Jak se krájí Amazonie

13. prosince 2012 /
foto: Anežka Pelikánová (všechna fota ke článku)
Fotogalerie >

Představte si, že byste žili v Jižních Čechách, které by byly jeden velký prales. Jen někde na jih od Českého Krumlova by se v pár desítkách vesnic souvisleji pokoušeli o intenzivní zemědělství. Líbilo by se vám, kdyby někdo žijící stovky kilometrů daleko za vás rozhodl, že od Lipna povede dálnice až za Tábor? Bolivijští Jurakarésové, Mocheñové a Čimanesové, kterým se něco podobného přihodilo, vyrazili pěšky za prezidentem se vzkazem, že oni tedy z takové představy rozhodně nadšeni nejsou.

„Co je to za socialismus, když prezident nechce mluvit se svými lidmi?“ ptá se řečnicky snědý chlapík v ponču a s kloboukem. V jeho hlase se mísí rozhořčení se zoufalstvím. Odchytl si nás při ranním brouzdání stanovým táborem, rozprostřeným přímo na jedné z centrálních ulic největšího bolivijského města La Pazu. Chudé ležení svírají vysoké zdi bank a vládních budov. I po více než dvou měsících jihoamerického putování nás se ženou zdejší kontrasty dokážou udivit.

Na nezvyklém místě kempují stovky vesničanů, nezřídka celé rodiny. Muži v plátěných kalhotách a košilích, ženy ve skládaných lesklých sukních, s malými kloboučky a s dětmi vykukujícími na zádech z pestrobarevných šátků. Přišli jsme sem za nimi znovu po týdnu čundrování v Královských Andách lesknoucích se na obzoru. Demonstranti se mezitím přesunuli z hlavního náměstí San Francisco přímo před zátarasy a plastové štíty těžkooděnců. Jen pár desítek metrů za černými ochráničovanými zády policistů se tyčí palác, v němž se opevnil „první indiánský prezident“ Evo Morales.

Z pralesních lovců se stala ostraha tábora rozbitého přímo na hlavním náměstí.

Vesničané na nás zvědavě pokukují. Nebývá zrovna pravidlem, aby se tu promenádovali cizinci. Nelze přehlédnout, že se v jejich tmavých očích leskne hromadící se únava. Choulí se do dek, které jim kdosi věnoval.

Brouzdáme kolem. Opodál mezi transparenty se už vyváří na oběd, vedle postává muž s lukem a šípy. Snad všichni pokašlávají a žvýkají kokové listy. Ty pomáhají nejen proti hladu, ale i na překonání výškové nemoci. Lapazské údolí totiž leží v téměř čtyřtisícové výšce. Připomíná čelist, která se zakousla do mrazivé a vyprahlé náhorní plošiny Altiplano. Docela krušná změna oproti jejich dusivě horkému a zelení bujícímu domovu.

Jak tak pozorujeme tváře demonstrantů, vždy z jedné strany vyboulené, napadá nás, že jde vlastně docela o paradox. Právě koka je totiž jeden z ústředních důvodů, proč sem vážili cestu.

Z pastýře lam etnosymbolem

Když před sedmi lety vyhrál Juan Evo Morales Ayma prezidentské volby, byla z toho velká sláva. Aby ne, když jeho životní příběh zní jako ze socialistických učebnic. Bývalý pastýř lam, trumpetista, pěstitel koky a odborář pocházející z profoukané hornické oblasti kolem města Oruro, který po léta vystupoval jako bojovník za práva chudých původních obyvatel. A nadto sám původem Ajmar, z kmene považovaného za pohrobka předincké civilizace Tiwanaku, národně mytologického předchůdce dnešní Bolívie.

Evo, jak mu všichni říkají, na etno-emancipační notu od začátku hrál: ke jménu si přidal Ayma a zavedl ajmarštinu a kečuánštinu (řeč incké říše, jíž mluví asi třetina Bolivijců) jako úřední jazyky. To, že ani jedním sám nevládne a že tu na rozdíl od sousedního Chile dodnes nenarazíte na dvoj- či trojjazyčné nápisy, je věc druhá. A v mnoha ohledech docela vypovídá o politickém koloritu země.

Heslo Moralesovy prezidentské kampaně znělo Cambio (Změna). Podle výsledku voleb po ní toužily především téměř dvě třetiny Bolivijců hlásících se k původním etnikům. Z jejich pohledu toho bylo k měnění ažaž. Donedávna totiž byla země rozdělena téměř kastovně — snědší většina chodila po silnicích, aby „nezašpinila“ chodníky, na centrální Plaze jste sotva narazili na pouliční stánkaře či jiné „domorodce“.

