Jak Lukašenka opět k moci přišel

8. prosince 2004 /
V polovině října si Bělorusové volili svého prezidenta. Zda vše probíhá podle demokratických pravidel, kontrolovali účastníci pozorovatelské mise IDEE (Institute for Democracy in Eastern Europe). A pravidla se skutečně dodržovala. Jen je potřeba dodat, že je stanovili přívrženci úřadujícího Lukašenky.

Není důležité, kdo a jak volí, ale kdo a jak hlasy počítá – praví dnes již klasická věta, přičítaná Josifu Visarionoviči Stalinovi. Velmi dobře to zřejmě ví hned několik politických vůdců v postsovětském světě od Ukrajiny až po Ázerbajdžán, zaručeně nejlépe však nejbezohlednější z jeho „pokračovatelů“ – běloruský prezident Alexandr Grigorijevič Lukašenka.

Ve dnech 12.–18. října 2004 proběhly v Bělorusku parlamentní volby a současně referendum o změně ústavy. V důsledku této změny by, mimo jiné, mohl Lukašenka vykonávat funkci prezidenta po neomezené množství funkčních období (oproti původním dvěma). Měli jsme možnost, jako členové jedné z mnoha pozorovatelských misí, na vlastní oči vidět, jak se ono úvodem zmíněné Stalinovo rčení realizuje v praxi. A byla to podívaná vskutku zajímavá.

Volby a referendum v Bělorusku nejenže nedostály ani jednomu z pravidel svobodných voleb, ale byla během nich zásadním způsobem pošlapávána základní lidská práva. Vše vyvrcholilo několik dní po sečtení volebních lístků vraždou nezávislé novinářky Veroniky Čerkasovové. A je jasné, že Lukašenkův tanec smrti nemusí být zdaleka u konce.

Role nás, kteří jsme se těchto voleb účastnili jako pozorovatelé, spočívala tedy pouze v tom, abychom konstatovali jednoznačný volební podvod. V průběhu mise jsme projeli desítky volebních míst, hovořili s mnoha členy volebních komisí, opozičními kandidáty, žurnalisty, členy nevládních organizací i s lidmi na ulici. Na neradostné situaci jsme nic změnit nemohli, ale aspoň jsme tak na vlastní oči nahlédli do černého zákulisí, v němž se tvoří moc systému, představujícího v Evropě nepochybně nejautentičtější relikt a živý skanzen nefalšované sovětské totality. Jeho tmelem je strach a předstírání, které veškerý společenský a politický život této civilizované evropské země s tisíciletou historií proměnily v absurdní komedii, oscilující mezi Orwellem a Haškem.

Co předcházelo

V běloruské volební kampani byly všechny karty rozdány již předem. Ne náhodou byla předsedkyní Centrální volební komise jmenována Lukašenkova pravá ruka Lidia Jermošina. Svou práci odvedla velmi dobře a přání šíleného mechanizátora a hokejisty Lukašenky – aby byly změny navrhované v referendu přijaty 75 % obyvatel – překonala ještě o dva procentní body.

Provládní kandidáti dostali veškerý prostor v médiích a možnost agitace v továrnách i státních úřadech v pracovní době i bohaté, ze státního rozpočtu uvolněné finanční prostředky, zatímco kandidáti opozičních stran pouze pět minut v televizi a velmi přísné předpisy, drasticky omezující jak možnosti agitace, tak používání financí. Kdo z nich je ať už ve skutečnosti, či jen údajně porušil, byl ze seznamu kandidátů nemilosrdně vyškrtnut. Nemálo občanů, kteří se odvážili kandidovat za opoziční strany, přišlo vzápětí po podání kandidatury o zaměstnání. Na plakátech vévodí patetické obrazy sovětského skanzenu, důstojník v čepici se znakem Sovětské armády, mladí lidé s kašírovanými prvomájovými úsměvy. Tu a tam se objeví i pamflet očerňující opoziční kandidáty jako korupčníky, rozvratníky a agenty placené Západem či anonymní leták obsahující výčet ran egyptských, které zemi postihnou, pokud v referendu odpoví proti změně ústavy – anarchie, války, terorismus. Debaty v televizi žádné, od začátku do konce pouhé utvrzování se v jediné pravdě, jíž je prezident Lukašenka a jeho bizarní ideologie, v níž se najde místo jak pro nostalgii po sovětské minulosti, tak pravoslaví, panslavismus a silácká autoritářská gesta velebící skutky, jimiž Hitler v Německu nastolil pořádek.

