Jak se žije českým šelmám?

30. prosince 2004 /

Přestože vlk, rys i medvěd požívají podle české legislativy té nejvyšší ochrany, jejich populace se neustále ocitají na hranici ohrožení. Ubývá dokonce i rysů, kteří se stahují zpět do nitra Šumavy a Beskyd. Co brání velkým šelmám, aby se v našich horách znovu zabydlely?

„Zastřelili rysí mámu,“ neslo se počátkem letošního června regionálními i celostátními médii. Jmenovala se Milka a neznámý pytlák ji prostřelil loketní kloub. Rysice po pěti hodinách utrpení vykrvácela. Kdyby neměla na krku obojek s vysílačkou, patrně by zmizela beze stop jako desítky dalších ilegálně zabitých šumavských rysů.

Podle signálů vysílačky se Milka už koncem května zdržovala delší dobu na stejném místě, u prameniště Světlohorského potoka na Prachaticku. Našli ji už mrtvou. Pitva prokázala, že Milka tři týdny před svou smrtí porodila tři koťata. Ta bez matky neměla šanci přežít a zemřela hlady.

Šumavská rysice se s pytlákem setkala už před dvěma lety. Tehdy ji postřelenou odvezli do záchranné stanice v Kašperských Horách. Po uzdravení dostala telemetrický obojek a jméno a vrátila se zpět do přírody. Sledování jejího života však zoologům ze správy parku a Akademie věd zmařil další útok. Tentokrát už Milka pytlákovi neunikla.

Jak se žije českým šelmám? Mají šanci přežít, nebo je čeká osud Milky?

Navrátilci

Lovecký řád císaře Josefa II. povoloval hubení vlků, rysů i medvědů při každé příležitosti, což se jim nakonec stalo osudným. Do konce 19. století z našeho území tyto velké šelmy téměř zcela zmizely. „Z 50. let minulého století existují celkem věrohodné informace o výskytu jednotlivých rysů, především v západní části Šumavy. Není vyloučeno, že se tu a tam nějaký rys objevil. Zřejmě šlo o přirozenou migraci z oblasti Karpat,“ říká Luděk Bufka, zoolog ze Správy CHKO a NP Šumava. Podobná situace panovala i v Beskydech, jak potvrzuje zooložka z tamější správy CHKO Dana Bartošová: „Před padesáti lety se tady objevoval pouze rys; vlk a medvěd jen vzácně jako zatoulanci ze slovenských hor.“ Situace se pro tyto šelmy stala příznivější poté, co je Slovensko v polovině 70. let začalo chránit; medvěd se dokonce nesměl střílet vůbec. Populace díky tomu posílily a šířily se dál na západ. „Nyní žije v Beskydech zhruba dvacet rysů, dvě až tři smečky vlků a minimálně pět medvědů,“ vypočítává Dana Bartošová. Přirozenou migrací se rysi rozšířili také do Jeseníků a na Javořickou vrchovinu, ale zdejší populace vystříleli pytláci.

Byť se rysi začali pomalu dostávat i na Šumavu, základ současné populace spočívá v reintrodukčním programu. Během 70. let bylo v Bavorském národním parku vypuštěno asi sedm rysů, odchycených na Slovensku. Mezi lety 1982 a 1989 pak na české straně našlo nový domov dalších 17 zvířat. „Zatímco v 80. letech rysi obývali jen horskou část Šumavy, v 90. letech už se rozšířili i do Českého lesa a Novohradských hor,“ říká Luděk Bufka. Populační křivka doznala svého vrcholu zhruba v roce 1996, kdy zde žilo celkem asi sedmdesát rysů. Od té doby pomalu klesá. „Zdá se, že se nasytilo prostředí a že rys vyplnil potenciální niky. Další pokles, který pokračuje dodnes, je ale patrně způsoben ilegálním lovem. Populace se stahují zpět do národních parků — českého i bavorského — a do horských oblastí Šumavy.“