Pocit méněcennosti se mísil s historickou křivdou, úslužnost kontrastovala s opovržením. Bolívii zasáhla konkvista jako málokterou jinou zemi a jen ve stříbrných dolech Potosí, kdysi největšího města celé Ameriky, zahynuly miliony povětšinou nedobrovolných horníků. Zvláště při kontaktu s venkovskými sedláky — campesinos — jsou podezřívavost a odstup stále nepřehlédnutelné. Opona mezi „kastami“ se však v posledních letech začala trhat. Symbolem toho, že předchůdci kolonizátorů zvedají hlavy, se stal právě Evo Morales.

Odpoledne se vyráží protestovat, je čas napsat vzkaz „prvnímu indiánskému prezidentovi“.

Jánošík, který přestal naslouchat

V Bolívii někdy nezbývá než paradoxy vzpírající se selskému rozumu prostě přijmout. Třeba to, že věc, která u všudypřítomných pouličních stánkařů stojí jeden bolivián, si v supermarketu koupíte leckdy za dva. Za největší paradox však lze považovat stav, kdy země disponující jedním z největších nerostných bohatství na planetě je současně z celého kontinentu ta nejchudší.

K současnému bolivijskému bontonu patří svádět vinu prakticky za cokoli na „neoliberály“ a nadnárodní korporace. Kolonizátorské trauma se — i na jihoamerické poměry nebývale silně — opepřilo nacionalismem a trudná zkušenost s globální ekonomikou černobílému vidění světa jen nahrála. Na této rétorické vlně se do čela státu vynesl i Morales s Hnutím k socialismu (MAS). Záhy po inauguraci znárodnil nerostné zásoby a rozdělil vesničanům půdu velkých vlastníků. Popularitu přiživil rituály v předkolumbovském stylu i vyhoštěním velvyslance USA. Toho brzy následovali američtí protidrogoví experti, s nimiž se nepohodl kvůli legalizaci drobného (a toleranci rozsáhlejšího) pěstování koky. Co jiného nakonec od bývalého cocalera čekat, že.

Prvních pět let Moralesovy vlády panoval v Bolívii nezvyklý klid. „Zjánošíkovaná“ ekonomika šla nahoru, s rostoucím podílem na moci rostla indiánům sebedůvěra. Loni se však opět začaly rojit protesty. Navzdory sebeobrazu sjednotitele se zhoršily vztahy s bílými gringos, k tomu si amatérská státní správa začíná vybírat svou daň. Avšak nejzásadnější problém představuje mizející důvěra v to, že se čím dál autokratičtější prezident bije za práva svých hlavních voličů. „Evo přestal naslouchat lidem,“ shrnul nejčastější typ výhrad jeden z Amazoňanů, na něhož jsme narazili při potulce mezi stany.

To, že demokracie znamená doslova „vláda lidu“, poznáte v Jižní Americe na vlastní kůži mnohem silněji, než by se vám pravděpodobně přihodilo v postmodernou ochočené Evropě, kde se nespokojenost většinou utopí ve virtuálním oceánu. Tady se za práva pořád perou jako za průmyslové revoluce. Když někdo získá dojem, že volení zástupci dostatečně nenaslouchají lidu, jde se stávkovat, blokovat, demonstrovat. Sotvakdo remcá, boj za práva představuje stejně jako solidarita svatou hodnotu. Sami jsme viděli, jak prakticky celé město na půl dne usnulo kvůli stávce učitelů za vyšší platy (!) a povytažená roleta obchodu či projíždějící motorista byli nemilosrdně vypískáni.

Populistický prezident přitom dobře ví, že projevy lidové nespokojenosti není radno brát na lehkou váhu i z dalšího důvodu. Od roku 1825, kdy vznikla „Republika Bolívar“, se totiž vláda střídá v průměru ani ne po roce. Nakonec není třeba chodit daleko — podobnou metodou Morales svrhnul i dva své předchůdce.

Nejde o málo. Třeba o to, nakolik budou mít indiánské děti svobodný život. Jedno z nich již přitom po zásahu slzným granátem zemřelo.

Oblíbenou formou protestu bývá zvláště mezi původními obyvateli marš přímo za „náčelníkem“. Asi si tedy dovedete představit symbolický význam indiánského pochodu, který se 19. října loňského roku zjevil v ulicích La Pazu. V Bolívii měl pořadové číslo osm.

