Hřbitov 2.0

9. června 2013 /
foto: Lukáš Lyer

Už jste někdy přemýšleli o tom, co bude s vašimi profily na online sociálních sítích po vaší smrti? Umřou s vámi? A chodíte raději na hřbitov, nebo na Facebook? A vylučuje se to vůbec?

Přemýšlet o smrti se dnes jaksi nenosí, trendem je být mladý, zdravý a plný života. Hřbitovy jsme kromě okrajů měst odstěhovali i na okraj naší mysli. Zůstávají v lepším případě revírem našich babiček, jejich konví a macešek, v tom horším doslova mrtvými místy povinného víkendového smutku a piety, o což by nebožtíci — kdyby do toho mohli mluvit — jistě nestáli. Místa posledního odpočinku přitom skýtají nečekaný potenciál stát se lákavými místy s bohatým sociálním životem. Alespoň tím posmrtným a virtuálním.

Na hřbitov dobrovolně?

Kdy jste byli naposledy na hřbitově? Dobrá, změňme otázku: kdy jste byli naposledy dobrovolně na hřbitově, aniž by vás tam vytáhl obligátní rodinný výlet? Bavilo vás to tam? A měli jste s sebou svůj telefon? V době chytrých telefonů a ještě chytřejších online aplikací už nemusíme o propojování virtuálního a reálného prostoru snít. Chce to jen opustit zažité stereotypy. Třeba o tom, že hřbitov je mrtvé místo. Pomiňme teď často až nečekanou hřbitovní biodiverzitu, která už sama o sobě toto klišé značně nabourává. Zaměřme se na oživení sociálního života mezi hroby. Zkusme se v duchu projít po Hřbitově 2.0.

Ke hrobečku se smartphonem

Při návštěvě zesnulých příbuzných procházíte mezi hroby se svým chytrým telefonem. Na hrobě najdete QR kód (neboli quick response, kód obsahující data, načítatelná mobilním telefonem) s odkazem na webovou stránku s informacemi o pohřbeném člověku nebo rodině, můžete se zapojit do diskuze o zajímavém environmentálně šetrném náhrobku, ohodnotit nebožtíka v soutěži Mrtvý sympaťák, upozornit na prasklou náhrobní desku nebo zapálit svíčku a přidat aktuální fotku místa. QR kódy na hřbitovech nejsou novinkou, stačí si pořídit interaktivní náhrobní kámen. Ten je ale jen základním kamenem Hřbitova 2.0.

foto: Sanja Gjenero

Každý hřbitov se zároveň může stát zajímavou sociální sítí s vlastními příběhy, osudy a vztahy. Stačí propojit hroby nejen sítí pěšinek, ale i virtuálními sociálními vlákny. Místa posledního odpočinku pak mohou ožít vyprávěním o jeho věčně spících obyvatelích a jejich osudech. Na čerstvém vzduchu za zpěvu ptáků se potkají historické údaje z místních kronik a archivů s virtuálními vychytávkami online sociálních sítí. Hřbitovy 2.0 tak mohou nasytit i v poslední době rostoucí touhu po poznávání našich předků a ztracených či dávno zapomenutých příbuzných. Stačí zajít na hřbitov, připojit se k síti a nechat si zobrazit mapu hřbitova, doplněnou mapou jeho sociálních a příbuzenských vztahů mezi pohřbenými. Navigace ve vašem telefonu vás pak dovede přímo ke hrobu hledaného zesnulého a posmrtná sociální síť vám na místě představí jeho životní osudy.

Zúčastníte se, nebo možná přijdete?

Jak konkrétně by třeba jen běžné funkce stávající největší online sociální sítě Facebook mohly oživit váš hřbitov? U příležitosti nedožitých narozenin vaší babičky založíte na „hřbitovní síti“ událost a pozvete ostatní pozůstalé na společné osázení záhonku na jejím hrobě květinami (nebo třeba mrkví, viz 7.G 6/2012). Můžete také místo čmárání po hřbitovní zdi napsat na zeď svých virtuálních — živých či záhrobních — přátel, diskutovat o nových trendech v oblasti environmentálně šetrného pohřbívání a lajkovat nové místní biokvětiny na hrobech. Nebo chcete mít své věčně odpočívající příbuzné pěkně pohromadě? Není nic jednoduššího než založit svou rodovou stránku a umístit na ni mapu míst posledního spočinutí členů rodu v rámci státu nebo i celého světa. Možnosti propojování virtuálního a živého (respektive mrtvého) prostoru jsou téměř neomezené.

Co by to ale bylo za hřbitovní online propojování, kdyby se ho neúčastnili samotní nebožtíci. Nechme teď stranou diskuzi o etice zapojování mrtvých, jichž se na souhlas se založením profilu na síti nikdo neptal. Zkusme se raději sami na čilý posmrtný online sociální život řádně připravit! Možnost záhrobní komunikace tu již je, byť poněkud morbidní. Kromě zmíněného interaktivního náhrobního kamene ji nabízí služba DeadSocial, která po propojení s Facebookem či Twitterem umožňuje posílat předem připravené příspěvky i po smrti. Samotný Facebook pak nabízí službu „Zvěčnění“, při níž se aktuální účet zesnulého uzavře a jen rodina a přátelé na něm mohou zanechávat vzpomínkové odkazy. Zajímavé by ale mohlo být i prosté přenesení existujících profilů a jejich propojení na posmrtné sociální síti. Stalo by se nejen vítaným zdrojem informací pro generace pozůstalých, ale i pro studium místní historie.

Vstříc mrtvým zítřkům!

Vraťme se ale zpátky na zem. Nebo spíše pod ni. Pokud bychom do takové „posmrtné sítě“ chtěli začlenit již současné zesnulé, jejímu vybudování by muselo předcházet mravenčí získávání dat z pozůstalostí, archivů, historických pramenů a jejich následná digitalizace. To vše bez jakékoli jistoty, že se taková sociální síť ujme. Nemluvě o etickém rozměru takového počínání, který sám o sobě může být další překážkou. A bez uživatelů samozřejmě žádná online sociální síť nemůže fungovat. Pokud bychom z ní tedy chtěli pro možné kontroverze vyloučit současné nebožtíky, museli bychom trochu morbidně čekat na příliv těch nových, již informovaných o možnostech virtuálního posmrtného života. Samotná informovanost ale nestačí. V době, kdy si stěží stíháme organizovat svůj současný život, budeme těžko plánovat posmrtný. Navíc to není zrovna veselé přemýšlení.

foto: Dimitri C

Zbývá tak zaměřit se na cílovou skupinu pozůstalých. Pro ně by mohlo být propojení poklidné hřbitovní atmosféry s tepajícím ruchem virtuálního světa vítaným zpestřením sdíleného rodinného vzpomínání. A nová forma decentní info-zábavy by snad pootevřela hřbitovní brány i nejmladší generaci. Přirozená tendence k sociální interakci a přiměřená míra gamifikace (využívání motivačních herních prvků v neherním prostředí) by pak mohly postupně nahlodat zažité stereotypní představy o „správném“ pojetí pietního prostoru. Vzájemná, byť virtuální interakce zesnulých a pozůstalých přímo na místě jejich symbolického setkání může udělat ze hřbitova pokojné přátelské místo. Místo, kam se budeme za svými blízkými rádi vracet. A kde se možná přiblížíme i smíření se smrtí jako nezvratnou, ale přirozenou součástí životního koloběhu. Nepohřbívejme tedy svou virtuální fantazii na offline hřbitově!

Autor pracuje pro NESEHNUTÍ.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 3/2019 vyjde v 2. polovině června.