Jak poznáme opravdu ekologické firmy?

17. dubna 2010 /
foto: Dimitri Castrique

Tvrzení o ekologičnosti toho či onoho výrobku či podniku jsou všude kolem nás — jistě tedy musí existovat nějaký jednoduchý způsob, jak změřit dopad činnosti firem na klima. Opravdu?

I když se v minulých měsících mohlo zdát, že téma strachu z finanční krize vytlačilo klimatickou změnu z titulních stránek, dopad firem na životní prostředí zůstává pevnou součástí vládních regulací a nemizí z povědomí zákazníků a akcionářů. Zkrátka, podniky, které mohou prokázat opravdový pokrok ve zlepšování udržitelnosti svých výrobků a postupů, budou v budoucnosti úspěšné.

Nicméně budou muset být schopny přesvědčit čím dál informovanější a pochybovačnější pozorovatele. Poradenská společnost pro udržitelnost Futerra poukazuje na fakt, že důvěra v udržitelnost podniků je na rekordně nízké úrovni: pouze deset procent zákazníků říká, že věří prohlášením o ekologičnosti podnikatelského sektoru a vlády. Je tedy pochopitelné, že důvěryhodná měření nikdy nebyla žádanější. Sama Futerra cítila potřebu vydat svoji vlastní příručku ke greenwashingu (k pojmu viz 7.G 1/2008) zaměřenou na zkrocení přílišného zápalu tiskových mluvčích pro ekopřátelskost jejich firem.

Co se měří

Základní principy jsou prosté: společnost toužící zapůsobit na své zákazníky a akcionáře potřebuje pochopit, jak její aktivity přispívají ke klimatické změně, a tak si nechá změřit svoji uhlíkovou stopu. Komplikace však nastávají téměř okamžitě.

Existuje spousta způsobů měření uhlíkové stopy za použití rozličných nástrojů a metodologií. Některá firma si může počítat do svých kalkulací výhradně to, za co je přímo odpovědná, například energii spotřebovanou při výrobním procesu, zatímco jiná se rozhodne brát v potaz dopad nepřímých emisí — těžbu surovin, dopravu či likvidaci odpadu. Toto může omezit použitelnost srovnání mezi podniky, dokonce v rámci jednoho odvětví.

Navzdory ústřednímu postavení udržitelnosti v obchodních plánech mnoha podniků metodologie měření uhlíkové stopy stále nepodléhají pevným pravidlům — záleží na vás, zda se rozhodnete si stopu změřit. Koordinační a monitorovací mechanismy stále chybějí a debata o tom, zda by měly být globální, regionální či místní, stále pokračuje.

Britská vláda loni v říjnu zveřejnila dlouho očekávané poučení, jak by podniky měly měřit své emise skleníkových plynů. Ale i to se setkalo s pochybnostmi: „Abychom se vyhnuli zmatkům, měla by vláda vysvětlit podnikům, jakým způsobem je tento nejnovější návod slučitelný s ostatními směrnicemi pro hlášení emisí včetně Systému emisního obchodování Evropské unie a nastávajícího závazku ke snížení emisí uhlíku,“ říká Neil Bentley, ředitel pro obchod a životní prostředí Konfederace britského průmyslu (CBI).

Proč si s tím dělat hlavu?

Strategie „jít do toho sám“ nejenže jednotlivé firmy finančně zatěžuje, ale vytváří také riziko, že některé z nich, ať už záměrně nebo jinak, svá měření nezveřejní. Bez podpory a jasných pravidel může být složitost procesu překážkou k přijetí dobrovolných iniciativ, obzvláště v časech napjatých rozpočtů.

I když máme ke standardizovanému globálnímu měření ještě daleko, v posledních deseti letech jsme svědky vývoje několika systémů určených ke zjišťování a srovnávání „ekovýkonnosti“ podniků. Dow Jonesův index trvalé udržitelnosti (Dow Jones Sustainability Index, DJSI) byl představen v roce 1999 a šlo o první pokus o zavedení celosvětového kritéria udržitelnosti. Neomezuje se však na pouhé stanovení uhlíkové stopy. Společnost, která se chce hodnocení účastnit, je podrobena zkoumání na základě tří kritérií: ekonomická výkonnost, vztah k životnímu prostředí a sociální dopad.

Loňské výsledky vyhlášené v září ukazují, že počet společností na seznamu se nezměnil: třicet tři jich přibylo a stejný počet jich ze seznamu zmizel. Do první skupiny patří Johnson and Johnson, Coca-Cola a Samsung Electronics, do druhé například energetická společnost National Grid, Mitsubishi Estate nebo SABMiller.