Stavím a na zákon se mě neptejte

Všudypřítomným pouličním nápisům dominuje nejen v La Pazu jedno slovo: TIPNIS. Jde o zkratku pro Území původních obyvatel a Národní park Isiboro Sécure (park přitom zabírá většinu kmenově spravovaného území), z nějž v polovině srpna 2011 vyrazil zástup nespokojenců. Jejich odhodlání nezviklaly ani stovky kilometrů, ani tisíce výškových metrů a nezastavil je ani policejní zásah czechtekového stylu, během něhož byla značná část z nich na čas zadržena. Demonstrantů naopak cestou přibývalo, a když celý mnohasethlavý chumel vstoupil do La Pazu, místní jej přivítali s nečekanou vřelostí.

Pochodující reprezentovali více než tři čtvrtiny komunit žijících v TIPNISu. Důvodem jejich nespokojenosti se stal neodbytný dojem, že prezident obešel ústavní zákon (iniciovaný hádejte kým) zaručující všem natívos, že jakýkoli vnější zásah nejprve projde kmenovým schválením. Místo toho však Morales — korporace nekorporace — uzavřel s brazilským stavitelským obrem OAS smlouvu, že přímo napříč rezervací postaví silnici vedoucí z jižně položeného města Cochabamba do nitra amazonského státu Beni. A nikoho se na nic neptal.

Snědým vesničanům, kteří celou štreku povětšinou absolvovali v sandálech z pneumatik, ale nešlo jen o princip. Mají též strach z fatálních důsledků stavby pro jejich domovské prostředí a vposledku i pro jejich relativně nezdecimovanou kulturu. Obavy nejsou zcela liché: desetina parku již byla odlesněna a realizace stavby by náležitě přišlápla plyn. Studie Programu pro strategický výzkum v Bolívii (PIEB) předpovídá, že by se odlesnění do roku 2030 vyšplhalo na hororových 64 procent. K tomu všemu se postupující modernita stala jen za poslední desetiletí osudnou pro osm původních komunit, nejprve rozvrácených a posléze asimilovaných. „Co z celé stavby budeme mít? Pomůže jen cocaleros, dřevařům, narkotrafikantům, politikům a multinacionálům,“ vystihl kolektivní pocit další z demonstrantů.

Původní indiánský hlouček postupně bobtná v přibližně třítisícihlavý houf.

Kokainová prosperita

Koka. Právě kolem nenápadné rostliny, z níž se vyrábí kokain, se celý příběh dost točí. Region jižně od TIPNISu je totiž centrem jejího pěstění a pololegální políčka plíživě přetékají i dovnitř oblasti. Centrem šíření je takzvaný Polygon 7. Ten zabírá asi desetinu kmenového území a částečně zasahuje i do parku, od jeho zbytku se však výrazně liší. V roce 1970 se sem přivalila kolonizační vlna a téměř smetla původní obyvatele. Ti, kdo změnu přežili, postupně opustili život v symbióze s deštným pralesem a integrovali se do národní ekonomiky. Většinou pracují za pár desítek dolarů měsíčně na plantážích, přivydělávají si kácením dřeva. Nová silnice je pro ně příležitostí pro zjednodušení vývozu koky, usnadňuje další expanzi na „nevyužitou“ pralesní půdu a slibuje budoucí státní a soukromé investice.

Ve zbytku parku však rozhodně nejsou naivní. Velmi dobře tuší, co si pod slibovanou prosperitou představit. Nejsou nakonec první, silné sociální hnutí původních obyvatel už v Bolívii nějaký čas kypí. Vznikl zde kupříkladu největší „klimatický“ projekt na ochranu biodiverzity, v němž se energetické korporace zaručují za rozsáhlá kmenově spravovaná území. Celé hnutí je vedeno v národně-osvobozeneckém duchu a vyznává názor, že stejně jako nerostné zdroje, i příroda je nerozlučně spjata s identitou a kolektivním rozhodováním místních. Z jejich hlediska ztratili potomci původních obyvatel Polygonu 7 svou identitu právě tehdy, když zavedli soukromé vlastnictví půdy.

Vyměním nemocnici za silnici

Po loňském příchodu demonstrantů do hlavního města Evo Morales záhy ustoupil a neváhal během pěti dnů (tedy v termínu možném snad jen v jihoamerických demokraciích) vydat zákon, který stvrzuje nedotknutelný status parku. Vesničané se s úlevou vydali zpět.