Vlkův etický kodex

„Šelmy sem prostě patří, vlci i rysi u nás dřív žili,“ tvrdí Mojmír Vlašín, zoolog z brněnského Ekologického institutu Veronica. „Pokud by se například stalo, že v lese neporostou žádné houby, lidé to budou vnímat tak, že tam něco chybí. A stejně tak není les úplný, pokud v něm nežijí šelmy.“ Zatímco podle Vlašína mají vlk a rys v českých horách nesporně prostor k životu a pro člověka nebezpečí nepředstavují, u medvěda doporučuje obezřetnost. „Medvěd může ohrožovat lidské životy, což je v některých případech těžko řešitelné. Je dobré zvažovat, kde medvědi mohou a kde nemohou žít.“

Vlk, rys ani medvěd však nejsou v přírodě jen na okrasu. „Pokud se vzdáme velkých šelem, automaticky se zavazujeme k tomu, že budeme lesní ekosystémy kontrolovat. To ale na mnoha místech, hlavně v chráněných oblastech, nechceme,“ vysvětluje brněnský zoolog a dodává: „I v lesnictví či myslivosti je moderním trendem zasahovat co nejmíň, například nekácet holosečně a dát prostor přirozenému zmlazení; nepřikrmovat zvířata a nezavírat je do ohrad. Pokud přejdeme na přirozenější způsoby hospodaření, pak tyto šelmy prostě potřebujeme.“

Velké šelmy však prospívají i samotné zvěři, jejíž populaci zbavují nemocných či třeba geneticky slabších jedinců. Mojmír Vlašín ale romantické představy o samaritánství odmítá: „Není to tak, že vlk ze zásady, protože má podepsaný etický kodex, žere jenom nemocné a zraněné jedince. Sežere kdejakého srnce a kdejakou laň. Logicky je ale pro něho nejvýhodnější ulovit kořist, která je nějak hendikepovaná.“ To však většinou neplatí v oblastech, kde se vyskytne poprvé a zvířata na něj nejsou zvyklá. „Do údolí Morávky se nastěhovalo pár rysů. Za tři dny stihli zabít patnáct srn. Ale ony se chovaly jako ovce, vůbec neutíkaly. Dokonce se přišly na rysa podívat zblízka,“ vzpomíná ostravský ochranář Ludvík Kunc. Podle něj si každá šelma potřebuje potvrzovat loveckou dovednost, a získávat tak sebevědomí. Proto také, pokud má možnost, zabíjí mnohem víc kořisti, než stačí spotřebovat. Karta se však obrací ve chvíli, kdy se zvěř s šelmami naučí žít. „Například na Šumavě už má rys problém ulovit srnčí, protože se stala velmi opatrnou,“ uvádí Ludvík Kunc a dodává: „Přežijí ti, co jsou nejostražitější. Zvěř má pak lepší fyzickou kondici, lepší paroží a smysly ve vynikajícím stavu.“

Se změnou způsobu života srnčí a jelení zvěře v přítomnosti velkých šelem úzce souvisí i škody na lesním podrostu. Pokud po kopcích neběhají vlci ani rysi, srnci i jeleni mají tendenci se chovat stádově, shlukují se do míst, kde je klid a dostatek potravy. Podle odhadů ministerstva zemědělství zaplatíme každý rok kolem miliardy korun za škody způsobené přemnoženou zvěří, která doslova spásá mladé stromky. Když se ale v lesích zabydlí rys, velmi brzy vytuší, kde se dobře loví. „V první fázi to zvěř nechápe a je redukována, v druhé fázi to pochopí, a pak je takzvaně rozstřelena do okolí, prostě se rozeběhne. Pokud není říje, vyvarovává se toho, aby se potkávala. Lesu to velmi prospívá. Škody jsou menší, a hlavně rozptýlené na větší území,“ shrnuje muchovický lesník Leo Košťál.

Zajíc je hlodavec?

