alokačního plánu, tedy energetika, metalurgický průmysl, chemičky a cementárny, v současné době vypouštějí zhruba 89 milionů tun oxidu uhličitého. MŽP ale de facto navrhuje toto znečištění ještě zvýšit na zmíněných téměř 94 milionů tun.

Alokační plán navíc nekoresponduje s již dříve přijatými dokumenty. Například program ochrany klimatu, který vláda schválila letos v březnu, počítá se snížením emisí CO2 o 30 % do roku 2020 ve srovnání s rokem 2000. S emisemi přepočtenými na obyvatele bychom tak z dnešních 12 tun klesli na 8,7 tuny. Dokonce i kontroverzní Urbanova energetická koncepce předpokládá 10% snížení emisí do roku 2005, respektive 13% do roku 2010, oproti začátku tohoto desetiletí.

Alokační plán se narozdíl od uvedených dokumentů nezabývá celkovým množstvím českých emisí, které čítá zhruba 120 milionů tun, proto nelze uvedená čísla přímo porovnávat. „Ovšem energetika do alokačního plánu spadá. Rozhodně je hrubý rozpor mezi snižováním znečištění o desetinu v energetické koncepci Milana Urbana a zachováním zhruba dosavadní úrovně v alokačním plánu z pera Libora Ambrozka,“ upozorňuje na nesrovnalosti Vojtěch Kotecký z Hnutí DUHA a dodává: „Navíc zjevně není něco v pořádku, pokud dva měsíce po rozhodnutí omezovat emise oxidu uhličitého následuje plán, který navrhuje v nejbližších letech nedělat vůbec nic.“

Chceme peníze

Alokační plán neuspokojuje ani představitele průmyslu, ale z opačného důvodu. Zvolené množství emisí pokládají za příliš nízké, a tedy pro české podniky likvidační. „Pokud chceme udržet konkurenceschopnost českého průmyslu v rámci EU, je jakékoliv zpřísňování norem EU nad rámec povinností jimi uložených nepřijatelné,“ zní parafráze připomínek Asociace energetických manažerů a Sdružení velkých spotřebitelů energie, jak si jej zaznamenalo MŽP, a dále pokračuje: „Současně je třeba důsledně využít všech již vyjednaných úlev. Vše další je přípustné pouze v případě, že bude koordinováno v celoevropském měřítku a zároveň EU bude svůj postup v této oblasti přizpůsobovat postavení Evropy ve světě.“ Tak by se dala stručně shrnout i hlavní výtka domácího průmyslu. „Je nutné zvýšit základní alokaci pro energetiku a úměrně zvýšit celkovou základní alokaci,“ požaduje ČEZ s odůvodněním, že návrh národního alokačního plánu „vychází z jednostranných politických cílů environmentálních aktivistů, nikoliv z možností rozvoje české ekonomiky“.

Totéž stanovisko sdílí i ministerstvo průmyslu a obchodu. Šéf resortu Milan Urban svému kolegovi Liboru Ambrozkovi napsal: „V návaznosti na predikce zpracované MPO požaduji pro první obchodovací období množství povolenek odpovídající ročním emisím 110 Mt CO2. Jsem přesvědčen, že toto množství zohledňuje reálné potřeby průmyslových odvětví a energetiky…“ Ještě dál jde Český svaz zaměstnavatelů v energetice, jejímž členem je i ČEZ. Požaduje rozdělení povolenek s roční výší 150 milionů tun. Představitelé průmyslu i ministr Urban tedy předpokládají nárůst domácí výroby v příštích třech letech do té míry, že v důsledku toho emise oxidu uhličitého narostou o plných 20 %, respektive 40 %. „I nižší číslo by znamenalo, že by domácí podniky musely začít z komínů vypouštět znečištění odpovídající dvěma třetinám všech uhelných elektráren ČEZ. Neumím si představit, že by u nás z roku na rok vyrostlo tolik zdrojů emisí,“ komentuje nároky průmyslu Vojtěch Kotecký.

Soudě ale podle dopisu Svazu průmyslu a dopravy, Svazu výrobců vápna a Svazu výrobců cementu adresovanému odstoupivšímu premiéru Špidlovi, nejde tuzemským průmyslníkům ani tak o obranu jejich konkurenceschopnosti a reálné potřeby českých podniků, ale o získání mimořádné dotace, která by jim navýšením alokace spadla takřka z čistého nebe. Nepotřebné povolenky by totiž mohli prodat na trhu s emisemi. „Tyto dva přístupy podle našich informací resultují v rozdíl cca 20 Mt CO2 ročně (90 Mt MŽP vs. 110 Mt CO2 MPO). Zde je nutné zdůraznit, že při očekávané ceně EUR 10/t představuje tento rozdíl cca 20 mld. Kč na tříleté období 2005—2007, které prakticky pouhým rozhodnutím vlády ČR mohou být využity v českém průmyslu, nebo se stanou nedostupnými.“ Přestože vynásobením dvacetimilionového rozdílu deseti eury a převodem na koruny dostaneme jen šest miliard, nikoliv dvacet, i tak jde o slušnou dotační injekci.

Evropská komise, která alokační plány schvaluje, by však takový návrh zřejmě zamítla. „Komisař pro hospodářskou soutěž sotva dovolí členskému státu, aby svému průmyslu jen tak rozdával miliardové subvence,“ míní Kotecký.

Jak dlouho máme čekat?

Ačkoliv měla česká vláda odevzdat národní alokační plán Evropské komisi do konce dubna, jeho konečná verze stále není na světě. A zdá se, že hned tak ani nebude. Ministr Ambrozek oznámil, že v práci na alokaci bude jeho resort pokračovat, až bude známo nové složení vlády. Další nepříjemnost představuje zákon, jenž má stanovovat pravidla pro obchodování. Kvůli časovému skluzu se totiž připravuje současně s alokačním plánem. Pokud jeho projednávání v parlamentu bude probíhat podle standardní procedury, dočká se schválení nejdříve koncem roku. Firmy tedy dostanou podmínky obchodování jako vánoční překvapení. Vzhledem k tomu, že EU odstartuje obchod s emisemi už několik dní poté, těžko říct, zda z něj budou mít i radost. Co se bude dít, pokud se poslanci o měsíc či dva — jako obvykle — zdrží a Česká republika nebude mít legislativu v okamžiku, kdy obchodování začne, nikdo netuší.

Související texty: Energetika a klima (SG 6/2004), Musí být průmysl špinavý? (SG 5/2004)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2019 vyjde v 2. polovině prosince.