Jak se do lesa volá…

9. června 2007 /

…v takové kondici jej teď máme, mohli bychom parafrázovat známé české přísloví. Právě před rokem se rozhořela debata o stavu zdejších lesů. A kupodivu se — jako řada jiných diskusí — nerozplynula do ztracena, aby vyklidila mediální prostor jinému, jistěže klíčovému problému. Jak to tedy s českými lesy vypadá?

Kyselé deště desítky let likvidovaly stromy v Krušných horách i na náhorních plošinách Jizerských a Orlických hor, Krkonoš či Jeseníků. Až polistopadová legislativa udělala bezuzdnému vypouštění čehokoliv do ovzduší přítrž. Zdá se však, že to k regeneraci zdejších lesů nestačí. Každý rok totiž musejí lesníci mimo plán kácet uhynulé stromy, které podlehly kůrovci, houbovým chorobám či extrémním vlivům počasí. Podle statistik ministerstva zemědělství tvoří kalamitní těžby v posledních šesti letech zhruba třetinu celkové produkce dřeva. Proč české lesy i nadále chřadnou?

Lesy bez kondice

Půda poškozená kyselými dešti a špatné hospodaření — tak se dá shrnout loňské Stanovisko vědců a odborných pracovníků k ochraně českých lesů. K podobnému závěru došla už před šesti lety studie, kterou si nechala zpracovat vláda, a na níž se podílelo téměř čtyřicet expertů z různých výzkumných institutů a univerzit (viz Exhalace jako lesní AIDS a Další problém: hospodaření).

Základ zdejších lesů stále tvoří smrkové monokultury, což je ve spojení s degradovanými půdami velmi nepříznivá kombinace. Stejnověké porosty jednoho druhu stromu jsou obecně méně stabilní. Smrk navíc patří pouze do chladných horských oblastí s dostatkem srážek, v nižších polohách trpí stresem a snadněji podléhá škůdcům nebo třeba výkyvům počasí. Tento jehličnan pokrývá přes padesát procent zalesněné půdy, byť přirozený podíl činí pouhých jedenáct procent. Lesníkům se daří smrčiny zmenšovat. Ovšem rychlostí zhruba procento za pětiletku. S globálními změnami klimatu to možná půjde rychleji, neboť právě pro smrk se mnohá další místa české kotliny stanou vysloveně nevlídnou oblastí.

Stanovisko vědců upozorňuje rovněž na nevhodnost holosečné těžby: „Důsledky holosečí pro lesní ekosystémy jsou vážné. Obnažená vrstva humusu rychle mineralizuje, je deštěm smyta a odplavena. Zároveň odumírají některé půdní bakterie, houby a půdní živočichové, kteří mají pro lesní ekosystémy a pro funkci půdy klíčový význam.“ Osázení holin rovnou smrkem, jedlí či bukem, jež za přirozených podmínek vyrůstají ve stínu stromů, pak vede k jejich oslabení: „zkracuje se fyzický věk, snižuje se odolnost proti škůdcům, proměnlivost i adaptabilita ke změnám prostředí atd. Stromy vysázené na holinách bývají náchylné dříve podléhat škůdcům či větru nebo samy odumírají, někdy již v osmdesáti letech věku.“ Lesům také neprospívá, že se veškeré vytěžené dřevo odváží, a že se v nich neponechává více starých stromů, jež by přirozeně dožily: „Na mrtvé dřevo (stojící i ležící) je přitom vázáno téměř 40 % druhů organismů, které se podílejí na biodiverzitě lesa — životně na něm závisí řada ptáků, hmyzu, hub, půdní fauny, mechů, lišejníků i dalších druhů. Chybí zde dutiny k hnízdění, není tu tlející dřevo, kde nachází úkryt a podmínky pro vývoj mnoho skupin bezobratlých živočichů a kde hledají potravu datli i jiní ptáci.“

