Jaderné nejistoty po japonském neštěstí

Z řady diskusí o jaderné energetice, kterých jsem se v minulých letech účastnil, mi utkvěly v paměti dva výroky. Jaderný expert Strany zelených Dalibor Stráský jednou zareagoval na deklaraci ekologické čistoty jádra větou: „Emisí jaderné elektrárny je riziko, které plyne z jejího provozu.“ Předsedkyně jaderného dozoru Dana Drábová zase při příležitosti jednoho z výročí černobylské katastrofy řekla, že Černobyl se nemůže opakovat, protože tuto havárii všichni operátoři dobře znají a dokázali by jí zabránit. A dodala, že příště se stane něco jiného, s čím nikdo nepočítá.

Nulové riziko neexistuje

Havárie ve fukušimské elektrárně opět ukazuje, že srovnávání pravděpodobnosti vážné jaderné havárie s možností zásahu meteoritem do hlavy během procházky je pouhou teoretickou hříčkou. Jaderná elektrárna jako technické zařízení jednoduše může selhat. Některé způsoby selhání mohou vést k úniku radioaktivních látek do okolí.

V Černobylu byla přímou příčinou lidská chyba, ve Fukušimě přírodní pohroma. V budoucnosti může vážnou havárii způsobit třeba nepřátelský útok. Každopádně riziko spojené s provozem jaderných reaktorů není možné snížit na nulu.

Jinou otázkou pochopitelně zůstává, zda jsme ochotni riziko podstoupit. K tomu ovšem potřebujeme vědět, čím nám vlastně jaderné havárie hrozí. Havárie fukušimských reaktorů může mnohé napovědět.

Vítězství bezpečnostních systémů?

Přestože od zemětřesení a tsunami, které vyřadily systém záložního chlazení v jaderné elektrárně Fukušima, což vedlo k jejímu zničení, uplynuly dva měsíce, nemáme o havárii úplné informace. Japonský jaderný dozor stále uvádí (psáno 12. května), že stav tlakových nádob reaktorů není znám. Nejistota trvá, i pokud jde o stav vyhořelého paliva v blízkosti reaktorů, ve dvou případech se předpokládá jeho poškození. Palivo ve všech třech reaktorech, které byly při zemětřesení v provozu, je téměř jistě poškozeno z velké části. Ochranná obálka, takzvaný kontejnment, byla narušena u druhého reaktoru, u ostatních nejspíš zůstala kompaktní.

Podle informací japonských úřadů z poloviny dubna unikla v důsledku havárie do okolí zhruba desetina radioaktivity ve srovnání s černobylskou katastrofou (ovšem podstatně víc než při jiných haváriích). Na rozdíl od Černobylu totiž ve Fukušimě do značné míry zafungovaly bariéry, které mají bránit únikům radiace do okolí. Pochopitelně zůstává problémem, jak naložit s vysoce radioaktivním materiálem, který zůstává v elektrárně. Mimo jiné jde o 70 tisíc tun vysoce aktivní vody a velké množství poškozených palivových tyčí. Likvidace těchto odpadů bude obtížná, nákladná i nebezpečná.

Skutečnost, že úniky radioaktivity byly v případě havárie fukušimských reaktorů menší než v Černobylu, by ovšem neměla svádět k přílišnému optimismu. Desetina Černobylu v žádném případě není málo. Na vyhodnocení dopadů tohoto úniku na zdraví lidí nebo třeba mořských živočichů bude určitě pracovat hodně specialistů. Za několik let budou k dispozici kvalifikované odhady, kolika lidem zvýšená radioaktivita poškodila zdraví nebo nakolik byla přijatá opatření účinná. Dnes se můžeme pouze neurčitě dohadovat.

Na druhý důležitý důvod, proč průběh fukušimské havárie nelze označit za vítězství bezpečnostních systémů, narazíme ve chvíli, kdy se zamyslíme nad tím, co se stát mohlo. Trhlina v kontejnmentu druhého reaktoru mohla být významně větší. Ke stejné poruše mohlo dojít i u dalších bloků. Reaktory totiž v žádném případě nebyly pod kontrolou. Obsluha a s ní i celé Japonsko musela hlavně čekat a doufat. Za šťastnou shodu okolností lze považovat i skutečnost, že tři ze šesti reaktorů v elektrárně nebyly v době zemětřesení v provozu.