Dosročnoje golosovanije

Dosročnoje golosovanije neboli předčasné hlasování představuje svým rozsahem běloruský unikát, umožňující pozorovatelům vychutnat celou frašku až do dna. Jeho smysl je jediný – donutit co nejvíce lidí k tomu, aby se k volebním urnám dostavili již po dobu pěti dní před řádným termínem voleb. Čím více hlasů se takto získá, tím snáze je možno s nimi manipulovat. Předčasné hlasování je oficiálně zdůvodněno snahou umožnit hlasovat voličům, kteří se v den voleb dostavit nemohou – tudíž jako navýsost demokratický prvek. Ale ve skutečnosti jde o prodloužení voleb na celých šest dnů s tím, že předčasné hlasování vůbec nesplňuje normy standardních demokratických voleb – stačí přítomnost pouze dvou členů volební komise, u hlasování může být přítomna policie, není potřeba kabinek a plent, hlasovat se může v jiných místnostech než těch, kde probíhají „hlavní volby“. V praxi to například vypadá tak, že hlasování probíhá v malé místnosti ředitele školy, kde se slizkými úsměvy se tísní ředitel školy, člen komise a dva policisté. Volič před jejich zraky poslušně vyplní hlasovací lístky a vhodí je do urny na ředitelově stole.

K předčasnému hlasování jsou donucováni jak dělníci v továrnách, tak studenti na univerzitách a kolejích i státní zaměstnanci na úřadech. A nejen to, v mnoha případech jsou navíc nuceni přinést do zaměstnání či škol potvrzení o tom, jak hlasovali. V průběhu předčasného hlasování jsme byli svědky neuvěřitelných událostí. V jedné z volebních místností v zapadlé vísce u ukrajinských hranic sedí pouze jediný člen komise a milicionář. Když se ptáme po dalších členech komise, dozvíme se, že jednomu právě hoří dům, takže musel odjet hasit požár a zachraňovat malé děti. Tyto záškolácké výmluvy o smrti tetičky a svatbě dědečka nás ostatně provázejí na každém kroku. Když si opoziční pozorovatel u volební komise na jedné z brestských škol stěžoval na to, že v noci viděl světlo a neznámé postavy v místnosti, kde se nalézala urna s volebními lístky, bylo mu sděleno, že tam rodiče přinesli jídlo milicionáři, který urnu hlídal. Naproti tomu samotný milicionář tvrdil, že šlo o rutinní kontrolu jeho nadřízených.

U další komise nás vítá její předseda, místní učitel historie, s předstíranou pohostinností a slizkou servilností a zálibně si zavzpomíná, jak báječně se poměl v Československu v roce 1968 v době své služby v armádě. Čechoslováci ho tam prý moc pěkně přivítali a zapěli s ním národní písně. Tato u učitele historie obzvláštní absence sebereflexe je bohužel v Bělorusku všudypřítomná. Nostalgie po sovětské moci se stala jedním z pilířů Lukašenkovy vlády. Když se později procházíme po jedné z minských hlavních ulic kolem nablýskaného pomníku zakladatele Čeky – Felixe Dzeržinského, pod nímž se s železnou pravidelností objevují čerstvé květiny, musíme se jen ptát, na co lze vzpomínat v zemi, kde si stalinismus jen do války vyžádal dva miliony mrtvých a kde se hromadné hroby umučených nalézají doslova na každém kroku.

Supervolební neděle

Před volebními okrsky vyhrává hudba, oscilující zřejmě podle vkusu předsedů komisí od častušek až k rocku či běloruské variantě divoké „house party“. Každé cirkusové představení si žádá i náležité občerstvení, o což se starají bufety nabízející přímo na volebních místech ve velkém zlevněné potraviny a alkohol. Komise srší optimistickými úsměvy, ale přesto je všude přítomna nervozita a neklid. Požadavky z vyšších míst jsou jasně dané, na několika místech se objevily již předem vyplněné protokoly s jednoznačnými výsledky. Všechno je pevně pod kontrolou, před každou z místností stojí tu výhružně, tu směšně vyhlížející milicionář, často se objeví předseda místního polkomu, sovětu či skupinka nápadně nenápadných příslušníků KGB, vystupujících z auta s kouřovými skly. Od doby, co jsme u jedné z komisí kladli poněkud zlobivé otázky, jsou nám v patách až do chvíle, než se ztratíme ve spleti vedlejších písčitých silnic. Přítomnost policistů je nám vysvětlována strachem z čečenského terorismu a jako důkaz nám jedna ze zvláště nesympatických předsedkyní komise vítězoslavně oznamuje, že se jim někdo dokonce pokusil urnu podpálit vhozenou zápalkou. Inu, metody světového terorismu jsou vskutku vynalézavé.