Lesu dává zabrat rovněž přemnožená jelení a srnčí zvěř, která spásá hlavně mladé listnáče a jedle. Přestože se tento problém táhne desítky let, a obě zainteresované strany — lesníci i myslivci — o něm dobře vědí, množství zvěře — až na občasné meziroční výkyvy — prakticky neustále roste. Podle statistik ministerstva zemědělství, které eviduje jarní sčítání lesních zvířat, se například za posledních dvacet let počet jelení zvěře zvýšil téměř o 13 % a srnčí o pětinu. Škody způsobené zvěří se ročně pohybují mezi 25 a 35 miliony korun. Ochranu stromků před jeleny či srnci však hradí majitelé lesů ze svého. Státní podnik Lesy ČR, který obhospodařuje zhruba polovinu českých lesů, do ní musí každoročně investovat kolem tří set milionů korun. Podle starších údajů ministerstva zemědělství přesahují celkové škody způsobené zvěří — po započtení ekonomických ztrát na přírůstku a kvalitě dřeva — miliardu korun ročně.

Hlavně nekonstruktivně

Více než tři stovky vědců, kteří podepsali stanovisko, chtěli apelovat na „příslušné úřady a zákonodárce“, aby „provedli opatření, jež zajistí zlepšení“. Rovněž doufali, že napomohou k otevření „veřejné diskuse o tomto tématu“. Termín si načasovali dobře, protože právě začal vznikat (a stále vzniká) nový Národní lesnický program pro příštích sedm let, na který bude navazovat novela zákona o lesích. Ohlasy na sebe nenechaly dlouho čekat. Debata se však nešťastně polarizovala v profesní spor mezi přírodovědci a lesníky. Předmětem diskurzu se v podstatě stala otázka, zda to lesníci dělají dobře nebo špatně, tedy zda za současný stav lesů můžou nebo nemůžou. Namísto hledání konkrétních problémů a debatování o jejich řešení se tedy zkoumala kolektivní odpovědnost vágně vymezené a bezesporu heterogenní profesní skupiny. Případně, zda krajinu devastují více lesníci se smrkovými monokulturami nebo zemědělci s lány obilí: „Proč se tedy vědci se svou mediální masáží nepustili spíš do zemědělců? Proč nekritizují jejich plantáže, nepřirozenou druhovou skladbu na polích i lukách, chemizaci krajiny, eutrofizaci vod, přešlechtěné odrůdy brambor a já nevím, co ještě?“ ptal se například PR-maker Lesů ČR Jaroslav Jonáš v měsíčníku tohoto státního podniku.

Poměrně neplodným způsobem se vyvíjela i debata o obecné otázce, jak na tom vlastně české lesy jsou. Souborné prohlášení účastníků lesnického sněmu z června 2006 konstatuje: „Stav našich lesů…[se] nijak výrazně… neliší od situace v lesích našich sousedů.“ Obdobně argumentovalo i stanovisko Petra Zahradníka, ředitele Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti. „Domnívám se, že spekulace na úrovni různých statistik a srovnávání kvality lesních porostů mezi jednotlivými středoevropskými zeměmi stavu našich lesů nepomůže. Stejně tak nepomůže našim lesům konstatování, že je, nebo není porušen zákon, vyhláška, program…“ reagoval v Literárních novinách Jan Farkač z České zemědělské univerzity, jeden z iniciátorů stanoviska.

Paradoxně se však odborná veřejnost nakonec víceméně shodovala: degradace lesních půd a nízká druhová rozmanitost skutečně jsou vážné problémy českých lesů. Větší spor nevznikal ani ohledně jejich bezprostředních příčin. Skutečná kontroverze spočívá především ve způsobu a míře řešení.

Rok poté

Zatímco se řada debat, která se objeví v médiích, časem rozplyne do ztracena, aniž by reálně cokoliv změnila, stanovisko vědců a následná diskuse se významně promítly do přípravy nového Národního lesnického programu. Předně skončila v koši verze, kterou sepsal Ústav pro hospodářskou úpravu lesů a úředníci z ministerstva zemědělství. Nijak totiž nevybočovala ze zaběhlé lesnické praxe, a tedy nemohla přinést potřebné změny. Signatáři stanoviska, ekologické organizace a ministerstvo životního prostředí ji zcela odmítli. Práce na národním programu začala od nuly, včetně revize složení přípravného týmu, v němž nyní sedí všichni významní hráči v lesnictví. Vedle zástupců vlastníků lesů, dřevařů, vysokých škol, výzkumných ústavů, ministerstev a ekologických organizací v něm dostala slovo také skupina vědců, kteří se připojili ke stanovisku.