„Z patnácti rysů označených telemetrickými obojky jich bylo sedm buď prokazatelně, nebo s vysokou pravděpodobností upytlačeno. Pytláctví je zřejmě nejvíce ohrožujícím faktorem pro bezprostřední přežití této populace,“ říká šumavský zoolog Luděk Bufka. Zajímavou sondou odkrývající kořeny ilegálního lovu chráněných šelem se stal průzkum Petra Koubka a Jaroslava Červeného z Ústavu biologie obratlovců Akademie věd, který byl zveřejněn v loňském březnovém čísle Myslivosti. Jen několik závěrů: pro deset procent myslivců je přítomnost rysa v honitbě nepřijatelná a třetina se domnívá, že rys v přírodě jen škodí. Přes 80 % dotázaných si přeje regulovaný odstřel této šelmy, 9 % by ji chtělo střílet celoročně. Každý třetí myslivec zná konkrétní případ nelegálního lovu rysa a 17 z 204 dotázaných si jej i ulovilo. Tři myslivci se dokonce přiznali, že zabili více než jedno zvíře. Autoři na základě těchto zjištění odhadují, že během posledních dvaceti let bylo u nás upytlačeno kolem pěti set rysů. Podle Jaromíra Bláhy, vedoucího lesního programu Hnutí DUHA, nejde o přehnané číslo: „Když vezmete v úvahu, kolik mláďat se ročně zdejším rysům narodí, jaká je jejich mortalita i dynamika šíření na jiná území, a provedete si kalkulaci, kolik by jich tady muselo žít, nakonec dojdete k mnohem většímu číslu.“

„Není ani tak důležité, kolik myslivců se podílelo na pytlačení, protože se s nimi už nedá nic dělat. Jsou odchovaní socialistickou myslivostí, která dělila zvířata na škodná a užitková a na zvířata, která měla dobré maso a velké trofeje, a zvířata, která to dobré maso žrala, a tím myslivcům škodila,“ shrnuje Petr Koubek. Za mnohem závažnější pokládá zjištění, že odpovědi získané od maturantů středních lesnických škol se velmi podobají názorům oslovených myslivců, v některých případech jsou dokonce totožné. O něco tolerantněji vystupovali studenti pátých ročníků lesnických fakult. Přesto si však téměř čtyři procenta z nich myslí, že rys do přírody nepatří, přes jedenáct procent se domnívá, že působí jen škody, a pět procent se vyslovilo pro jeho celoroční odstřel. Zoolog Koubek to klade za vinu nízké úrovni výuky myslivosti.

Jinak to vidí Luděk Králíček, vedoucí oddělení myslivosti, střelectví a ekologie Českomoravské myslivecké jednoty (ČMMJ): „Výuka myslivosti je aktualizována podle moderních poznatků z ekologie a ostatních vědeckých oborů. Predátoři jsou prezentováni jako důležitá složka ekosystémů. Samozřejmě záleží na osobnosti lektora a jeho vztahu k velkým šelmám. Na ovlivnění jednotlivců bohužel nemáme dostatečný vliv, i když pro lektory pořádáme periodické kurzy.“ Podle Petra Koubka však myslivecká ekologie ustrnula někde v 50. letech. „Léta jsem zkoušel adepty na myslivecký lístek. Tyto zkoušky udělají lidé, kteří nemají představu o základních věcech, jež musejí znát studenti střední zemědělské školy. Průkaz mysliveckého hospodáře klidně získá člověk, který vám tvrdí, že zajíc je hlodavec. Už asi 70 let víme, že tomu tak není. Tuto kuriózní zprávu i spoustu jiných nepravdivých informací se často můžete dočíst právě v mysliveckých učebnicích.“