Někteří členové komisí jsou ve lhaní již rozenými přeborníky, například sekretář Centrální brestské komise nám sdělil, že u voleb působí již jednačtyřicet let. Co jsi se v mládí za sovětů naučil, ve stáří u Lukašenka jako když najdeš. Obzvláštní horlivostí vynikají soudružky učitelky, způsobem projevu i vizáží jako vystřižené ze vzorné sovětské školy brežněvovské éry. Ne všichni členové komisí zvládají tento hrozivý double-talk a double-think stejně zdatně a bezbolestně. Na některých je vidět, že se docela stydí za roli, jaká jim v této komedii byla určena. Předseda jedné z komisí, z něhož se vyklubal spolužák našeho průvodce, mu omluvně vysvětluje: „To víš, děti je třeba nakrmit. A kdo chce v systému žít, musí pro něj holt pracovat.“

Skládání účtů

Těsně před sedmou jsme se dostavili ke sčítání hlasů do vesnice Astremečevo. Náš příchod členy místní komise mírně řečeno znervózněl. Usedli jsme na přichystané židle a začali si připadat jako diváci klasické ruské tragikomedie. Těsně po nás zadním vchodem přicupital velmi dobře oblečený pár, který členové komise přivítali rozpačitými úsměvy. Z dámy se vyklubala „nezávislá“ pozorovatelka delegovaná místním sovětem. A pán? Ten nám na naši otázku odvětil, že je bývalým ředitelem tohoto odpudivého kulturního domu, v němž se volby odehrávají. Co tu dělá právě v tuto chvíli, nám už říci nestačil. Chvatně odešel, a my jej poté několikrát, i spolu s dalšími tajemnými postavami, zahlédli v mítnosti předsedkyně volební komise.

Nemusíme mít důvtip Sherlocka Holmese či Václava Klause, aby nám bylo zcela jasné, že se zde sešla místní generalita – je přece potřeba si na výsledky dohlédnout. Poté počalo horlivé sčítání hlasovacích lístků. Po nějaké době, když začalo být jasné, že všechna opatření se povedla a obsah uren je v souladu s plánem, přerušil jeden z členů okrskové volební komise nervozitou nabité ticho slovy: „Usmívejte se, všechno je přece normální…“ Nepomohlo to, napětí přetrvává i nadále, nakonec se však všichni doopravdy usmívají.

Hlasy jsou spočítány, protokoly vyplněny a zkonzultovány se zmíněnými tajemnými pány. Zatímco v zemích, v nichž jsou volby aktem svobodného rozhodnutí, nikoliv politickým rituálem, si členové volebních komisí oddechnou tehdy, když všechna čísla skutečně souhlasí s počtem odevzdaných hlasů v duchu poctivého účetnictví, v Bělorusku je důvodem ke spokojenosti fakt, že se výsledky shodují s oficiálním zadáním z vyšších míst. Přízračnou atmosféru dokonale podbarvují obrazová publikace o prezidentu Lukašenkovi a poučná agitační příručka Ideologie běloruského státu, které se skvějí na stojanu hned vedle stolu volební komise. Po skončení sčítání chtěl náš průvodce, současně opoziční pozorovatel, předat soupis stížností na průběh sčítání. Při tom mu bylo ponižujícím způsobem nadáváno do negramotů – v jedné z kolonek příslušného formuláře udělal totiž drobnou chybu. Jak zvláštní od lidí, kteří už neznají ani svůj vlastní jazyk a ze servilnosti k režimu mluví výhradně rusky.