Co přijde po jaderné „renesanci“?

Havárie japonské elektrárny nepochybně pozměnila pohled na jadernou bezpečnost. Vedle rozhodnutí německé vlády odstavit sedm nejstarších reaktorů a urychlit odstoupení od využívání jaderné energetiky se členské státy Evropské unie shodly, že evropské reaktory podrobí zátěžovým testům, což by ještě v lednu nikoho nenapadlo. Výsledky testů mají sice pouze charakter doporučení, ale vzrušená debata o jejich podobě napovídá, že v otázce jaderné bezpečnosti je stále co řešit. Hlavní spornou otázkou je zahrnutí záměrného poškození reaktoru do zátěžových testů. Například elektrárny, jejichž reaktory nejsou chráněny kontejnmentem, tedy i české Dukovany nebo slovenské Mochovce, by v tomto případě téměř jistě neprošly.

Světový jaderný průmysl patrně fukušimská havárie ovlivní několika způsoby. Na jedné straně přímo poklesne počet záměrů vystavět novou elektrárnu, například italský jaderný program je opět u ledu. Dále se změní pohled na výstavbu a provoz jaderných elektráren na pobřeží oceánu, lze předpokládat, že své plány budou korigovat i Čína a Indie. Konečně poroste tlak na zvyšování bezpečnosti reaktorů, což se promítne do jejich ceny.

Jaderný průmysl v posledních letech hlasitě hovořil o své renesanci. Ani před havárií v Japonsku se však jeho slibovaný růst nedostavil. V zemích s otevřeným energetickým trhem se jaderné elektrárny v důsledku své vysoké ceny významněji neprosazují. Na území Evropské unie se staví dva průběžně zdražující reaktory ve Finsku a Francii a dva reaktory sovětské konstrukce ze sedmdesátých let ve slovenských Mochovcích. Ve Spojených státech se dostavuje jeden reaktor rozestavěný v osmdesátých letech. Nepomáhají ani investiční pobídky, ke kterým přistoupila Bushova a posléze i Obamova administrativa. Po Fukušimě se vyhlídky celého odvětví opět pozměnily. S objednávkami nových reaktorů se určitě pytel neroztrhne.

Česká jaderná oáza

Česká republika je ovšem zemí, v níž měla fukušimská havárie na plány rozvoje jaderné energetiky a důvěru v její bezpečnost pramalý dopad. Veřejné mínění i postoje rozhodujících politických subjektů zůstávají jednoznačně na straně rozvoje jádra (zhruba v poměru 70:30 %). Na seznamu analýz, které si vláda nechává zpracovat pro rozhodování o nových temelínských blocích, stále chybí porovnání nabízených reaktorů z pohledu jejich bezpečnosti. Vláda přitom nechává posuzovat například i aspekt, jak moc si to rozházíme se zeměmi odmítnutých dodavatelů.

Česká vláda, bez ohledu na to, zda je aktuálně modrá nebo oranžová, v koncepčních dokumentech i nadále sází na jadernou energetiku. Vede ji k tomu zájem o podporu českých dodavatelských firem, které už ovšem většinou vlastní zahraniční koncerny. Kromě toho lze ve vládních energetických koncepcích jasně vidět víru v předpoklad, že jaderná energetika vyřeší výpadky v zásobování fosilními palivy. Autoři přitom považují za výhodu, že jaderné reaktory teoreticky mohou nahradit dožívající uhelné elektrárny — potřebu změnit energetický systém postavený na velkých zdrojích zkrátka nezohledňují. Šanci lze vidět v tom, že část Evropy už dnes sází na obnovitelné zdroje a decentralizaci systému. Za pár let se může stát, že česká vláda vzdá marné pokusy o hledání cenově přijatelné nabídky na nový Temelín a zavelí k přechodu na funkční „německý“ model.

Autor pracuje v programu Energie Hnutí DUHA.

Dodatek: Několik dní po uzávěrce 7.G zveřejnil japonský jaderný dozor nové informace: palivo ve všech třech reaktorech se úplně roztavilo, u všech tří bylo potvrzeno narušení kontejnmentu.