Šumavský folklor

Ale vraťme se zpět k myslivcům a pytlačení. Předseda ČMMJ Josef Hromas výsledky zmiňovaného průzkumu zpochybňuje. „Bohužel tyto informace nikdy nevedly k usvědčení byť jediného pachatele trestného činu pytláctví, takže se dá usuzovat, že se buď nezakládají na pravdě, nebo jsou přinejmenším zavádějící,“ uvádí v prohlášení ČMMJ otištěném v říjnovém čísle Myslivosti a pokračuje: „Bylo totiž také zveřejněno, že své informace [autoři průzkumu] získávají v různých restauračních zařízeních, kde se dá podle našeho názoru usuzovat více na šumavský folklor než na pravdivé informace.“ Spojitost mezi myslivci a pytláky odmítá také Luděk Králíček: „Averze vůči velkým šelmám jako takovým mezi myslivci de facto neexistuje.“ Kdo tedy ilegálně loví chráněná zvířata? „Já osobně žádného ilegálního lovce šelem neznám, takže nemohu na vaši otázku dost přesně odpovědět. Na tuto otázku mohou naopak přesně odpovědět páni RNDr. Koubek a Ing. Červený. Zároveň by měli uvést orgánům činným v trestním řízení, o koho se jedná. V případě, že by šlo o myslivce z ČMMJ, okamžitě bychom zahájili řízení o jeho vyloučení.“ K potenciálním pytlákům ze svých řad se ve svém prohlášení nekompromisně staví také šéf jednoty Hromas: „Pokud by se prokázalo, že je takový pytlák také členem ČMMJ, trváme na jeho vyloučení z naší organizace.“

„Anketa byla anonymní. Dotazníky jsme rozdali do mysliveckých sdružení na Šumavě, v severních Čechách a Jeseníkách. Kdo se vyjádřit nechtěl, nemusel,“ upřesňuje Petr Koubek. Stejně tak nemůže doložit ani jména pytláků, kteří jim zapůjčili lebky ulovených rysů. Tato sbírka 69 trofejí, kterou díky svým přátelům-zprostředkovatelům nashromáždili za relativně krátkou dobu, vlastně dala impuls k citovanému průzkumu. „Někde jsme ty lebky shromáždit a změřit museli. Leckdy to opravdu bylo v hospodě, ale jenom proto, abychom to nemuseli dělat někde v lese,“ reaguje na poznámku předsedy ČMMJ Hromase. „A i kdybych znal jména a šel je ohlásit na policii, pytlákům se stejně nic nestane. Dokázat ilegální lov je totiž podle našeho trestního zákona téměř nemožné. Museli byste ho chytnout přímo při činu. Pachatel se nedá dohledat ani podle střely, většinou totiž v těle zvířete uvízne pouze část. V ulovených rysech, které jsme měli možnost zkoumat, jsme našli jen tříště z olověné kulky, nikdy celé jádro střely.“

S lebkami ulovených rysů se autorům průzkumu v mnoha případech dostala do rukou i geneze celé události. „Když jsme tyto informace analyzovali, zjistili jsme, že většina odstřelů se kumulovala do doby, kdy se nejvíc loví černá zvěř na krmelištích. Rys je v noci samozřejmě obchází a zkouší, zda nenarazí na nějaké špatné sele, které by mohl ulovit. Kolem úplňku je les plný myslivců, sedí na krmelištích a čekají na prasata; 99,9 % těchto rysů bylo upytlačeno při myslivecké činnosti,“ shrnuje Petr Koubek. „Mohu jenom říct, že kdyby opravdu v některých případech pánové Hromas s Králíčkem postupovali, jak slíbili, divili by se, protože by museli být vyloučeni někteří čelní představitelé ČMMJ ze zkoumaných oblastí. Jich se bezprostředně týkalo to, co jsme zjistili.“

Pro jakýsi rozpor mezi prohlášeními představitelů ČMMJ na jedné straně a malou razancí při potírání pytláctví svých členů na straně druhé má Petr Koubek svoje vysvětlení: „To, co deklarují, není jejich přesvědčení. Mezi myslivci žiji, vím, jak to vypadá. To mě také vedlo k tomu, že jsem z jednoty vystoupil.“ Podobně to vidí i Jaromír Bláha z Hnutí DUHA: „Podle mě je to velmi krátkozraká politika, která svědčí o tom, že i vrcholní představitelé ČMMJ ilegální lov tolerují.“

Chcípni, bestie!