„Jednání probíhají každý týden a jsou velmi intenzivní. Zatím se nám daří nacházet konsenzus a výsledky bych označil za dobré,“ říká Jaromír Bláha z Hnutí DUHA, který v týmu zastupuje občanská sdružení. „Závěry, na nichž se dokážeme shodnout, jsou ale formulované v obecné rovině. Na konkrétním způsobu jejich realizace už shoda často není možná.“ Za úspěch pokládá dohodu na tom, že stát má vytvořit legislativní a ekonomické podmínky pro přírodě blízké lesní hospodaření včetně omezování holosečí. Že se bude přehodnocovat druhová skladba dřevin, tedy kolik a jakých druhů stromů mají lesníci kde vysazovat. A především, že se lov zvěře už napříště nemá odvíjet od čísel označených jako „jarní kmenové stavy“, ale od míry poškození mladých stromků.

Národní lesnický program nastavuje mantinely, ve kterých se bude pohybovat plánovaná novelizace lesnického zákona a na něj navázané vyhlášky, dotační politika či třeba zadání pro výzkum. „Pokud se nám podaří uhrát dobrý lesnický program, neznamená to ještě, že jsme vyhráli,“ vysvětluje Bláha. „To, že si každý míru naplnění závazku představuje jinak, znamená, že diskuse bude pokračovat dál. Dobré ale je, že bude mít daný směr a rámec. Doufám, že všechny strany budou tyto dohody respektovat.“

Dotace předešly debatu

Debata ovšem nestačila ovlivnit přípravu Programu rozvoje venkova, ze kterého se bude ročně v příštích sedmi letech vyplácet přes pět set milionů korun produkčně zaměřených lesnických dotací (nepočítaje v to zalesňování). Proto podpory budou vypadat tradičně: dostane je prakticky kdokoliv. Chybí jasné vymezení, že na subvence mají nárok pouze vlastníci, kteří jsou ochotni dodržovat základní standardy zdravého hospodaření — například sázet listnáče namísto smrčin a vyloučit holosečné kácení.

Vládní zpráva: Hruška, J., Cienciala, E. (eds.): Dlouhodobá acidifikace a nutriční degradace lesních půd — limitující faktor současného lesnictví, Ministerstvo životního prostředí, Praha 2001

Další problém: hospodaření

Podle vládní zprávy ke špatnému stavu zdejších lesů přispívá také způsob hospodaření. Například exhalace oxidů síry a dusíku nejsou jedinou příčinou, proč dochází k okyselování půdy. „Je zřejmé, že dosud převažující způsoby lesního hospodaření zaměřené na smrkové porosty přispívají k acidifikaci [okyselování] a degradaci lesních půd…“ Opadávající listy mají totiž příznivější obsah živin než jehličí a urychlují koloběh látek. Navíc jehličnany obecně zachytávají daleko více síry ze vzduchu než listnáče. Přitom právě smrk je daleko méně odolný vůči vyšší koncentraci rozpuštěného toxického hliníku v půdě než buk (viz Exhalace jako lesní AIDS). Půdy jehličnatých lesů také obsahují méně živin, protože jehličí se rozkládá hůře než listy. Kvůli tomu „opad listnatých dřevin vesměs umožňuje tvorbu živinami bohatších forem humusu… Některé studie vztahu vegetace a půdy z posledních let dokládají, že lesní porosty v závislosti na druhové skladbě mění podstatnou měrou stav humusu a zároveň živin v půdě“, shrnuje zpráva. Listnaté porosty dokážou také lépe zpracovat nadměrné množství dusíku, které je vinou znečištění ve vzduchu.

K poškození lesních půd přispívá i holosečné kácení. „Při vzniku holiny dochází k rychlému rozkladu organické hmoty. Pokud na ploše chybí vegetace, která by využila uvolněné živiny, jsou produkty rozpadu humusu zpravidla vyplavovány… Ztráty humusu, ke kterým dochází, mohou být značné.“ Stanoviště se pak vyznačuje dlouhodobým snížením kvality půdy.