Podle tohoto indexu lze zaznamenat posun v přístupu spolupracujících subjektů. V devadesátých letech se snahy firem o zohlednění udržitelnosti řídily převážně vnějšími směrnicemi a značný počet i těch nejlepších měl jen vágně nastavené postupy k dosažení udržitelnosti. DJSI má nyní za to, že v průběhu času firmám došlo, že udržitelnost představuje opravdovou konkurenční výhodu — chovat se ekologicky se zkrátka vyplácí.

Zelená je dobrá

Podniky si bezesporu začaly uvědomovat, že dobrá praxe, pokud jde o udržitelnost, může vést k vyšší efektivitě. Joanna Leeová, ředitelka tiskového oboru a podnikového partnerství iniciativy Carbon Disclosure Project (Zveřejňování emisí uhlíku, CDP), konstatuje: „Hodně firem nám říká, že jakmile začaly měřit oblasti, kde dochází k plýtvání energiemi, získaly tak rámec, jehož prostřednictvím mohou vyhledat oblasti s možnými energetickými úsporami.“

Organizace Carbon Disclosure Project byla založena v roce 2000 ve snaze přispět ke standardizaci postupu posuzování — v současné době spravuje největší databázi obchodních informací o změně klimatu na světě. Toto sdružení reprezentuje investory, nákupní organizace a vládní orgány. Zúčastněné firmy jsou požádány o vyplnění podrobného dotazníku o výsledcích měření jejich emisí skleníkových plynů a o účetních systémech. CDP se nyní ročně dotazuje kolem 5000 společností včetně pěti set největších světových firem podle časopisu Fortune (Global 500) a 350 největších společností podle objemu kapitálu (FTSE 350).

„Mnohé společnosti začnou o změně klimatu přemýšlet v okamžiku, kdy se náš dotazník objeví u ředitele v kanceláři,“ tvrdí Leeová. Sama věří, že nutnost položit si ty správné otázky a odpovědět na ně zvyšuje informovanost a vede ke změnám uvnitř zúčastněných korporací. „Pomáhá zmapovat oblasti, kde je prostor pro snížení emisí, a rozvíjet strategie k jejich zvládání.“

Dotazníky jsou komplexní a podrobné, nicméně všechny informace jsou v závěru sloučeny do jediného „výsledku“. Odezva firem je vysoká — výzkumu se účastní kolem 90 % firem ze skupiny sta firem FTSE 100. Některé podniky se „odmítnou zúčastnit“ — důvodem může být buď neschopnost požadovaná data shromáždit, nebo pocit, že změna klimatu nepatří k firemním prioritám.

Z nikoho nechceme dělat hříšníky

Větší společnosti mají pochopitelně menší problém zareagovat. „V rámci skupiny 350 největších firem je už odezva nižší. Menší společnosti už nemusejí být tak vyspělé, aby problematice porozuměly. V roce 2008 zareagovalo 77 % firem,“ shrnuje Leeová. Kromě zeměpisných rozdílů existují podstatné odlišnosti v kvalitě zveřejňování mezi jednotlivými průmyslovými odvětvími, ale překvapení je jen málo.

Všeobecně platí, že uhlíkově náročná odvětví, která musí mít své postupy pod kontrolou, podávají lepší výkon než uhlíkově nenáročná. Odvětví lačná po energii — veřejné služby, těžba surovin či papírový průmysl — jsou na tom dobře. Finanční sektor naproti tomu celkově dosáhl horších výsledků a byl nejhorší mezi uhlíkově nenáročnými odvětvími. Také měl ze všech sektorů nejnižší odezvu, což není dobrá vizitka pro sféru, kterou nedávno zatracoval předseda britského vládního Výboru pro změnu klimatu lord Adair Turner jako „společensky neužitečnou“.

Výroční zprávy CDP (projekt nyní prezentuje výsledky dvaceti různými způsoby) vyzdvihují pozitiva. „Z nikoho nechceme dělat hříšníky,“ říká Leeová. „Bodujeme firmy v rámci toho, čemu říkáme žebříček vedoucích společností v oblasti zveřejňování emisí uhlíku (Carbon Disclosure Leadership Index, CDLI), což je jasné a jednoduché ohodnocení kvality odpovědí, které od firem dostaneme.