Až na jednoho uhynuli všichni upytlačení rysové, kteří nosili telemetrické obojky, v okruhu do padesáti metrů od místa, kde je postřelili. „Většina byla střelena na sněhu. Pokud lovec chtěl získat trofej, nebyl problém rysa dohledat, což ale neudělal,“ říká zoolog Koubek a dodává: „Buď tedy někdo střílel, aniž přesně věděl na co, a ani se pak nešel přesvědčit, což je velmi hrubý přestupek proti pravidlům zacházení se zbraní. Nebo chtěl jenom zabít a nezajímala ho ani ta trofej. To nemá s myslivostí ani lovectvím nic společného. To už svědčí o zrůdnosti toho, kdo to udělal.“

Podle Petra Koubka tyto rysy ulovili myslivci. „Rysa střelí člověk, který je v honitbě pořád a dokonale ji zná. Rys je konzervativní zvíře, které neustále dodržuje určitá pravidla. Ulovit ho je pak už jenom otázka trpělivosti.“ Pytláci prý loví hlavně kvůli masu. „Když střelí po srncovi, vyplatí se mu to riziko, protože získá maso. Proč by ale zvyšoval nebezpečí, že jej někdo chytí, tím, že zastřelí rysa a nechá ho tam ležet?“ Netvrdí však, že pytláci musí být nutně členy ČMMJ. „Pro 98 % populace je ale člověk chodící po lese s flintou myslivec. Lidé nerozlišují, zda je či není členem jednoty.“

 Co tedy vede některé myslivce k pytlačení rysů? „Zoologie pro to má termín — konkurence. Pokud si myslivecké sdružení v potu tváře našetří peníze a pronajme si honitbu, aby mohlo lovit srnčí, vysokou, černou, a náhodou se stane, že do honitby pronikne nebo že tam ,bydlí‘ velká šelma, je to pro ně obrovská konkurence. Nic jiného v tom není,“ říká zoolog Koubek. Podobný názor má i Jaromír Bláha z Hnutí DUHA. Rovněž podle něj vzácné šelmy pytlačí někteří myslivci: „Jedni vlka nebo rysa vnímají jako škodnou, kterou je potřeba hubit pořád a na každém kroku, druzí chtějí mít trofej a lovecký zážitek.“

Zkušenosti s pytlačícími myslivci má například Milan Orálek z ČSOP Valašské Meziříčí: „Před lety uspořádali myslivci na Frýdecku černý hon a zastřelili pět vlků. Dokonce se při tom vyfotili, ale tak, aby je tam nebylo vidět, a fotku dali do novin. Když jsem o tom napsal článek, podali na mě trestní oznámení.“ Bez usvědčení viníků skončila i devět let stará kauza ze Starých Hamrů: „Předseda místního sdružení vypsal odměnu 55 000 korun za zastřelení vlka. Způsobilo to velký rozruch. On to pak samozřejmě popřel. Tenkrát jsme polici nabídli oním předsedou vlastnoručně podepsané prohlášení, že to skutečně udělal, policie ale od nás tento důkaz odmítla převzít. Všichni policajti ze Starých Hamer jsou totiž taky myslivci.“ Podle Milana Orálka v kraji hospodaří i taková myslivecká sdružení, která „střílí všechno“. „V tom by si ČMMJ měla udělat pořádek, osobně bych jí doporučil myslivecké sdružení Zděchov.“

Prostor a klid

 Velké šelmy však neohrožuje jen pytláctví; k přežití potřebují samozřejmě také prostor. „V Beskydech je obrovský a soustavný tlak na dosud souvislé lesní celky. Jde o snahu úzce zaměřených zájmových skupin vystavět nové lesní cesty, sjezdovky, lanovky či rekreační střediska. Fragmentací krajiny ztrácejí zvířata svůj klid,“ říká zooložka Dana Bartošová. Pro medvěda je podle ní nejdůležitější, aby byly zachovány staré pralesovité porosty — tedy jádrová území jeho výskytu. Vzhledem k tomu, že tato šelma patří mezi všežravce, musí mít k dispozici co nejpestřejší prostředí, kde si hledá například larvy, kořínky, brouky, na jaře třeba také mršiny. „Rys vyžaduje absolutně klidné prostředí, protože potřebuje číhat na zvěř; taktéž medvěd, který celé dny tráví hledáním potravy.“ Naopak jako nejpřizpůsobivější se jeví vlk. „Přes den se schovává někde v houštinách, loví až v noci. Dokonce se pohybuje poblíž lidských sídel, zdá se, že mu blízkost obydlí nevadí.“