Lesu rovněž škodí úplné odvážení dřeva. Strom během svého růstu odčerpává živiny a další látky z půdy. V přirozeném ekosystému by se po odumření vrátily do země. Ale při těžbě se velká většina mrtvého dřeva z lesa odstraňuje. Dlouhodobě tedy dochází ke zvyšování kyselosti a úbytku živin obsažených v lesní půdě. Zejména to platí pro holosečné kácení, při kterém zmizí veškeré stromy z velké plochy. Navíc dřevaři neodstraňují jen kmeny. Odváží se i kůra a větve se pálí. Přitom právě při pomalém rozkládání organické hmoty dochází ke snižování kyselosti půdy. Proto je nutné, uvádí zpráva, aby byl klest ponechán v lese k zetlení.

Především v Krušných a Orlických horách využívají lesníci ke snížení kyselosti půd vápnění. Stát do této metody už investoval desítky milionů korun dotací. Přestože může být vápnění v některých lokalitách přínosem, skrývá i vážná rizika. Autoři zprávy uvádějí, že „prudce a na relativně krátkou dobu mění chemické podmínky“ půdy, „dochází k homogenizaci půdního prostředí“, a vede k tomu, že kořeny rostou blíže povrchu země, kde jsou více vystaveny mrazu a suchu. „Půdy holin jsou náchylné k degradaci“, kterou „vápnění ještě zrychluje“, takže jeho „vhodnost se nyní jeví stále menší“. „Za nejvýznamnější riziko vápnění je však považován zvýšený rozklad humusu“ v některých místech, kde tuto metodu aplikují. Platí to ovšem pro velkoplošné použití. „Většina potenciálních rizik odpadá při vápnění… k jednotlivým sazenicím“, tedy kus po kusu a nikoliv v dospělém porostu. V takovém případě se výrazně zvyšuje úspěšnost výsadby a podporuje se také přirozené zmlazení.

Exhalace jako lesní AIDS

Kyselé deště u nás zdecimovaly během osmdesátých let rozsáhlé lesní porosty, v Krušných horách začaly stromy umírat už v době budovatelského optimismu. Porevoluční zákon o ovzduší, a s ním spojené odsíření elektráren a dalších velkých zdrojů, snížily emise síry o 90 %. Rovněž exhalace oxidů dusíku klesly na polovinu, byť v poslední době vinou dopravy opět rostou. Vládní zpráva však varuje, že znečištění je „stále na úrovni, která pravděpodobně nepovede k významné samovolné regeneraci půdního prostředí v postižených oblastech“.

Přesný mechanismus odumírání stromů dosud ještě nikdo nepopsal, zřejmě jde o složitou kombinaci více účinků. Autoři zprávy uvádějí, že „jedinou jasnou spojitostí jsou kouřící komíny na začátku a mrtvé lesy na konci“. Výzkumy ukázaly, že hlavní příčinou poškození stromů je otrava hliníkem. Oxid siřičitý totiž okyseluje lesní půdu (snižuje pH), což vede k rozpouštění hliníku, který je v zemské kůře druhým nejhojněji zastoupeným prvkem. Například v Krkonoších kleslo pH půdy z 5—5,5 na přibližně 3,5 kolem roku 1986. Během 90. let se však tento stav nijak statisticky významně nezměnil, přestože se znečištěné ovzduší rapidně zlepšilo.

Zároveň vinou vysokých dávek dusíku (z NOx) stromy rostou nadměrně rychle: jde totiž o docela dobré hnojivo. Jenomže se jim proto začíná nedostávat velmi důležitého hořčíku, jehož je v půdě méně, než rychleji rostoucí organismus potřebuje. Jehlice postupně žloutnou a opadávají. Kvůli tomu ovšem ještě stromy neumřou. Oslabený lesní ekosystém pak třeba dorazí suché léto, tuhá zima, brouk kůrovec nebo houbové nákazy. Autoři vládní zprávy přirovnávají exhalace k AIDS: „Svoji oběť fatálně oslabí, ale přímo neusmrtí. Smrt přijde ve formě choroby, se kterou by se zdravý organismus dokázal vypořádat.“

Související texty:

Čekání na certifikátora

O zemi, kde zakázali holoseče

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2019 vyjde v 2. polovině prosince.