Ostře sledované povolební pondělí a pozapomenuté úterý

Výsledky jsou jasné. Změny ústavy byly přijaty a do parlamentu se nedostal jediný člen opoziční strany. Tiskové konference většiny pozorovatelských misí vyznívají jednoznačně. Běloruské volby proběhly v rozporu s mezinárodními standardy obvyklými v demokratických zemích, práva opozice byla prokazatelně zkrácena. Pouze pozorovatelská mise Společenství nezávislých států pozvaná přímo Lukašenkou vyznívá uspokojivě, stanovisko čínských pozorovatelů (!) neznáme. O šesté hodině se scházejí v Minsku na náměstí mezi parlamentem a prezidentským palácem tisíce lidí, skandujících „Ať žije Bělorusko“ a „Lukašenka prohrál“. Na zeď jednoho z domů se na velkoplošné obrazovce promítají jako v nějakém surreálném divadle oficiální záběry Lukašenkova projevu a televizní zprávy informující o prezidentově vítězství v referendu a drtivé výhře provládních kandidátů. Nad zástupem vlají zakázané běloruské vlajky a vlajky Evropské unie, na schodech parlamentu se střídají řečníci s poselstvími protestu a solidarity, objevují se balonky s nápisem „Bělorusko ano, Lukašenka ne“. Policie je na běloruské poměry zdrženlivá. Zahraničním novinářům a mezinárodním pozorovatelům musí přece vítězný monarcha ukázat vlídnou a smířlivou tvář.

Následuje mrazivé a deštivé úterý. Novináři a pozorovatelé vesměs odjeli. V šest hodin večer se na náměstí opět scházejí nespokojení občané svolaní organizací ZUBR. Ve srovnání s pondělkem jich je o poznání méně, nanejvýš tak tři stovky. Když zamíří k prezidentskému paláci, vyběhne z připravených autobusů horda příslušníků speciálních jednotek ministerstva vnitra OMON, vpadne do shromážděného zástupu a se surovým bitím vtahuje demonstranty do autobusů. Předseda opoziční Sjednocené občanské strany Anatolij Lebeďko je zmlácen tak surově, že musí být převezen do nemocnice. Z blízké pizzerie vyběhne několik goril v maskáčích a vtáhnou do ní zpravodaje ruské televize NTV, kde ho rovněž surově zkopou a zmlátí. Celkem je zatčeno devětačtyřicet lidí, kteří jsou převezeni na policejní stanici na druhém konci města. Zajímá nás osud zadržených, a proto se k ní rozjedeme. Již se před ní shromáždil hlouček novinářů a rodičů nezletilých demonstrantů. Ti jediní jsou vpuštěni do hnusné budovy, které ve vstupní hale vévodí ohromná Leninova busta.

Drtivá většina zatčených zůstává ve vazbě přes noc a žádné zprávy o nich se neposkytují. K policejní stanici několikrát přijíždí sanitka, ale jak je to v Bělorusku obvyklé, nic se nedozvíme. Doslova před nosem jsou dveře přibouchnuty i šéfovi mise OBSE v Bělorusku. Ten sem přijíždí se svým doprovodem, aby se na vlastní oči přesvědčil o nastalé situaci. Decentní starší pán, zvyklý zřejmě na korektnost západních úřadů, nad tím vším nechápavě vrtí hlavou a je zjevně rozladěn. Další den se již z českých zpráv dozvídáme, že třicet zadržených bylo odsouzeno k patnáctidennímu vězení, ostatní k velmi vysokým peněžitým trestům.

Happy end se odkládá na neurčito

Neodbytně se nám vnucuje otázka, co se bude v Bělorusku dít dál. Zdejší režim evidentně přituhuje. V minulých letech zrušil řadu nevládních organizací, v posledních týdnech však došlo i na některé opoziční strany. Kdy a jak se běloruská společnost vydá na cestu k normálu, je ve hvězdách, stejně jako to, zda k tomu více přispěje hrstka statečných zubrů, kteří budou chodit každý týden demonstrovat, aby se nechali zmlátit a zavřít, nebo ekonomická nevyhnutelnost, která dříve či později tento uměle udržovaný socialistický skleník rozloží a vyžene apatické a zbídačené lidi do ulic v masovějším měřítku. Jedno je však jisté. Bělorusko má jen rašelinu a je pro mezinárodní politiku příliš nezajímavé na to, aby se někdo kvůli němu exponoval více než rezolucemi a odmítnutím víz pro jeho politické představitele. Přitom bez masivní morální a finanční podpory ze zahraničí se roztroušeným skupinkám svobodně smýšlejících Bělorusů nikdy nemůže podařit režim svrhnout.

Když jsme se našich přátel ptali, čím jim můžeme pomoci, odpověděli nám suše: „Tím, že napíšete pravdu.“ A chce se dodat, že budeme solidární s lidmi, kteří odmítají hrát přidělené schizofrenní role v pohádce o císařových nových šatech. Je to ostatně pohádka z naší vlastní minulosti, od níž nás dělí jen nedlouhých patnáct let.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 3/2019 vyjde v 2. polovině června.