Také zoolog Luděk Bufka potvrzuje, že dálnice a frekventované silnice působí jako bariéry na migračních trasách těchto zvířat, končících pak mnohdy pod koly automobilů. V šumavských reáliích však vidí rozvoj turistiky méně vyhroceně: „Nárůst masové turistiky je na Šumavě obrovský, ale vzhledem k rozsáhlému území to zatím nepatří mezi ty nejdůležitější problémy. Určitě se však jedná o stresový faktor.“ Na Šumavě se turistika soustřeďuje hlavně do jádrových oblastí, kde se rys rozmnožuje. Pokud by přerostla přes únosnou hranici, mohla by rysí populaci negativně ovlivnit. „Pokud se podaří v těchto místech udržet klidový režim, nemuselo by to být příliš dramatické,“ dodává šumavský zoolog.

Ten správný program

Rysovi, vlkovi i medvědovi by měl nejen k přežití, ale i úspěšnému rozšíření pomoci tzv. záchranný program, pod který spadají i další ohrožení živočichové. Na zakázku ministerstva životního prostředí jej připravuje Agentura ochrany přírody a krajiny (AOPK). „Natura 2000 jako nástroj ochrany velkých šelem zdaleka nedostačuje. V podstatě jen stát zavazuje k tomu, aby tato zvířata mohla žít v určených areálech, které jsou navíc okleštěné. Chybí například důležitá migrační oblast Jablunkovska, Novohradské hory či Český les. Ze své podstaty navíc nedokáže zabránit pytlačení,“ vysvětluje Jaromír Bláha z Hnutí DUHA, proč bylo potřeba zpracovat záchranný program, a dodává: „Ostatní země Evropské unie své programy už mají, vyplňujeme tím určitou mezeru, která tady vznikla.“ Pro rysa sice už záchranný program existoval, ale podle Bláhy šlo o projekt, který byl z odborného hlediska i z hlediska reálných dopadů velmi sporný.

Nový záchranný program, vycházející z metodiky a doporučení prestižního Světového svazu ochrany přírody (IUCN), se skládá ze tří pilířů: osvěty, monitoringu šelem a legislativních opatření. Zpracování osvěty zadala AOPK Hnutí DUHA, monitoring pak Ústavu biologie obratlovců Akademie věd. Problematiku legislativních opatření (například návrhu změny zákona o náhradě škod) si ponechala ve své kompetenci. Z její dílny by rovněž měly vzejít návrhy na klidové zóny a migrační koridory, v nichž do budoucna nebudou moci vznikat třeba nové turistické trasy, cesty či jiné stavby. Rovněž lesnické práce by se zde měly řídit podle „harmonogramu“ potřeb šelem, nikoliv lesního podniku. V praxi by to mohlo znamenat například omezení těžby v době, kdy mají šelmy mláďata.

„Osvětovou kampaň chceme zaměřit jednak speciálně na oblasti, kde se šelmy vyskytují, a jednak plošně, tedy i na obyvatele měst či jiných regionů,“ vysvětluje Jaromír Bláha. Chce docílit toho, aby se velké šelmy dostaly do povědomí veřejnosti jako zvířata, která do českých hor patří a která zde plní nenahraditelnou selekční a regulační roli, čímž se snad podaří vytěsnit stále rozšířené mýty o nebezpečných krvelačných bestiích, které v lesích jen škodí. S tím je samozřejmě neoddělitelně spojena také problematika ilegálního lovu. „Na vesnicích bývá pytlačení mnohdy ještě tolerováno. Je to otázka informovanosti, které by měla napomoci právě zmiňovaná veřejná kampaň,“ říká Jaromír Bláha a dodává: „Jde nám o to, docílit stavu, kdy si žádný pytlačící myslivec, který se v hospodě pochlubí skolením rysa, nebude jistý, zda ho kamarádi nenakopou a kolegové z mysliveckého sdružení rovnou neohlásí policii a nevyloučí ze svých řad, aby nešpinil jejich jméno. Pytlačení se musí v povědomí lidí dostat do kategorie toho, co slušný člověk prostě nedělá.“