CDP navzdory nedostatkům ve firemní účasti konstatuje, že se věci hýbou kupředu. Jako klíčové hnací síly Leeová uvádí zvýšenou informovanost zákazníků a rostoucí firemní povědomí o příležitostech, které nabízejí lepší uhlíkové strategie.

Problematické nepřímé emise

I když se stále používají rozdílné metodologie, postupy se začínají sjednocovat na základě směrnice Greenhouse Gas (GHG) Protocol Corporate Reporting and Accounting Standard připravené environmentálním think tankem Ústavu pro světové zdroje (World Resour-ces Institute, WRI) a Světovou podnikatelskou radou pro udržitelný rozvoj (World Business Council for Sustainable Development, WBCSD). V roce 2006 tento protokol použila Mezinárodní organizace pro normalizaci (ISO) jako základ své normy.

Jak úsilí o přesné změření environmentálního dopadu podniků nabírá na síle, začínají se tím věci komplikovat. Zatímco legislativa tlačí firmy k tomu, aby se vypořádaly s přímými emisemi (Indikátor 1 podle směrnice GHG) a těmi snadněji měřitelnými nepřímými emisemi (Indikátor 2), WRI a WBCSD stále pracují na vývoji standardizované metodologie pro stanovení těch obtížně měřitelných (Indikátor 3), což je zatím dobrovolné.

Jenže nepřímé skleníkové emise mohou být stejně závažné jako Indikátory 1 a 2. Zahrnují například dopady čističek odpadních vod, obchodního cestování, těžby nerostných surovin nebo použití výrobků a jejich likvidace po skončení životnosti. Společnosti tak zatím mohou selektivně prezentovat aktivity, které se buď snadno měří, nebo jsou jejich výsledky navenek přitažlivé.

Vyvážený uhlík?

Pokud zahrneme do propočtů použití výrobků, můžeme dostat nečekané výsledky. Německý chemický gigant BASF vedl spolu s dalšími společnostmi v období předcházejícím zavedení chemické legislativy REACH razantní (podle Greenpeace „zničující“) kampaň proti mnoha předkládaným zákonům. Nicméně co se týká uhlíkových emisí, firma se velmi snažila ukázat, že její výrobky jsou přátelské k životnímu prostředí, anebo alespoň poukázat na to, že z hlediska environmentálních dopadů má i své pozitivní stránky.

Činnost firmy BASF za rok 2006 byla přezkoumána a počátkem roku 2008 bylo vydáno prohlášení, prověřené a z velké části podporované freiburským nezávislým ekologickým think tankem Öko-Institut, že příznivý environmentální dopad vyplývající z používání izolačního materiálu a dalších výrobků firmy BASF může vyvážit jejích „slušných“ 87 milionů tun emisí CO2 v poměru tři ku jedné.

Taková obsáhlá sbírka údajů se netvoří rychle ani snadno. Firmě BASF trvalo více než rok, než zpracovala analýzu celého životního cyklu svých 90 výrobků. Firma má v úmyslu informace aktualizovat, ale nebude je publikovat každoročně.

Odezva nevládních organizací na toto prohlášení byla mírně příznivá, ale panovala obecná shoda, že výpočty jsou příliš složité, než aby se daly jednoduše ověřit, pokud to vůbec jde. Bez standardizovaného protokolu hlášení emisí v Indikátoru 3 mohou firmy opomíjet nebo manipulovat velmi významnou částí informací o svém celkovém vlivu na životní prostředí.

Chceme vaše data

Není sporu, že DJSI i CDP jsou velmi vlivné systémy hodnocení a že jsme byli za poslední dekádu svědky značného zlepšení informovanosti firem o jejich uhlíkové stopě. Ať už za tím byly požadavky zákazníků nebo akcionářů, nefalšovaný pocit společenské odpovědnosti či jen vlastní zájem (vyšší efektivita s sebou obvykle nese úsporu nákladů), můžeme mluvit o opravdovém pokroku.

Nicméně platí i skutečnost, že se jedná o běh na dlouhou trať. Náklady na čas a zdroje potřebné k provedení úplného výpočtu uhlíkové bilance znamenají, že bez nutné legislativy zůstane hlášení emisí Indikátoru 3 dobrovolné a mnohé firmy se mu budou vyhýbat. Bez zavedení systému, který nutí firmy posuzovat celkový environmentální dopad jejich činnosti, bude stále nemožné přesně stanovit, jak „zelený“ podnik vlastně je.

David Ord je nezávislý novinář. Z časopisu The Ecologist upravil a přeložil Petr Švec.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 4/2019 vyjde v 2. polovině srpna.