Happy end ale netrval dlouho. Hned koncem ledna doputoval do La Pazu pro změnu prodálniční pochod organizace Conisur, zastupující komunity z Polygonu 7. Ač byl mnohem menší a zahrnul jen zlomek kmenů, vláda podruhé zazdila ústavní právo na consultu a prohlásila pochod za dostatečný mandát k zahájení stavby, byť doprovázené schvalovacím procesem.

Aby byl zaručen správný výsledek, začaly se utahovat šrouby ve stylu známém z celého světa: vyrojily se politické návštěvy komunit a za odměnu se začaly udělovat investice do školství a zdravotnictví i obnovení ekoturistických programů, zrušených pod rouškou vysmlouvané nedotknutelnosti parku. Materiální „pomoc“ doručil osobně i sám Evo.

Hmotné vydírání doplnila osvědčená strategie rozdrolení opoziční jednoty. Vládní politici si začali vybírat, s kým a jak se má stavba konzultovat a za kmenové reprezentanty uznali jen ty, kteří jim jdou na ruku. Pokud se žádní neobjevili, vláda iniciovala vytvoření paralelních organizací. Ve skoro každé problematické vesnici se navíc objevily elitní armádní jednotky.

V této atmosféře vyrazil za prezidentem Pochod za život, práva původních obyvatel a za životní prostředí zmíněný v úvodu. Narušené jednotě a zamotanější situaci odpovídala i nižší účast. Sympatie veřejnosti však přesto byly ještě hmatatelnější. Demonstrací paralyzujících dopravu se zúčastnily tisíce studentů, odborářů či dalších. K jedné jsme se připojili i my dva, zůstalo po ní patnáct zraněných a slzný plyn v očích. Marně dodnes hledáme srovnání s manévry, na něž jsme sem tam zvyklí z tuzemska. Napadlo náš, že by se možná některým pamětníkům vybavil rok 1989.

Poprvé v životě nás v očích pálí slzný plyn. Schováváme se v kostele, zapalujeme papíry a kouříme. Zkušenější radí, že to pomáhá.

Všichni jsme TIPNIS

Zanedlouho po našem červencovém odjezdu předstoupil prezident Morales s dohodou, deklarující souhlas 45 z 63 komunit, dotčených plánovanou silnicí. Neposlušní kmenoví reprezentanti byli totiž marginalizováni a zhusta vystřídáni loajálními náhradníky. Protestní pochod se otočil zpět k domovu.

Rozhodně to však neznamená, že by se odpůrci stavby vzdali. Jak říká Fernando Vargas, hlavní tvář celého hnutí: „Jedna věc je být unavený z politiků a z dopadů na rodinu či vlastní důstojnost. Druhou věcí však je bojovat za skupinové dobro. Když jde o obranu našich práv, necítím se unavený.“ Zmanipulované consulty se odmítají zúčastnit. Na odpor odlehlých vesnic vláda odpovídá snahou o formální dokončení schvalovacího procesu. Zatím poslední její taktika spočívá v převrácení kladené otázky, doplněné nutností podpisů všech členů komunit, že se stavbou nesouhlasí.

V čtyřtisícové výšce padá další mrazivá noc, na kterou se Amazoňanům těžko zvyká. Kolik jich ještě uplyne, než se budou s klidným svědomím moci vrátit domů? A dočkají se vůbec?

Mezitím napříč bolivijskou společností sílí nespokojenost s vládou. Schvalovací proces má skončit sedmého prosince, ale ani v případě právního převálcování (k němu nakonec došlo – pozn. red.) se protestující nechtějí vzdát. Zanedlouho se konají regionální volby a jeden z „rezistentních“ kmenových lídrů má zatím našlápnuto na vítězství.

Z pohodlí domova myslím na indiány tancující před policejními štíty a s napětím očekávám, že svůj boj nevzdají. Slova Fernanda Vargase znějí docela nadějně: „Bráníme naše území, takže nezmizíme. Bojujeme za naše životy. Nejsmutnější na tom celém jenom je, že náš domorodý prezident stojí proti domorodým lidem.“

Mezi transparenty nesenými na demonstraci jsme viděli heslo Todos somos TIPNIS neboli Všichni jsme TIPNIS. Možná jeho autor apeloval jen na bolivijskou veřejnost, mně se však vybavily desítky podobných zápasů, které se vedou nejen v Amazonii (viz 7.G 4/2010). Koneckonců, každý z nich se eminentně týká i nás v Evropě. Na jejich výsledku závisí, zda budeme žít na chudší a smutnější planetě.

Více postřehů z tábora demonstrantů a protestního pochodu ulicemi La Pazu najdete ve fotoreportáži.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2019 vyjde v 2. polovině října.