Nový záchranný program pro rysa se od starého liší — mimo jiné — v jedné zásadní věci, kterou je regulovaný odstřel. „Vinou ilegálního lovu došlo k takovému poklesu stavů rysů, že autoři programu, kteří dříve s regulací souhlasili, ji nyní pro první roky ani nenavrhli. Navíc AOPK i Hnutí DUHA odstřel a priori odmítly,“ vysvětluje Jaromír Bláha. Klauzule o možnosti regulovaného odstřelu však do starého programu nebyla zařazena kvůli obavám z přemnožení, ale kvůli pytlačícím myslivcům. Ideu, že pokud si budou moci myslivci rysa střelit legálně, nebudou jej pak lovit ilegálně, pokládá Bláha za iracionální a navíc neetickou: „Proč nechat střílet vzácné šelmy jenom proto, aby si někteří myslivci uspokojili svoje lovecké touhy?“ Zoolog Koubek si naopak myslí, že absolutní ochrana může být kontraproduktivní. Jako příklad země, kde povolení regulačního lovu přispělo ke snížení případů pytláctví, uvádí Slovinsko.

Slovenské zdroje

Záchranný program by měl během prvního čtvrtletí schválit ministr životního prostředí Libor Ambrozek. Velké šelmy — zejména vlk — tím však ani zdaleka vyhráno nemají. O udržení a rozšíření „našeho“ vlka totiž rozhoduje politika Slovenské republiky, která mu není příznivě nakloněna. Tamní myslivci jej mohou střílet od začátku ledna do poloviny února, byť od roku 2002 — díky mezinárodnímu tlaku — s výjimkou oblasti Kysuc a Národního parku Slovenský kras. Jde totiž o migrační koridory do Česka a Maďarska, a oba státy projevily o přítomnost vlka na svém území zájem. Podle Lesoochranárskeho zoskupenia VLK je povolení odstřelu výsledkem silně nadhodnocených stavů. Zatímco ochranáři odhadují, že na Slovensku žije zhruba 130—150 vlků, čemuž víceméně odpovídají i výsledky sčítání na Poľaně, myslivci operují s čísly pěti- až šestinásobně vyššími. Jaromír Bláha vidí situaci velmi kriticky: „Každoroční odstřel zhruba stovky slovenských vlků znamená omezení migračního tlaku do té míry, že je tím česká populace zásadně ohrožena.“

Telemetrie

Telemetrické sledování šumavských rysů vyplynulo z potřeby monitoringu reintrodukované populace, která se začala poměrně slibně rozmnožovat. Seriózní informace o těchto zvířatech měly také pomoci předejít potenciálním konfliktům. „První zvířata jsme telemetrickým obojkem s vysílačkou označili v roce 1996. O tři roky později s námi na projektu začali spolupracovat také bavorští kolegové,“ říká zoolog Luděk Bufka. Díky telemetrii například víme, že teritorium dospělého rysího samce měří 350 i 400 km2. „V projektu bychom chtěli dál pokračovat. Zajímá nás například, do jakých prostředí a kudy probíhá rozptyl mladých jedinců. Také chceme podchytit hlavní migrační koridory, což je důležité kvůli potenciálním kontaktům s dalšími populacemi a ochraně rysa v evropském měřítku.“

Pomocí telemetrické metody se sledují hlavně zvířata, která žijí skrytě. U rysa se používají obojky s vysílačkou, které váží zhruba 150—200 gramů a jejich životnost se pohybuje kolem 2,5 roku. Poté musí být rys znovu odchycen. Dosah vysílačky závisí na terénu, ale může jít i o 10—12 kilometrů. Člověk, který rysa v přírodě pozoruje, tedy nemusí být v jeho bezprostřední blízkosti.

O společném životě ovcí a vlků

„Od doby, kdy se v polovině devadesátých let vrátili do Beskyd vlci, registrujeme škody na hospodářských zvířatech každoročně,“ říká zooložka Dana Bartošová. Podle dosavadních zkušeností pracovníků správy útočí nejvíce právě vlci, a to především na ovce, kterých se v Beskydech chová nejvíc. Zaznamenali však už i napadení koz či novorozených telat. Ročně bývá strženo kolem 15 až 50 ovcí. Letos je to už ale víc. „Do Vsetínských vrchů se totiž přesunula vlčí smečka, což místní chovatele zaskočilo,“ vysvětluje Dana Bartošová a dodává: „Z 99 % jde o případy, kdy ovce byly špatně zabezpečené. Chovatelé je často nechávají po celou pasteveckou sezonu — ve dne i v noci — bez dozoru.“ Milan Orálek z ČSOP Valašské Meziříčí dodává: „Majitelé ovcí používají většinou pouze běžné, jednoduché ohradníky, které nepředstavují pro vlky vážnou překážku.“

Od roku 2000 platí zákon o náhradě škod, které způsobí chránění živočichové. Pokud se napadená zvířata pásla za ohradou či elektrickým ohradníkem, byla zavřena třeba v salaši nebo je hlídal pes, případně člověk, získá jejich majitel od státu určitou kompenzaci. Výše náhrady se odvozuje od místních cen, což v praxi znamená například tři tisíce korun za jednu zabitou ovci. „Pokud má chovatel speciální plemeno nebo chovného berana, za kterého dal hodně peněz, a doloží potvrzení o ceně nebo posudek soudního znalce, dostane samozřejmě vyšší náhradu,“ doplňuje Dana Bartošová. Některým chovatelům se ale nelíbí, že náhradu získají až za tři nebo čtyři měsíce. „Aby dostali státní dotace, musejí mít určitý počet ovcí. Proto potřebují ty usmrcené nahradit novými. To je slabina stávajícího zákona,“ říká zooložka.

Jak tedy mohou chovatelé své ovce nejlépe chránit? „Především je důležité zahnat na noc ovce do chléva, aby se na ně vlci nemohli dostat. Ti nejčastěji útočí právě v noci,“ říká Milan Orálek a dodává: „Na denní zabezpečení můžeme doporučit elektrické ohradníkové sítě a psa, nejlépe pasteveckého. Nemusí být ale nutně s rodokmenem za dvanáct tisíc korun.“ Upozorňuje však, že si nestačí psa jen koupit, je potřeba ho také vycvičit. „Pes musí vyrůstat s jehňaty, pak se pokládá za součást stáda, které chrání. Stačí, aby vlka vyplašil v době, kdy chystá útok. Ten už jej potom hned tak nezopakuje.“ Podle ochranáře Ludvíka Kunce je sice vlk schopen psa zabít, smečka si však pečlivě rozmýšlí, na koho zaútočí. Volí menší nebezpečí. „Pes totiž může vlkovi třeba prokousnout stehno nebo přední nohu, a ten už je pak vyřízený.“

Dana Bartošová i Milan Orálek se shodují na tom, že do pasteveckých psů či kvalitních ohradníků investují spíš jen chovatelé větších stád. „Ohradníková síť je poměrně drahá,“ vysvětluje ochranář z ČSOP. Právě tato organizace získala minulý rok od ministerstva životního prostředí grant, ze kterého nakoupila čtyři ohradníkové sítě. „Půjčujeme je lidem, na jejichž ovce zaútočili vlci. Tam je totiž velké riziko, že se znovu vrátí. Máme dokonce vícekrát potvrzeno, že tyto sítě zachránily ovce před dalším útokem,“ říká Milan Orálek.

O specifické formě ochrany ohrožených šelem, tzv. Vlčích hlídkách, se můžete dočíst v dalším čísle Sedmé generace(SG 1/2005). Zájemce o tuto aktivitu zatím odkazujeme na internetové stránky www.hnutiduha.cz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 3/2019 vyjde v 2. polovině června.